ŠKODY ZPŮSOBENÉ LOUPÁNÍM A OHRYZEM JELENÍ ZVĚŘE ROSTOU

Prof. Ing. Radomír Mrkva, CSc. - Ústav ochrany lesa a myslivosti, FLD MZLU v Brně

Z pohledu ochrany lesa jsou škody působené zvěří stále jedním z největších současných problémů a to nejen pro zcela zjevné škody vzniklé znehodnocením nebo likvidací stromového inventáře (ohryz, loupání, okus a spásání semenáčů a výsadeb). Jsou to i nadměrné náklady, které je třeba věnovat na ochranu proti nim a navíc nepříliš zjevné škody ekologické. Za ně můžeme považovat skutečnost, že na vytváření nové generace lesa, která bude muset vzdorovat klimatickým změnám, se přirozená obnova podílí jen malou měrou. Zdá se, že i přes značnou popularizaci problému “globálního oteplování” a přes konkrétní důkazy, stále nevěříme, že tento fenomén je opravdu tady.

Kdo jiný, než lesníci, pracující s výhledem minimálně na 100 let dopředu, by měl skutečnost globálních změn klimatu akceptovat? Jako biologové bychom měli vědět, že není jiné obrany, než zakládat nové porosty s přirozenou skladbou, pouze s příměsí ekonomických dřevin, a zakládat je pokud možno přirozenou obnovou. Zárukou vyšší odolnosti vůči suchu totiž mohou být, mimo stanovištně odpovídající druhy dřevin, pouze přirozeně vznikající a rozvíjející se kořenové systémy semenáčů (na rozdíl od deformovaných po umělé výsadbě) a navíc přirozený výběr mezi semenáči. Pouze drastická selekce v početných populacích různých druhů a mezi jedinci s různou schopností odolávat suchu, může být cestou vedoucí k adaptaci lesa na měnící se podmínky.

PLOCHA POŠKOZENÝCH POROSTŮ ROSTE

Není proto divu, že zvěř byla v posledních letech předmětem značné pozornosti a častým tématem konferencí, kulatých stolů, seminářů a publikací pracovníků zabývajících se ochranou lesa. V jednu chvíli se zdálo, že již došlo k jakémusi řešení a že početnost zvěře (zvláště jelení) poněkud poklesla a tak např. alespoň ohryz a loupání (dále jen ohryz) přece jen vymizely. Stojíme proto nyní zcela konsternováni před informací, poskytnutou Ministerstvem zemědělství ČR (MZe) (viz seminář konaný 22. 11. 2000 v Kostelci n. Č. lesy “Hniloby dřeva, dlouhodobě přehlížený problém”), že škody v té nejožehavější podobě - ohryzem se na-opak od prvního nezávislého šetření v roce 1994 zvýšily. Oproti 106 tis. ha redukované plochy, poškozených smrkových porostů (škodu tehdy vyčíslil Černý /1995/ na 7,2 mld. Kč), je jich v současné době 220 tis. ha. Všechny tyto porosty jsou následně infikovány houbou - pevníkem krvavějícím (Stereum sanqiolentum) a dřevo kmenů je z větší části znehodnoceno hnilobou. Je sice pravdou, že rovněž oděrky kmenů vznikající při přibližování mohou být příčinou infekce kmenů hnilobami, což ovšem nemůže být důvodem k jakémusi zakrývání škod ohryzem. Šetření o výši škod by mělo být zadáno tak, aby bylo jednoznačně známé, co bylo primární příčinou hnilob. V každém případě je takové poškození vážným ohrožením stability lesa právě v horských polohách, nejvíce postihovaných větrnými a sněhovými kalamitami. Také výskyt těchto disturbancí (potvrzovaný již realitou) má být podle předpovědí s nástupem klimatických změn hojnější.

Zatímco se dosud o tomto problému diskutovalo převážně akademicky, je ho třeba již také, např. v souvislosti s návrhem nového mysliveckého zákona, považovat za významné politikum. Rozhodujícím vlastníkem lesů je totiž stát, takže škoda, která půjde do desítek miliard Kč, vzniká státnímu podniku LČR. Podíváme-li se na kořen problému, je absurdní, že svým způsobem je tato škoda vlastně důsledkem činností státních úředníků, kteří chov zvěře podrobně plánují, plnění plánů sledují a kontrolují. Zvěř sice škody působí, ale skutečnou příčinou je nezvládnutý myslivecký chov zvěře, byť má oporu v mysliveckém zákoně a to nejen v dosud platném, ale bohužel i v tom, jenž je v současnosti velmi vehementně navrhován. Proč je třeba se zabývat obecně hospodařením se zvěří a ne jen hospodařením s jelení zvěří si uvědomíme, když hledáme odpověď na otázku, proč vlastně jelení zvěř stromy ohryzává nebo z nich loupe kůru s lýkem.

JAKÉ JSOU PŘÍČINY OHRYZU KMENŮ OD JELENÍ ZVĚŘE?

Ač se na toto téma, zejména v myslivecké literatuře, objevují nejrůznější názory (doplňková výživa, vliv stresu, nevyvážený poměr pohlaví apod.), je třeba jednoznačně konstatovat, že k ohryzu v prvé řadě dochází tehdy, když je, byť jen lokálně nebo sezónně, vyčerpána potravní nika. Tehdy fyzicky nejlépe vybavená jelení zvěř využívá poslední možnost, která je ještě k dispozici a tou je lýko a kůra na kmenech mladších stromů. Postiženy mohou být různé druhy dřevin, dominantně je však vyhledáván smrk. Za normálních okolností se přežvýkaví sudokopytníci (domácí druhy: jelen evropský a srnec obecný a introdukovaní: muflon, jelen sika, daněk a kamzík horský), v naprosté převaze živí okusováním výhonů dřevin a keřů nebo spásáním listů některých bylin, méně trav.

Ohryz - vizitka hospodaření se zvěří

Je důležité si uvědomit, že z uvedené potravní niky čerpají všechny zmíněné druhy, jejichž požadavky se přes určitou specializaci značně překrývají. Výsadou hlavně jelení zvěře je, že po vyčerpání této niky je schopna se ještě živit ohryzem, zatím co ostatní druhy strádají. Z toho plyne, že ohryz je vizitkou hospodaření se zvěří, neboť závisí na celkové početnosti všech druhů zvěře. V horských podmínkách se sice obvykle vyskytuje hlavně jelení zvěř, ale neplatí to obecně. V Jeseníkách dochází např. k výrazné potravní kompetici s kamzíkem, nehledě na to, že v nejkritičtější době, tj. v zimním období sestupuje jelení zvěř do nižších poloh, kde se výrazně uplatňuje kompetice s dalšími přežvýkavci. Situace může být ale často taková, že na zimních stávaništích již není dostatek potravy, protože ta byla vyčerpaná zvěří, žijící zde trvale. Tou je u nás všeobecně nadmíru početná zvěř srnčí.

Není proto pravdivý, předními mysliveckými odborníky často tradovaný názor, že bude-li v lese jediný jelen, budou i škody. Jediný jelen má jediný žaludek a spotřebuje ročně asi 720 kg skousaných výhonů a jiných částí rostlin, srnec 360 kg a kamzík 250 kg, (Schauer, 1982 in Scherzinger, 1996). Takové množství by nepochybně bylo i v hospodářském lese, se změněnou druhovou skladbou, snadno dostupné a to i v případě, že by všude byly normované početní stavy, předepsané pro první jakostní třídu. Problémy nastanou, když jsou v lese přítomny “žaludky” více druhů zvěře a navíc v početnosti, vysoce překračující normované stavy.

JAK SE CHOV ZVĚŘE PLÁNUJE?

Chov zvěře se plánuje, takže bychom s trochou škodolibosti mohli říci, že ke škodám ohryzem došlo plánovaně. Při tom postup, jak chovat přiměřené a tudíž plánované počty je (teoreticky) dokonale propracován. Honitby jsou zařazeny podle úživnosti do čtyř jakostních tříd, pro něž jsou stanoveny normované stavy jednotlivých druhů zvěře a je určeno, jak např. tyto stavy ještě dále snížit, v případě, kdy se chová více druhů přežvýkavých sudokopytníků (viz Věstník MZVž, čá 3, 1989 nebo Věstník ČMS, č. 9 - 10, 1989). U srnčí zvěře představuje I. jakostní třída početnost 10 ks/100 ha, u jelení zvěře 2 ks/100 ha. Jakostní třída IV. určuje normované jarní kmenové stavy (NJKS) u srnčí zvěře 2,6 až 4,9 ks/100 ha, u jelení zvěře 0,5 až 0,9 ks/100 ha.

Hypotetická početnost?

Srovnáme - li tyto počty s literárními poznatky, pak naše IV. bonita odpovídá přibližně přirozené početnosti nebo je ještě nižší. Kittani (1973) totiž uvádí pro karpatský prales např. početnost srnčí zvěře 0,5 až 2,0 ks/100 ha, jelení zvěře 0,2 až 1,0 ks/100 ha. Müller (1962) pro srnčí zvěř až 5 ks/100 ha, pro jelení zvěř 0,1 až 3,0 ks/100 ha, Kurt (1977, 1991) pokládá za přirozený počet asi 4 ks srnčí/100 ha oproti 10 až 20 ks, v extrémním případě až 40 či 60 ks/100 ha, které je možno chovat v kulturní krajině. Ueckermann (1969) považuje na dobrých stanovištích za odpovídající počet jelení zvěře od 1,5 až po 2,5 ks/100 ha. Mottl (1962) považoval za přirozenou dokonce početnost 16 ks srnčí zvěře/100 ha (zjištěno na Sitnu) a za biologicky únosnou 28 ks/100 ha. V obou případech jde tedy o četnosti vysoce překračující hodnoty naši I. bonity. Srovnáváme-li tedy normovanou početnost s názory na biologickou nebo hospodářsky únosnou, či myslivecky přiměřenou početnost, prezentovanou řadou zahraničních autorů, pak by v našich lesích nemělo docházet k žádným problémům. Přesto je praxe zcela odlišná a my znovu, ne-li stále, stojíme před velkými škodami, jejichž vrcholovou podobou je ohryz působící miliardové, jednoznačně průkazné a neoddiskutovatelné škody.

KDE JE PROBLÉM?

Jak bychom se přesvědčili kontrolou statistických výkazů Mysl (MZe) - 1 - 01, které vlastníci nebo nájemci honiteb každoročně vyplňují, okresní úředníci kontrolují a schvalují a státní správa myslivosti na MZe vrcholově zabezpečuje a řídí, jarní kmenové stavy (JKS) vzorně oscilují kolem hodnoty NJKS. Stanovené plány lovu se plní a pouze ti opravdu velmi neukáznění si dovolí někdy plán lovu nesplnit nebo “plán lovu splnit” vykázaným úhynem. Typické “socialistické plánování” - přesné sumarizace naprosto nepřesných, nepodložených a nekontrolovatelných čísel. Nikomu nevadí, že jde o fikci, hru s čísly a naprosto zbytečnou ztrátu času.

Sčítání zvěře v praxi

Není třeba velké představivosti, abychom pochopili, že základní problém takového plánování spočívá v neschopnosti objektivně určit skutečnou početnost zvěře v lese. V lepším případě totiž vykazované počty vycházejí z velmi vágních odhadů (byť podle jakési metodiky) podle toho, co skupina pozorovatelů v určených termínech v lese viděla. V běžné praxi se však “početnost stanoví” tak, že se opíšou nebo poněkud pozmění, normované počty. Je flagrantní, že jde o naprosto neúčinný způsob řízení, jak ostatně dokládá skutečnost, že došlo k opětovnému zvýšení škod ohryzem. Jsem přesvědčen, že všude tam, kde ke škodám ohryzem došlo, byly početní stavy zvěře blízké stavům normovaným, plány lovu se plnily, tedy žádný problém.

“Přesná statistika”

Je sice pravdou, že myslivecký výzkum se objektivnímu určení početnosti zvěře nikdy příliš nevěnoval (v poslední době se tímto problémem zabývají opět zcela jiné subjekty), takže nejsou dosud k disposici objektivní metody odhadu početnosti. To ale státní správu myslivosti vůbec nezbavuje odpovědnosti za opětovné navýšení škod, pohybujících se řádově v desítkách miliard. Skutečnost, že se např. v letech 1988 až 1993 každoročně, tj. 6x za sebou, odlovil JKS jelení zvěře a že tudíž bylo zřetelně prokázáno, že v lese bylo oproti vykazovanému množství mnohonásobně více zvěře, byl snad zcela jasnou ukázkou nepřesného vedení statistiky. V honitbách se hospodaří zcela podle libovůle nájemců, běžně se nechává větší početnost holé zvěře aby byla vyšší reprodukce a to i tam, kde jelení zvěř není vůbec normována, samičí zvěř se zašetřuje vykazováním úhynu a pod. Je jisté, že si toho jsou vědomi také úředníci státní správy myslivosti, a proto uvalili na informace o chovu zvěře embargo a zaštiťují se údajnou ochranou individuálních dat ve smyslu zákona o statistice.

Zodpovědnost státní správy myslivosti za nastalou situaci a stoupající trend škod ohryzem a devastaci lesů v rozsahu mnoha desítek miliard Kč však není pouze v tom, že neusilovala o zavedení účinnějšího způsobu řízení chovu zvěře a její početnosti. Kritiku si zaslouží také za to, že nebyly využity prostředky ke zjednání nápravy a to i podle současně platné legislativy. Chyběla patrně také komunikace mezi úředníky státní správy zajišťujícími dohled nad lesy a těmi, kteří zajišťují myslivost a to společně na referátu životního prostředí okresních úřadů. Úkolem těch prvních je dohlížet na správné hospodaření v lesích a na to, aby zde škody nevznikaly, obecným smyslem státní správy pak je, aby problémy nesprávného hospodaření na státním majetku řešila a zjednala nápravu. Jak je vidno, v tomto případě k domluvě nedošlo, což opět svědčí o tom, že vše co souvisí s myslivostí je velmi delikátní povahy.

VÝHLEDOVÝ ZPŮSOB ŘEŠENÍ PROBLÉMU

Je-li řečeno, že způsob plánování chovu zvěře zavání socialismem, nejde o nadsázku. Ve skutečnosti a v širších souvislostech jde totiž o anomálii a pokřivení společenských a majetkoprávních vztahů. Vlastníci lesa totiž nemohou beze zbytku uplatnit svá práva ke svému majetku, nemohou na svém majetku racionálně hospodařit např. proto, že nemohou ovlivnit početnost chované zvěře a přizpůsobit ji stavu lesa. Toto právo vlastníka nelze realizovat pomocí nějakého iracionálního plánování okresních úřadů, ale mělo by být záležitostí smluvního ujednání mezi vlastníkem honebního pozemku a nájemcem který zde bude vykonávat právo myslivosti. Problém určení přiměřené početnosti je třeba přenést z roviny jakýchsi hypotetických počtů zvěře na posuzování stavu lesa, stavu přirozené obnovy, stavu zalesněných kultur apod.

Pochopitelně, že zvěř je přírodním bohatstvím, je předmětem možného hospodaření na lesní půdě, je obnovitelným zdrojem stejně jako dřevo a stát má právo kontrolovat, zda je při těchto činnostech dodržován zákon. V diskusích o přírodním bohatství se ale postrádá, že musí jít pouze o naše autochtonní druhy, navíc v přirozené početnosti. Za tu můžeme považovat takové početní stavy, které by byly výsledkem nenarušené koexistence se všemi predátory, kteří u nás běžně žili. Vlastník lesní půdy, která plní souběh funkcí, z nichž jedna je také zachování přírodního bohatství živočichů, dále produkce zvěřiny a všech užitků, které les vytváří, má ale nezadatelné právo, aby v mezích zákona s oběma zdroji, tj. lesem a zvěří hospodařil podle svého uvážení, byť výkon práva myslivosti pronajímá.

ZÁVĚR

1. Zjištění, že došlo k nárůstu poškozené plochy lesa ohryzem od jelení zvěře a oděrkami o více než 100 %, je pro lesní hospodářství alarmující zprávou. Výsledky šetření by mělo MZe ČR v plném znění zveřejnit (včetně určení primární příčiny poškození) a dopracovat alespoň orientační vyjádření výše škody. Lze předpokládat že jde o mnohamiliardovou částku.

2. Je třeba provést ekonomická hodnocení v souvislosti s šířením hniloby v kmenech i narušením statické stability porostů a stanovit zásady dalšího lesnického hospodaření v takto poškozených porostech.

3. Na lokalitách s největšími škodami se doporučuje prošetřit způsob hospodaření se zvěří a zabývat se odpovědností Okresních úřadů, příslušných referátů a pracovníků za tento stav a skutečností, proč se nerealizovala opatření k zamezení škod.

4. Doporučuje se i za stávajícího legislativního stavu, aby orgány státní správy postupovaly koordinovaně, při plánování hospodaření se zvěří využívaly zpětné vazby a informací o stavu poškození vegetace. Tyto informace je třeba získávat od vlastníků lesa a od kontrolních složek státní správy na úseku lesního hospodářství nebo ochrany přírody. V první polovině 90. let se např. s velkými náklady vybudovaly tzv. “kontrolní a srovnávací plochy” (oplůtky) pro určení intenzity okusu. Jsou dokonce i hodnoceny, ale není známo, že by výsledky byly při plánování hospodaření se zvěří využity.

5. Je třeba přiznat, že k ohryzu nebo loupání kůry a lýka jelení zvěří dochází v důsledku nedostatku běžné potravy, který může mít nejrůznější příčiny. Nejběžnější příčinou je však vysoká početnost a kompetice s ostatními druhy. Příčinu ohryzu je tudíž třeba hledat v přemnožení také dalších druhů a obecně v nezvládnutém, byť plánovaném, hospodaření se zvěří

6. Současný systém plánování chovu zvěře je neúčinný proto, že nevychází z reálných, pravdivých údajů o početnosti zvěře. Všeobecně se proto u nás setkáváme se značným přezvěřením, což v případě přítomnosti také jelení zvěře vede k tomu, že škodí ohryzem

7. Výhledově je nutno upravit poměry tak, aby měl vlastník lesa a honebního pozemku možnost zásadním způsobem ovlivnit, v mezích zákona, hospodaření jak v lese, tak se zvěří. Státu by měl příslušet pouze dohled na dodržení tzv. přirozeného zazvěření, tj. na to, aby stavy zvěře neklesly pod přirozenou početnost. Měly by být stanoveny metody jak ji kontrolovat.

8. Jednou z cest, jak posílit napravení deformovaného vztahu mezi zvěří a lesem je přirozené ekonomické chování vlastníka lesa. Aby byl vlastníkům lesa umožněn lepší přístup k výkonu práva myslivosti, měla by se snížit spodní hranice výměru honitby (např. až na 200 ha). I tato velikost honitby by zajistila v běžných podmínkách dostatečné vyžití a hospodářský efekt v případě chovu srnčí zvěře, která by měla být hlavním objektem mysliveckého hospodaření v ČR.

9. Abychom si uvědomili, jak málo se posunulo řešení problému nezvládnutého hospodaření s nadpočetnými stavy zvěře, doporučuje se přečíst si závěry ze vzpomenuté konference “Škody zvěří a jejich řešení”, která se konala v Brně, 1995.