Ochrana přírody a lesnický management lužního lesa v ČR - Návrh strategie managementu

Ivo Machar

Ve většině chráněných přírodních území v lužních lesích České republiky se dnes počítá v plánech péče a jiných strategiích ochrany území se zachováním současného vysokého zastoupení dubu v biotopu tvrdého luhu. Z tohoto požadavku vyplývají mnohá nedorozumění mezi ochranou přírody a lesními hospodáři. Je totiž zřejmé, že udržení této světlomilné dřeviny v lužním lese v současném zastoupení je možné pouze intenzivním lesnickým hospodařením (Mauer 2008). Na staré jedince dubů je v biotopu lužního lesa vázána mimořádně zajímavá a ochranářsky významná diverzita bezobratlých živočichů. Proto jsou ochranáři zvláště citliví při kácení těchto stromových jedinců (např. Horák 2008), což lesníci naopak považují za samozřejmou součást po staletí trvajícího managementu lužního lesa a způsob využívání obnovitelného přírodního zdroje.

Strategie managementu lužního lesa v chráněných územích přírody

K diskusím na toto téma je nutné připomenout, že mnohé z dnešních porostů lužního lesa, chráněných formou přírodních rezervací, by byly již dávno vytěženy v rámci běžné obnovy porostů, nebýt osvícených lesníků, kteří porosty chránili desítky let po dobu, než se podařilo vyhlásit jejich zákonnou ochranu (viz např. Machar 2008c). Stejně tak v oblasti lužních lesů soutoku Moravy a Dyje (dnešní Biosférická rezervace Dolní Morava) je zachováno velké množství starých soliterních stromů (především staletých dubů) v hospodářských lesích díky péči lesníků (Vybíral 2004a).

Strategie managementu, která by kompromisně zohledňovala jak komerční zájmy produkce obnovitelné dřevní hmoty, tak ochranu biodiverzity a další (často neméně významné) mimoprodukční funkce, existuje. V ČR můžeme jako případové studie uvést např. návrh optimalizace lesního hospodaření v Ptačí oblasti Soutok – Tvrdonicko na základě aplikace funkčních potenciálů lesů (Vyskot 2008) nebo plán péče o CHKO Litovelské Pomoraví (Machar 2008a). Tyto strategie vycházejí z rozčlenění řešeného území na funkční zóny, pro které je stanoven odpovídající management ve formě, kterou může převzít a realizovat odborný lesní hospodář. Zjednodušený příklad takovéto funkční zonace a hlavních zásad managementu ukazuje tabulka.

Návrh pracovního postupu ke stanovení managementu lužního lesa v chráněných územích přírody

Obecně lze pracovní postup ke stanovení zásad managementu lužního lesa v chráně-ných územích přírody shrnout do těchto po sobě následujících kroků:

-  Na základě vyhodnocení funkčních potenciálů lesů (Vyskot 2001) kategorizovat porosty do souvislých zón s různým stupněm ochrany přírody. Výměra každého konkrétního segmentu zóny by neměla být nižší než doporučená minimální výměra lesního ekosystému schopného samovolného vývoje (Vacek 2003).

-  Definovat pro každý segment zóny tzv. předmět ochrany: ekosystém nebo deštníkové druhy (Groom et al. 2006). Pro každý předmět ochrany stanovit konkrétní cíle ochrany: např. samovolný nebo usměrňovaný vývoj ekosystému, udržet populace deštníkových druhů v příznivém stavu ochrany (Roth 2003).

- Podle vymezených cílů ochrany navrhnout lesnický management, a to formou rámcových směrnic hospodaření (viz např. Machar et al. 1997). V maloplošných chráněných územích (přírodní rezervace a přírodní památky) a v prvních zónách CHKO je nutné návrh lesnického managementu zpracovat formou podrobného předpisu hospodaření v jednotlivých porostních skupinách.

Zpracování návrhu managementu nutně vyžaduje diferencovaný přístup, který má v zásadě tři možnosti:

- Využití standardních lesnických metod (např. Jurča 1990).

- Návrat k historicky zaniklým formám hospodaření, např. střednímu lesu (Buckeley 1992, Kadavý et al. 2007). Tento management vyžaduje změnu lesnického paradigmatu (Utinek 2004). Přitom je nutné vzít do úvahy, že hospodářský tvar lesa středního vyžaduje velmi intenzívní lesnické hospodaření, které nebude vždy v chráněném území přírody vítáno, protože může omezovat citlivé interiérové druhy (Machar 2008c).

- Bezzásahový vývoj (samovolný vývoj lesního ekosystému) – vyžaduje specifické podmínky, které nelze vždy zajistit (Vacek 2003, Vrška et al. 2008). Přesto je potřebné připomenout, že ponechání vhodných ploch ekosystému lužního lesa trvale v bezzásahovém režimu (úplná geobiocenologická rezervace v pojetí Zlatníka 1968) je nezbytně nutné pro poznání podoby potenciální přirozené vegetace lužního lesa, kterou dosud ve středoevropských podmínkách neznáme.

Zájmy ochrany přírody v hospodářském lužním lese

Je zcela nezpochybnitelné, že i hospodářské lužní lesy mají mimořádně vysokou biodiverzitu (Klimo 2004, Vybíral 2004a). Zájmy ochrany přírody v hospodářském lužním lese lze účinně zajišťovat nejméně třemi základními způsoby:

- Ochranou vybraných starých stromových jedinců, kteří jsou v rámci dohody mezi ochránci přírody a lesníky řádně označeny a chráněny až do svého fyzického rozpadu.

- Realizací prvků ÚSES, které jsou vymezeny metodou biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí (Buček, Lacina 1995) a promítnuty do lesního hospodářského plánu (Macků, Míchal 1990).

- Ochranou nelesních ploch (louky, mokřady) a břehových porostů, pro které může být ideálním typem managementu hospodářský tvar středního lesa (Kadavý et al. 2007).

S problematikou managementu ekosystému lužního lesa neoddělitelně souvisí obsáhlá problematika revitalizací vodního režimu. Vliv vodohospodářských úprav krajiny na ekosystémy lužních lesů v oblasti jižní Moravy byl zhodnocen ve známé monografii Penka et al. (1991). Pro značný rozsah této problematiky, zcela překračující rámec tohoto článku, je třeba odkázat na příslušné literární zdroje, týkající se území ČR: Prax et al. 2000; Vybíral, Hrib, 2002; Prax, Hybler, 2003; Hybler et al. 2008. Přehled problematiky revitalizací vodního režimu lužních lesů ve střední Evropě uvádí práce Hager et al. (2008). Stojí za připomenutí, že ve spojitosti s velkými povodňovými událostmi v povodí řek Odry a Moravy v roce 1997 bylo v rámci Státního programu ochrany přírody a krajiny ČR doporučeno rozšiřovat plochu lužních lesů v údolních nivách řek (Mlčoch et al. 1998).

Náměty k diskusi – na téma ochrana přírody a lesnický management lužního lesa v ČR

Lužní lesy jsou azonální ekosystémy (Neuhäuslová  2000), které se vyvíjejí v antropogenně velmi silně utvářené krajině údolních niv (Lipský 2008). Proto je pro stanovení optimálního managementu geobiocenóz lužního lesa nesmírně důležité poznat historii jejich vzniku a vývoje, jak prokazuje Vrška et al. 2006. Strukturu lužních lesů dnes významně ovlivňují lesnická hospodářská opatření, včetně obnovních postupů, pěstebních zásahů a těžby (Oszlányi 2000). Lesnický management lužních lesů také zásadně ovlivňuje biodiverzitu těchto geobiocenóz, které jsou v ČR řazeny mezi evropsky významné typy biotopů v soustavě Natura 2000 (Chytrý et al. 2001).

Překryv zájmů ochrany přírody

Praktickým problémem při vytváření zásad managementu pro ekosystém lužních lesů je otázka, zda umíme definovat předmět ochrany v konkrétním území. V jednom konkrétním území se může překrývat řada různě definovaných zájmů ochrany přírody. Typickým příkladem „střetů zájmů“ mezi ochranářskými prioritami může být v lužním lese ochrana některých motýlů, kteří vyžadují otevřené a rozvolněné lesní porosty typu „savanového lesa“ (Konvička et al. 2006) versus ochrana citlivých lesních interiérových ptačích druhů, které vyžadují souvislé porosty zapojených lesů typu „klimaxu“ (Machar 2007b). Řešením těchto rozporů může být diferencované stanovení předmětu a cíle ochrany v konkrétní lokalitě na základě obecného konceptu, kterým by měl být ekosystémový přístup (Moucha, Pelc 2008).

Pro stanovení cílové podoby ekosystému a jeho management lze využít i koncept tzv. deštníkových druhů (Lambeck 1997), které mají velké domovské okrsky a široké ekologické požadavky na typ biotopu. Ochrana biotopu pro populace deštníkových druhů pak zajišťuje ochranu biotopu pro velmi široké spektrum dalších biologických druhů (Primack 2000).

Převody na střední nebo nízký les

V poslední době se diskuse kolem managementu nížinných listnatých lesů zaměřují i na možnosti převodů hospodářského tvaru lesa vysokého na historicky zaniklé formy lesů středních nebo nízkých, které zajišťují vhodné ekologické podmínky pro řadu druhů bezobratlých živočichů. Pro lužní lesy je zvláště významná otázka středního lesa, který byl ještě na počátku 20. století nejrozšířenějším typem managementu středoevropských lužních lesů (Klimo et al. 2008). Střední les je některými autory (Míchal 1998) považován za optimální typ managementu lužního lesa z hlediska ochrany přírody. Praktická realizace a ekonomické aspekty převodů lesa vysokého na les střední v luhu jsou předmětem v současné době řešených výzkumných úkolů (Kadavý et al. 2007). Při úvahách o významu středního lesa pro biodiverzitu však často bývají opomíjeny tyto okolnosti: střední lesy byly velmi intenzívně hrabány (sběr listí na podestýlku hospodářských zvířat), velmi často se provozovalo polaření, v lesích se intenzívně sbíralo veškeré suché dříví na topení, byla v nich provozována intenzívní pastva (Vera 2000) a výnosy za pronájem lesa pro pastvu vepřů na žaludech a za prodej žaludů byly v semenných letech dubu dokonce vyšší než výnosy za prodej dříví (Krejčíř 1959, Horák 1992, Hošek 1987, Novotný 2000, Nožička 1956, Nožička 1957, Prudič 1982, Putík 1984). Nejasný je vliv současné extrémně vysoké depozice dusíku na výmladkovou schopnost lesních dřevin. Spornou otázkou je také možnost šíření invazních neofytů do lesa při velmi intenzívním výmladkovém hospodaření, které navíc vyžaduje zpřístupnění lesa pomocí husté sítě cest a přibližo-vacích linek. Vlivy těchto faktorů na biodiverzitu ekosystému lužního lesa dnes nedokážeme odhadnout, protože srovnatelné objekty v ČR ani ve střední Evropě neexistují. Je nutno připomenout, že porostní tvar středního lesa je z důvodů intenzívního hospodaření vhodný spíše pro porosty mimo maloplošné rezervace, a to např. pro biocentra územního systému ekologické stability a pro břehové porosty vodních toků. Převody lesa vysokého na les střední z důvodů biodiverzity jsou samozřejmě podmíněny finanční dotací vlastníkovi lesa.

Ze strany ochrany přírody je předmětem zvýšené kritiky tzv. mechanizovaná celoplošná příprava půdy při obnově lesa, včetně frézování pařezů. Zdá se, že tato metoda je z hlediska ochrany biodiverzity krajně negativní a neměla by být proto provozována alespoň v lokalitách, které jsou začleněny do evropské soustavy Natura 2000.

Dosud publikované návrhy lesnického managementu v ptačích oblastech (Moucha 2004) a v evropsky významných lokalitách soustavy Natury 2000 (Evropská komise 2000) jsou formulovány velmi obecně. V zásadě však z platné legislativy Evropské unie (Hora 1998) vyplývá, že stav předmětu ochrany v těchto územích nesmí být zhoršen.

Nutnost zachování starých a přestárlých stromů

Pro biodiverzitu lužního lesa je nesmírně důležité zachovat i v porostech hospodářských lesů dostatečný počet starých a přestárlých stromových jedinců, zejména dubů (Quercus sp.). Ideálním řešením je ponechávat při obnově hospodářských porostů určité množství starých stromů jako výstavky, které jsou chráněny až do svého fyzického rozpadu. Přestože je zřejmé, že výstavky na obnovované ploše paseky do určité míry budou omezovat růst nové kultury vlivem kompetice o vodu, je třeba výstavky považovat za mimořádně důležitý přínos lesníků pro udržení biodiverzity lužního lesa (Vybíral 2004b).

Samovolný vývoj

Diskutovanou otázkou je ponechávání lesního ekosystému samovolnému vývoji (sukcesi) s vyloučením zásahů lesníka (Krečmer 2003). Lze předpokládat, že bezzásahový vývoj porostu lužního lesa v dlouhodobé časové perspektivě povede v horizontu stovek let ke snížení zastoupení dubu v porostní skladbě. Vymezení porostů pro ponechávání bezzásahovému vývoji v lužních lesích je však nesmírně důležité pro poznání skutečné podoby a struktury přirozeného ekosystému lužního lesa v současných trvalých ekologických podmínkách (Hort et al. 2008). Zásadním limitujícím faktorem pro bezzásahový vývoj porostu lužního lesa je však spárkatá zvěř (Čermák 2008).

Ekosystémový přístup

Pro trvalé udržení biodiverzity našich lužních lesů v údolních nivách je klíčové pochopení dynamické podstaty fluviální sukcesní série nivních biotopů. Trvale udržitelný management ekosystémů lužního lesa musí být založen na diferencovaném přístupu k lesním ekosystémům. Podstatou tohoto diferencovaného přístupu je stanovení funkčních potenciálů jednotlivých lesních porostů, jejich zonace a definování předmětů a cílů ochrany. Zásady managementu by měly být založeny především na ekosystémovém přístupu (Brožová 2004, Kovář 2005), který je základem Evropské konvence o biologické rozmanitosti (Plesník 2005).

Autor: Ing. Ivo Machar, Ph.D.

Katedra biologie PdF

Univerzity Palackého v Olomouci

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Foto: autor