Rod Czerninů - Historie a současnost šlechtických lesních majetků

Rozhovor s inženýrem Tomášem Czerninem, spolumajitelem firmy Czernin Dymokury s.r.o., a s Jaroslavem Malátem, odborným lesním hospodářem.

Další ze série rozhovorů o šlechtických lesních majetcích se uskutečnil na zámku v Dymokurech na majetku Theobalda a Tomáše Czerninových.

Osudy rodiny a navrácení majetku

- Váš dědeček Rudolf Czernin podepsal v roce 1939 prohlášení české šlechty, kde se přihlásil k českému národu. Za války byl uvězněn nacisty a na majetek byla uvalena nucená správa. Po válce se domáhal navrácení majetku, což komunistický režim vyřešil „elegantně“ – majetek vrátil, a obratem ho zkonfiskoval. Jak jste po roce 1989 přijali možnost restituce majetku?

Dědeček byl členem delegace, jejíž členové nejprve u prezidenta Beneše, pak u prezidenta Háchy, vyjádřili sounáležitost s českou zemí a s národem. Myslím, že to byl v té situaci čin naprosto přirozený, přestože většina členů této delegace se v období první republiky veřejného života neúčastnila. Většina těchto lidí se po pozemkové reformě stáhla do ústraní a věnovali se pouze svým záležitostem a hospodaření na majetku, který jim po reformě zůstal. Ohrožení Československa na podzim 1938 byla situace tak mimořádná, že vystoupili jednotně. Po válce, během komunistického režimu, byla naše rodina perzekuována. Prarodiče museli pracovat jako pomocní dělníci. Dědeček byl, myslím, svým osudem značně vykolejen a nedokázal se s ním smířit. Byl vychován jiným způsobem a nebyl připraven na to, že bude muset pracovat někde jinde než na vlastním a vystřídal řadu zaměstnání. V roce 1964 emigroval do Rakouska. Nebylo to ale vysvobození, protože ani tam neměl prostředky, a záhy se dostavilo stáří a nemoci. Těžko prožíval rozdělení rodiny. Moji rodiče totiž zůstali v Československu. Otec prožil život jako řidič nákladního auta, poté sanitky. Žili jsme v Krušných horách, to byla v určitém smyslu jistá forma vnitřního exilu. Nebyli jsme tam tolik na očích a měli jsme daleko snazší přístup k informacím ze svobodného světa. Dívali jsme se na západoněmeckou televizi a poslouchali zahraniční rozhlas, takže jsem byl, myslím, od mládí docela v obraze. Otec v roce 1970 koupil po Němcích zdevastovaný dům a až do roku 1989 ho renovoval. V dobu, kdy se začínal těšit na důchod, přišel převrat a táta se přesunul do Dymokur. Ještě ani nebylo jisté, zda nějaká restituce nastane. Věděl však, že je jeho povinností ujmout se a dále pokračovat v tom, co naši předkové budovali. Ostatně stejně smýšlím i já, proto jsem sem rovněž přišel už v roce 1992. Lesního majetku se otec ujal v roce 1991 a pan Malát se stal prvním zaměstnancem.

- Kvůli původu otec nemohl studovat, vy jste tu možnost měl?

Ano, studoval jsem na stavební průmyslovce v Karlových Varech, potom i vysokou školu, stavební fakultu ČVUT v Praze. V generaci mých rodičů z příbuzenstva nemohl nikdo vysokou školu studovat a málokdo mohl maturovat. I u mne se mnozí lidé divili, jak je možné, že studuji. Ale v tu dobu už byla revoluce plně zaměstnána „požíráním vlastních dětí“, takže děti komunistů z roku 1968 to měly mnohdy těžší než já jako feudál.

- Během komunistického režimu byla vaše rodina perzekuována, neměl jste nikdy chuť odejít? Co vás ve vlasti tzv. „drželo“?

To je zajímavá otázka. V patnácti letech, kdy jsem začal jezdit za dědečkem a babičkou do Rakouska, jsem měl hlavu plnou otázek okolo toho, proč zrovna my musíme žít v tomto režimu. Byl jsem rozhodnutý, že jakmile to bude možné, odejdu. V místě, kde jsme bydleli, jsem vlastně neměl žádné místní kamarády, jelikož tam skoro nikdo trvale nebydlel. Většina kamarádů byli „lufťáci“ z Prahy. Ti mi tehdy říkali, že jsem blázen, že jsme tady doma, oni že by odejít nemohli. A najednou nám bylo osmnáct, odmaturovali jsme a tito kamarádi zmizeli – většina z nich skončila v Kanadě. Já jsem tu zůstal a vlastně jsem se cítil dost opuštěný. V tu dobu jsem vše začal vnímat jinak a emigraci jsem stále více oddaloval. Už ve mně začalo převládat vědomí, že já si vlastně nemohu dovolit opustit svoji vlast. Toto vědomí se potom postupně začalo měnit v přesvědčení, že se vše změní a já se vrátím do Dymokur, kam skutečně patřím.

- Jak vnímáte přítomnost komunistické strany Čech a Moravy na politické scéně i po roce 1989?

Existence komunistické strany mě znepokojuje úplně stejně, jako kdyby tady byla nacistická strana. Tento týden jsem četl článek, jak se komunisti shromáždili u hrobu Klementa Gottwalda. Vzpomínali na staré časy a zazpívali si Internacionálu. Že si něco takového stále smějí dovolit je otřesné! Jako kdyby se někde sešli neonacisti a zpívali Horst Wesel Lied. Komunistická ideologie je stejně zločinná jako nacistická.

- V restituci jste dostali zpět zámek v Dymokurech, 1 550 ha lesních pozemků, 350 hektarů zemědělské půdy a 170 ha rybníků. V jakém stavu byl majetek předán a jaké byly počátky hospodaření?

Majetek restituoval otec. Za totality jsme často mluvili o tom, co se s lesy stalo a v jakém jsou stavu. Když jsme je pak dostali zpět, tak jsme zjistili, že s těmi našimi to vůbec není tak špatné. V zemědělství byla situace o dost horší, protože jsme měli pozemky rozděleny mezi 6 zemědělských družstev. Po válce dědečkův majetek spolkly státní lesy a statky, tak se přestavitelé družstev vymlouvali, že družstva od dědečka nic nepřevzala a nejsou tedy povinna vydávat živý a mrtvý inventář, ani podíly. Vlastně jsme dostali půdu a objekty a začínali od nuly. Rybníky byly součástí státního podniku Rybářství Chlumec. Tam naše rybníky tvořily menší část, větší část patřila Kinským a Schlikům. Oni zůstali v akciové společnosti, ve kterou se Rybářství přetransponovalo, my jsme do ní vstoupit nechtěli. Jsme výměrou na spodní hranici, kdy se dá efektivně hospodařit, ale je to uzavřené hospodářství a máme velikou výhodu tím, že krmíme ryby vlastním obilím. Jako poslední byl otci navrácen zámek. Spolykal hodně finančních prostředků, ale myslím, že i to patří k tradici, že jsme jej převzali zpět, a navrátili původnímu účelu – bydlí tu rodina a máme tu naše kanceláře. S ohledem na to, že tu sám působím mimo jiné jako topič, domovník, popelář atd., není jeho provoz takovou zátěží pro hospodářství.

- Čím topíte?

Topíme dřevem. Vypadá to sice velice přirozeně, že topíme vlastní produkcí, ale o palivové dřevo je dnes takový zájem, že nechci počítat, jestli bychom si nemohli dovolit pohodlnější topení, kdybychom všechno dřevo prodali.

Charakteristika majetku

- Můžete ve stručnosti lesní majetek charakterizovat?

Celková výměra lesů je 1 550 ha. 94 % lesa je v prvním vegetačním stupni. Zastoupení dřevin je následující – listnáče 85 %, jehličnany 15 %. Z listnatých je největší zastoupení dubu se 70 %, dále je zastoupen habr s 5 %, lípa s 4 % a jasan 3 %. U jehličnanů je nejvíce zastoupen smrk 9 %, borovice 5 % a modřín 1 %.

Největší plocha porostů je ve stáří 100–110 let, celkem 500 ha, což je dobré, protože je zde možnost těžby. Celkový etát v tomto hospodářském plánu je 98 370 kubíků, těžíme asi 70 % možnosti hospodářského plánu. Bohužel nás trápí nahodilé těžby ve smrku, kterého je tu sice málo, ale v posledních letech nás „zlobí“ kůrovec. Podíl nahodilých těžeb za posledních pět let je 42 %, což je opravdu hodně. Důsledně těžíme listnaté i jehličnaté souše.

Současné lesnické hospodaření

- Jaká je na majetku organizační struktura, jak zajišťujete pěstební a těžební činnost (vlastní zaměstnanci, OSVČ)?

Máme tři THP – lesního správce a dva hajné, dále dva zaměstnance v lesním hospodářství, kteří se starají o myslivost a další chod lesní správy. Zajišťují i pěstební práce. Na ostatní práce máme sjednané OSVČ, těch je v průměru kolem sedmi. Jedná se o místní lidi. Když potřebujeme, najímáme si další pracovníky. Někdy to, co nezvládáme vlastními silami, zadáváme firmě. Jedná se například o drcení klestu na pasekách. Koupit vlastní drahý stroj by nebylo rentabilní.

- Jaký převažuje způsob těžby?

Maloplošný pasečný do 1 ha. Obnovní seče mají většinou obdélníkový nebo čtvercový tvar, kotlíky se tu dělat nedají. Duby by v nich z důvodu nedostatečného přístupu světla neodrůstaly.

Těžební technologie je klasická – motorová pila a traktor. Dříví sortimentujeme u pařezu a odvážíme rovnou odběrateli.

- Připravujete nějakým způsobem půdu před výsadbou?

Většinou sazenice sázíme bez přípravy půdy, máme naorávací pluh, který používáme tam, kde je silný drn. Jinak používáme sázecí stroj, který jsme si pořídili v roce 2005. Ten vytváří brázdu, která zůstává čistá, takže je to taková poloviční příprava půdy.

- Jaký je roční rozsah pěstební činnosti, podíl přirozené obnovy a jakým způsobem zajišťujete sadební materiál?

Průměrné roční zalesnění je kolem 9 ha. K tomu následuje oplocování všech zalesněných ploch, ožívání kultur v rozsahu až kolem 50 ha ročně, protože některé plochy musíme ožínat i třikrát podle počasí a pak se dělají prořezávky v rozsahu 9 ha za rok. Přirozené zmlazení se nám moc nedaří, protože semenné roky nejsou dostatečně vydatné. Rok 2006 byl rokem bohatým na žaludy, toho jsme využili. Za posledních 5 let jsme 6 % z plochy zalesnění provedli přirozeným zmlazením. Pěstovat vlastní sazenice by se nám nevyplatilo, proto sadební materiál nakupujeme z lesních školek. Máme dodavatele, na kterého je spolehnutí a dodává nám kvalitní sadbu.

- Nedodáváte mu ani vlastní osivo?

To se nám podařilo právě v roce 2006. Byli zde studenti z lesnické školy z Trutnova a nasbírali osivo, které náš dodavatel zasel a ve formě sazenic jej vrátil.

Myslivecké hospodaření

- Pane Czernine, jste myslivec, jak probíhá myslivecké hospodaření (vlastní, či pronajatá honitba)? Myslíte si, že současný zákon o myslivosti dává vlastníkům pozemků dostatečný prostor k možnosti ovlivnit myslivecké hospodaření?

Hospodaříme ve vlastní honitbě, zhruba v hranicích majetku, a na tu plochu nás loví relativně málo. Jsme 4, kteří loví pravidelně. Spolu s příležitostnými myslivci je nás v běžný den lovecké sezony venku s puškou 5 až 6. Samozřejmě, že k současnému zákonu o myslivosti bych měl řadu výhrad. Myslím, že je dost rozporů mezi právem vlastnickým a chovatelskými zájmy. Chápu, že menší vlastníci by chtěli do provozu myslivosti na svých pozemcích zasahovat více. V našich podmínkách považuji hospodaření na naší výměře za efektivní.

- Zajímaly by mne vaše zkušenosti se škodami zvěří.

V lese škody nemáme, ale to díky nákladným opatřením, která provádíme. Vše oplocujeme, což se nám vrací v úsporách sazenic, případně v dotacích. Tak se dají škody v lese eliminovat. Máme ale docela vysoké škody na polích. Černá zvěř je přemnožená jako všude v republice. Naštěstí máme pole vlastní a nemusíme řešit škody na cizím majetku.

Ekonomika hospodaření, dotace

- V čem spočívá hlavní zdroj příjmů?

Největší výměru mají lesní pozemky, tam je také nejvyšší obrat. Velice efektivně hospodaříme v rybářství, a ani za rostlinnou výrobu na poli se nemusíme stydět.

- Jakým způsobem obchodujete dříví? Kdo patří mezi vaše odběratele?

Máme v okolí zpracovatele dubu. Zásobuje-me především místní odběratele, ale dodáváme, dá se říci, téměř po celé Evropě, protože dub z Dymokur je kvalitní a je o něj zájem.

- Využíváte dotací poskytovaných např. MZe, MŽP, nebo příspěvků na hospodaření v lesích z krajských rozpočtů? Pokud ano, jaké jsou vaše zkušenosti s čerpáním těchto podpor?

Využíváme pouze dotace krajské, které jdou vlastně z ministerstva zemědělství, ale kraj je krátil. Poslední velká nekrácená dotace byla v roce 2009, kdy jsme dostali jeden milion korun. Tyto peníze jsme dostávali pravidelně, objem prací tomu samozřejmě odpovídal. V roce 2010 to bylo jen půl milionu a letos už jen 250 tisíc.

Odvažuji se toto řešení označit přímo za kriminální. Stát nastavil nějaký systém a vedení jednoho kraje si rozhodlo, že se podle toho systému bude řídit jen částečně. Z financí, které jsou ze státního rozpočtu, dá tam, kam patří, pouze část a zbytek použije na něco jiného. Demokracie je založena na spravedlnosti a rovných podmínkách. Toto řešení spravedlivé není ani pro vlastníky různých výměr, ani vůči vlastníkům z různých krajů.

Za komické považuji, že máme vlastníky, kteří mají les na rozhraní dvou krajů a dostanou ve Středočeském kraji 250 tisíc třeba na větší výměru a v jiném kraji částku vyšší na menší výměru.

- Kromě lesnictví se zabýváte zemědělskou produkcí. Pociťujete nějaký rozdíl v přístupu státu k podpoře těchto jednotlivých druhů zemědělské výroby?

Zemědělců je v celoevropském měřítku podstatně více a mají větší politickou sílu, takže si během let v rámci celé EU vyjednali dotace daleko vyšší. V našich poměrech, přepočteno na plochu je to 40krát víc. Nejsem příznivcem žádných dotací, ale samozřejmě v rámci rovných podmínek je využívat musíme. Kdyby-chom se jich vzdali, byla by to téměř sebevražda. Nejsem příznivcem dotací na hospodaření v lesích, protože si myslím, že jestliže nám někdo přispívá, tak určitě s nárokem na to, že chce něco diktovat. Myslím, že my a naši lesníci máme generační zkušenosti, že víme nejlépe, jak v lese hospodařit. Daleko více bych přivítal, kdyby se dotace postupně změnily na určité náhrady za mimoprodukční funkce lesa a třeba také za užívání lesa veřejností, protože ta zátěž je opravdu vysoká. Vstup do lesa je povolen každému, vstupné se neplatí, houby jsou zdarma a vlastník zajišťuje úklid. Kdyby-chom tento způsob zkusili v kulturních zařízeních, byla by z toho asi revoluce.

- Jakou formu příspěvků byste si představoval?

Nejjednodušší je, když jsou nároky na byrokracii nejnižší, takže bych uvítal co nejradikálnější zjednodušení systému. Představoval bych si např. pro vlastníky lesa upuštění od povinnosti placení daní z nemovitosti. Pokud bychom se měli o příspěvcích bavit, bylo by potřeba vypracovat nějaký transparentní systém, který by všem měřil stejným metrem.

Postavení soukromých vlastníků

- Jak hodnotíte postavení soukromých vlastníků lesů v ČR a jak obecně hodnotíte stav lesnictví a lesního hospodářství u nás?

Na tuto otázku mám asi dost jasný názor, možná, že jsem i proto byl zvolen předsedou Komory soukromých vlastníků lesa ve SVOL. Myslím si, že postavení vlastníka je dost problematické, protože les je výjimečný tím, že veřejnost má zajištěn volný přístup, ekologické a rekreační funkce lesa jsou podle zákona vlastně důležitější než hospodářské a jestli tyto funkce seřadím, tak to vypadá, že vlastník je přinejlepším až na třetím místě.

Máme tu sedm institucí, které nás mohou kontrolovat, a klidně přijdou nezávisle na sobě kontrolovat to samé. Často je situace taková, že jeden se vyjádří pochvalně o tom, co v lese našel, a druhý zahájí řízení pro porušení čehosi, protože jeho názor je úplně jiný. Další problém je ochrana životního prostředí. Kdejaký úředník má možnost nám něco přikazovat – ne na základě zákonného opatření, ale pouze na základě vlastního názoru. Vlastní kapitolou jsou nevládní organizace, které dokonce i ze zákona mají nárok do naší činnosti zasahovat. Navíc, co se financí týká, jsou nevládní organizace hojně dotovány ze státních rozpočtů, a přitom se vlastně jedná pouze o zájmovou činnost bez jakékoliv zodpovědnosti.

- Jaký je váš názor na restituci církevního majetku a na to, že zákony o restituci církevního majetku nebyly dodnes přijaty? Jakým způsobem by dle vás měla být restituce provedena (fyzickým předáním, finančním vyrovnáním)?

To je pro mě také docela zásadní téma z hlediska chování našeho státu. To, že restituce církevního majetku dodnes nebyla provedena, a že nemáme státní smlouvu s Vatikánem, považuji za dost velkou ostudu předchozích vlád a zákonodárců. Očekával jsem, že církve co nejdříve dostanou možnost rozhodovat samy o sobě, a to i po finanční stránce. Můj jasný názor je, že naturální restituce je nejlepším řešením pro všechny strany. Církve dostanou svůj majetek a současně jejich financováním nebude zatížen státní rozpočet.

- Domníváte se, že by církve byly připraveny na vráceném majetku samy hospodařit?

To je opačná strana mince. Obávám se, že církve na to skutečně nejsou zcela připraveny, a samozřejmě je tu mnoho lidí, kteří by se na tomto majetku rádi přiživili. Pokud bude provedena naturální restituce, bude potřeba, aby církve daly pozor, jakým způsobem s majetkem naloží. Myslím, že to ale záleží na církevních hodnostářích. Zejména v tom, jak hospodařit v lese, si často mohou vzít příklad ze soukromých vlastníků.

Děkuji za rozhovor (18. 5. 2011)

Petra Kulhanová

Foto: Petra Kulhanová