CHCEME BLÍŽ K PŘÍRODĚ?

Ing. Jaroslav Veškrna

Zachování lesa při plné výkonnosti jeho známých funkcí je nevyhnutelné. Na tom se usnášejí světové konference o lesích. Cílem je trvale udržitelné hospodaření. To se stává podmínkou zachování přijatelného životního prostředí a záchrany Země před zničením narůstajícími potřebami množícího se lidstva. Zničení hrozí, jestli brzy nedojde k zásadnímu obratu v našem dosavadním postoji, který bych s nevelkou nadsázkou zhodnotil aforismem “má dáti - bral”.

Představy trvale udržitelného hospodaření jsou různé. Od výběrného, které je nepřetržité na každé dílčí ploše lesa, až po holosečné, které je modelově nepřetržité v rámci hospodářské skupiny, tedy ve statisticky dostatečně velkém souboru dílčích ploch. Evropské sdružení lesníků PRO SILVA zastává názor, že spolehlivou cestu k trvale udržitelnému hospodaření nám ukazuje sama příroda.

BOREALIZACE STŘEDOEVROPSKÝCH LESŮ

Vznik smíšených lesů ve střední Evropě v době poledové byl podmíněn klimatem. Znakem těchto jehličnato-listnatých lesů je nepřetržitá obnova v tzv. malém cyklu. Pro přítomnost více druhů dřevin, a tím i stabilizovanou vnitřní strukturu, nedochází obvykle k velkoplošnému rozpadu. Trvale udržitelné a nepřetržité hospodaření v našich lesích lze nejsnáze, nejlevněji a zcela bezpečně dosáhnout respektováním přírodních zákonitostí a jejich využíváním. Ve střední Evropě jsou to zákonitosti maloplošné obnovy klimaxových dřevin, převážně ve směsích, odpovídajících stanovišti. Takovým hospodařením je možné se přírodě velmi přiblížit.

Holoseč a následná smrková monokultura jsou zde nepřirozené a mají nepříznivé dopady, které známe, jen si je nechceme přiznávat. Stále znovu a znovu doufáme, že my už to tentokrát uděláme dobře. Že následky, známé z dřívějška, se nám vyhnou. A tak to donekonečna zkoušíme. Výsledkem je neustálý kolotoč kalamit. V nesčíslných případech se stejnověká smrčina ve zdraví nedožije toho, aby nám poskytla to, co jsme od ní při založení očekávali. Na jejím pečlivě uklizeném pohřebišti pak začínáme se vším znovu.

Holosečí a stejnověkým lesem napodobujeme našim podmínkám zcela nevyhovující velký cyklus rozpadu a obnovy severského jehličnatého lesa. Ale nejsme v tom důslední. V tajze na holině vzniklé přirozeným zhroucením lesa přicházejí napřed krátkověké dřeviny pionýrské a teprve do jejich ochrany dřeviny dlouhověké klimaxové. My však klimaxový smrk nutíme do něčeho, co není v jeho přirozenosti. Chceme z něj vyždímat vlastnosti, které nemá. Z dlouhověké dřeviny konečného stadia lesa vyrábíme rychle rostoucí a rychle stárnoucí dřevinu pionýrskou. Vymýšlíme postupy, jak dosáhnout vysoké produkce. Chceme, aby v husté, kvalitní, stejnověké monokultuře získal smrk nádavkem přirozenou stabilitu, jistotu dožití do technické zralosti - a on se nám přes naše přání předčasně hroutí. Vymýšlíme jak na to, aby tolik nehnil, ale on hnije dál. Naše propracované postupy jsou tu a tam úspěšné, ale jindy ne. A stačilo by málo, aby les i v polohách, kde není smrk domovem, trvale poskytoval žádaný výnos cenného smrkového dřeva.

SMRK DO NAŠICH LESŮ PATŘÍ

Není důvod nepřiznat, že naše lesní hospodářství je po dobu delší než jedno století živeno hlavně smrkem. Zavádějící však je odvolávat se na předchůdce s poukazem, že oni nejlíp věděli, jak smrk pěstovat, a proto na jejich způsobu není co měnit. To je demagogie. Ano, naši předkové lesníci byli vzdělaní a vyspělí hospodáři, proto udělali to nejmoudřejší, co tehdy mohli: převedli lesy zpustošené toulavou těžbou na lesy pasečné, zavedli do hospodaření všem známý pořádek a zvedli produkci. Nemůžeme však zavřít oči před celou skutečností. Totiž že zároveň s klady pasečného hospodářství se brzy projevily také jeho zápory. Jsem si jist, že kdyby titíž osvícení lesníci, kteří monokultury zakládali, měli dnes rozhodovat o nápravě chyb, jež zpočátku dokonalý pořádek přinesl, neváhali by to udělat. Jistě by po trpké zkušenosti hledali cesty bližší přírodě. Tak jako se o to snaží osvícení hospodáři dneška. Dejme smrku možnost, aby se začlenil do malého cyklu obnovy lesa všude, kde jsou - byť v malém - příznivé podmínky pro jeho zdravý růst. Najdou se i v nižších polohách. V hnutích za hospodaření blízké přírodě nehledejme tažení proti smrku. Pěstujme smrk tak, jak je mu vrozené.

Stojí za zmínku, že ani jedle nemá dřevo o mnoho horší a sama o sobě by významně zpevnila porosty se smrkem a zvýšila jejich produkci, kdybychom její účast na tvorbě lesa ve větší míře přijali do svých plánů. Jenže to bude možné až po zásadním, všeobecném posunu v myšlení. Až pochopíme, že trvalá produkce dřeva v neholosečném lese je nejen možná a přijatelná, ale že sama těžba je nenahraditelným nástrojem výstavby lesa blízkého přírodě.

ZPŮSOBY MYŠLENÍ SE MĚNÍ TĚŽKO

Tyto poznatky však bohužel nejsou dosud v povědomí všech lesníků. Lze uvést příklad z venkovní instruktáže revírníků a taxátorů při probíhající obnově LHP: Dospívající stejnověká borová kmenovina s přimíšeným smrkem spontánně zarůstá hustým podrostem smrku. Lesníci, kteří spolurozhodují o budoucnosti tohoto typicky dvouetážového porostu, nevyužijí daru přírody, nechopí se skvělé příležitosti, ale jednohlasně odmítají dolní etáž brát na vědomí. Nikoho neláká jedinečná možnost účastnit se jako hospodář přirozené přestavby lesa a někdy v budoucnu nechat výběrem zralých stromů pozvolna vznikat nový, stabilní, dobře strukturovaný smrkový porost. Bez násilí, samočinně, zadarmo.

K tomuto vzácnému daru se stavíme jinak. Podrost považujeme za přítěž. Snad jsme ochotni strpět jeho kladný vliv na čištění kmenů, ale o jeho dalším osudu máme již dnes jasno. Smrkový podrost bude za 30-40 let smýcen zároveň s dozrálou kmenovinou a nový porost se založí na holoseči. Možná bychom byli ochotni ustoupit od holoseče, protože je to právě v kurzu a připustit obnovu pod dočasnou clonou prosvětlených pruhů, možná přirozeně, možná podsadbou, ale v žádném případě ne jinak, než s cílem rychlého odclonění. Naší základní představou je stejnověký porost. Jinou představu nemáme. V žádném případě nepřipustíme tři etáže. Ta střední, nejcennější, která za 40 let vznikne z dnešních metr vysokých smrčků, ten hotový smrkový porost bude v jednorázové obnově překážet, proto ho pracně a se ztrátou odstraníme.

Podobné příklady nalezneme u porostů se spontánní obnovou listnatých dřevin pod borovicí. Bez váhání vyřezat. Závazné procento melioračních a zpevňujících dřevin založíme uměle. Spíše však požádáme o výjimku, ta bude povolena a procento snížíme. Nebudeme se zatěžovat představami složitější architektury lesa. To je zbytečně vynaložená invence hospodáře. Raději do lesa vložíme peníze jeho vlastníka. Takovou mýtní těžbou si přece na umělou obnovu vydělá. Že by jinak vydělal víc? Možná. Ale důležitější je stále ještě pořádek, přehlednost, smrčky jeden jako druhý.

Stejné je to v instruktáži o výchově. Představy zařizovatelů se stále opakují. Biodiverzita ano, ale jen jako heslo, které není dobré v praxi příliš prosazovat. Je-li mlazina v úrovni smíšena z 50 %, pak ano, podporujte biodiverzitu, protože už se stejně nedá nic jiného dělat. Jsou-li však listnáče potlačeny v podúrovni, verdikt zní: typická čistá jehličnatá mlazina, v tom smyslu vychovávat, protože zde není co podporovat. Jako by neuplynula dvě staletí a my ještě nic nepochopili.