ODUMÍRÁNÍ VEJMUTOVKY V LABSKÝCH PÍSKOVCÍCH

Dr. František Soukup, CSc., Ing. Vítězslava Pešková, Ing. Jan Liška - VÚLHM Jíloviště-Strnady
Dr. František Soukup, CSc., Ing. Vítězslava Pešková, Ing. Jan Liška - VÚLHM Jíloviště-Strnady

Od 1. ledna 2000 je zřízen nový, v pořadí již čtvrtý národní park - NP České Švýcarsko (doposud bylo toto území chráněno v rámci CHKO Labské pískovce), přičemž předmětem ochrany a důvodem vyhlášení NP je geomorfologický pískovcový fenomén a na něj vázaná společenstva rostlin a živočichů. Vzniku národního parku a problémům, jež jeho zrod provázely, byla věnována řada článků (např. v LP 8/99 Národní park České Švýcarsko bude). Speciálně problematice šíření vejmutovky v této oblasti je pak věnován článek Ing. K. Kaňáka Záhadné chování vejmutovky v Labských pískovcích v tomtéž čísle.

K. Kaňák se zde zabývá hledáním příčin invazního chování vejmutovky v domovské oblasti cenného ekotypu severočeské borovice lesní. Konstatuje, že průběh invaze vejmutovky v CHKO Labské pískovce naznačil, že by mohlo jít o možný začátek procesu přemnožení tohoto druhu na daném území, i když je jeho populace složená (údajně!) zatím jen z vitálních jedinců. Další šíření by mělo dříve či později znamenat pravděpodobné snížení vitality a obranyschopnosti jedinců a blížící se kolaps podpořený rzí nebo jiným parazitem (Kaňák, LP 8/99, s. 349).

Že toto věky prověřené schéma zafunguje zřejmě i v tomto případě a možná dokonce i dříve, než bychom očekávali, naznačila žádost ze strany vedení SCHKO Labské pískovce (W. Hentschel a H. Hentschelová) i z LS LČR Rumburk (P. Bik a O. Buršík) o prošetření příčin pozorovaného zvýšeného odumírání vejmutovky na některých lokalitách.

FYTOPATOLOGICKÉ ASPEKTY

Borovice vejmutovka - původem severoamerická dřevina - u nás nejlépe roste v polohách pahorkatin. Je dosti náročná na dešťové srážky a dostatečnou vzdušnou vlhkost. Dobře roste na svěžích půdách, ale i na jílovitých píscích - toleruje však i chudé písčité půdy. Mrazy netrpí a snáší i letní vedra. Je značně citlivá vůči působení ozónu a imisní zátěži. Průmyslově i lesnicky je tato dřevina ceněná, do severních Čech byla dopravena před cca 200 lety.

Rez vejmutovková

Z významných houbových škůdců vejmutovky je třeba na prvním místě zmínit rez vejmutovkovou, působenou houbou Cronartium ribicola. Pro vejmutovku je tato rez velmi zhoubná v místech jejího původního rozšíření v severních státech USA a přilehlých oblastech Kanady, kde zničila rozsáhlé porosty. V současné době je rez vejmutovková rozšířená rovněž v celé Evropě a samozřejmě i v Česku se vyskytuje na celém území. Rez vejmutovková způsobuje odumírání napadených větví, částí korun a časem celých stromů. Napadená vejmutovka je snadno poznatelná podle nádorovitých zduřenin na větvích (v místech infekce) - tato jsou navíc ještě z jara nápadná vyrůstajícími žlutooranžově zbarvenými caeomaty (ložisky výtrusů). V místech stromu, kam proniká infekce, lze pozorovat nekrotické změny doprovázené výronem pryskyřice.

Je třeba poznamenat, že zatímco z řady jiných lokalit bývají vejmutovky silně napadené a jejich pěstování se stává problematickým, v Labských pískovcích jsme na navštívených lokalitách nalézali vejmutovky napadené rzí vejmutovkovou jen docela zřídka, což může souviset s tím, že v celé oblasti téměř chybí druhý nejčastější hostitel této dvoubytné rzi, a sice černý rybíz.

Hnědák Schweinitzův

Význačnými houbovými škůdci vejmutovky jsou i dřevokazné houby. Snad nejčastější parazitickou dřevokaznou houbou na vejmutovce je hnědák Schweinitzův (Phaeolus schweinitzii). Parazituje nejen na vejmutovce, ale i na dalších druzích borovic i jiných jehličnanů. Způsobuje postupný rozklad dřeva kořenů a bazálních částí kmenů živých stromů, kde způsobuje červenohnědou kostkovitou hnilobu jádrového dřeva. Z napadených stromů může podhoubí proniknout v místě dotyku kořenů do sousedních dřevin. Napadené stromy jsou díky narušení kořenových systémů a bází kmenů náchylné k vývratům či bazálním zlomům.

Plodnice hnědáku Schweinitzova jsou jednoleté, vyrůstají začátkem léta často zdánlivě přímo z půdy (nad vyhnilými kořeny) nebo v pařezové části kmenů (často pak i z bazálních dutin). Největší škody působí na lokalitách zamokřených, s vysokou hladinou spodní vody - na námi navštívených lokalitách jsme však škody působené touto chorošovitou houbou nezaregistrovali.

Kořenovník vrstevnatý, václavka smrková

Daleko významněji se zde v tomto směru prezentovaly jiné dřevokazné houby, a sice kořenovník vrstevnatý - Heterobasidion annosum a především pak václavky z rodu Armillaria (podle místy právě vyrůstajících plodnic (v září) se zřejmě v naprosté většině případů jednalo o václavku smrkovou - Armillaria ostoyae). Ta byla nejčastější příčinou náhlých odumření jednotlivých vejmutovek, ale i jejich skupin v mlazinách. Jinak je třeba poznamenat, že tyto dřevokazné houby poškozující především kořenové systémy napadených dřevin samozřejmě nejsou pro vejmutovku nikterak specifické a napadají i řadu dalších druhů dřevin (především jehličnanů).

Při našem orientačním terénním šetření jsme se zatím nesetkali ani s dalšími potenciálními houbovým škůdci borovic, ať již “klasickými”, či nově se objevujícími a potenciálně schopnými napadnout i vejmutovku, jako jsou např. Cucurbitaria pithyophila, Crumenulopsis sororia, Cenangium ferruginosum, Sphaeropsis sapinea, Mycosphaerella pini, M. dearnessii či Ascocalyx abietina.

Sypavka vejmutovková

Soudíme proto, že je možné tvrdit, že rozhodující příčinou špatného zdravotního stavu vejmutovek v Labských pískovcích a na řadě míst i jejich hromadného postupného odumírání místy již kalamitního rozsahu je houba sypavka vejmutovková (Meloderma desmazieressii). Tato u nás není nová - již Doc. A. Příhoda (1959) ji popisuje ve své Lesnické fytopatologii pod jménem Hypoderma desmazieri. Je to druh dost blízce příbuzný “klasickým” sypavkám z rodu Lophodermium, které se ostatně i zde na borovici lesní běžně vyskytují, jak jsme se mohli při našich terénních šetřeních přesvědčit. Sypavku vejmutovkovou lze nalézt zřejmě i na řadě jiných lokalit, kde roste vejmutovka (sbírali jsme ji v r. 1999 např. i na Šumavě), avšak nikde zatím asi nepůsobí škody takového rozsahu, jako právě v Labských pískovcích.

Biologie tohoto druhu prozatím nebyla v našich podmínkách detailně studována. Předpokládáme proto prozatím “klasický” průběh infekce askosporami během léta až podzimu, které nakazí mladé (především jednoleté) jehlice. Mycelium prorůstá jehlicemi do větévek a tak na rozdíl od sypavky borové v tomto případě neodumírají jen jehlice, nýbrž celé výhony, resp. části větévek. Jehlice (i celé odumřelé výhonky, resp. větévky) neopadávají, zůstávají (rezavě hnědé) zčásti, někdy však i zcela, nezřídka i s dokonale vytvořenými plodničkami na stromě. Pokud se nákaza opakuje po více let za sebou, strom postupně přijde o veškeré jehličí a odumře - tyto případy lze již dnes na řadě lokalit pozorovat.

Je třeba zdůraznit, že (opět na rozdíl od “klasických” sypavek borovice lesní) napadány a ohroženy na životě jsou nejen mladé, několikaleté vejmutovky, ale i jedinci již odrostlí, i ve věku několika desítek let. Naše první orientační pozorování se zdají prokazovat, že toto onemocnění je daleko hojnější a daleko škodlivější ve vlhčích polohách, tedy v případě Labských pískovců hlavně na dnech a svazích soutěsek a údolí, i když lze nalézt napadené jedince (avšak obvykle nepoměrně méně silně) i na skalních výchozech vrcholových partií.

Na závěr považujeme za nutné zdůraznit potřebu studovat biologii tohoto v této oblasti jistě nesporně velmi významného houbového škůdce, který může zásadním způsobem ovlivnit další šíření vejmutovky v Labských pískovcích. Teprve na základě výsledků těchto studií bude možné navrhnout eventuální obranná a lesopěstební opatření.

ENTOMOLOGICKÉ ASPEKTY

V následujícím textu bude blíže zmíněna především skupina podkorních hmyzích škůdců (brouci čeledí nosatcovitých, kůrovcovitých a případně též krascovitých), jejichž nadměrný výskyt byl na hynoucích vejmutovkách v Labských pískovcích opakovaně zjištěn a který v konečné fázi zapříčinil jejich odumření.

Jak známo, podkorní hmyz se vyvíjí v lýkové části pletiv dřevin, a svým žírem, především prostřednictvím larev, způsobuje přerušení vodivých drah, což při silné intenzitě napadení již samo o sobě vede k nevratnému poškození a úhynu kolonizovaných stromů (často za spolupůsobení dalších patogenních organismů, především ze skupiny hub). Podkorní hmyz jako celek bývá v lesnické mluvě označován jako skupina tzv. škůdců sekundárních. Tím je řečeno, že jejich životní strategie spočívá v přednostním vývoji na stromech oslabených, k napadení různým způsobem predisponovaných (např. přísuškem). Pokud však dojde k jejich nadměrnému rozmnožení a vzniku přemnožení, jsou nezřídka schopni kolonizovat a zahubit i stromy zdravé, vitální či pouze jedince nepatrně oslabené. Je přirozené, že míra agresivity v tomto případě není u všech druhů shodná. Uvedené je dobře míti na paměti při hodnocení významu jednotlivých druhů (či celých skupin) podkorního hmyzu.

Na analyzovaných vzorcích odumírajících a odumřelých vejmutovek, pocházejících z lesních porostů centrální části nově zřizovaného NP České Švýcarsko, byly v podzimním období 1999 ve zvýšené míře zjištěny tyto druhy podkorního hmyzu.

Smolák sosnový

Starší borovice byly napadeny především smolákem sosnovým (Pissodes pini L.). Při terénním šetření byly pozorovány velmi charakteristické příznaky napadení - u stromů opadávala kůra ze spodní a střední části kmenů, přičemž koruna byla ještě zelená, byť většinou již s počínající diskolorací (podobně jako u smrku při napadení lýkožroutem smrkovým). Na odumřelých stromech byly navíc zpravidla přítomny také požerky saprofágně žijících tesaříků rodu Rhagium.

Lýkožrout menší

Dalším velmi hojným druhem, přítomným na většině vzorků bez ohledu na stáří stromů, byl lýkožrout menší (Ips amitinus Eichh.). Je zajímavé, že ve většině ochranářských publikací, a to včetně zahraničních, není tento druh uváděn jako možný škůdce vejmutovek (u nás ho v této souvislosti však zmiňuje ve svém známém atlase z roku 1970 M. Kudela).

Za pozoruhodné je dále možno považovat skutečnost, že při zběžné kontrole smrkového dříví, nalézajícího se na stejných lokalitách, nebyly vůbec požerky lýkožrouta menšího nalezeny, přestože smrk představuje hlavní hostitelskou dřevinu tohoto druhu u nás. Nabízí se otázka, zda pozorované nelze vysvětlit možnou přítomností subpopulace lýkožrouta specializované na vejmutovku (z oblasti Alp je znám výskyt lýkožrouta menšího žijícího na limbě, která náleží rovněž mezi borovice s pěti jehlicemi ve svazečku), nebo jde o lokální časově ohraničenou anomálii, nemající žádnou dědičně podmíněnou fixaci. Většina kůrovců má totiž schopnost vyvíjet se příležitostně i na jiných hostitelských dřevinách, než na kterých se běžně vyskytují.

Lýkožrout lesklý

Posledním hojně nalézaným druhem byl lýkožrout lesklý (Pityogenes chalcographus L.), napadající především mladší jedince či vyskytující se v korunové části starších stromů. Další druhy podkorního hmyzu byly zjišťovány velmi vzácně, ze známých škůdců je možno zmínit např. krasce borového (Melanophila cyanea F.).

Korovnice vejmutovková

Kromě podkorního hmyzu byl v mladších porostech vejmutovky pomístně pozorován silnější výskyt mšice korovnice vejmutovkové (Pineus strobi Htg.), sající na kůře větví i kmenů. Korovnici zde však není možno považovat za významného škůdce, srovnatelného s působením komplexu podkorního hmyzu.

Závěr

Tím se dostáváme k otázce škodlivosti a možných ochranných opatření. Při terénních šetřeních bylo zřejmé, že v místech, kde nedošlo z těch či oněch důvodů ke včasným nahodilým těžbám, narůstá množství napadených a usmrcených stromů (především na jižních až západních expozicích). Největší míru agresivity je přitom u starších stromů možno přisoudit smolákům, v porostech středního a mladšího věku naopak kůrovcům (četnější byl lýkožrout menší). Prozatím je obtížné posoudit, do jaké míry se navzájem ovlivňuje výskyt sypavky vejmutovkové a výskyt podkorního hmyzu. Zdá se však, že nepůjde o příliš těsnou závislost, již s ohledem na skutečnost, že sypavkou jsou nejvíce postiženy vejmutovky na údolních dnech a bázích svahů, tedy v místech s nejvyšší vlhkostí, zatímco podkorním hmyzem nejvíce trpí vejmutovky na horních partiích úbočí, na temenech svahů a na náhorních plošinách.

Obecně je však nesporné, bez ohledu na výše zmíněné, že chřadnutí a odumírání vejmutovek představuje na území NP České Švýcarsko určitý problém, který může navíc v budoucnosti dále narůstat. Proto je potřebné v rámci statutu NP ozřejmit a podrobně rozpracovat otázku, zda, kde a v jaké míře je vůbec vejmutovka vzhledem ke svému cizorodému původu žádoucí dřevinou. Z tohoto úhlu pohledu je pak nutné orientovat další činnost, ať již směrem k využití situace cestou “přirozené” redukce zastoupení této dřeviny v lesích NP (s rizikem obtížné předvídatelnosti všech důsledků takového vývoje), či naopak včasně a co nejšetrněji potlačit začínající přemnožení. V takovém případě je nutné uplatnit ochranářskými kruhy dnes tak často kritizovaný, avšak lesnicky osvědčený a účinný způsob včasné těžby a asanace napadených stromů, jehož jediným cílem je zabránit v kolonizovaných stromech vývoji další generace přemnoženého hmyzu a tím ochránit okolní porost. Je snad zbytečné připomínat, že pokud je k tomu ochota a vůle (a pokud není z hlediska rozsahu přemnožení příliš pozdě), lze takové zásahy provádět cíleně a obvykle i dostatečně šetrně.