Listopad 2011
Vážení čtenáři Lesnické práce,
tradicí našich lesníků vždy bylo nejen umět lesy spravovat, ale současně se postarat i o to, aby je naši potomci převzali minimálně ve stejném stavu, v jakém jsme je přejali od předchozí generace. I když v minulých letech náš lesnický cech utrpěl řadu šrámů, často se místo aktivní snahy po soudržnosti mezi námi projevuje určitá míra nostalgie, sebelítosti a apatie. Přesto si dovoluji tvrdit, že jsme schopni a musíme posouvat náš obor správným a odborně fundovaným směrem i do budoucnosti.
Otázku, zdali si naší práce společnost váží a umí ji ocenit, kladla na místě tohoto úvodníku řada mých kolegů z redakční rady. A i když odpověď většinou směřovala ke slovu NE, přesto podle mého názoru je potřeba nehledat nepřítele jen „zvenčí“. Spíš je nutné soustavně přemýšlet o tom, co děláme špatně (nebo nešikovně) my, abychom časem mohli sebejistě a s úsměvem konstatovat, že jsme jako řada našich předchůdců (lesníků) uznávanými a váženými odborníky.
Jednou z otázek k zamyšlení je postavení lesnického výzkumu a možností jeho uplatnění v praxi. Již naši předci si uvědomovali, že prostřednictvím získaných znalostí a nových poznatků je možné zásadním způsobem ovlivňovat stav lesů. Proto byl u nás již před 90 lety založen rezortní výzkumný ústav (v současnosti VÚLHM), v němž se postupně vyprofilovaly nosné obory aplikovaného výzkumu - biologie a šlechtění lesních dřevin, ekologie, pěstování a ochrany lesů, ekonomiky a lesnické politiky. Postupně byla řešena i problematika zdravotního stavu lesů, monitoringu a dalších témat. Výzkum v oboru lesnictví se současně rozvíjel i na lesnických fakultách a v současnosti je v různém rozsahu náplní činností i dalších institucí a soukromých společností.
Práce ve výzkumu nikdy nebyla příliš lukrativní, proto zde dlouhodoběji působili jen ti, pro něž byla tato práce něčím víc než jen zaměstnáním. Tak na výzkumných pracovištích vyrostla řada významných osobností, o jejichž práci a výsledky se můžeme opírat dodnes. Příkladem takovéto osobnosti byl Ing. Vlastislav Jančařík, CSc., vynikající a uznávaný odborník v oboru ochrany lesa. Jeho jméno zmiňuji i proto, že v letech 2003-2006 připravoval a publikoval v Lesnické práci (v rubrice „Listujeme ročníky LP“) výtahy nejzajímavějších příspěvků publikovaných v tomto časopise od jeho založení do současnosti. Pro Vás, kteří jste rubriku četli, byla jistě velmi poučná, ostatním ji vřele doporučuji. Proč? Pro všechny, kdo lesníky jsou, nebo se za znalce tohoto oboru považují (a není jich málo) jsou tyto informace ukázkou, jak hluboce a dobře byly již v minulosti některé problémy lesnictví rozpracovány a jak aktivně se do odborné diskuse zapojovali i praktičtí lesníci. Mimochodem, tato generace zakladatelů lesnického výzkumu stála i u základů tvorby lesnické ekologie a přenášela ji na jiná akademická pracoviště, od jejichž absolventů jsme v současnosti o tomto oboru „poučováni“.
Trochu pichlavě o tom píši proto, že povrchnost, která se stala běžným jevem v naší společnosti, bohužel zasáhla i náš obor. Nechci používat fráze, ale bylo by velmi dobré, kdybychom svou práci vnímali v trochu větší dimenzi než jen jako zaměstnání a k povolání lesníka dokázali přidat určitou odbornou nadhodnotu. Tu získáme nejen sledováním internetu, ale často ji najdeme právě v pracích našich předchůdců, kteří mají tu smůlu, že jejich práce nejsou obsaženy v současných prestižních časopisech, a tím je obvykle nenajdeme ani v internetových vyhledávačích. Často nám tak (zejména mladší generaci) unikají odborné poznatky a vědomosti, které by nám pomohly nejen v diskusi se „samozvanými znalci lesnictví“, ale i při přesvědčování veřejnosti, že se umíme o les správně starat.
S tím souvisí i současné postavení aplikovaného lesnického výzkumu. Jistě je správná snaha státu tento typ výzkumu vyprofilovat tak, aby skutečně směřoval do aplikačních koncovek pro lesnickou praxi a byl efektivní. Tak mají šanci fungovat jen ta pracoviště, která jsou schopna dělat výzkum, který neskončí „v šuplíku“. Za systémově správné je možné považovat i současné požadavky grantových agentur na přímou spoluúčast organizací z praxe ve výzkumných projektech. V průmyslových oborech je tato strategie velmi účinná, ovšem ve specifických podmínkách lesnictví, ve kterých je návratnost vložených prostředků často velmi dlouhá a výzkum obvykle prolínají obtížně ocenitelné mimoprodukční funkce lesa, je velkým problémem partnera najít. Aplikovaný výzkum v lesnictví je tedy na křižovatce, kde se nutně musí potkat s partnery z praxe. Pokud tento problém nebudeme společně řešit, zákonitě prodělají obě strany. Schopnější výzkumníci se uplatní jen honbou za body v prestižních zahraničních časopisech, budou inklinovat spíše k základnímu výzkumu a potřebné inovace v praxi lesního hospodářství budou řešit jen velmi omezeně. Budeme potom schopni odolávat kritice našeho cechu, že naše lesnictví neumí reagovat na nové odborné problémy? Pevně věřím, že i tento problém úspěšně zvládneme. Les pro příští generaci si to určitě zaslouží.
Antonín Jurásek