Příprava Podnikatelského konceptu LČR na pozadí historických událostí
Jiří Holický
Vedení státního podniku Lesy České republiky v současné době dokončuje práci na zásadním strategickém materiálu - Podnikatelském konceptu Lesů ČR, který bude veřejnosti představen ve druhé polovině května. Podnikatelský koncept vychází z analýzy Lesů ČR, vymezuje poslání, vize a cíle podniku, obchodní strategii i nezbytné realizační podmínky. Pro posouzení vývoje lesního hospodářství po roce 1993 předkládám na úvod příspěvku popis událostí, které líčí v knize Moje paměti první generální ředitel Československých státních lesů a statků Josef Opletal.
Současné dění na pozadí pamětí J. Opletala
V roce 1921 byl jmenován prezidentem Československé republiky do funkce prvního generálního ředitele Československých státních lesů a statků Josef Opletal. V roce 1922 mu předložil ministr zemědělství Staněk návrh smlouvy, která ve svém obsahu znamenala přiznání výhradního práva exploatace státních lesů na Slovensku a Podkarpatské Rusi velkokapitálu na dobu 20 let. Smlouva měla být uzavřena se soukromými společnostmi Lignum a Brdlík a spol. ve spojení s Moravskoslezskou bankou. Na dotaz ministra zemědělství, co tomu říká, J. Opletal odpověděl: „Pane ministře, kdyby státní správa tuto nabídku přijala a takovou smlouvu uzavřela, bylo by to největší neštěstí, které by mohlo státní lesy na Slovensku a Podkarpatské Rusi postihnout.“
Ve své knize pamětí první generální ředitel Československých státních lesů a statků píše: „Státní lesy se staly politikem, poklady v lesích uložené měly být vyzvednuty, aby plynuly ne do státní pokladny, ale aby se ztrácely v temných zákoutích politického čachraření a v kapsách obchodních dobrodruhů. Propachtování bylo by snad na místě v lesích Malé Asie při známé mentalitě tureckých lesníků, náš stát však nemá příčiny, aby své úřednictvo odstavil, a úlohy, které patří k povinnostem tohoto úřednictva, přenesl na soukromou společnost. Jednání s firmou Lignum (dřevařská společnost) a společností Brdlík a spol. (pražský velkořezník) se protahovalo, brzdil jsem je, jak jsem mohl, když tu na podzim roku 1922 vpadla do něj jako bomba zvěst, že Moravskoslezská banka, která měla obchod financovat, vyhlásila úpadek, její vrchní ředitel byl zatčen a vrchní ředitel firmy Lignum spáchal sebevraždu. Nastalo jasno. Moravskoslezská banka, jejíž pasiva převyšovala aktiva, byla by kryla kupní cenu dřeva garančními listy, obchod firmy Lignum a spol. se státními lesy byl by se rozvinul a tím by byl býval stát vtažen do nepoctivých machinací banky, která by byla nějaký čas vytloukala klín klínem, až by byla konečně musela ohlásit úpadek. Státní lesy by tím ztratily těžké miliony, a co hůře, byly by se dožily bezmezné ostudy.
Tím byla tato věc odbyta, avšak nové návrhy na prodej dříví na Slovensku a Podkarpatské Rusi z volné ruky na pni na delší dobu se jen rojily. Skoro za každým z těchto návrhů stála nějaká vlivná osobnost nebo skupina. Nejvážnější z těchto nabídek byl návrh společnosti Brdlík a spol. Firma Brdlík a spol. byla firmou naprosto neodbornou, operující klikatými tahy po způsobu koníčka na šachovnici. V celém svém jednání projevovala snahu aby vyvolala diference, státní lesní správu zaskočila, hrozila pak před soudem a z toho těžila. V nesnesitelné štvanici, které se v poslední době ministrování Staňka čím dále tím více stupňovalo, nastala jakási obleva, když Staněk odešel a na křeslo ministra zemědělství usedl Slovák Milan Hodža. Již za jarních offertních prodejů dříví na Podkarpatské Rusi 1923 došlo k diferencím, když jsem trval na tom, aby nabídkové řízení bylo korektně provedeno a dřevo přiděleno kupcům, kteří podali nejvyšší nabídky a proti kterým nebylo jinak námitek, a když M. Hodža přijímal dodatečně, tj. po skončení nabídkového řízení nabídky z volné ruky a trval na jejich schválení.”
Po oznámení odchodu Josefa Opletala z pozice generálního ředitele Československých státních lesů a statků, které učinil ministru M. Hodžovi po jeho nástupu na dovolenou, byla urychleně ministerstvem zemědělství předložena smlouva, která měla být uzavřena s americkou firmou Bertron a Grimson a Cons., o níž ve svých pamětech Josef Opletal říká: „Když jsem prostudoval návrh objemné smlouvy samé, sestávající z 21 paragrafů, a četl předeslaný komentář ministerstva zemědělství k ní s návrhem na její uzavření, pojala mě hrůza. Spatřoval jsem v tom loupežné tažení největšího slohu celé smečky obchodních hyen proti státním lesům na Podkarpatské Rusi. Bylo těch havranů tolik, že kořist musela být velmi veliká, aby se každému dostalo dobrého sousta. Návnada byla mistrně připravena, neboť kromě amerických těžařů byly do společnosti přibrány české a slovenské banky a průmyslové podniky, aby ve veřejnosti nebylo námitek, že při dělení kořisti nebyl někdo odstaven. Dotázal–li by se někdo americké společnosti, jejíž obchodní styky objímají snad celou zeměkouli, jak bylo možno, že dosáhla smlouvy tak ohromných rozměrů (stát prodával ročně 1,5 milionu m3 dříví na dobu 30 let za pevné nezměnitelné ceny, pozn. aut.), pro sebe tak nevýslovně výhodné a pro stát tak neslýchaně nevýhodné, mohla by dáti tato společnost jen dvojí odpověď – buď že smlouvu uzavřela s národem naivních lidí, kteří si nebyli vědomi ceny pokladů, které tak lehkomyslně zaprodali, anebo s národem propadlým korupci. Jiné možnosti tu není.“
Jaká byla konečná bilance těchto bojů? Uskutečnění největších obchodů bylo nakonec po vzrušující kampani v tisku, nejširších lesnických kruzích a pod vlivem „veřejného vlnobití“ naštěstí zažehnáno a velké prodeje dříví, které byly prováděny bez souhlasu Josefa Opletala a přes jeho varovný hlas, končily s velkými ztrátami pro stát.
„Exploatační hospodářství a spojení s bankami bylo tedy zažehnáno, státní lesní správa hospodaří od té doby volně bez cizích vlivů a dnes nikdo neuvažuje, k jakým koncům by bylo došlo a jak by vypadaly lesy na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kdyby byly drancovány po celá desetiletí pod nátlakem mocných vyděračských společností.“
Období 1993-2006 - co přinesla transformace LH?
Transformační a privatizační model lesního hospodářství ČR, který byl uplatňován od roku 1992 v České republice, měl být nástrojem k přechodu od socialistického výrobního způsobu s vertikálními vazbami k uplatnění strukturálních a organizačních změn ekonomických struktur, vycházejících z tržních principů. Realizace tohoto modelu přinesla v dané době svá pozitiva i negativa. Za období od roku 1990 dochází zcela logicky k vývoji v oblastech majetkových, výrobně technologických, ekonomických, sociálních a dalších se vzájemnými vazbami. Nicméně již v roce 1994 byla Česká republika upozorňována na nedostatky systému (Oborová studie lesního hospodářství; Landell Mills Ltd.) a potřebu jeho úprav.
Tzv. „komplexní zakázka“ (jedna firma provádí všechny lesnické činnosti na daném území) včetně nezvyklého prodeje dřeva na stojato a později zavedený institut zpětného odkupu dříví se dostávají do rozporu s tržními principy a volným trhem nejen z pohledu EU, ale i obecných podmínek ČR. Na tyto nedostatky upozornil již v roce 2004 NKÚ ve svém kontrolním závěru, dále pak i ÚOHS ve svých počátečních rozhodnutích (rok 2004 a 2005).
Klíčovým místem v souboru problémů kolem LČR je způsob a forma prodeje dříví za podmínek funkce volného trhu a uplatnění základních prvků tržních mechanismů. Uplatňovaný způsob prodeje dříví „na stojato, u pně, ke pni“ nese ducha dřívějších nástrojů „Státní plánovací komise“ – kalkulačních cen tržeb a nákladů s vertikálním působením v rámci plánovitého centrálního řízení a přerozdělovacích procesů v NH. Zpětný odkup jako takový je protisoutěžní a nepřípustný. Když někdo prodá zboží druhé osobě, nemůže si ihned vynucovat jeho znovuodkoupení za předem stanovené ceny. Kupující musí mít svobodnou vůli, jak se svým zbožím naloží, komu ho prodá.
Dle tzv. komplexních smluv byl prakticky celý výrobní proces v režii smluvního partnera. LČR si sice objednávaly těžbu, ale všechny operace těžební činnosti si smluvní partner prováděl na svůj účet a ke svému prospěchu, počínaje pokácením stromu až po dopravu dříví k odběrateli. Veškeré náklady těžebního procesu byly pak odpočítávány od „ceny dřeva“. Dřevo však přecházelo na smluvního partnera až v okamžiku změření jeho objemu a předání číselníku. To je u „P” , při proudové metodě až na „OM“. Zde je nesoulad. Smluvní partneři vkládali výrobní náklady a zhodnocovali dříví ve vlastnictví LČR, které LČR neúčtovaly. Dřevo přecházelo na smluvního partnera ve formě surového kmene. Surový kmen je pokácený, odvětvený strom o změřeném objemu. Název „surový kmen“ byl používán v době socialistického výrobního procesu hlavně pro účely zjišťování objemu výroby pro fázovou kalkulaci nákladů k jednotlivým lokalitám. Jedná se zde o určitou formu rozpracované výroby. Surový kmen nemá definovány kvalitativní znaky. Nikdo nedokáže předem přesně definovat, kolik sortimentů a v jaké ceně z něj vznikne. Například hniloba, jako nejčastější vada, je viditelná na čele stromu, ale kam až pokračuje? Bude další výřez pilařská kulatina, nebo palivo? Surový kmen nemá charakteristické znaky zboží určeného pro trh (vymezené kvalitativní a kvantitativní znaky a jim přiřazenou odpovídající cenu).
Jak se tedy stanovovala jeho cena? Kalkulačním modelem, kdy od plánovaných tržeb z prodeje sortimentů byly odečteny veškeré kalkulované celkové náklady celého výrobního procesu těžební činnosti včetně režií a zisku smluvního partnera.
Spletitost systému byla dovršena po roce 1998, kdy LČR zavedly institut zpětného odkupu. Dřevo, které bylo na začátku výrobního procesu prodáno smluvnímu partnerovi, je znovu v průběhu výrobního procesu v množství kolem 50 % na lokalitě OM, respektive naložené na vagoně znovu odkupováno LČR za účelem jeho realizace pomocí zprostředkovatelské služby soukromou firmou HLDS, a. s., která tehdy nebyla zcela ekonomicky zainteresovaná na výsledku z prodeje dříví. Nástroje volného trhu při tvorbě cen byly nahrazeny cenovými jednáními vždy na počátku roku mezi LČR a smluvními partnery za spolupodpory ČAPLH.
Výrobně ekonomický model zavedený v roce 1993 svou funkcí s působením vnitřních a vnějších ekonomických vlivů dozrál již v roce 2003 k neodkladnému řešení. Další konzervace modelu, který byl používán před rokem 2003, přináší hospodářské ztráty na straně smluvních partnerů, samotného podniku a v návazných odvětvích zpracovatelského průmyslu s negativními dopady do oblastí sociální a celospolečenské povahy.
Používaný model do roku 2003 měl svůj vrchol právě v roce 2003, kdy LČR, s. p., končily s výsledkem hospodaření blízkým nule. Tímto skutkem byla nastartována příprava k dlouhodobým pronájmům či privatizaci státního lesa.
Prohlášení ministra zemědělství J. Mládka, zveřejněné v Hospodářských novinách 10. 3. 2006, o pronájmu státních lesů soukromým společnostem bylo příkladem absence odborných informací o vývoji nebo absence základní profesní etiky, jistě však bylo příkladem stavu státních orgánů. Ministr zemědělství byl představitelem strany, která šla do voleb se sloganem „jistota a prosperita“. Pronájem státního lesa soukromým společnostem by prosperitu ani jistotu nepřinesl. Tento návrh ale s jistotou přinesl aktivní odpor lidí, kteří mají kladný vztah k lesu, k přírodě a společnosti. Přinesl jasné odsouzení a odmítnutí v odborných kruzích okolních zemí, přinesl ostudu České republice.
Příprava podnikatelského konceptu Lesů ČR
Pouze transparentní systémová změna umožní adekvátní využití potenciálu LČR. Pro realizaci připravovaného „Podnikatelského konceptu Lesů ČR” je nezbytné splnění zásadních podmínek. Prioritou je zajistit stabilitu trvání koncepce a její nezávislost na politické situaci. V praxi to znamená jasně definovat strategické zásady Lesů ČR, kompetence dozorčí rady a vrcholového managementu, na vládní úrovni upravit právní formu současné organizace. Management LČR musí mít za úkol tento koncept zrealizovat a musí být na výsledku výrazně motivačně zainteresován. Změna u LČR musí být systémová a postupnou reorganizaci je nutné interně i s veřejností transparentně komunikovat. Jedním ze základních prvků změny je orientace na ucelené procesy. Proto musí být jednotlivé procesy v činnosti LČR jednoznačně definovány. Jedním z nejdůležitějších procesů je proces obchodní. Ten v sobě zahrnuje management toku dříví = optimální logistika pohybu dříví od produkčního místa (odvozní místo v lese, z něhož je prováděn prodej sortimentů dříví) k odběrateli v dohodnutém množství, kvalitě a čase s co nejnižšími fixními náklady. Tento proces je nezbytné modelově vytvořit a připravit pro aplikaci v rámci Lesů ČR. Dostatečné podmínky legislativní a společenské v souladu s progresivním rozvojem lidských zdrojů jsou podmínkou úspěchu.
Vzhledem k současnému stavu státního podniku LČR a situaci v lesním hospodářství ČR a na ní navazujícímu reálnému postupu aplikace nutných změn je třeba zdůraznit, že se pro budoucí roky jedná o období přechodné. To je determinováno současnou podnikovou kulturou LČR a dřívějším i současným způsobem založení smluvních vztahů.
Chtějí–li se Lesy ČR přiblížit odpovídajícímu využití svého jedinečného potenciálu v rámci EU, je nezbytné, aby prošly transparentní a postupnou systémovou změnou. Vytvořily stabilní a vyvážené vztahy se svými smluvními partnery a prohlubovaly a rozvíjely vzájemnou spolupráci. K této realizaci je však nezbytné rozhodnutí jejich majitele – České republiky.
Adresa autora:
Ing. Jiří Holický
Lesy České republiky, s. p.
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.