Nekonečný příběh - aneb povídání o neohlodané kosti

Vladimír Simanov

Od 15. 5. 2007, kdy Lesy České republiky představily v Parlamentu ČR svůj podnikatelský koncept, je na tuzemské scéně patrné další oživení. Čtenáři novin a posluchači televize a rozhlasu se možná ptají (a možná je jim to už úplně jedno), zda výrazy těžkého kalibru jako „cesta zpět ke komunismu, zestátnění, ohrožení existence soukromého podnikání, změna smyslu transformace, hrozící ztráta tisíců pracovních míst atd.“, pateticky používané v reakci na zveřejněný koncept, opravdu vyjadřují jeho reálná rizika, nebo jsou to pyrotechnické efekty na začátku dalšího dějství nekonečného dramatu s názvem Rvačka o neohlodanou kost. A protože se o výsledku dramatu rozhodne asi stejně v zákulisí, považujme jej za příběh s otevřeným koncem, ve kterém si může každý představovat závěr podle svého.

Jak se financuje lesní hospodářství?

Lesnictví je hospodářskou činností, jejímž základním principem je samofinancování, což znamená, že tržbami za dříví, ostatní komodity a služby jsou kryty veškeré náklady na lesnická opatření, tj. nejen náklady na těžbu a dopravu dříví, výstavbu a údržbu lesních cest, ale i na zalesňování, výchovu porostů, ochranu lesa, celospolečenské funkce lesů, a dokonce i na sanaci škod na lesích, které lesní hospodářství nezpůsobilo, jako jsou povodňové škody, následky výkyvů klimatu, poškození lesů imisemi atd. Podíl tržeb za dříví na všech tržbách lesního hospodářství je 85 až 95 % a možnosti diverzifikovat zdroje tržeb jsou omezené. Mimo přímých nákladů musí tržby pokrýt i režijní výdaje, a ještě by mělo „něco zůstat“ na přiměřený podnikatelský a vlastnický zisk. Proto je prodej dříví finalizací hlavní činnosti lesního hospodářství a naprosto zásadní podmínkou jeho existence. Není tedy úplně korektní tvrzení, že outsourcing prodeje dříví je tím nejlepším řešením, co může existovat, protože cílem outsourcingu je oddělení pomocných, vedlejších či nepodstatných činností firmy od činnosti hlavní. Těžko uvěřit, že v tomto případě je prodej dříví na stejné hladině významnosti jako třeba provoz kantýny či hlídací služby.

Asi není „od věci“ v této souvislosti připomenout prostou skutečnost, že obchodní firmy nevykonávají obchod jako charitativní činnost, ale že rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou kryje jejich náklady i režie a ještě zůstává zisk. Obchodní zisk tedy není fikcí, ale je realitou.

Strašení děsivými následky monopolního postavení LČR, pokud bude obchodovat dřívím, je při současné úrovni globalizace obchodu možno vnímat jako poněkud účelové. Na evropském trhu se totiž ročně obchoduje (kromě dovezených neevropských dřevin) s asi 700 mil. m3 dříví pocházejícího z těžeb v evropských lesích, a na tomto množství se LČR nepodílejí ani jediným celým procentem. To stabilitou evropského trhu se dřívím sotva otřese.

Koho živí les?

Našim předkům se podařilo vytvořením hospodářských lesů dosáhnout souladu mezi produkcí dříví a jeho spotřebou, a je možné konstatovat, že díky jim jsou v současnosti v ČR i Evropě historicky nejvyšší výměry lesů a nejvyšší těžební možnosti. Z hlediska samofinancování lesního hospodářství to má paradoxně negativní důsledek, protože dříví jako komodity je zatím dostatek, a pokud je v tržním systému nějaké komodity dostatek, její cena stagnuje i při růstu vlastních nákladů na její produkci. To je jedním z důvodů nízké výnosovosti lesního hospodářství jako typické prvovýroby, kterou různí autoři udávají od 1 do 4 %. Současně je zjevné, že na zpracování dříví jako obnovitelné suroviny bohatnou resorty jiné.

Když se oddělila správa lesního majetku od činností v něm, logickým následkem bylo, že od té doby musí „jeden strom uživit dva subjekty“. Podstata problému je tedy v tom, jakým způsobem se rozděluje a nadále bude rozdělovat zisk generovaný v lesích v majetku státu mezi jejich správce (státní podnik) a podnikatelské subjekty (privátní firmy). Za připomenutí stojí, že tržby, které se octnou v „kapse správce státních lesů“, se vrací do lesa tak, že jsou použity na výstavbu a údržbu lesních cest, na obnovu lesů, výchovu lesních porostů, ochranu lesa, podporu celospolečenských funkcí lesů a sanaci nezpůsobených škod. Peníze, které získá podnikatelský subjekt, se „do lesa nevracejí“, ale slouží k financování jeho provozu, obnovy vybavení a na materiální a personální rozvoj firmy.

Kdo bude dříví pocházející z LČR v budoucnu prodávat, je významné i proto, že produkce dříví v Evropě už nebude narůstat, ale naopak bude klesat, protože se výměra hospodářsky využívaných lesů snižuje, a snižuje se i přírůst dříví v nich jako následek opatření konaných „ve jménu ochrany přírody a biodiverzity“. Zvyšování cen dříví, které do roku 2001 klesaly, signalizuje, že dříví některých sortimentů už začíná být nedostatek, a že jako výsledek protisměrných trendů – poklesu produkce dříví na straně jedné a nárůstu spotřeby dříví na straně druhé, bude cena dříví růst. I proto je tak zajímavé, ve kterých rukou prodej dříví bude!

Nastojato, nebo „naležato“?

A kde se vzal názor, že je pro LČR optimální prodej dříví u pně? Že tomu tak není, se traduje už od roku 1793, kdy byla vydána lesnická učebnice Václava Eliáše Lenharta Zkušené naučení k velmi potřebnému již za našich časů osetí lesův, ku kterémuž ještě jiná velmi užitečná naučení o povinnostech myslivce lesův dle zkušenosti dokonale hledícího přidána jsou, kde na otázku, kde dříví prodávat, autor odpovídá „Vždy užitečnější jest strom zvrátiti a vleže šacovaný prodati, poněvadž stojatý strom se dobře tak lehko obšacovati nemůže, a tedy buďto prodávající, aneb kupující zkrácení trpěti a ošizen býti může.“

Nyní často opakovaná prohlášení, že nejvýhodnější je prodej dříví u pně, nutně vyvolávají otázku, zda v průběhu uplynulých více než dvou set let nastaly důvody pro tak zásadní změnu hodnocení vhodnosti způsobu a lokality prodeje dříví. Odpověď lze najít v úhlu pohledu. Vlastníci a správci lesů setrvávají u názoru formulovaného Václavem E. Lenhartem. A protože se říká, že pravdivost teorie ověřuje praxe, lze z toho odvodit, že kdyby byl prodej dříví u pně pro vlastníka lesa opravdu tak jednoznačně výhodný, jistě by takový systém již dávno všichni vlastníci lesů převzali, což neodpovídá realitě.

A proč může být výhodný nákup dříví u pně pro podnikatelský subjekt, když i on nákupem dříví u pně přejímá jistá rizika? Zdánlivě to nesouvisí, ale podívejme se, co je nyní považováno za transparentní či netransparentní podmínky výběrových řízení. V zájmu „objektivity“ výběrových řízení je trendem redukovat kritéria na jediné - cenu zakázky. To je ve své podstatě absurdní proces, když už pouze na základě ceny nenakupuje běžný zákazník ani rohlíky v supermarketu. Minimálně bere v úvahu svoji předchozí zkušenost – tedy reference. Pokud není cena zakázky doplněna jiným kriteriem, považuji to za nešťastné. Podstatné je ale to, že pokud v rámci zakázky získá podnikatelský subjekt současně s dodávkou prací i dříví, přestává být cena za práce pro něj až tak životně důležitá, protože prodejní cenou dříví může „srovnat“ to, zda se mu podařilo vyrobit a dopravit 1 m3 dříví v rozpětí své vlastní kalkulace, či zda tuto kalkulaci ve vnitřním účetnictví překročil. Pokud se ale vlastníkem dříví nestane a nabízí jen službu, pak jde v současném systému výběrových řízení s kůží na trh! A to proto, že seriozní finanční kalkulace je v časovém limitu, objemu zakázek a jejich specifikací prakticky nemožná. Nabídka ceny do výběrového řízení tak může být hrou „vabank“, kdy poslední pojistkou je právě získání dříví. Ještě významnější je otázka získání či nezískání dříví u těch subjektů, které sami získané dříví dále nějakým způsobem zpracování finalizují. Pro ty to mimo prostého faktu zaručeného přístupu ke dříví znamená i více „stupňů volnosti“ daných fázovými kalkulacemi.

Historie a hysterie

Říká se, že bez znalosti historie nemůžeme pochopit současnost. Jak je to v tomto případě? V období „velkého třesku“ - počátkem 90. let - nebyla (ještě) společenská konstelace vhodná pro privatizaci lesů jako celku, a proto bylo přijato politické řešení částečné privatizace oddělením správy státních lesních majetků od vykonávání lesnických činností v nich. Z politického hlediska by tehdy bylo nezodpovědné připustit jakékoliv riziko neúspěchu tohoto kroku. Proto byla při vzniku lesních akciových společností formulována doktrína „stát nemá podnikat“ (a současně byla nástupnická organizace Státních lesů výrobních kapacit zbavena), čímž bylo zajištěno, že nové subjekty zakázky prací dostávat musí. Z hlediska samofinancování lesního hospodářství to současně znamenalo převod části zisku generovaného v lese (státním) na podnikatelský subjekt (soukromý). „Ránou jistoty“ bylo opatření, aby i obchodní zisk přešel na podnikatele. Mimoto dostaly lesní akciové společnosti část majetku po rozdělených Státních lesích.

Je třeba připomenout, že i tak vznikla po rozdělení Státních lesů velmi obtížná situace pro oba nově vzniklé subjekty. LČR výrazně snížily objemy těžeb - zejména těch mýtních - z obavy, že při umístění mýtních těžeb do porostů, ve kterých by byly možné restituční nároky, se vystaví žalobám a náhradám škod. Akciovým společnostem tedy nabídly především předmýtní a nahodilé těžby (a právě jen a jen v tomto období je možno najít na krátkou dobu ono deklarované zlepšení stavu lesů po transformaci lesního hospodářství, které já osobně už teď nevidím). Náhlé snížení objemu těžeb spolu se změnou struktury těžebního fondu se přirozeně podílely na destrukci tuzemského průmyslu zpracování dřeva – ale to už je „jiná písnička“. Začínající akciové společnosti na tom byly zpočátku z výše uvedených důvodů velmi špatně, a kdo si už nevzpomíná, ať se zeptá těch, kteří v té době v akciovkách působili, jak dlouho akciovky přežívaly jen díky prodejům majetku po Státních lesích. Vykonávaly všechny možné i nemožné nelesnické aktivity, jen aby se udržely v „černých číslech“. Nakonec tyto firmy přežily a stabilizovaly se dokonce natolik, že mohly být i významnými sponzory politických stran. (Vzpomínáte na ty aféry v době, kdy to ještě za aféry bylo považováno?) Takže metody použité k vytvoření finančně silných privátních subjektů se osvědčily. Ale je tradicí: „za dobrotu na žebrotu“; když stát ponechal „dočasná netržní opatření“ v platnosti i po stabilizaci privátních subjektů, a když až s velkým odstupem času vyhlásil „novou ekonomickou politiku“, vyvolalo to u podnikatelské sféry přirozeně prudké projevy nevole. To lze pochopit. Co však nechápu, jsou některé hlasy projevující obavu o osud lesů ve správě státu, když začne být výraznějším kritériem hospodaření LČR zisk.

Kudy, kudy cestička?

Myslím si, že nedávno stát jako vlastník lesů dospěl k poznání, že jeho podpora podnikatelské sféře přesouváním části zisku generovaného ve státních lesích splnila svůj účel, a že ekonomicky silné podnikatelské subjekty jsou nejen vytvořeny, ale i stabilizovány, a že tedy přišel čas na to, aby se i jeho vlastní podnik – LČR, s. p. – začal chovat jako každý jiný podnik – tedy aby začal podnikat. K tomu je ovšem třeba jinak rozdat karty. Jinými slovy stát, potažmo LČR, chce změnit principy, které se jevily jako politicky nutné v počátcích transformace. Chápu, že se to podnikatelským subjektům, které mají svoji podnikovou filozofii a strategii postavenou na dosud praktikovaných „pravidlech hry“, nelíbí. Stát přitom „dávkuje“ změny ve svých záměrech v postupných krocích, případně je brzy po vyhlášení opět zmírňuje či mění v domnění, že tím zlobu podnikatelských subjektů zmírní či rozmělní. To je omyl. Podnikající subjekt pochopitelně ví, a měl by respektovat to, že v tržním systému se mění všechno, a že proto i jeho obchodní partner má právo měnit své požadavky. Ale pokud je to permanentní proces, pak už to nejsou změny, se kterými se musí umět vyrovnat, ale jsou to turbulence na hranici zvládnutelnosti. Pokud má tedy stát vizi nějakého cílového stavu, bylo by slušné to deklarovat jednoznačně, v přijatelném časovém horizontu, a ne postupně. Ostatně psovi se také kupíruje ocásek naráz a ne postupně a na několikrát.

Ve státních lesích nemůže kormidlem z vlastního rozhodnutí manévrovat sám na základě svého vlastního rozhodnutí jen „někdo“ na LČR, a tak vnímám jako podivné, že zakladatel nechává svůj vlastní podnik v roli fackovacího panáka na pouti, do kterého může bušit každý, jak si zamane. Jak je třeba možné, že úřad pro hospodářskou soutěž vydá jednou stanovisko takové a pak makové a stát se tváří, že “on nic, on muzikant”, a všechno „zbabraly“ LČR.

Je stát opravdu tak špatný vlastník, jak se tvrdí?

Kouřová clona existuje i kolem státního vlastnictví lesů jako takového. Zvláštností lesního hospodářství je, že svou činností nevytváří jen produkci hmotnou, ale že současně plní na společenskou objednávku celospolečensky významné funkce. Ty však nevstupují na trh, a proto není nikdo ochoten jejich hodnotu hradit osobně. Společenskou objednávku na „ostatní užitečné funkce lesů“ mohou nejméně administrativně náročným způsobem zajistit státní lesy, protože stát může ve společenském = veřejném zájmu „strpět újmu či vícenáklady“. Požadovat od ostatních vlastníků lesů lze plnění společenských objednávek za úplatu (což se zatím děje nedostatečně), což vyžaduje administrativně komplikovaný systém a vytváří korupční prostředí. Dalším faktorem je, že lesy rostou, a na základě společenské objednávky musí nadále růst i na stanovištích, která ziskovost lesního majetku nezaručují, jako jsou např. stanoviště chudá, extrémní či imisní oblasti. Proto je vyrovnané hospodaření možné jen na velkých majetcích, přesouvajících vnitropodnikově zisk z oblastí jeho přebytku do oblastí jeho nedostatku. Při privatizaci či pronájmu státních lesů by nastala situace, kdy by se i nabyvatelé ziskových majetků domáhali dotací na ostatní užitečné funkce lesů, a nabyvatelé majetků ztrátových by se oprávněně domáhali kompletního financování lesnických činností ze společenských zdrojů. Úvahy o privatizaci či pronájmu státních lesů tak nejsou úvahami o ničem jiném než o tom, jak zprivatizovat zisk generovaný v těchto lesích, a případnou ztrátu učinit celospolečenskou. Stát, často označovaný za špatného vlastníka, tedy ve skutečnosti tak špatným vlastníkem není, a proto si státy zachovávají část lesů ve svém vlastnictví, i když jejich ekonomické výsledky mohou být horší než u lesů soukromých (pojem horší vlastník totiž může někdy znamenat jen to, že je to méně bezohledný vlastník). Skutečný „státní = společenský zájem“ na lesích je tak nadřazen ekonomice dnešního dne. A protože je podíl výměry státních lesů na celkové výměře lesů výslednicí historického vývoje, je v každé konkrétní zemi jiný a nemá logiku se snažit stanovit „optimální“ podíl výměry státních lesů. Za takovými kalkulacemi podle mého názoru není opět nic jiného než snaha privatizaci státních lesů alespoň zahájit. Z formulace některých názorů pak kouká jako sláma z bot to, že by ziskové majetky měly být privatizovány a ztrátové by měly zůstat státu.

Úsilí o dlouhodobé smlouvy je zdůvodňováno tím, že podnikatelský subjekt přece musí mít určité jistoty, aby mohl investovat do nákladných technologií a do kvalifikace personálu. Na první pohled to zní rozumně, ale na pohled druhý to hraničí s netržním opatřením. Rozdělení trhu dlouhodobými smlouvami by vlastně neumožňovalo dalším firmám vstup na trh, a tím reálnou hospodářskou soutěž. Nakonec si dovolím zlomyslný dotaz: kdo například dává garance stavebním firmám, že budou mít zakázku na dobu, než se jim amortizuje buldozer, grader, válec, finišer, domíchávač atd.?

Zadávaní prací v režimu veřejných zakázek je již dlouhodobě označováno podnikatelskými subjekty za netransparentní, ale je málo slyšet od správců státních lesů (všech, tedy nejen od LČR), že je v současném pojetí režim veřejných zakázek nevyhovující především pro lesní hospodářství. Možnost neustálého odvolávání se neúspěšných účastníků vytváří tlaky nejen časové a doktrína „nepodnikání“ znamená nedostatečný rozsah činností ve vlastní režii (které jsou realizovány jen na přímo řízených závodech). To neumožňuje nejen ani dílčí nezávislost na cizích kapacitách, ale neumožňuje ani tvorbu vlastního etalonu pro pracnost a nákladovost jednotlivých činností (který by byl potřeba pro poměřování výhodnosti cenových nabídek). Časový předstih výběrových řízení pak ztěžuje až znemožňuje rychlou reakci na nepředvídané události, např. na nahodilé těžby, které budou existovat vždy, a vždy budou vyžadovat změny v umístění těžeb. Komplikovaná vazba mezi lesním hospodářem a vykonavatelem prací též naprosto jednoznačně znesnadňuje důslednou realizaci pěstebních záměrů, neboť zejména na komplikovaných pracovištích by bylo ideální, kdyby jeden a tentýž člověk lesnické činnosti plánoval i řídil.

Nekonečný příběh, nebo příběh s otevřeným koncem?

Moje závěrečná řečnická otázka tedy zní: Má státní podnik stejná práva podnikat jako každý jiný podnik (jak jest deklarováno v ústavě), nebo o tom, jaká práva bude mít a jak je vůbec bude smět využít, nebude rozhodovat ani on, a ani jeho zakladatel?

A úplně na konec: každá argumentace by měla být věcná a přednesená s jistou noblesou, a to i ve vypjatých situacích. Nedodržení této zásady může argumentujícího zbytečně deklasovat a váhu jeho argumentů znevážit. Proto bych bulvárním diskutérům citoval radu z jednoho filmu pro pamětníky: „Veličenstvo, nenechte cloumat svým majestátem!“

Adresa autora:

Prof. Ing. Vladimír Simanov, CSc.

LDF MZLU v Brně

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.