KOMU A ČEMU SLOUŽÍ KONTROLNÍ A SROVNÁVACÍ PLOCHY

Ing. Jan Krčma - Ústav ochrany lesů a myslivosti, FLD MZLU v Brně

Spárkatá zvěř je neoddělitelnou součástí lesních ekosystémů, kde hraje svoji přirozenou roli. Svým pobytem se obvykle váže na les a na jeho blízké okolí, přičemž zákonitě více nebo méně ovlivňuje růst a vývin různých druhů lesních dřevin i zemědělských plodin, především při vyhledávání a konzumaci potravy.

PREVENTIVNÍ OPATŘENÍ

Vyhláška MZe ČR č. 101 ze dne 18. 3. 1996, kterou se mimo jiné stanoví podrobnosti o opatřeních k ochraně lesa, v §5 ustavuje na úseku ochrany před škodami působenými zvěří preventivní opatření, jež je k omezení těchto škod povinen provádět vlastník lesa a to např.: U lesních majetků o výměře nad 50 ha sledovat působení zvěře na nálety, nárosty a kultury pomocí kontrolních a srovnávacích ploch v počtu nejméně 1 kontrolní plocha (oplocenka) na 500 ha. Toto opatření vychází především z rakouských zkušeností a slouží zejména ke kontrole početnosti zvěře a jejího vlivu na sledované porosty. Velikost oplocené plochy se volí většinou 6 x 6 m. Ke každé oplocené ploše se vyznačí pomocí kolíků plocha kontrolní o shodné výměře (36 m2), přitom je třeba evidovat datum založení ploch. Oplocená a kontrolní plocha mají být od sebe vzdáleny minimálně 2 m. Uvedené plochy se zakládají ve fázi obnovy, tj. v případě přirozených obnov pod porosty poté, co se zde objevily první semenáčky, v případě umělých obnov po zalesnění na pasekách. Přitom je nutné, aby se pro danou lokalitu stanovil obnovní cíl a tomu adekvátní zastoupení dřevin, které musí být na obou ploškách, v době zajištění kultury. 

ZÁSADY ZAKLÁDÁNÍ PÁROVÝCH PLOCH

Aby byl monitorovací systém kontrolních a srovnávacích ploch skutečně kvalitní a funkční, musí se jejich síť dokonale navrhnout a musí splňovat určité zásady při zakládání párových ploch. Nejdůležitější a prioritní zásadou je zabezpečení maximální porovnatelnosti a homogenity oplocené a neoplocené části párové plochy, to znamená shodné zastoupení dřevin, jejich četnost a výška. Další zásadou je, aby veškerá péče o kulturu (nálet) - hnojení, ožínání atd. - probíhala na obou plochách ve stejnou dobu a intervalech. Porovnávají se dvě plochy, ležící blízko sebe, a musí mít srovnatelné podmínky, tj. nacházet se na stanovišti se shodným působením ekologických faktorů. Zásada homogenity párových ploch je poměrně těžce dodržitelná, takže snižuje jejich použitelnost k objektivnímu stanovení vlivu zvěře na obnovu lesních porostů.

OKUS JAKO INDIKÁTOR

Také musíme brát v úvahu, že zvěř se vlivem různých, ať už biotických, či abiotických faktorů koncentruje na určitá území, za vzniku přirozených nebo nouzových stávanišť, kde impakt (působení) na vegetaci musí být náležitě větší. Záměrně používám slovo “impakt” nebo “vliv zvěře na dřevinnou vegetaci” a ne v současné době tolik preferované slovo “škody”, které nemusí vždy znamenat ztráty. Intenzita okusu sama o sobě není “škodou”, ale pouze indikátorem, kdy při překročení určité hodnoty lze očekávat problémy s obnovou lesa. Ovšem tato hodnota musí být reálně stanovené číslo, které se na jednotlivých územích liší nejen v závislosti na množství a druhovém složení zvěře, ale také na celém komplexu stanovištních faktorů, to znamená, že hodnota by neměla být nulová. Dokonce skousnutí některých dřevin, zejména listnatých, může mít stimulační účinek.

Zákonitým jevem příznačným pro lesní porosty je přirozené prořeďování porostu, které má rozdílný průběh podle druhů dřevin, počáteční hustoty a stanovištních podmínek. Přirozeným vývojem porostu odumírá 80-99 % počátečního počtu stromů z přirozených náletů. Proč tedy nepřenechat něco zvěři? Dokud přežívající, potřebné zmlazení dostačuje k obnově lesa, je v principu bez významu, kolik stromků následkem okusu zmizí.

Také se ukazuje jako opravdu náročné stanovení doporučených počtů semenáčků, příp. obnovních cílů, které by sledovaly nejenom hospodárnost nebo jednoduše odpovídaly přání vlastníka lesa, ale zohledňovaly by také poznatky z ekologie lesa. Jestliže se nedosáhne doporučených počtů, je třeba neustále nově objasňovat příčinu. Může to být vedle okusu zvěře také např. nedostatek světla, tepla, zastínění bylinnou vegetací nebo chybějící semena.

ZÁVĚR

Je tudíž patrné, že metoda kontrolních oplůtků není jednoznačným východiskem při střetu většiny názorových skupin na řešení tolik diskutované problematiky les versus zvěř. V této choulostivé otázce je nutné dále vyvíjet a ověřovat metodiky, které mohou být následně použitelné v lesnické a myslivecké praxi při řešení problematického vztahu les - zvěř. Zjištěné údaje z monitorovacího systému párových ploch nemohou proto jednoznačně sloužit k určení reálných stavů zvěře. Mohou pouze podat informaci, zda je na sledovaných lokalitách zvěře málo nebo hodně. A také v jakém časovém období jsou porosty s různými druhy dřevin schopny se s okusem vyrovnat. Mám ovšem zato, že sledování kontrolních ploch nemůže být záležitostí jednorázovou, protože vliv zvěře na les je nutno sledovat dlouhodobě, právě i za pomoci popisovaných ploch. Sám se na výzkumném pracovišti touto problematikou zabývám a rád se s případnými zájemci podělím o metodiku sledování vlivu zvěře na tyto plochy, včetně jejich vyhodnocení.

Ing. Jan Krčma
Ústav ochrany lesů a myslivosti
LDF MZLU v Brně
Zemědělská 3
613 00 BRNO
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.