NLK K PŘEVODU LESŮ VE VLASTNICTVÍ STÁTU DO VLASTNICTVÍ KRAJŮ
Předsednictvo NLK
Národní lesnický komitét (NLK) zaznamenal úvahy politiků o převodu lesů ve vlastnictví státu do vlastnictví krajů jako majetkově nezávislých územních samosprávných celků. Sledujeme rostoucí tlak některých krajů na schválení takových právních předpisů, jimiž by byl popsaný převod státních lesů do vlastnictví krajů zabezpečen.
S ohledem na vysokou společenskou závažnost záměru a na důsledky, které tak razantní změna vlastnických poměrů k lesům jako nenahraditelné složce životného prostředí může mít, považuje NLK za nutné zaujmout k problematice převodu státních lesů do vlastnictví krajů následující stanovisko.
ABSENCE EKONOMICKÉHO ODŮVODNĚNÍ
Nynější státní lesy většinou obhospodařují centrálně řízené Lesy ČR, s. p., což je spojeno s řadou veřejně prospěšných, významných výhod, mezi něž patří zejména: výnosová vyrovnanost; bezproblémový přesun zisků a ztrát mezi regiony s odlišnými růstovými podmínkami nebo regiony zasaženými imisemi či neočekávanými událostmi (povodně, kalamity); zajištění mimoprodukčních funkcí lesů v žádoucí diferenciaci na území ČR jako celku s nižšími nároky na státní rozpočet, silné tržní postavení umožňující dosáhnout výhodného zpeněžení dřevní hmoty i v celoevropském měřítku a na to navazující; souhrnná ziskovost státního podniku.
Výnosy LČR z produkce tržních statků by měly být ze zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku prioritně použity k úhradě úkolů, které zákon stanoví: jsou to úkoly plynoucí z veřejných zájmů na poskytování mimotržních služeb lesních ekosystémů a lesního hospodářství (mimoprodukčních funkcí). Tyto výhody by převodem státního lesa na kraje vzaly za své se současným jednoznačným zvýšením požadavků na státní rozpočet v řádu stamiliónů Kč ročně. Bez ohledu na pokles cen dříví, k němuž by rozdrobením LČR jako dominantního producenta došlo. Pouze menšina krajů by tak byla reálně schopna hospodařit v lesích se ziskem; zbývající kraje by nepochybně měly v úmyslu využívat státní dotace.
O tom, k čemu by byly využívány výnosy z lesní produkce v rozpočtu krajů, není možné pochybovat: tlak na získání lesních majetků státu není zcela jistě motivován touhou prioritně zabezpečit služby lesních ekosystémů a lesního hospodářství pro uchování a zlepšování životního prostředí kulturní krajiny. Právě to je ovšem výzva civilizačního vývoje, na kterou již v minulém století odpověděly vyspělé země světa formováním nové lesnické politiky. K těmto argumentům neexistují relevantní ekonomické protiargumenty svědčící naopak ve prospěch převodu lesa do vlastnictví krajů.
Současné centralizované uspořádání státních lesů umožňuje navíc bezproblémové prosazování principů státní lesnické politiky do praxe na velké ploše lesů (54 % lesů v ČR). To je neocenitelná výhoda zejména při zajišťování zmíněných lesnických služeb, které zabezpečují veřejně prospěšné mimoprodukční funkce lesů. Reálně se projevuje např. v podobě trvalého zvyšování podílu MZD ve státních lesích, zvyšování podílu přirozené obnovy či uplatňování zásad přírodě blízkého hospodaření, nebo celostátně úspěšně realizovaných projektů, např. projekt LČR “PROGRAM 2000” pro konkrétní rozvoj vodohospodářských a rekreačních funkcí lesa i jeho funkcí v ochraně přírody.
Tato výhoda by byla ohrožena v případě, kdyby principy státní lesnické politiky procházely ještě revizí na krajské úrovni. I při nejlepších záměrech představitelů veřejné správy kraje v ochraně přírody by některé z krajů byly stavem lesů a jejich zátěžemi natolik znevýhodněny, že trvale udržitelné obhospodařování lesních ekosystémů by bez státních prostředků bylo velmi ztíženo. Naopak jiné regiony by mohly v rozporu s veřejným zájmem na veřejně prospěšných funkcích lesa přelévat prostředky plynoucí z vlastnictví lesů do jiných sektorů své činnosti.
OHROŽENÍ ROZVOJE LESNICKÝCH SLUŽEB - VEŘEJNÝCH ZÁJMŮ NA LESÍCH
Nepopíratelným, logicky základním cílem snah o převod lesů ve státním majetku na kraje je především jejich využívání pro posilu chabých rozpočtů nově vzniklých územních celků. Avšak státní (ve světě šířeji veřejné) vlastnictví lesů se preferuje především proto, že smysl jeho existence spočívá v demokratickém tržním systému - narozdíl od jiných druhů vlastnictví lesa - v tom, že prioritní úlohou je zabezpečovat veřejné zájmy na lesích. Dnes především jako na složce životního prostředí, od nejpřísnějších forem územní ochrany přírody po ochranu lesa jako ekologicky nejstabilnější složky kulturní krajiny.
To znamená vracet výnosy z dřevoprodukční funkce k zajišťování veřejně prospěšných environmentálních a sociálních funkcí. Jejich potřeba a rozmach jsou důsledkem celosvětových civilizačních procesů v uplynulém století. Užitečné náklady na takové mimotržní funkce lesa byly u nás naposled kalkulovány v roce 1997 a v tehdejší cenové hladině činily okolo 1,2 mld. Kč ročně. Jde o zabezpečování ochrany zdrojů pitné vody, zejména v povodí vodárenských nádrží, o přiměřenou ochranu kulturní krajiny zejména horskými lesy před povodněmi a erozí, o zajištění lesního prostředí pro rekreaci obyvatelstva i o zabezpečení úkolů v ochraně přírody, zejména ve zvláště chráněných územích. Tyto služby lesního hospodářství se týkají asi 58 % celkové lesní plochy v ČR. Je zde zahrnuto i 46 % plochy kategorie lesů hospodářských, kde základní funkcí je podle zákona produkce dřeva. Nejde vůbec o podvázání produkce dřeva. Jde o to, aby výnosy z této také veřejně prospěšné funkce byly v náležité míře vraceny do lesů na údržbu, zlepšování i vytváření funkčních účinků podle deklarovaných veřejných zájmů.
Uvedená hlediska vedla ve světě v druhé polovině minulého století k závažným proměnám lesní legislativy vyspělých zemí, k výrazné diferenciaci úlohy lesů různých druhů vlastnictví. A to právě v tom smyslu, že státní (veřejné) lesy jsou garantem veřejných zájmů na lesích: samy si na zabezpečování těchto zájmů získávají prostředky, vracejí je v potřebném rozsahu do lesů, a šetří tak zdroje společenského režijního kapitálu - populárně řečeno kapsu daňových poplatníků.
Taková je situace v náhledech na státní lesy ve vyspělých zemích. Bylo by k tomu možno uvádět citace ze zákonodárství zemí západní Evropy, speciální usnesení Ústavního soudu SRN z května 1990, nebo dokonce příklad z liberálních USA. Tam byly nezcizitelné státní lesy zákonem založeny už na konci 19. stol. s tím, že mají sloužit nikoliv zisku jednotlivců či skupin, ale blahu všeho lidu. Tak zní doslovný citát pokynu tehdejšího ministra zemědělství Jamese Wilsona k les-nímu zákonodárství USA z roku 1905. Ve stejném duchu je formulována i úloha státního podniku LČR ve smyslu zákona č. 77/1997 Sb.
PRÁVNÍ PŘEKÁŽKY
Převod lesů na kraje dále naráží na řadu obtížně odstranitelných právních překážek. Součástí právního řádu v ČR není žádný obecný právní předpis, na jehož základě by bylo možno les do vlastnictví krajů reálně převést. Veškeré dosavadní majetkové přesuny byly realizovány na základě ad hoc přijaté právní úpravy (např. zákon č. 157/2000 Sb.). Navíc nelze přehlédnout, že na rozdíl od státního majetku, který byl krajům dosud takto převeden (např. majetek některých škol a školských zařízení), převod některých částí státního lesa platné předpisy výslovně vylučují. Jde např. o státní lesy na území vojenských újezdů a lesy na území NP, NPR a NPP, což by mělo za následek neorganické roz-drobení vlastnické struktury. Jakákoliv změna těchto předpisů by přitom byla závažným zpochybněním smyslu a účelu, který v našem právním řádu mají.
Převod státního lesa na kraje by dále vedl ke ztrátě nebo přinejmenším ztížení kontroly nad dalším zcizováním lesního majetku, neboť majetkové dispozice s lesem by se řídily téměř výlučně zákonem č. 129/2000 Sb., o krajích. Převod státního lesa na kraje by dal vzniknout významným vlastníkům lesa s veřejnoprávním postavením, jejichž existenci platný lesní zákon na rozdíl od obcí a státu nepředpokládá; v krajských lesích by tak ztratilo závaznost jedno ze závazných ustanovení lesních hospodářských plánů a na zaměstnance hospodařící s lesy ve vlastnictví krajů by se přestalo vztahovat ustanovení o povinnostech odborných lesních hospodářů. Převod by nepochybně poznamenal nezávislost krajů při rozhodování ve věcech státní správy, neboť kraje by v nemalém počtu případů v přenesené působnosti rozhodovaly o vlastních právech a povinnostech.
Na překážku převodu státních lesů do vlastnictví krajů je i nedokončený restituční proces, když - vedle probíhajících restitučních sporů a uspokojování existujících restitučních nároků - dosud nebylo přijato konečné politické rozhodnutí ve věci restitucí majetku církve, týkající se potenciálně lesa značné rozlohy. Není konečně jasné, jakému právnímu režimu by v případě převodu státního lesa do majetku krajů byly podřízeny existující právní vztahy, a to zejména vůči obchodním partnerům a zaměstnancům stávajících státních podniků.
NEVYZKOUŠENOST A NETYPIČNOST
Deetatizace státního lesa a jeho převod na jednotky územních samospráv nemá obdobu v žádném z lesnicky vyspělých států Evropy, ba i světa. Na základě rozborů státní lesnických politik vyspělých zemí celého světa je záměr deetatizace zcela v rozporu s historickým trendem vývoje, s oceněním veřejného významu lesů v majetku státu a lesnických environmentálních a sociálních služeb. Diferenciace poslání lesů podle druhů vlastnictví, k níž u nás po nastolení demokratického řádu v liberalizačně emočním prostředí nedošlo, má ve světě jedinou výjimku: byly to v 80. letech 20. stol. státní lesy Nového Zélandu. Centrální státní lesní podnik byl rozpuštěn a lesy v zájmu posílení ekonomické efektivnosti pronajímány dřevařským společnostem z Austrálie, Asie i Ameriky. Během dvou let se začala zmenšovat lesnatost některých území. K tak drastickým následkům by se u nás patrně nedospělo, přesto to, co všude ve světě je dnes zvláště ceněno - environmentální a sociální služby státních lesů, nevyžadujících kapitál z veřejných zdrojů tak jako lesy nestátní - by doznalo nepochybně vážnou újmu.
Tam v Evropě, kde územní jednotky jsou vlastníky lesních majetků významné rozlohy (např. Švýcarsko, SRN), jde o důsledky dlouhodobého vývoje. Majetková dominance územních jednotek byla výchozím stavem, který byl v průběhu času měněn ve prospěch lesního majetku státu, nikoliv opačně. Nelze přitom přehlédnout odlišný státoprávní charakter územních jednotek v obou zmiňovaných státech, kde jak kantony, tak jednotlivé spolkové země jsou na rozdíl od našich krajů samostatnými státy (jednotkami) v rámci federace. Jejich lesy nejsou tedy lesy nestátními ve smyslu našeho práva.
ZÁVĚR
Při uvážení všech uvedených argumentů považuje NLK potenciální převod státních lesů do vlastnictví krajů za riskantní experiment, jehož dnes již známé negativní důsledky zřetelně převažují nad potenciálními přínosy. Jsme přesvědčeni, že řešení kritizovaných nevýhod centrálního řízení správy státního vlastnictví lesů státním podnikem LČR lze řešit méně riskantními legislativními a exekutivními nástroji, než jaký představuje nový transformační experiment.
NLK proto vyzývá veškeré zainteresované orgány a instituce, aby se zasadily o zachování a zlepšování dosavadního modelu vlastnického a organizačního uspořádání lesů ve vlastnictví státu a zabránily vzniku stavu, kdy se státní lesy v ČR stanou obětí pokusů o nalezení dosud nikde neznámé příslovečné třetí cesty. Tato výzva zní o to důrazněji, že neskrývaným cílem této cesty není zlepšení stavu lesa, nýbrž nalezení nových zdrojů financování činnosti územních samospráv.
Přijato na 28. poradě předsednictva NLK dne 10. 5. 2002 v Praze
Za Národní lesnický komitét:
Ing. Vladimír Krečmer, CSc., předseda
Národní lesnický komitét, Žabovřeská 210
156 00 Praha 5 - Zbraslav,
e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.