Základní otázky lesnictví pro politiky a legislativce

Vladimír Krečmer

Kdekoli se scházejí vlastníci lesů a lesníci, mluví se o situaci našeho lesnictví – starosti např. dělá nejen pokles jeho image na veřejnosti, postavení lesnictví v resortu MZe ČR či míra státní reglementace podnikání s lesy, ale také stoupající vyhraněnost skupinových zájmů, v demokratické společnosti zcela legitimních, leč postrádající dělné kontakty a ochotu zabývat se na vždy rozporném poli lesnické politiky nezbytnými kompromisy. Ti, kteří vidí za horizont denních starostí, jsou znepokojeni též nejasnými možnými dopady důsledků globalizace obchodu s dřevem. Stálá komise Senátu ČR pro rozvoj venkova se začala zabývat problémy lesní politiky České republiky, takže jsem si dovolil shrnout základní lesopolitické otázky dneška.

Jaké jsou veřejné zájmy v oblasti LH

Chybí nám ujasnění toho, co se na lesním hospodářství ve veřejném zájmu požaduje. Mělo by to být formulováno, ekonomicky zkalkulováno, zakotveno v legislativě, pak podporováno konkrétně v rámci možností národního hospodářství a s využíváním zdrojů z EU. Jde o oblasti:

- zabezpečování národního hospodářství dřevní surovinou po přiměřený časový horizont podnikání v lesnictví (lesní výroby dřeva na pni);

- požadavků na lesy z hlediska životních potřeb lidské společnosti – týká se mimoprodukčních, konkrétně environmentálních, ekologických a sociálních funkcí lesa – vodohospodářské, půdoochranné, rekreační); to znamená řešit zdroje kapitálu na zabezpečování těchto veřejně prospěšných požadavků (společenský režijní kapitál);

- požadavků společnosti v ochraně přírody a přírody v kulturní krajině, z nichž se stal specifický problém; to znamená řešit míry ovlivnění dřevoprodukční funkce lesního hospodářství i veřejně prospěšných funkcí lesa, sloužících zájmům života lidské společnosti; řádné respektování vlastnických a občanských práv, postavit přání na základě ekologické filosofie na podklady řádně vědecky prokázané a obhájené způsoby ve vědě obvyklými (nikoli veřejným hlasováním či podpisovými akcemi), také uvést formulace environmentálního práva v souladu s přírodní realitou namísto fikcí.

To vše s přihlédnutím k zásobám disponibilního dříví a ekonomiky jeho produkce v euroasijských areálech v ekonomicky dostupné dopravní vzdálenosti, tedy s ohledem na schopnost konkurence našeho lesního hospodářství v jeho základní produkční funkci na trzích s dřevem.

Základní politická otázka k řešení zní: jak strukturovat lesní hospodářství jako odvětví?

- Nadále jako jednosektorový národohospodářský výrobní obor s jedinou hospodářskou funkcí – produkce tržních statků, dřeva. Je to dosavadní stav, trvající u nás setrvale od jeho historických počátků. Tři „sloupy“ lesnictví, odjakživa existující a nyní často zmiňované

– ekonomický, ekologický a sociální – jsou jen podpůrnými pilastry lesní výroby dřeva na pni. Veřejné zájmy se plní jako povinné trpění újmy hospodaření s domáháním se určité náhrady.

- Nebo nově jako obor vícesektorový s lesní výrobou a lesnickými službami jako jeho dvěma rovnocennými hospodářskými složkami. Je to stav, k němuž činila kroky lesní legislativa „Evropy“ už v druhé půli 20. století a je stále pokládán za lesopoliticky perspektivní zejména pro střední Evropu v podmínkách globalizace obchodu s dřevem a za nezbytný, mají-li být reálně plněny setrvale zmiňované služby ve veřejném zájmu (služby ekosystémů, služby lesního hospodářství). Veřejné zájmy se plní jako služby lesního hospodářství, diferencované podle druhů vlastnictví lesa. Tři „sloupy“ lesnictví jsou vzájemně provázány ve složkách lesní výroby a lesnických služeb.

Diferenciace druhů vlastnictví lesa

Další klíčovou otázkou je diferenciace různých druhů vlastnictví lesa, zejména v míře sociální vazby vlastnictví lesa (tedy v míře státní reglementace péče o lesy). Jde o diferenciaci podle smyslu existence různých druhů vlastnictví lesa v demokratické společnosti s tržním systémem. V Evropě se její potřeba vynořila s rozvojem civilizace kolem poloviny 20. století a je tam od 60. let legislativou více méně jasně diferencováno, u nás nikoli. V podstatě se takto ve všech rozvinutých zemích obou polokoulí respektuje specifičnost lesů (na rozdíl od jiných druhů majetku) pro přiměřené, s Listinou práv a svobod konsensuální zohledňování veřejných zájmů na lesích diferencovaně podle druhu vlastnictví lesa. Veřejné zájmy rostou s vývojem euroamerické civilizace a v Evropě se k tomu v lesnické politice i lesní legislativě začalo přihlížet už před více než čtyřiceti lety. U nás se došlo hlavně k usnesením s obecnými frázemi. K nim nebyly vytvářeny účinné nástroje, jak je realizovat, což nelze s čistým svědomím zvát státní lesní politikou.

Základní politická otázka tady zní: pokračovat nadále v daném nediferencovaném stavu (jako politice skupinových zájmů po roce 1989), nebo rozlišit míru státní reglementace nakládání s lesy a způsobů zajištění veřejných zájmů pro lesy soukromé, státní, popř. i komunální?

S touto otázkou jsou spojeny dva možné účelné kroky:

- pro demokratické zákonodárce uvážit míru státního dirigismu vůči vlastníkům soukromých lesů a nahradit systém založený na zabezpečování veřejných zájmů na lesích formou povinně trpěné újmy, evropským systémem rozšířeného využívání jejich majetků lesnickými službami (environmentální a sociální povahy) jako součásti hospodářské činnosti za úplatu tak, aby se podporovala ekonomická stabilita jejich majetků, a tedy služby byly i k jejich prospěchu a v jejich zájmu;

- naučit se nabízet konkrétní lesnické služby (environmentální, ekologické a sociální povahy) s jejich společenským užitkem a odpovídající hodnotou, zavést – místo řečí a snah o brigádnické činnosti k získávání image u veřejnosti – náležitý marketing  profesionálních služeb po „evropském“ způsobu.

Smysl existence a postavení státních lesů

Tento problém není v našem lesním zákonodárství náležitě právně pojat, protože není vyřešen politicky. Je státní les běžný druh lesního majetku s prioritním cílem správce nést vlastníku zisky a podle toho s majetkem nakládat? Nebo má svá specifika? V Evropě jsou mnohde prohlášená ve státní politice a podchycená v legislativě.

Základní politická otázka zní: máme pokládat nadále podnik spravující státní lesní majetek za běžný výrobní podnik, s možností libovolně s ním jako s kterýmkoliv takovým nakládat podle dílčích zájmů, vesměs jen ekonomických? Nebo v rámci diferenciace druhů vlastnictví lesa zohlednit specifičnost, formulovat a právně zajistit věcný smysl existence státního vlastnictví, zásadně odlišného od vlastnictví soukromého, a proto důvodně existujícího v majetku státu? Vzpomeňme eskapády skupinových zájmů: privatizovat, předat krajům, změnit na akciovou společnost, pronajímat k hospodaření. Vzpomeňme i zakládací listinu LČR, s. p. – už před lety bylo jednáno, že vůbec neodpovídá hezkým frázím či dokonce zákonu o prioritách a tím smyslu existence státního podniku podle stavu ve světě.

Lesnická politika – předmět střetů a kompromisů

Složitost situace v lesnictví spočívá v tom, že jde o problematiku komplexní a překračující horizont některých profesí a ekonomicky či ideologicky silných skupinových zájmů. Všeobecně jsou v tomto ohledu známí na jedné straně ekologisté s vírou v matku Přírodu jako božstvo s naprostou prioritou před životními zájmy člověka, nestarající se v zaujetí ekologickou filosofií ani o životní podmínky člověka, ani o možnosti národního hospodářství, o lesním hospodářství jako odvětví ani nemluvě. Jejich silná víra v lepší svět nese s sebou zvláštní ideologický zápal, užívání praktik politického boje k řešení odborných otázek i sklon k dogmatičnosti či postulátu neomylnosti (mohou to být též důsledky právní liberace podle právních předpisů jednou zvláštních a jindy obecných).

Na druhé straně stojí makroekonomové a podnikatelé s dřevem, kteří v lesích vidí jen kapitál, jenž je nezbytné získat ekonomicky optimálními postupy. Jedině k tomu se upínají z pochopitelného a logického zájmu podnikatelé, avšak z úzké profese méně pochopitelně a méně logicky také ekonomové - manažeři lesů, jak tomu nasvědčují např. nedávný teoretický „výbuch“ s „léčbou státního lesnictví“ pronájmem státních lesů či prakticky uplatňované priority správců státního lesního majetku.

Odedávna je lesní politika v demokratickém prostředí polem střetání se a kompromisů. Už před desítkami let zaznělo v evropské lesnické politice, že bychom my lesníci „měli vyjít z lesa“ a všímat si také kulturní krajiny, jejího prostředí – tedy jinak řečeno chápat lesnictví též jako podporu rozvoje venkova. Dnes to slýcháme z EU. Léta je zřejmé, že na základní témata lesní politiky ve vazbách s politikou environmentální by se měl koncentrovat zájem odpovědných zastupitelských a státních orgánů, které tu jsou též od toho, aby se různá hlediska hodnotila komplexně a na základě faktů hledala řešení v zájmu celé společnosti.

Bylo pro mne překvapující, že v Národním lesnickém programu (NLP) I nebyla zařazena kapitola o státní lesní politice. Dnes slyšíme názory, že ta vůbec neexistuje. Jen hezká slova vládního usnesení 384/1999 – čemu bylo poslouženo? V současně připravovaném NLP II opět existovaly základní mezery, co se týká principů státní politiky; nechyběla zato přehršle čerstvě narozených, ne dost podložených, avšak rezolutně nastolovaných idejí. Není rozlehlým památníkem takových snah už stav lesů Národního parku Šumava?

Bylo by patrně vhodné seznamovat se předem i s důsledky a riziky některých návrhů, jak nakládat s národním bohatstvím a nenahraditelnou složkou životního prostředí při různě nastavených základních otázkách politiky; bez toho nezavádět management charakteru destrukčního výzkumu na velkých plochách – ani neprovádět kotrmelce vyhlášením toho, co lesní zákon výslovně zakazuje, rovnou za „novou léčbu státního lesnictví“. Jsme si jistě vědomi, že okřídlená slova „nevědomost hříchu nečiní“ platí jen ve sféře morálky církevní.

Pozn.: Příspěvek byl přednesen na semináři „Problémy lesnické politiky v ČR“, pořádaném Stálou komisí Senátu pro rozvoj venkova dne 6. února 2007 v Senátu Parlamentu ČR. 

Adresa autora: Ing. Vladimír Krečmer, CSc.

Na Loukoti 20, 160 00 Praha 6

Tel.: 235 358 116