Tatranský národní park tři roky po katastrofě

Radomír Mrkva, Milan Koreň

Tři roky nejsou v životě lesa dlouhá doba, za určité situace může ale dojít i za tak krátké období v lese ke značným změnám, které znamenají zásadní obrat v jeho vývoji. To se stalo i v případě Tatranského národního parku, postiženého dne 19. 11. 2004 tatranskou bórou. S odstupem času lze snáze hodnotit, proč došlo k tak rozsáhlému rozvratu lesa a jak se na tom podílelo počasí i vliv člověka, nejen nyní, ale i v dávné minulosti.

Lze již také posoudit, jaké dopady mělo tzv. „nové směřování“ v ochraně přírody, prosazované některými NNO (nevládní neziskové organizace). Konkrétně, jaké následky má tzv. bezzásahovost a ponechání části polomu bez asanace, a do jaké míry je adekvátní management chráněných území, který ve střední Evropě plní i jiné funkce, než je „ochrana přirozených procesů“. Získané poznatky mohou znamenat mimo jiné i přínos v diskusi o Národním parku Šumava, postiženém obdobně vichřicí Kyrill. Rovněž zde se Správa NPŠ a potažmo MŽP ČR pokouší, přes odpor obyvatel obcí i správních orgánů krajů a také naprosté většiny odborné a vědecké komunity lesníků, uplatnit management nezasahování. Poznatky z TANAP jsou proto i pro nás velmi aktuální.

Tatranská bóra a její vliv na lesy

Pokud jde o bořivou vichřici, pak bylo konstatováno, že podobné situace již v minulosti několikrát nastaly, když v letech 1915 až 1925 bylo vyvráceno přes 500 tis. m3, v roce 1941 asi 300 tis. m3, v letech 1971 až 1981 necelých 500 tis. m3 a konečně v roce 2004, kdy byl polom nejrozsáhlejší, padlo přes 2 mil. m3 dřeva. Tento typ bořivého větru byl popsán již dříve jako tatranská bóra, tj. přepadavý vítr severozápadního směru, který působí největší škody v závětří za vysokým hřebenem Vysokých Tater. Zároveň proniká také přes západní část pohoří (v oblasti Tiché a Koprové doliny), takže poškozená plocha vytváří jakýsi protáhlý límec na úpatí hor. Z případů, které byly v historické době dokumentovány, tj. z let 1915 až 1925, vyplývá, že k postižení dochází téměř stále na stejné ploše. Ve srovnání s těmito případy však byla katastrofa v roce 2004 nepochybně největší, neboť byly vyvráceny lesy na ploše 12 500 ha. Analýzou polomem postižených porostů na LHC Vysoké Tatry bylo zjištěno jejich následující druhové složení: smrk ztepilý 72 %, borovice lesní 10 %, modřín opadavý 7 % a jedle bílá 2 %, zatímco listnaté dřeviny, zejména olše lepkavá a bříza bělokorá, zde tvořily zanedbatelný podíl. S ohledem na stanoviště byly nejvíce postiženy SLT, kde byl přirozeně silně zastoupen smrk, zejména smrčiny s jedlí, borové a modřínové smrčiny na oligotrofních nebo oligo-mezotrofních půdách. Rozlámány byly i menší skupiny listnatých dřevin, olše lepkavá nebo vrby, které jsou ale pověstné křehkým dřevem. Zbytky smrkových porostů se zachovaly pouze ve skrytu terenních překážek, např. budov, v terenních prohlubeninách a na závětrné straně kopců.
Také s ohledem na dřívější poznatky byl vysloven názor, že bóra je specifický a opakující se fenomén Tater, který snad nikdy nedal vzniknout lesním společenstvům klimaxového charakteru. V této oblasti, patrně také s ohledem na specifické klimatické poměry, neexistuje ani klasická zonální stratigrafie, běžná pro oblast střední Evropy. Namísto očekávaných jedlových bučin se smrkem se tu vyskytují pouze jejich geografické varianty bez buku
– borové smrčiny a smrčiny s jedlí. Podobně namísto bukových jedlin se zde nachází smrkové jedliny.

Přírodní prostředí TANAP a stav lesa

Oblast Tater a TANAP je členěn v zásadě na západní a východní část, přičemž západní část se rozpadá na šest dílčích oblastí, východní část tvoří velká oblast Vysokých Tater a Belanské Tatry. Z geologického a půdotvorného hlediska je důležité zaznamenat, že západní, severní a východní okraj národního parku (Sivý vrch, Osobitá, Červené vrchy, Belanské Tatry) tvoří karbonátové horniny, a jsou zde proto živná stanoviště. Převážná část území montánního stupně (zvláště podhoří Vysokých Tater) tvoří čtvrtohorní sedimenty, glacifluviální štěrkopísky a kamenité morény, na kterých se vyvinuly chudé půdy a na nich přirozeně jehličnaté lesy boreálního charakteru s chudou dřevinnou skladbou – převážně smrkem ztepilým a příměsí modřínu opadavého nebo borovice lesní.
Pokud jde o postiženou plochu lesů, pak se dá říci, že šlo v rozhodující míře o lesy nepůvodní, a to ani ne tak s ohledem na druhovou skladbu, jako o věkovou a prostorovou strukturu. Porosty byly na velkých územích většinou nepřirozeně jednověké (průměrný věk 80 let) a silně zapojené, o zakmenění více než 80 %. Není pochyb, že byly v minulosti vychovávány probírkami, které věkovou diferenciaci ještě více potlačily a zcela vyloučily např. příměs břízy, natož jeřábu. Tyto dřeviny zde byly ve stádiu zakládání porostů nepochybně přítomny, avšak pozdějí potlačené expanzívním smrkem. Stejnověkost je logická, když si uvědomíme, že les vznikal převážně uměle, po větrných a následně kůrovcových kalamitách, nebo zalesněním bývalých pastvin po vzniku národního parku v roce 1949. Je třeba dodat, že pro obnovu nepochybně nebyl použit původní genotyp smrku. Na druhé straně je třeba ale přiznat, že byly vyvráceny také mnohé modelové porosty, v nichž bylo dlouhodobě usilováno o zvýšení prostorové struktury, nicméně je skutečností, že na rozlehlých vývratiskách téměř nevidíme mladé nárosty dřevin.
Tvář lesa se ale měnila již podstatně dříve, v 18., 19. a nakonec i uplynulém století, kdy jsou o tom již doklady. V nižších polohách šlo o zemědělskou činnost a neřízenou těžbu dřeva, která postupovala stále výše do hor. Zároveň lesy devastovala pastva a s tím související poškození. Docházelo k vypalování kleče a prořeďování lesa pro rozšíření pastvin, neboť se nepáslo jen na dříve již odlesněných pastvinách, ale i volně v lese (až do roku 1953). Znamená to, že i tímto způsobem docházelo postupně k pozměnění druhového zastoupení, likvidaci všech listnatých dřevin a stínomilné jedle, a zejména ke změně struktury lesa. Těžilo se převážně holosečně, a to tak, že podle Domina (1926) byly odlesněny celé stráně a kopce. Pátráme-li tudíž po příčinách rozvratu lesa, pak je třeba připustit, že mimo specifický fenomén – tatranskou bóru, byl další příčinou lability hlavně nepůvodní stav lesa, který se ani v novodobé historii, po vzniku TANAP, nepodařilo, přes dílčí snahy o rekonstrukci porostů, změnit.

Management ochrany přírody a zonace

Podle zák. č. 543/2003 Z.z. a vyhl. MŽPSR č. 24/2003 Z.z. činí výměra TANAP 74 364 ha, z nichž 54 % přísluší k zóně A (jádrová), kde se uplatňuje nejvyšší stupeň územní ochrany, tj. bezzásahovost, a to i v případě lovu zvěře. Zde se lesy nacházejí na ploše 44 %, zbytek zaujímají bezlesé prostory nad horní hranicí lesa. Území zóny B (nárazníková) se rozkládá pouze na 16 % plochy TANAP, zbylá část – 30 %, přísluší k zóně C. V obou těchto zónách převažují lesy a prioritou je uplatnění léčebně rehabilitační funkce a přírodě blízké hospodaření včetně lovu zvěře. Na LHC Vysoké Tatry, který se podílí na rozloze TANAP zásadní měrou – 70 %, a kde došlo k největším škodám, se nacházejí lesy na 72 % plochy, přičemž režim nezasahování a autoregulace se zde uplatňoval na 65 % plochy (NPR a PR). Z uvedeného vyplývá, že to byl nepochybně také bezzásahový management, který vedl k dalšímu zachování nepřirozené struktury lesa, jeho destabilizaci a vzniku kalamity s dlouhodobým dopadem, neboť přirozená obnova zde nebyla ani nastartovaná. Kalamitní holina se sice nacházela hlavně na území zóny C (75 %), z menší části na ploše zóny B (16 %) a velmi málo na ploše zóny A (5 %). Evidovaná hmota polomů se však vyskytovala také roztroušeně, a to zvláště ve vyšších polohách zóny A, takže nakonec po dohodě se Správou TANAP bylo ponecháno v zóně A celkem 164 000 m3 a v zóně B a C 419 000 m3. Tato hmota se stala základem následné kůrovcové kalamity.
V souvislosti s diskusí o bezzásahovosti se často spekuluje, jak by vlastně vypadal přirozený les v tatranské oblasti a zda právě v důsledku opakujících se vichřic nebyl generační cyklus zdejších lesů deformován. Zatímco v případě lesů v nadm. výškách nad 1200 m je shoda v tom, že by zde pravděpodobně probíhal malý vývojový cyklus, v nižších polohách se předpokládá, že právě v důsledku opakovaného působení bóry zde les nemohl dospět dále než do stádia přípravného a přechodného a pak byl rozvrácen. Počínaje dávnou minulostí to byla lidská intervence, která tu nastartovala stejnověkost lesa na velkých plochách a během smrkového hospodářství v 19. a 20. století ji dále utužovala. To se mohlo stát zárodkem opakujících se pohrom větrných a kůrovcových bez ohledu na to, zda les byl vysázen nebo se přirozeně obnovil.

Důsledky ponechání zbytku kalamitní hmoty samovolnému vývoji

Podle požadavku státní ochrany přírody SR bylo v zónách B a C povoleno kalamitní hmotu zpracovat s podmínkou, že bude vyloučena chemická asanace, ponechá se klest a všechny stojící životaschopné stromy včetně zlomů a navíc 10–30 % ležícího hroubí. Nezohlednila se při tom skutečnost, že jihovýchodní část LHC Vysoké Tatry byla již v roce 1995 vyhlášená za kalamitní kůrovcovou oblast s celkovým evidovaným objemem kůrovcové hmoty okolo 80 tis. m3. Mimo to se zde do konce roku 2004 nepodařilo zpracovat 13 tis. m3 kůrovcem napadených stromů. Tak vysoký kůrovcový základ se pochopitelně stal rozbuškou pro nastartování grandiózní kalamity.  
Mediální pozornost na sebe soustředily spodní části Tiché a Koprové doliny na rozhraní Vysokých a Západních Tater, které navrhla Státní ochrana přírody SR ponechat bez asanace, a to přes výhrady Státních lesů TANAP i tamějších nestátních vlastníků lesa. Jde totiž o lokality opakovaně rozvracené bórou, bez původního dendrogenofondu, mající charakter smrkových monokultur, které nebyly dokonce ani součástí pátého stupně ochrany. Nezasahování prosazovala hlavně různá seskupení ekologických aktivistů, kteří zpočátku sebejistě argumentovali, že zde k přemnožení kůrovců nemůže dojít, a když se přemnožení stalo realitou, namítali zase, že při zpracovávání kalamity by zde došlo k narušení biotopů některých druhů živočichů (medvěd, vlk, rys, vydra a další). Kůrovcová pandemie se však rozvíjí nejen v okolí této lokality, ale zvláště ve východní části TANAP, v sousedství polského bezzásahového území v oblasti Javoriny. Kůrovcová ohniska vznikají a s přispěním příznivého počasí v minulém roce se rychle rozšiřují všude v horní části bórou nepoznamenaného montánního stupně, také např. v zachovalých porostech v okolí Štrbského plesa a nad všemi známými rekreačními středisky a východisky turistických tras. Evidence napadené kůrovcové hmoty skončila počátkem minulého roku na hodnotě 7 tis. m3, ale nárůst, zvláště s vývojem druhé generace lýkožrouta, byl tak masivní, že evidence ztratila smysl. Nehledě na existenci bezzásahového území dospěl vývoj kalamity do takového stupně, že obrana asanační těžbou ztratila smysl a často ji nelze v nepřístupném terénu ani provádět. Přitom je další nárůst populační hustoty dále indukován z drobných ohnisek v okolí jednotlivých vývratů i v okolí polomu po vichřici z července 2007, která postihla vyšší polohy montánního stupně. Navíc se šíří z ohnisek v lemu zachovalých, ale bórou poškozených okrajů porostů po celém obvodu kalamitní plochy. O průběhu a rozsahu kůrovcové pandemie si lze učinit představu pouze při osobní návštěvě území, která vyvolá skličující pocity. Lesníkům v této situaci nezbývá než konstatovat, že rozpad tatranských lesů se nepodařilo zpomalit. Prognózy nejen slovenské vědecké obce a lesnických odborníků jsou pesimistické.
Likvidace lesů bórou a další hynutí vlivem kůrovce, které do pěti let může postihnout převážnou část lesů v oblasti Tater, bude názornou ukázkou, jak vzniklé bezlesí negativně ovlivní např. rekreační a lázeňské funkce oblasti. Podle dosavadního vývoje vegetace na kalamitních plochách se dá předpokládat, že les zde bude vznikat velmi pozvolna a ještě dlouho to nebudou hvozdy, na něž jsme byli zvyklí. Ještě následné generace budou také moci sledovat další dopady na ostatní známé funkce lesů, neboť se dá očekávat, že takový stav rozhodně neposlouží např. „vodnímu rezervoáru Evropy“, za nějž je toto území také často vydáváno. Pasivní ochrana přírody, založená na pochybných paradigmatech importovaných z absolutně odlišných území světa, není pro TANAP, podobně jako pro NPŠ, přijatelná. Na dopady, které větrná a kůrovcová pandemie v Podtatranské kotlině již vyvolala a které se budou dále výrazně prohlubovat, není Slovensko připravené. Dá se předpokládat, že vyvolá vážné problémy také v socio-ekonomické sféře a budou se hledat viníci takového stavu.

Východiska pro další směřování TANAP

Je zřejmé, že ke změně musí dojít zejména v politické rovině, neboť tam je třeba také hledat základ a příčinu současného stavu. Svým způsobem přitažlivý, avšak v národních parcích střední Evropy, a tudíž i v TANAP, podobně jako i v NPŠ, je neracionální slogan slovenských a spřízněných ekologických aktivistů: Ponechme přírodu přírodě…, dejme šanci divoké přírodě, aby využila podkorní hmyz jako činitele obnovy lesa atd. Jde opravdu pouze o manifestační heslo, které snad ohromuje pouze laiky. Bohužel, musel to být dramatický, ale svým způsobem i poučný příklad TANAP, který se stal názornou ukázkou toho, kam až takový názor vede. Je známo, že v TANAP od jeho vzniku existovaly přísně chráněné rezervace, o jejichž významu nelze pochybovat. V nich odedávna lesníci a přírodovědci „dávali šanci divoké přírodě“ existovat. V Tatrách jsou ovšem také rozsáhlé prostory, které nelze vyhradit pouze pro ochranu přírody, kde lesy tvořily typický krajinný ráz a lesnatá krajina zde byla nejen pro obyvatele a návštěvníky, pro turistiku a sport, ale také pro lázeňství, zdravotnictví i rekreační pobyt. Takové aktivity nelze z kulturní krajiny střední Evropy vyloučit. Z lesnického a přírodovědného hlediska proto musí jít pouze o rozumnou míru a správnou lokalizaci toho, co chceme přísně ochraňovat. V tom se dnes lesníci a ochranáři bohužel rozcházejí, a tak bude nutno politicky, z pohledu společenského zájmu, patrně nově rozhodnout o rozumných parametrech Tatranského národního parku.

Autoři:
Prof. Ing. Radomír Mrkva, CSc.
Lesnická a dřevařská fakulta MZLU v Brně
Ing. Milan Koreň, CSc.
Výskumná stanica a Múzeum TANAP, Štátne lesy TANAP Tatranská Lomnica