Stabilizace břehů toků v lesní trati

Miloslav Šlezingr

Na úpravy toků v lesních celcích jsou kladeny mírně odlišné požadavky než v případě úprav vodních toků mimo les. Především v případě změny vedení trasy vodního toku je nezbytný poměrně významný zásah do stávajících porostů. Dále mnohdy nezabráníme přirozené změně dřevinné skladby v místě nově navržené úpravy vycházející ze vzniku „světliny“. Úpravou toku může být také narušen stávající vodní režim, výrazně jsou narušeny migrační cesty zvěře apod.

Problematika stabilizace toku
Návrh úplně nového vedení výrazně kapacitního koryta v lesním celku se vyskytuje poměrně zřídka. Přesto se v rámci vodního hospodářství musíme zabývat i tímto problémem. Pomineme zde legislativní stránku věci a vzhledem k omezenému prostoru článku se zaměříme na vodohospodářskou problematiku a především na možnosti vhodné stabilizace dna a břehů takto projektované úpravy toku.
Především je nutno zdůraznit, že je velmi důležité provedení základních výpočtů stability koryta v závislosti na hydraulických charakteristikách toku. Jedná se především o stanovení vymílacích a nezanášecích rychlostí, v nejjednodušších případech například využitím Mayer-Peterova vztahu: přičemž vymílací rychlost vv následně porovnáváme s rychlostí střední profilovou „v“.
v korytě větší než rychlost vymílací – je tedy překročena určitá mezní hodnota – dojde k vymílání koryta. Celkový výpočet stability nově navrženého koryta je poměrně složitý, zvláště počítáme stabilitu v přímé trati a v oblouku, na dně toku a na březích, avšak pro naše potřeby je podstatné, že provedením posouzení stability ověříme provedený návrh (podrobnosti ke zpracování posudku stability říčního koryta viz např. Výbora 1988, Šlezingr 2004 aj.). Ve většině případů vychází koryto nestabilní, které je nutno řádně opevnit.

Možnosti návrhu břehové stabilizace
V lesní trati preferujeme opevnění biologické (konvexní strana oblouků), častěji však biotechnické (konkáva a přímá). V případě návrhu úplně nového koryta – viz obrázek 1 – je nutné navrhnout také stabilizaci dna. Přirozený povrch dna i břehů vzniklý vytvořením nového říčního koryta v žádném případě neodolá proudění vody bez přiměřené stabilizace.
Zaměříme-li se na nejčastěji používanou biotechnickou stabilizaci, máme na výběr celou řadu stabilizačních prvků a postupů, které můžeme zvolit pro konkrétní koryto. Jedná-li se o drobné úpravy na malém toku (potoce) potom je biotechnická (biologická) stabilizace volena s ohledem na budoucí poměry v okolí toku – především na poměry světelné, půdní, na stávající charakter porostů (viz obr. 2) aj. Úpravu koryta (stabilizaci koryta) mnohdy zajistíme již zmenšením podélného sklonu, instalací drobné příčné stavby, bez výrazných nároků na dodatečnou stabilizaci břehů.
Výrazně větší problém nastává v případě úprav na středním či dolním toku řeky. Vodnější tok vykazuje také větší náchylnost k nestabilitě říčního koryta. V lesní trati nelze v tomto případě spoléhat na přirozenou stabilizaci, jelikož kořenové systémy jehličnanů (především smrků) nevykazují takové charakteristiky, které by ke stabilitě břehů přispěly. Naopak, mělký kořenový systém v případě podemletí proudící vodou není schopen ukotvit dřevinu na hraně koryta a velmi často dochází k vývratům. Proto je návrh stabilizace nezbytný. Na obr. 1 je patrné říční koryto, které již má stabilizované dno, ještě je však bez stabilizace břehů, tj. ve fázi výstavby. Břehová stabilizace konkávního (nárazového) břehu je zde nezbytností, jelikož obnažený břeh nově budovaného koryta není schopen odolávat proudění vody v toku (toto platí především pro konkávu oblouku).
Vhodnou stabilizací paty konkávního břehu v lesní trati je například oživená kamenná patka, oživená kamenná rovnanina (obr. 3), oživený kamenný pohoz svahu tvořícího břeh (obr. 4) je pak nejčastějším prvkem navazujícím na stabilizaci paty.
V přímé trati toku je například možný návrh haťoštěrkových válců, zápletových plůtků (obr. 5) aj., ale i zde většinou převládá použití lomového kamene. Výrazným přispěním k zajištění stability břehu je návrh vhodných břehových a doprovodných porostů. Zde je velmi důležité při výběru dřevin reagovat na světelné podmínky – obecně vhodný návrh keřových vrbových porostů zde může činit problémy. Důležité je při návrhu trasy nelikvidovat vzrostlé dřeviny, které se objeví těsně za břehovou hranou, především dřeviny listnaté. Jehličnany rostoucí na hraně koryta je většinou nutno odstranit.

Závěrem
V lesní trati je při objevení nové světliny (odstraněné porosty v nové trase toku) pozorován bujný růst náletů dřevin i buřeně. Mnohdy je vhodnější ponechat na budoucích březích vhodné náletové dřeviny, než zajišťovat výsadbu a povýsadbovou péči o dřeviny dovezené ze školek.
Při úpravě malé vodoteče (potoka) je mnohdy vhodné ponechat začlenění úpravy v režii přirozené sukcese, než násilně vysazovat potenciálně vhodné porosty přivezené z jiné oblasti. Vhodné je také ponechání pařezů v místech, kde byly u břehové hrany pokáceny dřeviny, a začlenit je do stabilizace břehů (u listnáčů je vítaná pařezová výmladnost), pařezy jehličnanů přispívají ke stabilizaci břehu svým kořenovým systémem.
Stabilizace za využití gabionů je další – možno říci podmíněnou – možností stabilizace břehů (podmíněností je míněn poměrně velký technický zásah do řečiště, v lesní trati většinou zbytečný, opodstatněný např. v případě souběžné s tokem vedené cesty aj.) Gabiony však můžeme využít i na zbudování příčné stavby, a to samostatně či v kombinaci s kulatinou, volně loženým kamenem, kamennou rovnaninou apod.

Seznam použité literatury je k dispozici u autora.

Autor:
doc. Dr. Ing. Miloslav Šlezingr
MZLU FLD Ústav tvorby a ochrany krajiny,
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Foto: autor, informační materiály „Anordnung innerhalb der Uferzonierung“ (obr. 4)