K ÚROVŇOVÉ A PODÚROVŇOVÉ VÝCHOVĚ BOROVÉHO POROSTU

Ing. Milan Košulič st.

Po přečtení článku Ing. Luďka Chrousta, CSc. “Výsledky úrovňové a podúrovňové výchovy v borovém porostu” v LP 6/20001 bude asi většina lesníků utvrzena v názoru o nevhodnosti úrovňové výchovy v borových porostech obecně. Osobně patřím ke stoupencům úrovňové výchovy v porostech nejen (snad) všech dřevin, ale i na většině stanovišť (výjimky pochopitelně respektuji). A to z důvodů, které prolínají tímto článkem. Proto dále sděluji osobní názor k závěrům zmíněného článku několika poznámkami. Jimi mám v úmyslu diskutovat o tom, zda má nadále smysl usilovat také v borových monokulturách i přes autorovy závěry o jejich vyšší strukturu, a mít naději udržovat v nich i přijatelnou produkci.

1. Autorův výzkum byl založen v borové monokultuře z přirozené obnovy na SLT borové doubravy - 1M zaujímající 0,63 % porostní půdy v ČR. Jde o chudé vysýchavé stanoviště teras pleistocénních a holocénních štěrkopísků. Pochopitelně tedy nemůže reprezentovat celý výskyt borových porostů u nás. Nejde ani o extrémní stanoviště. Podle PRŮŠI (2000) převládal v přirozené skladbě dub (až 70 %). Plošným rozsahem i produkčním potenciálem jde o hospodářsky málo významný SLT. Jako součást “chudé” edafické kategorie M se vyznačuje dvěma jistými zvláštnostmi. Obě mají úzký vztah k typu výchovy:

- podprůměrnou produkcí (kromě některých typů 1M s průměrnou produkcí), proto tam u každé dřeviny, včetně borovice, lze očekávat jen poměrně omezené výnosové efekty, ať je pěstována v mezích disponibilní fytotechniky v podstatě jakkoliv;

- dobrou přirozenou obnovou borovice.

GENETICKÁ PROMĚNLIVOST

Přesto, že autor úvodem zmiňuje povahu stanoviště, na němž byl výzkum v borovém porostu proveden, a lze vytušit i ekotypovou zvláštnost týništské borovice, z celého článku vzniká dojem obecné platnosti závěrů pro borové porosty. Taková interpretace by však byla nesprávná a jistě to ani nebyl autorův záměr.

Nutno diferencovat přinejmenším ze dvou důvodů:

a) Se vzrůstající úrodností (zejména vlhkostí) stanoviště vzrůstá i schopnost všech dřevin, slunné nevyjímaje, lépe snášet zastínění mateřským porostem v mladém věku. Obdobně i u nižších stromových tříd po úrovňové výchově třídami vyššími téže dřeviny. A to bez podstatné újmy na dalším růstu po výrazném uvolnění ve vyšším věku. Tzn., že i u slunných dřevin, naprosto především na úrodnějších stanovištích, lze více využívat jak úrovňovou výchovu se zachováním podúrovňové vrstvy stromů, tak poté i clonosečnou obnovu mnohem více, než se dosud většinou připouští.

b) I v populacích slunných dřevin, zejména pocházejících z přirozené obnovy s velkými počty jedinců, existuje určitá genetická struktura, která snášení zastínění napomáhá. Jsou totiž vybaveny vedle převažující “pionýrsky” adaptované složky i určitým podílem jedinců spíše “klimaxové” (a “přechodové”) orientace lépe snášejících zástin.

c) Borovice lesní není genekologicky (ekotypově) jednotný taxon. Nejen semenářská směrnice (z r. 1988) rozlišuje borovici horskou a pahorkatinnou odlišných vlastností.

V této souvislosti mohu jen stručně připomenout KAŇÁKovu informaci (1988, 1998) o původu a jiném chování horské (náhorní) borové varianty:

Ještě před nástupem ledových dob v pleistocénu tvořila řídkou příměs v bohatých listnatých společenstvech (klimaxu). Bez její rozsáhlé migrace v české kotlině, uzavřené pohraničními horami, si svoje klimaxové adaptace z konce třetihor zachovala až dodnes (tedy i snášenlivost zástinu). Lze ji tedy řadit ke klimaxovým dřevinám. Ani její přenos do nižších poloh nic neubral na jejím vynikajícím tvaru a růstu, “který se jako u jiných horských druhů ovšem nápadně zvyšuje až v pozdějším věku” (KAŇÁK, 1995).

Bylo by tedy nepatřičné vztahovat závěry autorova výzkumu na všechny borové porosty u nás bez přihlédnutí ke stanovištní úrodnosti a zmíněným genekologickým poznatkům o vnitrodruhové proměnlivosti této dřeviny. Tj. hodnotit výzkum způsobem, který nejen u mne vzbudil dojem jednotné platnosti uvedených závěrů pro “celý” druh borovice lesní a jakoby v ekologicky jednotném ekotopu.

ODOLNOST PROTI ZÁSTINU

2. Moje námitky proti podúrovňové výchově borových porostů, nejméně na průměrných stanovištích, vyplývají z “ideologicky” odlišného pěstebního konceptu. Dále se o něm stručně zmiňuji. Pro ten účel krátce opouštím objemové výnosové hledisko.

Slunné dřeviny nejsou s to vytvářet vysoké porostní zásoby (viz růstové tabulky). Tento nedostatek musí nahrazovat vysokou hodnotovou produkcí. A to tlustými, hladkými kmeny v relativně dlouhém obmýtí.

Pěstování borovice nejvyšší kvality musí vycházet z co nejjemnějšího zavětvení kmenů v mladém věku, aby se poté brzy a beze zbytků (pahýlů, suků) “vyčistily”. K tomu jedinečně přispívá dlouhodobá clonosečná obnova a pak rovněž dlouhý růst pod lehkou clonou mateřského porostu (KRUTZSCH 1956, REININGER 2001, KORPEL 1995, SINNER 1998 aj.).

To umožňuje nejen genetická proměnlivost borových populací (viz nahoře), ale i jejich výskyt v sukcesi. V ní se vyskytují hned na jejím počátku. Poté se borovice překvapivě dlouho zachovává ve směsi s řadou jiných dřevin smrk, buk i jedli nevyjímaje. S nimi se také “dokáže” zmlazovat (podobně jako v třetihorách). Její podrostní pěstování s prodlouženou mírnou clonou nemůže být tedy objektivně žádnou zvláštností. Někteří autoři (např. KRUTZSCH (1956) a REININGER (1992, 2000)) se zmiňují o možnostech dokonce výběrného obhospodařování borovice.

Možnost dlouhodobého přežívání borovice v podrostu vyžaduje řídkou clonu mateřského porostu. Ten má tendenci takto se udržovat “sám od sebe”. “Klasické obhospodařování borovice podle Bärenthorenu předpokládá pro horní porost od 90 let cca 170 stromů na hektar. Tím se podrostu dostává dostatek světla (rozestupy 7-8 m)” (REININGER, 2000). Odrůstání borového zmlazení v dobrém zdravotním stavu a posilování jeho odolnosti vyžaduje citlivou práci se světlem, ale po dlouhou dobu stále v rámci lehké clony. Posoudit správnou míru clonění je věcí pěstebního umu.

Podúrovňová výchova borovice je s uvedeným v zásadním rozporu. Má opačný zásahový “směr”: horní část tloušťkového vějíře stromů (většinou úrovňových) ponechává relativně hustou (viz dále), jeho dolní část (podúroveň) systematicky likviduje. Tím se zbavuje té části zásoby, z níž se mohou vyvinout některé stromy ve špičkovou jakost díky svému dlouhodobému růstu (s jemnými větvemi a samočištěním kmene) v porostní cloně.

Pěstování borovice úrovňovou výchovou postupuje opačně. Vytváří řidší úroveň a díky tomu může ponechávat více stromů v podúrovni jako nositele budoucí borové jakosti (některých z nich). To však má jistý požadavek na předchozí pěstění borového porostu: dnes úrovňové stromy musely dříve růst dostatečně dlouho pod porostní clonou, vytvořit si jemné ovětvení a z větší části je odstranit; aby po přechodu do plného oslunění s pokračující úrovňovou výchovou již v podstatě nemohlo dojít k znehodnocení jakosti (ke vzniku hrubých větví).

Podúrovňová výchova dnešních borů po holosečné, byť přirozené, ale jednorázové obnově s rychlým odcloněním zmlazení supluje tuto chybu v pěstování borové jakosti dodatečnou hustotou v následné porostní úrovni předtím “pokažených” stromů. A protože nevěří v možnost přežívání některých podúrovňových, zastíněných stromů, ani v jejich začlenění do budoucí produkce, většinu z nich předčasně odstraňuje. To je z celkového pěstebně-genetického pohledu málo efektivní postup.

Úrovňová výchova v porostech téhož typu musí doznat jisté korekce, aby rovněž dospěla k přijatelně jakostní produkci dnešní borové generace (viz dále). Její plné uplatnění se dostaví až v cyklickém pěstování borovice pod porostní clonou.

OTÁZKA PRODUKCE

3. Je samozřejmě úctyhodné, že předmětný výzkum zahrnuje poměrně dlouhé období vývoje porostu - 40 let. Bohužel však nesahá dále než do jeho věku 70 let, tj. přibližně do poloviny obmýtní doby borovice (max. 130 let) v daném HS. To znamená po přibližný práh, od nějž lze očekávat, při jejím vhodném obhospodařování, postupné zvyšování hodnotové produkce. Opět v proměnlivé míře podle typu stanoviště a borové populace.

Výnosové poznatky z výchovné těžby jsou sice důležité, ale nikoliv vysloveně rozhodující pro hodnocení produkce porostu za celou produkční dobu. I na chudém stanovišti v borovém porostu byl totiž zjištěn nejvyšší tloušťkový přírůst právě v posledních 10 letech ve věku 120-130 let.

Pozitivní přírůstové reakce ve vyšším věku se budou týkat více náhorního typu borovice s růstovým rytmem klimaxové dřeviny. Méně pahorkatinné borovice, která má naopak povahu pionýrského druhu. Ta první se mohla v minulosti rozšířit i do nížinných poloh, “usadit” se tam, aniž se o této možnosti uvažovalo (resp. rozpoznalo) a fytotechnika tomu diferencovaně přizpůsobila. Pěstebně je tedy velmi potřebné charakter místní populace borovice správně rozlišit. Za zvláštní “námahu” propěstovat borové porosty k vyšší produkci (a věcí se jako problémem zabývat) pak stojí jen skutečně jakostní místní populace s potenciálně dobrou kvalitou kmene. V opačném případě jde z výnosového hlediska o ztrátu produkčního prostoru a času. Proto je lépe usilovat o včasné přeměny takových borů, pokud tam nejsou objektivně jedinou možnou pěstební alternativou.

TLOUŠŤKOVÁ A VÝŠKOVÁ DIFERENCIACE

4. Porost vznikl z přirozené obnovy. V době zahájení výzkumu měl 27 let a tloušťkové členění s jedinci tlustými 1-16 cm. 68 % jich mělo zastoupení v dolní polovině tloušťkového rozpětí. V době nastávající tyčkoviny byla provedena jen velmi slabá prořezávka. Tato diferenciace byla tudíž důsledkem přirozeného vývoje porostu. To je potěšující zjištění, z něhož by se měla další pěstební strategie důsledně odvíjet. Tzn. přirozenou porostní diferenciaci dále rozvíjet a nikoliv ji ničit.

Silná podúrovňová výchova (dílec C) tuto přirozenou tloušťkovou strukturu však během 40 let téměř zcela zlikvidovala. To je významné genekologické ochuzení místní populace. Do 70 let věku porostu totiž zůstalo v dolní třetině tloušťkového vějíře (6-14 cm) - z celkového rozpětí 6-36 cm - jen 40 ks/ha (5 % z celkového počtu 880 ks/ha), v jeho dolní polovině (5-20 cm) to bylo 180 ks/ha (18 %). U porostu z přirozené obnovy, jde-li o původní místní borovici s potenciálně možnou vyšší genetickou proměnlivostí populace, to odporuje požadavku zachovat ji v co nejpřirozenějším rozpětí mj. právě i členitou strukturou stromů. Ale je to i proti možnosti stupňovat produkci eventuálním dopěstováním i některých, původně slabších stromů do mýtní nebo jí blízké zralosti. A tím zvýšit celkový počet mýtních stromů.

Podúrovňová výchova porost výškově i tloušťkově značně nivelizuje. Proto inklinuje (a svádí) v mýtním věku mnohem více k holosečné těžbě (nebo aspoň k těžbě s krátkou obnovní a zmlazovací dobou), než porost s výchovou úrovňovou. Ta výrazněji zaměřuje porost na těžbu neholosečnou pro větší výskyt slabých, do mýtnosti postupně dozrávajících stromů.

Naopak úrovňová výchova zanechala na pokusném dílci D v dolní třetině tloušťkového rozpětí (6-14 cm) 420 ks/ha stromů (32 % z celkového počtu 1300 ks/ha), tj. o 380 ks/ha, 10,5x více než v předchozím případě; v dolní polovině tloušťkového vějíře pak zůstalo 790 ks/ha (61 %), tj. o 610 ks/ha, 4,4x více stromů. Přitom průměrná výška stromů v pokusném porostu činila v dolní polovině tloušťkového rozpětí 15,3 m, v horní polovině 22,2 m (odečteno z materiálu, poskytnutého autorem). Lze proto konstatovat, že přes značný úhyn slabších stromů do věku porostu 70 let dosud nedošlo k jejich totální mortalitě. To lze chápat mj. i jako jistý důkaz určité genetické diferenciace dané borové populace v pokusném porostu, co se snášenlivosti mírného zástinu týče.

NADĚJNÉ STROMY

5. K bodu a) závěru: při úrovňové výchově “nadějné stromy, pocházejí-li z třídy stromů vrůstavých, nezvětšují po uvolnění přírůst natolik, aby se staly definitivně stromy cílovými a to přesto, že byly uvolněny již ve stadiu tyčoviny”.

Nevadí, že vrůstavé stromy momentálně přirůstají méně, ačkoliv byly uvolněny, než by se očekávalo. Dospějí do mýtnosti (nebo jí blízké) později až po vytěžení C1-stromů. Některé z nich se mohou stát C2-stromy a současně pokračujícími nositeli mírné clony pro novou generaci porostu.

JAKOST KMENŮ

6. Relativně nejvyššího uvolnění se dostalo nejtlustším stromům a tím i nejvyšší stromové třídě úrovňovou výchovou. Po ní zbylo v horní polovině tloušťkového rozpětí (21-36 cm) 510 ks/ha (39 %), po podúrovňové výchově 700 ks/ha (80%), tj. o 190 ks/ha (37 %) více stromů. To je rozdíl velmi podstatný.

Tato okolnost se sice projevila lepšími podmínkami pro přežívání slabších a nižších stromů, zvýšeným tloušťkovým přírůstem vybraných úrovňových stromů, ale také jejich okulárně zjištěnou horší jakostí se silnějšími větvemi, hor-ším čištěním kmenů od nich a většími korunami (podle informace autora). V této diskusi to hraje důležitou roli pro rozhodování o stylu výchovy (viz dále). Úrovňová výchova by totiž mohla záporně ovlivnit celou hodnotovou produkci borového porostu. Takový její výchovný účinek by pak preferoval podúrovňovou výchovu. Pokud by se nepodařilo v tomto směru úrovňovou výchovu příznivě modifikovat, bylo by pochybné nadále ji obhajovat. Tato otázka se vyskytuje u všech klimaxových dřevin. A právě úrovňová výchova s ponecháváním podstatné části podúrovně dobře přispívá k čištění kmenů od větví. Věc však má háček: podúrovňové, více či méně cloněné stromy, si musí v tomto postavení zachovat dostatečně dlouhou a funkční životnost. U náhorní borovice to předpokládat lze podobně jako u ostatních klimaxových dřevin. U prokazatelně slunné varianty o tom zatím není dostatek přesvědčivých důkazů. Ale s přibývající úrodností stanoviště to lze předpokládat i u ní. Zejména, když se k tomu účelu úrovňová výchova upraví.

ELIMINACE NIŽŠÍCH STROMOVÝCH TŘÍD

7. K bodu b) závěru: že při úrovňové výchově “snaha po vytvoření výraznějšího vertikálního zápoje a spodní etáže je, jak konstatoval již před 50 lety WIEDEMANN (1948), v důsledku permanentního odumírání nižších stromových tříd, marná”.

Toto tvrzení tak zcela neodpovídá dosaženému stavu zásoby na dílci D po 40 letech výchovy. 420 ks/ha přežívajících slabých stromů do výčetní tloušťky 14 cm po úrovňové probírce, to není špatný strukturální výsledek úrovňové výchovy (viz v bodě 4). Mimoto se těmto stromům dále stupňuje naděje na přežití do vyššího věku následujícím rozvolňováním zápoje ve střední a horní stromové třídě. Tím spíše, jde-li o lepší stanoviště. K odumírání jisté části těchto stromů ovšemže může docházet i nadále. Bude to důsledek doznívání nedostatečné adaptace některých z nich k setrvávajícímu stupni clonění. Ale nemusí to být odumírání již příliš masivní. Tento proces má porost již více či méně za sebou. Není nutné (ba je chybné) odstraňovat ještě živé podúrovňové stromy v předstihu těžbou. Přírodní výběr to učiní mnohem lépe s citem pro ekologický vztah “strom-prostředí”. Přežívajícím jedincům je pak nutné přikládat podstatně větší význam než těm, kteří uhynou.

PŘÍRŮSTOVÉ ZTRÁTY

8. K bodu c) závěru, že “výraznější zvětšení přírůstu nadějných a cílových stromů po úrovňové výchově, které by nahradilo hmotu vytěžených stromů, se nesplnilo” a k bodu e), že “periodní hmotový přírůst byl za období 30 až 70 let o 53 m3 menší v porostech úrovňově vychovávaných než v porostech vychovávaných podúrovňově”.

Předně: se započtením hmoty souší, které byly do 70 let věku porostu součástí jeho růstového procesu, je to rozdíl jen 5 m3/ha za 40 let (tj. 0,125 m3/ha/rok). Ovšemže pro další porostní vývoj se soušemi uvažovat nelze. Jak dále uvádím, i bez zahrnutí souší se však celkově nižší periodní běžný přírůst na dílci D neprojevil nižší zásobou ke konci výzkumu (viz dále).

Z materiálu, poskytnutého mně autorem, s podrobnějším pohledem na danou problematiku, vyplývá dále toto: periodní tlouštkový přírůst konstantního souboru 30 stromů 2. stromové třídy po úrovňové výchově byl v každém decenniu sledovaného období vždy větší a k jeho konci celkově větší o 13 % (v průměru na 1 strom o 1,5 cm) než na dílci C (a to šlo o stromy 2. strom. třídy). Zvýšením celkového porostního objemového periodního přírůstu po úrovňové výchově se však zvýšený tloušťkový přírůst jednotlivých stromů nemohl výrazněji projevit mj. proto, že celkový počet (úrovňových) stromů vyšších tloušťkových tříd - v horní polovině tloušťkového rozpětí, kde k tomu mohlo dojít, byl na dílci D menší o 27 % (viz bod 6.).

Při úrovňové výchově lze předpokládat vyšší celkový hodnotový výnos nejen vyšším přírůstem C-stromů, jako rozhodujících nositelů hodnotové produkce, ale i potenciální možností dopěstovat do mýtní dimenze nebo jí blízké celkově větší počet stromů zapojením části původně slabých stromů do produkčního procesu, když se o to výchovou záměrně usiluje (např. strukturní probírkou, REININGER, 1992, 2000).

To umožňuje široký tloušťkový vějíř stromů po úrovňové výchově. Ten je potenciální předzvěstí postupného dozrávání některých dosud slabých (slabších) stromů do mýtnosti v mnohem delší zmlazovací době, než jakou může umožnit systematická podúrovňová výchova. Tím dospěje do mýtní zralosti (nebo jí blízké) podstatně větší počet stromů. A právě tato okolnost dává porostu naději dohnat přírůstové ztráty z první poloviny doby obmýtní, pokud k nim skutečně došlo. Ba také dosáhnout celkově vyšší porostní produkci než při využívání podúrovňové výchovy; ačkoliv za delší dobu, protože slabší stromy ji k dosažení tlustších dimenzí nutně vyžadují. To však v podstatě nevadí, pokud se porost včas a dobře dále zmlazuje. Skoro naopak, protože tyto stromy jsou dalšími nositeli stínu podporujícími autoregulační procesy v nové generaci porostu a přispívají k jejímu jakostnímu vývoji.

Přiznávám, že nemám po ruce číselné výnosové příklady, jimiž bych tvrzené doložil. Usuzuji však mj. z příkladu, který mně poskytl sám autor výzkumu. A to četností slabých a středních stromů, které se v pokusném porostu do 70 let zachovaly po úrovňové výchově. Tj. stromů, které při citlivém obhospodařování mohou poskytnout jistou “nadprodukci” porostu svým pokračujícím růstem do vyššího věku (jako C2-stromy), než jaké se běžně dosahuje při “jednoduché” struktuře porostu při podúrovňové výchově.

Skutečnost ve výzkumu zjištěného menšího periodního běžného přírůstu za sledované období není až tak příliš důležitá, je-li konečná zásoba přibližně stejná na obou výzkumných dílcích (C, D). Při započtení hmoty vytěžené na obou dílcích na vyklizovacích linkách v posledním desetiletí tomu tak je (406 m3/ha jak na dílci C, tak D, jak to vyplývá z autorových podkladů). Při stejnosti počáteční zásoby na obou dílcích musela být těžba na dílci C vyšší, avšak ve slabém, méně hodnotném dříví. V tom případě je pak spíše rozhodující to, jaká je její struktura pro další výnosový vývoj porostu během hodnotového přírůstu v 2. polovině obmýtní doby. Mírně vyšší počet stromů středních a vyšších tlouštěk po úrovňové výchově - 880 ks/ha proti 840 ks/ha po podúrovňové výchově - a celkově větší rozměrová diferenciace stromů na dílci D dávají větší manévrovací prostor dalšímu obhospodařování porostu. Pohledově horší jakost úrovňových stromů po úrovňové výchově však její jisté přednosti znehodnocuje, jak řečeno shora.

NÁHRADA MENŠÍHO PŘÍRŮSTU ÚROVŇOVÝCH STROMŮ

9. K bodu d) závěru, “že přes jisté zvětšení tloušťkového přírůstu úrovňově vychovávaných stromů výčetní tloušťka 100 nejsilnějších stromů se v 70 letech od porostů podúrovňově vychovávaných lišila jen o 0,1 až 0,6 cm. Stejně malé rozdíly konstatoval i DITTMAR (1991) ve 120letých borových porostech po 80 letech rozdílné výchovy”.

Se zřetelem k možným důvodům méně intenzivního přírůstu úrovňových stromů v borovém porostu na chudém stanovišti po úrovňové výchově nepovažuji zmíněný růstový výsledek 100 nejtlustších stromů za “špatný” (u 30 sledovaných stromů 2. stromové třídy, jak shora uvedeno, byl rozdíl po úrovňové výchově podstatně vyšší, 1,5 cm).

V mladém věku u každé cílové dřeviny není v podstatě žádoucí usilovat o velký tloušťkový přírůst C-stromů. Jejich pomalejší (ne však vysloveně liknavý) přírůst směřuje k vyšší jakosti dřeva a k jemnějšímu zavětvení. Menší objemový přírůst úrovňových stromů z první poloviny doby obmýtní by měl být kompenzován jednak pozdějším vyšším hodnotovým přírůstem C-stromů, jednak celkově větším počtem do mýtnosti dozrávajících stromů (jako C2-stromů) po úrovňové výchově.

METODA C-STROMŮ PRO BOROVICI

10. K závěru autorova článku, “že úrovňová výchova (na základě výzkumu a prací citovaných autorů) uvedeného typu není v borových porostech lepší než výchova podúrovňová a že naopak při její aplikaci může docházet ke ztrátám na objemovém přírůstu”, dodávám:

Není podstatné, že úrovňová výchova v borových porostech, natož na chudých stanovištích, není výnosově lepší v 1. polovině obmýtní doby. Podstatné je, že není výrazně horší. Za důležité však považuji to, že napomáhá větší strukturalizaci stejnověkého porostu s několika příznivými efekty a tedy i jeho synekologické stabilitě. Mimo jiné i borovice ji potřebuje jako soli. Přitom je ale velmi potřebné omezit nepříznivý vliv úrovňové výchovy na jakost úrovňových stromů.

Toho lze dosahovat metodou C-stromů pro borovici dočasně modifikovanou. A to mj. jejich sníženým počtem na asi 150-180 ks/ha. Tím se sníží intenzita těžby v úrovni. Dále tím, že C-stromy porostou od počátku po jistou dobu méně odcloněny, aby se brzy přirozeně vyvětvily do výšky kmene okolo 10 m. Tzn. zpočátku více zasahovat spíše ve výplňových úrovňových stromech, než kolem C-stromů. Teprve poté začít se systematickou péčí o jejich koruny mírnou úrovňovou podporou C1-stromů až k jejich úplnému uvolnění přibližně k počátku poslední třetiny doby obmýtní. Zásahy v podúrovni ponechávat většinou na přírodním výběru a dle potřeby cíleně zasahovat jen ve prospěch C1-stromů.

Pro mne je naprosto nepřijatelné, aby se v mladých borových porostech z přirozené obnovy jejich přirozeně se vyvíjející diferenciace, přinejmenším tloušťková, zásadně rušila - nivelizovala - vysloveně podúrovňovou výchovou. Tím spíše tehdy, když se důvod pro to nachází v málo podstatné retardaci přírůstu úrovňově vychovávaného porostu, prokazované jen v první polovině obmýtí, resp. ne příliš velkými rozdíly za delší dobu (podle DITTMARA za 120 let). Tzn., když nejen výsledky autorova výzkumu, ale ani práce jím citovaných autorů neprokázaly vyšší celkovou hodnotovou produkci (za celou produkční dobu) při využití podúrovňové výchovy.

ZÁVĚR

Nejde ani tak o to, aby objemová produkce borových porostů, o kterou se shora jedině jednalo, byla po úrovňové výchově větší než po výchově podúrovňové. Menší by však neměla být hodnotová produkce za celou produkční dobu. A to by při upravené úrovňové výchově nemělo příliš hrozit. Pravda, neznám celou šířku produkční problematiky v borových porostech na úrovni dlouhodobého výzkumu a na chudých stanovištích zvláště. K domněnce, že výnosová efektivnost úrovňově vychovávaných borových porostů nejméně na průměrných stanovištích bude větší, mne vede instinkt, historické příklady existence výběrných borových lesů, větší ocenění strukturnějšího stavu lesa a logický úsudek. Úsudek z analogického pěstování jiných porostních typů strukturní výchovou. A poté výběrovou těžbou v mýtních porostech s prodlouženou obnovní a zmlazovací dobou, s prokazatelně vyšší výnosovostí. A to s přispěním genetických poznatků o diferencované struktuře populací dřevin (mj. co do snášenlivosti stínu), které poněkud mění možnosti pěstování slunných dřevin. To je pro mne důvodem k odmítnutí názoru o přednostech klasické podúrovňové výchovy v borových porostech obecně, ale k jejímu uznání až v porostech na vysloveně chudých, suchých až extrémních stanovištích, kde podmínky pro přežívání podúrovňových stromů slunného typu borovice do vyššího věku jsou vskutku malé. Možnosti úrovňové výchovy v borových porostech se stupňují s přibývající úrodností stanoviště a u borovice náhorní. Tuto diferenciaci je proto vhodné u borovice důsledně uplatňovat.

Adresa autora:

Ing. Milan Košulič st.,
K. Čapka 30,
Město Albrechtice, 79395,
tel.: 0652/752684