LESY A VEŘEJNOST

Ing. Vladimír Krečmer, CSc. - Národní lesnický komitét

Národní lesnický komitét (NLK) spolu s Centrem pro otázky životního prostředí Karlovy Univerzity (CUK) si dovolily pozvat výrazné osobnosti sféry vědecké i správní, odborné i politické k rozpravě o strategii v nakládání s lesy, které náš platný lesní zákon prohlásil za národní bohatství, jež je současně nezastupitelnou složkou životního prostředí. Domníváme se, že jde o závažné otázky veřejného zájmu na lesích a tedy nikoli jen o záležitosti lesnictví jako odbornosti, která zajišťuje chod lesního hospodářství. Proto zveřejňujeme úvodní slovo Ing. Vladimíra Krečmera, CSc. a diskusi, kterou zachytil Ing. Bohuslav Vinš, CSc.

NOVÁ VÝVOJOVÁ ETAPA LESNICTVÍ

Lesnictví se nachází na nové křižovatce svého vývoje, na přechodu do nové historické etapy. Děje se tak pod tlaky obecného vývoje lidské společnosti. Civilizační vývoj se svým obrovským zrychlením v druhé polovině končícího století přináší pro lesnictví potřebu hledat cesty k naplňování nově formulovaných cílů pro lesní hospodářství, nezbytnost vyrovnávat se s vizemi nové doby. Jsou to aktuální výzvy.

Prudký rozvoj civilizace 20. století přináší změny životní úrovně mas lidí, a tím i velké změny životního stylu. Dochází též k antropogenním změnám přírodního prostředí růstových procesů lesních porostů. S tím vším - včetně rozvíjejícího se přírodovědeckého poznání i nástupu environmentalismu - se mění nároky společnosti na lesy: objevují se zesílené i nové nároky společnosti na funkce lesa, zvýrazňuje se lesní ekosystém jako fenomén přírodní, kde lidské zájmy mají být druhotné, ba i vyloučené.

Nelze pochopitelně nevidět, jak prvky takového vývoje se objevují již dávno v 19. století. Pro tehdejší Evropu tu byly podněty, plynoucí zejména z Velké francouzské revoluce s následujícím ústupem lesa pro výhodnější využití lesní půdy. Následné erozní a povodňové katastrofy zejména v jihovýchodní Francii přivedly názorně k poznání vazeb lesů s krajinou a společně již se staršími obavami o budoucí zásobování dřívím vedly ke vzniku moderní speciální lesní legislativy v rozvinutých zemích k ochraně trvalosti existence lesů. Zákonná ochrana trvalosti existence lesů měla zajišťovat jak trvalost produkce dřeva, tak automaticky též trvalost veřejně prospěšných environmentálních a sociálních funkcí lesa.

SIGNÁLY NOVÉ VÝVOJOVÉ ETAPY

V čem je možno spatřovat signály nové vývojové etapy? V zemi s nejrychlejším průběhem civilizačních procesů, v USA, se již ve 30. letech objevuje idea víceúčelového využívání lesů (multiple use) - a tato idea se od roku 1960 stává zákonem, jenž zavedl takové nakládání jako povinnost pro státní lesy (National Forests).

V západní Evropě proběhly v 60. letech rozsáhlé diskuse lesnictva o nové strategii, jež vyústily v řadě zemí ve schválení zásadně nového lesního zákonodárství. V čem spočívala ona zásadní novost? Nová legislativa - např. francouzská, německá, švýcarská či rakouská - se již nezabývala jen obecnou ochranou trvalosti existence lesa, ale zabývala se i podmínkami zajišťování konkrétních veřejných zájmů na lesích. V tomto směru diferencovala (v míře a způsobu odpovídajícím sociálním a kulturním podmínkám různých zemí) poslání lesů podle druhu vlastnictví (lesy soukromé, lesy veřejné) i sociální vazbu vlastnictví lesa. Byl to důsledek nastupující nové strategie v nakládání s lesy: lesy veřejné jsou tu především proto, aby prioritně plnily veřejné zájmy, lesy soukromé jsou k tomu podněcovány nástroji lesnické politiky. Takovou lesopolitickou strategii nejjasněji zformuloval Ústavní soud SRN v květnu 1990 konstatováním, že stát nemá takový zájem na ekonomické efektivnosti podniků využívajících les, jako má zájem na jakosti životního prostředí a využívání lesů v tomto smyslu.

Jistě velkým podnětem a výzvou bylo Rio de Janeiro 1992 s ideou trvale udržitelného rozvoje, což obvykle tlumočíme lesnicky jako trvale udržitelné obhospodařování lesů. Nutno asi přiznat, že takové obhospodařování má více alternativ. Někdo může spatřovat identitu s klasickou zásadou racionálního dřevoprodukčního obhospodařování lesů, jehož cílem byl trvale udržitelný, vyrovnaný a optimální výnos z lesnických majetků. S ideou z Ria spíše ztotožnitelný bude princip trvalosti produkce statků a poskytování služeb lidské společnosti. Podotknout se sluší, že v rámci žádaných služeb může být také ponechání určených lesních ekosystémů přírodnímu vývoji - s náležitým respektem k zájmům životního prostředí kulturní krajiny, jakou máme ve střední Evropě a k níž patří také člověk. Poznali jsme ovšem i alternativu, která volnost přírody uvažuje bez ohledu na životní zájmy lidské. Je tu jistě široké pole pro diskusi.

NOVÁ LESNICKÁ STRATEGIE U NÁS

Můžeme se zamýšlet také nad tím, zda i u nás doma máme závažné signály nové lesnické strategie. Myslím, že některé zachytili zákonodárci v našem novém lesním zákonu 289/1995 Sb. Jmenoval bych např. oblastní plány rozvoje lesů. Byly by takovým signálem ba nástrojem nové etapy, pakliže by metodikou svého zpracování obsáhly jak funkční potenciál lesů v produkci i hlavních mimoprodukčních efektech environmentální a sociální povahy (naši lesnickou nabídku), tak společenskou poptávku, danou druhem a intenzitou veřejného zájmu na konkrétních funkcích lesa jako poptávaných službách. Analýza nabídky a poptávky by vedla ke zpracování návrhu hospodářských opatření. Nový zákon také přinesl formulace právně relevantních způsobů iniciace a podpory takových veřejných zájmů, které nelze plnit prostřednictvím trhu a jsou tedy závislé na zdrojích společenského režijního kapitálu. Také co se týká smyslu existence lesů nikoli soukromých - v našem právním systému zatím lesů v majetku státu, máme rovněž novou právní normu, která nás přibližuje stavu evropského myšlení. Mám na mysli zákon 77/1997 Sb., o státním podniku, jenž v § 3, odst. 2 velmi pregnantně stanoví smysl jeho existence: je jím prioritní uspokojování veřejných zájmů v daném oboru podnikání.

V rezonanci s tím by bylo na tomto shromáždění vhodné připomenout již existující programy správce státního lesního majetku, LČR, s. p. Je to program postupu v trvale udržitelném obhospodařování lesů k produkci dřeva jako ekologicky příznivé suroviny a Program 2000 k zabezpečování veřejných zájmů na mimoprodukčních funkcích lesa v oboru funkcí vodohospodářských, půdoochranných, rekreačních i funkcí v ochraně přírody.

Výraznou charakteristikou naší doby je zdůrazňování ekologických hledisek v užším i širším měřítku (konkrétní lesní ekosystémy - krajina). Lesnictví se musí vyrovnávat jak s antropogenními zátěžemi lesního prostředí (od imisí po možnou globální klimatickou změnu), tak s idejemi soudobé ochrany přírody (týkajícími se ochrany přírodních objektů i přírodních procesů v územích odpovídající rozlohy) a tlaky zelených iniciativ s velkým emočním potenciálem.

Při naší rozpravě bychom neměli zapomínat na to, že lesy nejsou jen přírodním jevem a nejsou veřejným statkem, jak se někdy mylně říkává. Lesy jsou majetkem i kapitálem konkrétních vlastníků. Mají ovšem rysy veřejného statku výraznější než jiné druhy majetku (zejména ve výrobní sféře) a proto mají tužší sociální vazbu vlastnictví, jak ji stanoví politický konsensus v právních normách.

Jakými postupy docházet k řešení nových výzev? Lesnická politika, kterou možno chápat jako subsystém komplexně pojaté politiky životního prostředí, má různé alternativy. Názorové vření dneška u nás má dvě tendence:

- obecné utužení sociální vazby vlastnictví lesa zpřísněním lesní legislativy, zpřísnění státního dozoru i postihů;

- naproti tomu přizpůsobení se myšlení Evropské unie s diferenciací přístupu státní moci k lesům podle druhů vlastnictví, s důrazem na vedoucí úlohu v zajištění veřejných zájmů na lesích lesy v majetku státu a s podporou prací ve veřejném zájmu u soukromých vlastníků lesa ze zdrojů společenského režijního kapitálu.

Velkým podnětem plynoucím z druhé tendence je pootočení aktivit orgánů státní správy lesů. Při trvající potřebě lesopolicejních praktik v dozoru nad dodržováním zákonů v nakládání s lesy zdůraznit osvětu, poradenství, iniciaci a podporu aktivit k podpoře deklarovaných veřejných zájmů i s technickou pomocí.

Celá tato záležitost s novými výzvami ve strategii nakládání s lesy vyžaduje širokou diskusi s vtažením veřejnosti, ekonomů a politiků do lesů se týkající problematiky. Všude ve vyspělých zemích demokratického systému se práce s veřejností pokládá za prvořadou záležitost pro další vývoj lesního hospodářství a za zásadní lesnický úkol. Lesní hospodářství, má-li plnit požadavky na produkci i služby, se bez podpory a pochopení veřejnosti neobejde; jen s tím mu budou zpřístupněny zdroje společenského režijního kapitálu v míře vyspělosti národních ekonomik.

NÁRODNÍ LESNICKÝ PROGRAM

Předpokladem odborným pro vytváření moderní lesnické politiky je podle dnes mezinárodního názoru existence národních lesnických programů. Národní lesnický komitét přišel s podnětem v tomto smyslu již v roce 1993 - syntézy poznatků jako podkladu pro tvorbu lesnické politiky si dal jako základní úkol tehdy zakládaného výběrového občanského sdružení. Dnes jsou národní lesnické programy přesně v tomto pojetí žádány jako příspěvky pro diferenciaci budoucí evropské lesnické strategie. Naší předností je dílčí Lesnický program MZe ČR, naším dluhem je propojení zájmů MZe a MŽP ČR jako dvou vrcholných orgánů státní správy lesů. A pak ovšem je dluhem i naše prezentace na mezinárodní půdě. Až příliš jasně tento dluh ukázal právě skončený mezinárodní summit Národních lesnických programů Evropy v Madridu, kde se za ČR zúčastnil pouze delegát vyslaný občanským sdružením NLK.