Současný stav ochrany lesa proti polomům

Ivo Vicena

Rozsah nahodilých těžeb je v České republice stále vysoký. V roce 1960 činil průměrně 10 %, od roku 1976 do r. 2004 již 38 %. Z toho zaujímaly polomy plných 84 %. Pozornost, kterou věnuje lesnická teorie biotickým škodám, se nyní projevuje kladně v tom, že nahodilé těžby způsobené hmyzem a houbami za léta 1999–2004 obnášely celkem 18 %. Tento příznivý výsledek je způsoben vědeckým zkoumáním biotických činitelů, stále dokonalejší integrovanou ochranou, aplikací pesticidů, používáním biologických metod ochrany, dokonalejší diagnostikou patogenů a také vývojem účinných technických prostředků včetně strojové a letecké techniky i geografických informačních systémů (GIS).

Vývoj problematiky polomů

Naproti tomu ve stejném období abiotické škody, především polomy větrem, sněhem a námrazou, byly ve srovnání s r. 1960 podle Pfeffera čtyřikrát vyšší. Tento výsledek není pro ochranu lesa příznivý. Je důsledkem dlouhodobého podceňování ohrožování lesa abiotickými vlivy nejen ze strany teoretických pracovišť vysokých škol a výzkumných ústavů, ale i lesnického provozu.

Tak např. v r. 2005 na semináři o ochraně lesa v Kostelci n. Č. lesy bylo předneseno 10 referátů, z nichž se ani jeden otázkami polomů nezabýval, v r. 2006 na semináři v Průhonicích bylo předneseno 13 referátů, z toho polomům byly věnovány 2 referáty. Podobně na semináři ekologů v Průhonicích v r. 1999 se z 10 příspěvků ani jeden nezabýval abiotickými škodami.

Mnozí ekologové zastávají názor, že stačí převést lesy z pasečného nebo podrostního tvaru na les podle jejich představ na „přírodní“, a bude po problému. Archivní záznamy však potvrzují výsledky německého badatele Röhrla z r. 1928, který se zabýval studiem přírodních lesů. Podle jeho šetření je průkazné, že i původní přírodní lesy byly polomovými kalamitami často postihovány. To potvrzují také četné místní názvy, které ukazují, že názvy míst, kopců a hor jako polom jsou mnohem starší, než v těchto místech začala větší těžba pro železářské nebo sklářské hutě.

Tyto skutečnosti by měly upozornit, že ani po převedení pasečných nebo podrostních lesů na přírodní stav nebude od polomových kalamitam klid. Samotná přeměna lesů na les přírodě blízký bude trvat velmi dlouho.

Stav podceňování nebo přehlížení polomového nebezpečí není nadále únosný. Nedostatek znalostí o problematice polomů vytváří živnou půdu pro nejrůznější nevědecké názory, co všechno může být příčinou narůstajícího množství polomů, od nekritického hodnocení globálních změn klimatu přes neověřené vlivy chemismu ovzduší, až po zcela fatalistické názory, že polomy jsou dány přírodou a nelze proti nim vůbec bojovat.

Aniž bych chtěl popírat celkové změny klimatu, musím zdůraznit, že doposud, podle sledování směrů, rychlostí a nárazovitostí větrného proudění na meteorologických stanicích, nejsou změny větrů příčinou toho, proč rozsah polomových škod vzrostl proti obdobím před 40 lety čtyřikrát.

Také současný stav evidence polomů přes pokroky v počítačové technice je nevyhovující z hlediska příčin, lokalizace a podmínek, za nichž kalamity vznikly. Snahy o zdokonalení polomové evidence a popisů se setkávají s obtížemi, a to jak u LČR, tak i u Lesní ochranné služby VÚLHM.

Otázka zpevňujících dřevin

Vyhláška MZe č. 83/96 sice uvádí společně meliorační a zpevňující dřeviny pro jednotlivé hospodářské soubory, avšak ve skutečnosti jde pouze o dřeviny meliorační. O vlastních skutečně zpevňujících dřevinách můžeme vést diskuse. Lze to uvést na příkladu HS 71 nebo HS 72 stanovišť horských poloh. Jako meliorační a zpevňující dřeviny jsou ve vyhlášce určeny k základní dřevině smrku buk, jedle, javor a jeřáb.

Statistický rozbor větrné polomové kalamity na Šumavě z r. 1955 ukázal, že ve stejnorodých smrčinách vznikl polom 42 m3/ha, v ideálně smíšených porostech se zastoupením smrku, jedle a buku byly polomy 48 m3/ha, tedy o 14 % vyšší. Jedním z důvodů byla mimo jiné větší porostní výška. Příměs buku a jedle vedla patrně k vyšší úrodnosti humusu a půdy, stromy vyrostly do větší výšky i tloušťky a tak na ně i tlak větru působil větší momentovou silou. Příměsi jedle a buku zvýšily bonitu až o 2 stupně, a prokázaly tak svůj vliv na melioraci půd a její úrodnost.

Samotná jedle se však jako zpevňující dřevina neprojevila ani při větrných polomech na Šumavě, ani při námrazových polomech na Českomoravské vrchovině a v Orlických horách v r. 1995/6. Porosty s příměsí jedle po vichřici v lednu 1955 vykázaly dokonce vyšší polomy než čisté smrčiny, a to až o 79 %. U kalamity s mokrým sněhem na podzim r. 1956 byly polomy s příměsí jedle ve srovnání se stejnorodými porosty smrku dvojnásobné. Proti větru se neosvědčila jedle ani dříve, jak doložil pro Německo např. Stötzer nebo Wagner v r. 1907. To odpovídá mechanicko-fyzikálním vlastnostem jedlového dřeva, které jsou v ukazatelích pevnosti horší než u smrku, v tlaku a tahu o 7 %, u pevnosti v ohybu o 9 %, v pevnosti ve smyku dokonce o 24 %. Také způsob jejího zakořenění podle Röhringa a tvar koruny je ve srovnání se smrkem méně příznivý. Horší mechanické vlastnosti jedle znali dobře již staří truhláři a tesaři, kteří u ní kladně hodnotili pouze vyšší trvanlivost.

Také hodnocení borovice vyžaduje zvláštní přístup. Při sněhových a námrazových polomech bývá borovice silněji poškozena, naproti tomu dospělé borovice jsou proti větru ve srovnání se smrkem poškozeny až o 70 % méně.

Nový přístup vyžaduje také hodnocení modřínu. V doporučeních pro hospodářské soubory podle vyhl. MZe č. 83 se ani v jednom případě neuvádí modřín jako dřevina zpevňující, i když příklady z Boubína po vichřici z r. 1984 a statistické šetření v Brdech po hurikánu Wiebke v r. 1990 prokázalo, že je modřín dřevinou odolnou a polomové škody v porostech alespoň s částečným podílem modřínu byly o 46 % nižší než v porostech smrkových. V KRNAP by přes jeho dobré vlastnosti mělo být jeho pouhé 1 % zastoupení modřínu zcela zlikvidováno. Hodnocení původnosti modřínu v našich lesích podle nejnovějších pylových analýz Jankovské ukazuje, že byl, i když v malém množství, také na Šumavě již v období pleistocénu a na počátku holocénu, a že je tedy dřevinou u nás původní.

Za odolnou dřevinu je možno považovat buk, a to jak při polomech větrných, tak i námrazových a sněhových. Musíme u něj však posuzovat jeho prostorové rozmístění v porostech, aby nebyl jen dřevinou podúrovňovou, a dále jeho kvantitu, neboť jeho výrazně zpevňující vliv se projeví až při 40% podílu. Můžeme však také uvést řadu příkladů, kdy byly i stejnorodé bukové porosty postiženy jak větrem, tak i ledovkou.

Původnost dřevin

Snaha o uplatnění původních osvědčených dřevin má svoje oprávnění. Sběr semene, jeho skladování a evidenci podle nových směrnic o zacházení s reprodukčním materiálem je třeba podporovat. Otázkou je, jak zacházet s porosty již dříve založenými, u nichž můžeme jen odhadovat podle jejich fenotypického vzhledu jejich původ.

V této souvislosti je třeba upozornit na dvě důležité okolnosti. Podle znalce smrku Schmidt-Vogta (1989) nemusí být fenotypický výraz dokladem o původu. U smrku i u borovice je i na zcela původních stanovištích vždycky patrná určitá proměnlivost, kterou ani genetici nedokázali vysvětlit.

V našich poměrech musíme také vědět, že o tom, kde před lety bylo použito nakoupené semeno, se nevedla evidence a že pohyb semene přes výsev ve školce až po zalesnění nelze sledovat a prokázat. Smrk i borovice jsou dřevinami velmi plastickými a jak prokázal Fabricius již v r. 1938, vlastnosti smrku jsou dány z 80 % vlivem prostředí a jen

z 20 % vlivem dědičnosti. U borovice je vliv prostředí 60%, z dědičnosti 40%. Proto stromy, které z cizího osiva u nás rostou již 100 let a obstály za tu dobu při 15 velkých větrných, sněhových a námrazových kalamitách, nejsou již stromy těch vlastností, s jakými byly zakoupeny.

Málo odolné jedince kalamity vyloučily, zůstaly stromy odolné. Představme si dále, jak vypadají mlaziny z přirozené autochtonní obnovy, kdy na ploše 1 ha roste 20–50 000 ks. Pokud takové ač geneticky prvotřídní mlaziny nebudou dobře a včas pěstovány, nemohou být později odolné. Ekologům je třeba tyto skutečnosti zdůraznit, poněvadž ani dodržování genetických zásad bez dalšího pěstování nemůže vést k vyšší odolnosti lesa.

Význam dřevin při polomech

V řadách lesníků a ekologů někdy panuje představa, že na vznik polomů a jejich intenzitu měla vliv jenom dřevinná skladba. Statistická šetření však prokázala, že na intenzitu polomu může mít vliv až 9 dalších číselně vyjádřených porostních charakteristik, k nimž patří vedle zastoupení dřevin ještě výška, tloušťka, štíhlost, věk, rozloha, bonita nebo terén spolu s expozicí a orografií.

Podle statistické významnosti na výši polomů se dřeviny zařazují u námrazových polomů až na sedmé místo za štíhlost, věk, zakmenění, rozlohu, bonitu a výšku, u větrných polomů pak na 5. místo, až za zakmenění, tloušťku, výšku, štíhlost a bonitu. To platí i pro kalamity současné.

Při hodnocení větrné kalamity v Národním parku Šumava v r. 2002 se statisticky prokázalo, že největší polomy způsobilo prolomené zakmenění a porostní mezery, vzniklé nekontrolovaným žírem kůrovce. V mezerách o výměře 0,1 ha byly polomy jen 5%, při velikosti mezer přes 0,2 ha byly polomy již 2,5krát větší. Tyto vztahy platí ve stejném rozsahu v hospodářském, ale i v přírodním lese. Proto nelze očekávat, že i po změně zastoupení dřevin tak, aby odpovídalo „cílové skladbě“, budou naše lesy už automaticky odolné. Tak tomu nebude. Samotná změna dřevin může stav částečně zlepšit, ale odolnost může zabezpečit jen komplexní řešení všech vlivů.

Obnovní těžba a výchova porostů

Při všech šetřeních se u polomů výrazněji než dřeviny projevily takové vlastnosti, jako jsou rozměry stromů, hlavně výška, štíhlost kmenů a dále hlavně hustota porostů, vyjádřená zakmeněním.

Tak například výška se u polomů větrem uplatňuje 3x významněji než dřeviny, u polomů sněhem 6x významněji, a je vyšší i u polomů námrazových. To potvrdila statistická šetření nejen před 40 lety, ale i při větrných polomech v Národním parku Šumava v r. 2002.

Podstatnější význam má i štíhlost stromů, vyjádřena poměrem jejich výšky k tloušťce, a to po celé délce nebo výšce kmene. Štíhlost je při ochraně proti polomům o 24 % důležitější než zastoupení dřevin.

Významněji než dřeviny se uplatňuje provedená těžba, a to jak z hlediska intenzity zásahu, tak i doby, kdy se provádí. Lesníci se již dávno přesvědčili, že neuváženě silné zásahy nelze provádět v nepřipravených porostech, že silné zásahy jsou pro zpevnění významné, pokud se provedou v mladých porostech, nejlépe ještě do 20–30 let. Jde o ukazatele, které lesní hospodář svojí činností přímo ovlivňuje.

Tak například o významu zakmenění při ochraně lesa věděli lesníci již dávno. Václav Eliáš Lenhart o tom psal ve svém „Zkušeném naučení“ již v r. 1793. Bylo známo, že řídké porosty bývají často větrem prolámány, a proto se také do lesního zákona dostalo ustanovení, že zakmenění nesmí být snižováno pod hodnotu 0,7.

Jak si však máme vysvětlit přístup uplatňovaný v poslední době na některých lesních závodech, kdy se k těžbě určují paušálně všechny porosty se zakmeněním vyšším než 0,7, jen aby se dosáhlo vysoké těžby, a to bez ohledu na žádoucí přirozenou obnovu, která vyžaduje citlivý přístup při uvolňování náletu a podpoře žádoucích stinných dřevin. Že se tím do budoucna ohrožuje stabilita proti větrným, sněhovým i námrazovým polomům je zřejmé.

Porosty se zakmeněním 0,7 byly prokazatelně prolámány větrem a sněhem o 85 % intenzivněji nejen na Šumavě, ale i v Jeseníkách. U námrazových polomů byly porostní smrkové řediny postiženy o 50 % silněji.

Věk porostů

V minulých desetiletích se postupně zvyšovala doba obmýtní. Jak zjistila nová inventarizace lesů, celkem 35 % z celkové porostní výměry má dobu obmýtní, která by vyžadovala snížení o 10 let. Taková opatření jsou žádoucí. Vysoký věk porostů vede vždy k vyšším polomům. To prokázal rozbor námrazových polomů před 10 lety.

U 145letých porostů byly námrazové polomy o 9 % vyšší než u porostů 125letých. U větrných polomů byly v VII. věkové třídě polomy o 20 % vyšší než o porostů VI. věkové třídy, a dokonce o 49 % vyšší než u V. věkové třídy.

Potvrdilo to i šetření větrných polomů z r. 2002 v Národním parku Šumava, kde porosty 195leté byly prolámány o 25–40 % více než porosty 125leté. Každým rokem se u porostů starších 120 let zvyšují polomy o 0,5–1 %.

Ohrožení porostů vyššího věku má několik hlavních příčin. Zhoršují se mechanicko-fyzikální vlastnosti dřeva především v důsledku nižšího podílu bělového dřeva, snížení vlhkosti ve dřevě. Starší porosty jsou přirozeným způsobem prořeďovány a mají proto zpravidla nižší zakmenění, a dále se ve kmenech zvyšuje podíl dřeva zasaženého hnilobou. Těchto vlastností si nejsou vědomi někteří ekologové, kteří předržováním lesů v národních parcích až do tak zvaného fyzického věku očekávají, že takové porosty budou proti polomům odolnější. V tomto směru se mýlí. V některých místech se polomy opakují periodicky vždy, když dosáhnou 100–140 let. To ukazuje, jaká by v rizikových místech měla být obmýtní doba. S věkem souvisí i doba počátku obnovy. Měla by být stanovena tak, aby se s obnovou začalo dříve, u jehličnanů nejlépe kolem 75–80 let, když stromy začínají plodit, u buku kolem 50–60 let, u javoru a jasanu již od 30–40 let.

Zdravotní stav porostů

O tom, že hniloba porostů ohrožuje jejich stabilitu, vědí lesníci i ekologové již dávno. Otevřená poranění stromů v kmenové i vrcholové části vedou vždy k infekcím parazitickými houbami. Již pouhé zamodrání dřeva znamená snížení jeho pevnosti o 15 %, tvrdá hniloba o 20 % a měkká hniloba o 40 až 100 %. V praxi to znamená, že zatímco zdravé dřevo odolá rychlosti orkánu 30 m/sec, nahnilé dřevo se zlomí již při bouřlivém větru s rychlostí 20 m/sec. Hlavní nebezpečí pro lesy pak spočívá v tom, že větrů s rychlostí 20 m/sec je 7x více než orkánů.

Existují dvě hlavní příčiny hniloby stromů a celých porostů. Pokud vznikají nové lesní porosty jako první generace na bývalých zemědělských půdách, bývají napadány primárními kořenovými hnilobami. Tento druh hnilob napadá většinou středovou část stromů, jejich jádro. Z hlediska mechanické stability stromů jde o stav, kdy zdravá obvodová kruhová část zajišťuje poměrně velmi dlouho odolnost proti zlomení. Ještě v době, kdy tato středová hniloba rozložila 50 % plochy, je únosnost průřezu snížena pouze na 90 %.

Pro hospodářské i ochranné lesy je důležité řešit mechanické poškození stojících stromů, které způsobují sekundární, ranové hniloby. Nedávné šetření na Dobříši prokázalo, že jedna čtvrtina stojící stromové zásoby je mechanicky poškozena, a tím je snížena dlouhodobě odolnost stromů proti zlomení a vyvrácení. Poranění způsobuje jednak spárkatá zvěř loupáním a ohryzem a ve stejném rozsahu vyklizování a přibližování dřeva.

Rozsah tohoto poškození každým rokem vzrůstá, ohryz zvěře narůstá ročně v ČR o 9000 ha a u vyklizování se zvyšuje každým novým zásahem o 5–10 %. O potřebě radikálního snížení stavů spárkaté zvěře víme již dávno, ale k účinným opatřením, např. změnám doby odstřelu a mysliveckého plánování nedošlo a ani nyní k němu není dostatek vůle. Snížení škod vyžaduje větší šetrnost při volbě vhodných mechanizačních prostředků a uplatňování hmotné zainteresovanosti. Pro porosty zasažené hnilobou ve větším rozsahu je třeba volit nižší obmýtí.

Zakořenění stromů

O způsobu zakořenění nejsou stále spolehlivé údaje. V souvislosti s doporučením některých orgánů přírodního prostředí a také lesů by měla být část hmoty stromů ponechávána ke shnití v porostech.

O významu pro lesní půdu by měly být poskytnuty dostatečně průkazné údaje. Pokud jde o smrk, který na shnilém dřevě vyroste s chůdovými kořeny, je možno výpočty prokázat, že odolnost takto zakořeněných stromů, jejichž silné kořeny jsou po rozkladu původního substrátu ve vzduchu, je až o 62 % snížena. Na shnilém dřevě proto v budoucnu nevzniknou odolné stromy.

Prostorová úprava

Nevhodné otevírání porostů na návětrných stranách a na stranách vystavených námrazovému proudění vedlo vždy a všude k polomům. V poslední době jsou patrné snahy o přechod od stejnověkých monokultur na les přírodě blízký. K tomu je však potřebné uvést, že při tom bude hrát velkou úlohu prostorová úprava. Je důležitá u nově zakládaných větších porostů na kalamitních holinách, větších pasekách i nově vznikajících porostech na nelesních půdách. Jejich účelné prostorové řešení usnadní jejich bezpečnou obnovu až dosáhnou zralosti. Je však mimořádně důležitá v porostech již nyní zralých. Příkladem odolnosti proti větru i sněhu je pro hospodářský smrkový i borový les rozvolněná struktura s volným stupňovitým zápojem a dlouhou pozvolnou obnovou. Takového stavu je však možno dosáhnout pouze tam, kde se volný zápoj vytváří již od raného mládí. Kladným krokem k tomu je předpis probírek do stáří 40 let. Netrpělivost některých lesníků a ekologů však vede často k tomu, že na přírodě blízký les jsou převáděny porosty i dospívající a mýtně zralé. Svádějí často k tomu přirozeně zmlazené skupiny. Podpora těchto skupin je však účelná a bezpečná v malých porostech, které lze kotlíkovou sečí dobře obnovit. Ve velkých porostech uvolňování takových skupin dostane brzy tvar mezer, které při překročení výměry 20 arů jsou vždy vstupní branou pro nápor větru i usazování námrazy. To prokázalo i šetření po námraze v r. 1996 na Českomoravské vrchovině a v r. 2002 po vichřici na Šumavě. Uvolňování většího počtu skupin, přirozených nebo uměle založených kotlíků vede vždy k postupnému prořeďování porostů a zvětšování návětrných stěn. V posledních fázích takové obnovy je 68 % plochy horní etáže ohroženo. Vytváří se nebezpečí velkoplošných polomů. Bezpečnější způsob obnovy je rozpracování pruhovými náseky s vhodným přiřazením clonné seče, vedenými na větru odvrácené straně, pruhovými náseky od severu podle Wagnera, případně i násečné pruhy vedené středem porostů ve směru větru.

Adresa autora:

Ing. Ivo Vicena, CSc.

Soudní znalec a vědecký pracovník v oblasti LH

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.