Záchrana genofondu jeřábu břeku a oskeruše

Marie Benedíková, Jolana Kyseláková

V rámci výzkumného úkolu „Záchrana genofondu vybraných listnatých dřevin v přírodních lesních oblastech Jihomoravských úvalů a Moravských Karpat“, který byl řešen ve VÚLHM od roku 1996, byla zvláštní pozornost věnována jeřábu břeku a jeřábu oskeruši. Na tento úkol tématicky navazoval projekt NAZV QC 7277 „Zachování a reprodukce genových zdrojů okrajových lesních dřevin“, v jehož rámci probíhala od roku 2001 inventarizace jeřábu břeku v několika PLO naší republiky. Základem prací bylo podchycení současného rozšíření těchto dřevin ve sledovaných oblastech, analýza jejich stavu, výběr geneticky hodnotného materiálu a jeho generativní i vegetativní přemnožení.

Inventarizace výskytu jeřábu břeku a jeřábu oskeruše byla provedena podle přírodních lesních oblastí (PLO) a dále členěna podle platných lesních hospodářských celků (LHC). Při analýze stavu dané dřeviny byly zjišťovány dendrometrické údaje (výška stromu, výčetní průměr a délka kmene), hodnoceny kvalitativní znaky (tvar a růst kmene, přítomnost a množství kmenových výstřelků, velikost koruny) a sledována vitalita dřeviny (zdravotní stav koruny a kmene). Podle uvedeného hodnocení byly následně vytipovány výběrové stromy jako zdroje reprodukčního materiálu a bylo zahájeno uznávací řízení. Kritéria pro zařazení do skupiny uznaných stromů byla pro tyto dřeviny rostoucí v lese stejná jako u ostatních listnatých dřevin, u stromů mimo les byl zohledněn jejich věk, případně nutnost záchrany ohroženého nebo hynoucího jedince.

Metody zachování genofondu

- Metoda in-situ (v místě výskytu) je chápána dvojím způsobem. Ve své pasivní variantě znamená skutečnou konzervaci lesního porostu nebo části porostu. Aktivní varianta spočívá v provádění pěstebních zásahů podporujících udržení a další šíření dané dřeviny v porostu.

Metodickým výstupem úkolu byl návrh vyváženého podílu těchto přístupů tak, aby pasivní konzervace byla omezena na případy nutnosti ponechat konkrétní genetický zdroj přirozenému vývoji. V lesních porostech se zvláštním režimem hospodaření je pak žádoucí doplňovat metodu in-situ také reprodukcí sledovaného druhu odpovídajícími metodami ex-situ.

- Metoda ex-situ (mimo místo výskytu), neboli udržování kvalitního genofondu pomocí klonových archivů a semenných sadů, je využívána k zajištění reprodukce daného druhu ve vyšší kvalitě vedle běžné produkce množitelského materiálu různorodé kvality. Klonové archivy budou zakládány tak, aby reprezentovaly v rámci zpracovávané oblasti areál každé dřeviny v plném rozsahu. Identita všech jedinců s původními výběrovými stromy umožní využívat v budoucnu archivy pro vegetativní i generativní množení.

- Metoda in-facility představuje dlouhodobé uchovávání semen, pylu a buněčných tkání ve speciálních podmínkách. Pro potřeby řešeného úkolu nebyla uplatňována.

Tyto metody pomohou obnovit výskyt dané dřeviny v lese a krajině. Jako příměs přispívají tyto dřeviny nejen ke zvýšení porostní různorodosti, ale jsou i cennou složkou porostu z hlediska produkce. Ve vysokokmenném lese bukových doubrav jejich parametry odpovídají parametrům dubu, který však mohou značně převýšit po ekonomické stránce, jak ukazují současné ceny za výběrovou kulatinu a jejich trend na západoevropském trhu.

Záchrana in situ

Pro udržení uvedených dřevin in situ byl vypracován návrh zásad jejich pěstování v porostech. Zásady je nutné rozdělit do tří postupných kroků: inventarizace, pěstební zásahy a zakládání nových kultur.

- Při inventarizaci je třeba tyto dřeviny viditelně označit, aby se zabránilo jejich vytěžení při probírkách a také přispělo k jejich poznávání lesníky.

- V mlazinách je třeba hlavně oskeruši uvolnit poměrně časně, protože ostatní listnáče jako habr, javor klen, jasan nebo lípa snadno tuto světlomilnou dřevinu ohrozí. Vlastní probírkové zásahy se omezí na uvolnění stromů v místě jejich výskytu tak, aby sousední stromy byly ve vzdálenosti asi třicetinásobku výčetního průměru zájmové dřeviny. Při obnově je vhodné převzít tyto druhy do následných porostů jako výstavky; oskeruši i v případě, že se nejedná o výběrové stromy. Rozhodující je jejich zdravotní stav.

- Doporučuje se břek i oskeruši vysazovat v širokém sponu, nejlépe 10 x 10 m; výsadbu soustředit spíš do blízkosti dopravní sítě než do hloubky porostů. Tím se usnadní sledování stavu a nutné pěstební zásahy v jejich prospěch. Vysazují se sazenice vysoké 1 až 2 m. Vždy je nezbytná důsledná ochrana mladých stromků proti zvěři, která s oblibou tyto dřeviny vyhledává.

K přirozené obnově břeku i oskeruše ze semene dochází vzácně. Semena mohou být šířena ptáky, ale přes zimu jsou většinou zlikvidována hlodavci. Obě dřeviny se často rozmnožují kořenovými výmladky, které se vytvářejí na odumřelých nebo pokácených stromech. Této vlastnosti lze s úspěchem využít pro jejich umělou obnovu. Po těžbě se vytvoří kruh o průměru od 10 do 30 m, ve kterém - pokud dojde ke zmlazení - dosahují po prvním roce výmladky často výšky 1 m. Zmlazené skupinky potom vyžadují ochranu před zvěří, případně další uvolňování od přílišného zastínění. Tam, kde nejsou vhodné podmínky pro zmlazení kořenovými výmladky (např. nedostatek světla), je nutné použít obnovu umělou.

Záchrana ex situ

Všechny vybrané stromy břeků a oskeruší z lesních porostů i oskeruší rostoucích mimo les byly vegetativně roubováním nebo očkováním rozmnoženy a pro založení semenných sadů bylo vypěstováno celkem 127 klonů jeřábu břeku a 77 klonů jeřábu oskeruše. Pro výsadbu byly použity roubovance ve stáří 1 až 3 roky; u jeřábu břeku byly vysazovány ve sponu 6 x 6 m, roubovance oskeruše ve sponu 8 x 6 m. Rozmístění klonů na ploše odpovídá požadavkům pro semenné sady. Kromě celkového oplocení sadů byla navíc použita také individuální ochrana sazenic proti zvěři.

Semenný sad jeřábu břeku byl na jaře 2001 vysazen na LS Buchlovice, revír Koryčany, na části bývalého semenného sadu borovice lesní Vršava, která byla zničena požárem. Bylo zde rozmístěno 86 klonů většinou po 3 roubovancích od každého, celkem 260 roubovanců od 87 klonů na ploše 0,94 ha. Tento semenný sad, evidovaný v republikovém rejstříku uznaných zdrojů RMLD pod číslem SS/BRK/168/36/2/UH, bude sloužit jako zdroj reprodukčního materiálu pro přírodní lesní oblasti 35 Jihomoravské úvaly, 36 Středomoravské Karpaty a 38 Bílé Karpaty a Vizovické vrchy v lesním vegetačním stupni 1 až 3.

Na jaře 2001 byl také založen semenný sad jeřábu oskeruše na LZ Židlochovice, kam bylo na ploše 0,87 ha vysazeno celkem 42 klonů po třech a 28 klonů po dvou roubovancích. Sad je veden pod evidenčním číslem SS/OSK/167/38/2/BV a bude sloužit jako zdroj reprodukčního materiálu pro PLO 35 Jihomoravské úvaly, 36 Středomoravské Karpaty a 38 Bílé Karpaty a Vizovické vrchy v lesním vegetačním stupni 2 a 3.

Na jaře 2005 bude založen klonový archiv jeřábu břeku na LS Náměšť nad Oslavou, revír Bučín. Pro výsadbu je připraveno 120 roubovanců ze 40 klonů, které budou vysazeny ve sponu 6 x 6 m na ploše 0, 432 ha. Archiv bude sloužit jako zdroj reprodukčního materiálu pro PLO 33 Předhoří Českomoravské vrchoviny a 30 Drahanská vrchovina v lesních vegetačních stupních 2, 3, 4.

Pozn.: Příspěvek vznikl v rámci řešení výzkumného projektu 9010, výzkum byl hrazen z finančních prostředků NAZVA, projekt č. QC 7277.

Seznam použité literatury je k dispozici u autorek a bude zveřejněn na www.silvarium/lesprace.cz.

Adresa autorek:

Ing. Marie Benedíková

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Ing. Jolana Kyseláková

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

VÚLHM, VS Uherské Hradiště

Foto: autorky

Poznatky ze zahranici

- V Rakousku v oblasti Weinviertel, kde převažovaly dubové lesy, bylo v posledních dvou dekádách podpořeno zvýšení zastoupení jiných listnatých druhů, obzvláště břeku. Inventarizace porostu a měření jednotlivých stromů ukázalo, že ponechané výstavky v mlazině podporují regeneraci břeku. Výchova a regulace složení porostu jsou nezbytné pro stálý rozvoj mladých stromů. Od průměru 40 cm byly zjištěny výšky stromů 14–16 m na suchých méně svažitých místech a 18–20 m na svazích. Nejdůležitějším kritériem kvality kmene byla bezvětevnatost (vyvětvení) až do výšky 5 m. Sklon k výskytu zbarvení jádrového dřeva byl pozorován se zvýšením věku a průměru stromů. Pro produkci vysoce kvalitního dříví je doporučena věková perioda 100–120 let – průměr od 40 cm a bezvětevnatost kmene 5–7 m (Hochbichler 2003). Pokud jde o stanoviště, břek prospívá i na chudších místech, ale podle údajů ze Slovinska může na místech s hlubší dobrou půdou hojnou na minerály dosáhnout ve věku 100–120 let výšky až 30 m a průměru kmene více než 60 cm, s ročním přírůstkem 1–2 cm po uvolnění koruny (Kotar 1998).

- Jeřáb oskeruše se řadí k nejvzácnějším dřevinám také v Lucembursku, kde je po tisíciletí zachován v řídkém teplomilném lesním společenství. Tato dřevina je zde považována za vymírající, ohrožený druh. V ovocnářské statistice z roku 1902 je uveden počet 1104 oskeruší, Brandt v roce 1986 podal zprávu o 33 jedincích. Wernicke však při systematickém mapování, které prováděl ve spolupráci s lesními revíry v roce 2003, nalezl celkem 87 exemplářů, z toho 36 oskeruší lesních. Ze všech nalezených exemplářů bylo vybráno 40 mateřských stromů a ty byly vegetativně přemnoženy pro založení semenného sadu v Moselském kraji. Celkem zde bude vysazeno 40 klonů ve čtyřnásobném opakování.

- Pro pěstování s břekem jsou vhodné dřeviny s mírným výškovým přírůstem, například javor babyka, lípa. Mladí jedinci břeku potřebují stejnoměrný lehký postranní tlak k podpoření výškového přírůstu a volný prostor pro korunu, aby nedocházelo ke křivení při růstu za světlem. Při dobré péči může břek v závislosti na stanovišti dosáhnout mýtní zralosti ve věku 110–150 let. Jeřáb břek je velmi odolný proti škodám způsobeným větrem. Proto může být bez většího nebezpečí uvolňován i ve vyšším věku (Svoboda 1957, Kausch 1994).

- Výsledky z genetického mapování za použití izoenzymů ve Švýcarsku byly překvapivě rozdílné pro Sorbus torminalis a Sorbus domestica, srovnatelné s genetickou rozdílností rodů jako Quercus a Fagus. Pro záchranu znaků obou druhů Sorbus sp. se zdá být významné také vegetativní rozmnožování. Pro výběr stromů do semenných sadů se zde doporučuje 80–90 jedinců, na základě fenotypové selekce k udržení a zachování souboru genů a tím k produkci potomstva s dostatečnou genetickou diverzitou (Rotach 2000). Výběr genetických zdrojů nemusí spočívat výhradně na kritériích odlišnosti v genových markerech lokusů, avšak genové markery mají mít hlavní úlohu v programech pro zachování genetických zdrojů ve Švýcarsku. Podrobný popis o zřizování, zakládání semenných sadů, udržování genetické diverzity pro jednotlivé druhy stromů a jejich vývoj byl vydán v Německu (Piper 1998).

- Obnova břeku ze semen je v Evropě velmi vzácná, ale regenerace z kořenových výmladků je obvyklá. Na 101 parcelách hodnotili v Německu v letech 1994–1999 přirozenou regeneraci. Současně sledovali vliv rozptýleného světla na regeneraci z kořenových výmladků. Výsledky ukázaly, že tvorba kořenových výmladků není závislá na světle a mýcení mateřských stromů nemá účinek na jejich indukci. Po vzniku kořenových výmladků (výška 50–80 cm) byl jejich rozvoj ve významné korelaci s intenzitou světla. Pokud byl faktor rozptýleného světla nižší než 30 %, bylo přežití výmladků významně redukováno houbovými chorobami. Se stářím kořenových výmladků byla korelace výšky růstu a faktoru rozptýleného světla významnější. Autor došel k názoru, že pro úspěch vegetativní regenerace je nezbytný faktor rozptýleného světla vyšší než 30 %. Roční přírůstek výšky pak tvoří 25–30 cm. V takovýchto podmínkách je roční přírůstek přirozeně regenerovaných stromů jasanu a javoru klenu kolem 60–110 cm, proto je nutno k zabezpečení přežití regenerovaného břeku tyto ostatní dřeviny odstranit. Ve stáří 6–8 let nejsou ještě kořenové výmladky břeku nezávislé na mateřském kořenovém systému (Schute 2001).

-Podle zpráv z Anglie jsou semena břeku často napadána larvami krásenky Torymus druparum Boh., důsledkem je výrazně snížená klíčivost (Winter 1978).

l Ve středním Maďarsku je jako škůdce břeků znám obaleč jablečný Laspeyresia pomonella L. [Cydia pomonella (L.)], objevující se běžně na pěstovaných odrůdách jabloní, jakož i na jabloni lesní a ostatních druzích rodu Sorbus (Nagy 1977).

 

Otázka původnosti oskeruše

Vzhledem k ohlasu na článek Dřevo našich domácích jeřábů v LP 8/2005 (Ing. Prudič zpochybnil zařazení oskeruše mezi nepůvodní jeřáby – viz Listárna, str. 59) jsme požádali autorky tohoto článku a vedoucího Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie LDF MZLU v Brně prof. Jaroslava Koblížka o vyjádření k původnosti jeřábu oskeruše na našem území.

-red-

 

- Přestože studium původnosti jeřábu oskeruše nebylo předmětem řešení našeho výzkumného projektu, praktické poznatky získané při práci, věnované této dřevině, mě utvrzují v přesvědčení, že oskeruše je na jihovýchodní Moravě na hranici areálu svého přirozeného rozšíření. Tuto domněnku podporují následující skutečnosti:

1.  Podle Květeny (Dostál 1989, Kolektiv 1992) je tento druh původní v Maďarsku, Rakousku a také na Slovensku (Biele Karpaty). Neexistuje přirozená překážka, která by zabránila jeho šíření na moravskou stranu Bílých Karpat.

2.  Výsledky rozborů dřev v práci „Jihomoravské lesy v mladším holocénu“ (Opravil 1967) potvrdily výskyt teplomilných druhů dřevin (např. Castanea sativa, Quercus pubescens, Cornus mas apod.). Castanea sativa rostla již v mladší době kamenné u Střelic a v době bronzové u Čeložnice. V širším okolí obou lokalit najdeme tyto teplomilné druhy včetně oskeruše i dnes.

3.  Stanoviště – dubový, bukodubový vegetační stupeň, ekologická řada živná, méně extrémní a obohacená, oskeruše se zde vyskytuje vždy ve společnosti teplomilných druhů keřů (dřín obecný, brslen bradavičnatý, kalina tušalaj) a bylin (např. medovník meduňkolistý, třemdava bílá).

4.  Při inventarizaci oskeruše byl zjištěn její úbytek od Pálavy k severu (přiložená mapka rozšíření byla publikována v LP 7/2000), výskyt je přitom nesouvislý a nepravidelný, podle Zlatníka (1970) charakteristický pro zmenšující se areál.

5.  Nebyla zjištěna souvislost mezi množstvím stromů oskeruše v lese a v sousední kulturní krajině. K otázce zplanění oskeruše – na rozdíl od třešně ptačí ji (mimo iniciální stadium lesa) nenajdeme v okrajích porostů.

Illustrierte Flora von Mitteleurope (1989) k této problematice uvádí:

Otázku, jestli je jeřáb oskeruše dřevina domácí, nebo byla poprvé introdukována Římany a potom zdomácněla jako ovocná kultura mezi původní vegetací, bude stěží možné zodpovědět. Mnohé mluví pro původnost ve smyslu teplomilné reliktní rostliny. Je to dřevina s poměrně uzavřeným územním rozšířením, jednoznačně upřednostňující teplomilné stanoviště bohaté na vápno, která se dříve poměrně často dostávala do lesa (KEHREN 1987). Přitom se nezřídka vyskytovala v blízkosti osad, hradů a vinic. Naši předkové vysazovali planou dřevinu v blízkosti osídlení, odkud se potom mohla rozšířit. Přesto je možné vysvětlit tuto skutečnost opačně. Kvůli potřebě teplejších stanovišť se může tato dřevina nacházet pouze na odpovídajících lokalitách, zatímco jinde byla brzy vytlačena. Úbytek oskeruší, především ve vysokokmenných lesích, jakož i poměrně vzácné přirozené zmlazení ze semen může svědčit pro i proti hodnocení původnosti především na okraji areálů rozšíření. Nejstarší doložený výskyt je známý z římského osídlení (BAAS 1979).

Ing. Marie Benedíková, VÚLHM Jíloviště–Strnady, VS Uherské Hradiště

- Otázka původnosti oskeruše na Moravě je dosti složitá, podobně jako u jiných dlouhodobě vysazovaných a pěstovaných rostlin. V díle Flora Europaea je tento druh pro bývalé Československo uváděn pouze jako zplanělý, stejně jako např. v Rakousku. Podobně i v Květeně ČR jej dr. Kovanda uvádí pouze jako druh zplanělý, zatímco v Klíči ke květeně České republiky připouští dr. Kovanda, že na jižní Moravě může být zčásti původní. Osobně se domnívám, že původnost oskeruše na jižní Moravě je pravděpodobná.

Prof. Ing. Jaroslav Koblížek, CSc.