Mohl jsem pracovat ve vysněné krajině

Rozhovor s Janem Jeníkem

Rozhovor se vzdělaným člověkem s obrovským rozhledem a životními zkušenostmi, osobností, která je pojmem ve svém oboru, je vždy obohacující. Pokud je navíc poutavý vypravěč a milý hostitel, čas setkání uplyne jako voda.
Odnáším si vědomí, že sny se plní, jen je potřeba být připraven a příležitost využít. Ne pro sebe, ale pro všechny, kteří budou z práce těžit a budou z ní mít užitek. Nenechat si život proklouznout mezi prsty. Takový byl můj pocit ze setkání s Janem Jeníkem.

Studium a profesní směřování
- Jak jste uvedl v jednom z rozhovorů, jste zemědělský synek. Přesto jste vystudoval lesnictví.

Oba prarodiče byli zemědělci a otec jako nositel majetku začínal také jako zemědělec, ale pokračoval jako obchodník a úředník v potravinářském družstvu. Studoval jsem v Plzni gymnázium a byl jsem trochu městský chlapec. Ve třídě bylo plno spolužáků, jejichž otcové byli zaměstnáni ve velkém strojírenském podniku Škoda; všichni tam měli jasno, že budou v životě vyrábět lokomotivy nebo stavět rádia. V takovém prostředí jsem byl brzy přinucen vybrat si obor zájmu;            netíhnul jsem ke strojům, ale jako skaut spíše k přírodě a cítil jsem určitou vazbu k přírodopisu a lesnictví. Když jsem se měl v roce 1948 rozhodnout, vybral jsem si lesnickou fakultu na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství Českého vysokého učení technického v Praze.

- Zemědělství vás při úvahách o dalším směrování tedy nenapadlo?
Zemědělství mne skutečně nenapadlo, ale dalo mi rozhodně velmi dobrý základ pro pochopení životního prostředí a vztahů ve volné krajině. Každé prázdniny jsem u prarodičů těžce pracoval, takže zemědělství mi mimo jiné dalo dobrou tělesnou kondici a děkuji mu za zdraví. Získal jsem i rozhled a pochopení přírody v průběhu celého roku, protože jsem k prarodičům jezdil často.

- Které osobnosti měly na váš profesní vývoj největší vliv?
Bylo jich několik. Především to byl profesor Černohorský na pražské lesnické fakultě, který učil lesnickou botaniku překrásným způsobem, řekl bych logicky a organizovaně, takže mi zůstal učitelským vzorem. V geobotanice to byl profesor Jaromír Klika, se kterým jsem se seznámil již jako student druhého ročníku lesnické fakulty, protože tehdy šéfoval ústavu technické botaniky ve vedlejší budově na chemicko-technologické fakultě ČVUT. Na doporučení svého středoškolského kantora profesora Mikyšky jsem v Klikově ústavu dělal vědeckou pomocnou sílu, demonstrátora. Začal jsem s ním pracovat například na krajinně-biologickém plánu Lánské obory a jezdili jsme na exkurze po celých Čechách i na Slovensko.

- Kdybyste měl osobně zhodnotit své dosavadní profesní působení, jaké hlavní milníky ho provázejí?
Bylo to samozřejmě postgraduální studium na Karlově univerzitě. Ještě jako student fakulty lesnické ČVUT jsem začal spolupracovat s předním československým geobotanikem profesorem Klikou, a když byl v roce 1951 povolán na katedru botaniky Přírodovědecké fakulty UK, přešel jsem tam s ním jako demonstrátor. Když jsem v roce 1952 absolvoval lesní inženýrství, přijal jsem místo vědeckého aspiranta v geobotanice; v dnešním slovníku – začal jsem postgraduální studium biologie na UK. To byl velký zlom, ocitl jsem se najednou v prostředí striktně akademických přírodovědeckých oborů, zpočátku ovšem pod patronátem profesora Kliky. V roce 1968 bohužel profesor Klika zemřel a dostal jsem za úkol vést geobotanické oddělení na přírodovědecké fakultě. To byl další obrat, kdy jsem musel na určité úrovni učit a obsáhnout obor geobotaniky v jeho celé šířce. Velkým zlomem byl pak rok 1964, když jsem, ač nestraník, dostal povolení učit na západoafrické univerzitě v Akkře, v Ghaně. Pobýval jsem tam 2 a půl roku a učil ekologii rostlin a některé další pomocné biologické obory jako anatomii rostlin.
Cestoval jsem pak po zemích Západní Afriky a posléze celý semestr učil na univerzitě v Dáresalámu, v Tanzánii. Mohl jsem odborně pracovat v krajině dávno vysněné, v níž se lesy a stromové savany vyznačují mimořádným bohatstvím a složitostí. Po návratu jsem své poznatky plně využil při působení na pražské univerzitě a v četných vědeckých i vědecko-popularizačních publikacích a přednáškách.

Vědecké aktivity
- Prvotním předmětem vašeho vědeckého zájmu byly kořenové systémy lesních dřevin. Co vás ke studiu přivedlo?

Když jsem přijal místo vědeckého aspiranta, dnes doktoranda, měl jsem plnou volnost zvolit si téma dizertační práce. Profesor Klika byl vůdčí osobností ve fytocenologii neboli rostlinné sociologii, a předpokládalo se, že si za dizertační práci vyberu klasifikaci lesní vegetace. Cítil jsem, že je třeba nejen popisovat rostlinná společenstva, ale hlouběji znát i děje, které probíhají uvnitř lesních porostů; tam se otevíralo veliké téma v podzemním prostoru. Co vidíme pod úrovní půdy je také les, tam se vzájemně střetávají kořeny různých stromů, keřů i bylin a dochází ke vzájemnému ovlivňování, které také rozhoduje o stavu lesních společenstev. Vybral jsem si tedy dizertaci o kořenových systémech, konkrétně kořenové systémy evropských dubů – jmenovitě dubu letního a zimního. Toto téma mne pak doprovázelo, řekl bych třetinově, v celém životě, protože jakmile jsem přijel do tropů, byl to pro mne úplný ráj. Rozmanitost kořenových systémů, jejich struktura, funkce a vzájemné vztahy jsou tam ve srovnání s pásmem střední Evropy mnohem komplikovanější.

- V letech 1967–1973 jste spolu s dalšími specialisty popsal do té doby neznámé kořenové struktury adaptované k trvale zamokřenému prostředí. Kolik práce a úsilí stojí za takovým objevem?
Za takovým objevem stojí hodně příprav, nasbírané zkušenosti a pak také šťastná náhoda. Mne tehdy v deštných lesích a mangrovech zajímaly tzv. dýchací kořeny, které aktivně rostou do vzduchu na spodní straně kmene, v zamokřené půdě nebo přímo ve vodě, často proti tíži zemské. Zajímalo mne, jak jsou strukturované a jak se vyvíjejí a fungují v různé fázi života stromu. Sledoval jsem anatomickou skladbu těchto kořenů a také jejich vztah k houbám, tzv. mykorhizy. Studoval jsem i kořeny, které hromadně jako tyčinky vyrůstají 20–30 cm nad úroveň půdy a člověk jimi prochází, jako by šel v trávě, přitom jde vlastně v porostu stromových kořenů. Popsal jsem zvláštní typy těchto vzdušných kořenů, například kolíkovité kořeny, které vyrůstají do výšky až metr a půl a po straně vytvářejí další opěrné kořeny.

- Jaké vlastnosti, i s ohledem na práci v oblasti kořenových systémů lesních dřevin, musí mít vědecký pracovník?
Je těžké vyjádřit ten prioritní aspekt. Musí být v každém případě otevřený poznatkům, soustředěný na jeden cíl a zároveň dobře vnímat spojitosti – může být dobrým specialistou na kořenové systémy, ale nesmí zapomenout, že kořeny rostou v půdě, a že tedy musí rozumět okolní půdě. Nesmí se bát vzít do ruky břitvu nebo použít mikroskop a podívat se na řezy kořenů z hlediska anatomického. Nešlo mi jen o hrubou stavbu jednotlivých kořenů či kořenových systémů, ale také o anatomické složení a způsob, jak mladé kořeny prorůstají různými vrstvami půdy.

- Velkou část své profesní kariéry jste se zabýval studiem horské přírody. V roce 1961 jste popsal teorii anemo-orografických systémů (A-O), ve které jste zdůraznil roli sněhových lavin v tvorbě unikátních společenstev v horách. Jak tato teorie vznikla?
Hory mne vždycky zajímaly. Jako Plzeňák a člověk, který se z vesnice u Klatov díval na významnou šumavskou horu, Ostrý, jsem měl k horám vždy blízko. Když jsem začal pracovat na univerzitě, vedle dizertační práce na kořenech jsem paralelně studoval také lesní i nelesní rostlinstvo a ekologické vazby v Krkonoších, aniž bych tím dráždil profesora Kliku. Začal jsem tam jezdit v zimě a pokračoval podrobnými letními studiemi; došel jsem k názoru, že je třeba nahlížet přírodní vztahy v horách celoročně. Botanikové jezdí do hor a do lesů na jaře a přes léto; spojovat sníh, horský vítr a lyžařství s botani-zováním nebylo zvykem. Mě to zajímalo, a brzy jsem poznal, že se v českých horách vyskytují botanicky mimořádně bohatá místa, různé čertovy a Krakonošovy zahrady, které se sněhem a větrem souvisejí. Začalo mě zajímat, jak je možné, že někde vedle sebe rostou subarktické, alpínské i termofilní druhy bylin, dřevin a mechů. Studiem biotopů podél alpínské hranice lesa jsem přišel na veliký význam mechanické síly sněhových lavin, které ve známých zahrádkách udržují po dlouhá tisíciletí bezlesí tím, že snižují konkurenci klimaxových dřevin a udržují vhodné podmínky pro nastěhování a přežívání různorodých druhů rostlin a na ně vázaných živočichů. Podle zákonů globální atmosférické cirkulace leží Krkonoše ve Ferrelově buňce a po tisíciletí v nich převládají západní větry, v jejichž závětří se ukládají závěje sněhu a opakovaně vznikají sněhové laviny. Zatímco z hlediska lidského osídlení a lesního hospodářství jsou laviny nevítaným a nebezpečným faktorem, z hlediska přírodního bohatství jde o faktor zvlášť příznivý, a tedy i důležitý v mnoha horských národních parcích Evropy. Nicméně výrazně fungující anemo-orografický systém nyní popisuji také v Apalačském pohoří v Severní Americe.

- Jak v té době byla tato teorie přijímána?
To je správná otázka. Velmi opatrně, protože je v podrobnostech opravdu složitá. Teorii A-O systémů jsem publikoval česky a německy v botanické knize, kterou vydalo již v r. 1961 Nakladatelství Akademie věd. Obsahovala také argumenty ekologické, lesnické, zoologické, klimatologické a geomor-fologické. Samozřejmě ji nejdříve přijali moji žáci v roli ekologů, botaniků a ochránců přírody; vděčím jim za to, že byla zprvu aplikována v ekologických výzkumech mnoha evropských středohoří. Jak svědčí následné citace v literatuře, postupně došla uznání i v klima-tologii a geomorfologii. V současném období, kdy spojovacím jazykem vědy je angličtina, se ovšem staráme, aby našla využití i v oblasti transatlantické.

Pedagogické působení
- Zmínil jste své žáky a já na to navážu. Pedagogicky jste působil na mnoha zahraničních univerzitách po celém světě. Lišil se přístup učitelů ke studentům a zájem studentů oproti přístupu v Československu, resp. v Čechách?

Není těžké na to odpovědět. V Česku jsem učil geobotanicky specializované nebo lesnicky orientované studenty a ti na společných exkurzích poznali, zda říkám o přírodě něco zajímavého nebo nového pro českou krajinu. Na zahraničních univerzitách jsem většinou učil širokou tématiku rostlinné ekologie, geobotaniky nebo lesnictví. Řekl bych, že studenti jsou všude stejní. Pokud se dostanou na vysokoškolskou úroveň, zpravidla mají o studium zájem. Našel jsem u nich vždy vel-ký zájem a odezvu. Jiné bylo, když jsem měl zahraniční postgraduální studenty v Praze. Jeden z nich – indický student David N. Sen – u mne dělal dizertační práci na kořenech evropských lip, kterou úspěšně obhájil tak, že státní komise mu na návrh slavného botanika profesora Bohumila Němce udělila velký doktorát přírodních věd. Tento bývalý student pak přenesl různé moje metody do Indie a stal se profesorem na přední univerzitě v Jodhpuru.

- Pozorujete nějaký rozdíl mezi studenty v době, kdy jste učil na UK, a dnešními studenty? Je tam nějaký posun?
Určitě je. Mění se technické vybavení a informační technologie, je méně skript a učebnic, existuje internet a tím pádem se určitým způsobem od studenta vzdaluje mluvené slovo a osobní kontakt. Na druhé straně jsou na univerzitě často přátelštější vztahy, méně formální, než byly v druhé polovině minulého století.

- V období let 1971-1990 jste byl z politických důvodů vyloučen z UK se zákazem pedagogické činnosti. To pro vás muselo být velice obtížné. Jak jste se s touto skutečností vyrovnával?
Byl to velmi těžký úsek mého života, protože jsem byl již plně zapojen do univerzitního života a jako habilitovaný nástupce profesora Kliky jsem měl perspektivu – i jako nestraník – pokračovat na přírodovědecké fakultě ve funkci profesora. V letech 1964–1967 jsem pracoval v tropických oblastech, učil jsem na univerzitách v Africe a získával zkušenosti na západních univerzitách. V době „pražského jara“ v r. 1968 jsem byl kritický k poměrům na fakultě, což bylo po vstupu sovětských vojsk využito k mému ostrakizování a následnému propuštění z univerzity. Byl jsem označen za člověka, který nemůže vzdělávat mládež a musí odejít z vědecké komunity. Nicméně díky méně zaujatým kolegům jsem v r. 1971 našel místo na venkovním pracovišti Botanického ústavu Čs. akademie věd.

Fotografie
- Kromě vědeckých prací a studií jste se věnoval i fotografii. Co bylo předmětem vašeho fotografického zájmu?

Fotografování patří k všestrannosti, kterou terénní přírodovědec musí mít. Složitější objekty z fytocenologie, ekologie a kořenů bylo nutné hned na místě nějakým způsobem zaznamenat, pro což se v minulosti nabízela hlavně černobílá fotografie. Půdní sonda s obnaženými kořeny se posléze zahází a je třeba ji proto předem zdokumentovat; totéž platí i pro celé lesní porosty nebo horskou krajinu. Hory se stále mění a je žádoucí je zachytit v různých ročních obdobích a při kritických událostech, například po sněhových lavinách. Měl jsem v životě desítky fotografických aparátů a v tropech jsem měl obrovské štěstí, že jsem na univerzitě v Ghaně dostal do správy výtečně zařízenou černou komoru s fotogra-fickými přístroji, které mi umožnily udělat spoustu zajímavých snímků deštných lesů a stromových druhů. Při práci v terénu jsem na noc ukládal fotoaparáty do krabice s desiká-tory, protože vlhké prostředí podporovalo houby zarůstající mezi slepené čočky objektivů.

- Z vašich fotografií byla uspořádána i výstava, mnohé mají umělecký nádech. Bylo to účelem, nebo vznikly tzv. mimoděk?
Bylo to spíše mimoděk. Prostě mezi těmi stovkami, snad tisíci snímky se našly i esteticky působivé fotografie. Nikdy mne nenapadlo, že bych fotografie nějakým způsobem sám vybíral a vystavoval kvůli všeobecné kráse, na to přišli až moji přátelé jako třeba Václav Větvička, Jan Franta nebo doktor Miloslav Studnička, kteří v mých fotografiích viděli něco víc než strohé struktury.

Pohled na ochranu životního prostředí
- Aktivně se angažujete na poli ochrany životního prostředí, co podle vás nejvíce ohrožuje biodiverzitu na Zemi?

Je to v každém případě sám člověk. Nevím, jak to opatrně říci, v globálním měřítku je hlavním faktorem přemnožená lidská populace a její zvyšující se nároky na přírodní zdroje a životní prostředí. Prostě je nás lidí stále více a nedostává se potrava, pitná voda, užitečné minerály a obyvatelný prostor. Tyto nedostatky jsou jen obtížně doháněny vědecko-technickými vynálezy, socio-ekonomickými a ochranářskými opatřeními. Z dosud málo přístupných krajin mizí lesy, savany, stepi a tundry, které hostí jedinečné a často vědou dosud nepopsané druhy rostlin a živoči-
chů. Podle mých poznatků jsou ohroženy i marginální zbytky přírodních ekosystémů, které zahrnují největší množství potenciálně užitečných rostlinných a živočišných populací. Globální škoda vzniká velkoplošným kácením a vypalováním tropických a horských lesů, které si dosud udržují vysokou biodiverzitu.

- Exploatace přírodních zdrojů je problémem rozvíjejících se zemí, touto fází si ale prošly i dnes takzvané vyspělé státy. Jak mohou západní země efektivně přispět k ochraně přírody, aniž by popřely právo na rozvoj chudých zemí?
Co právě myslíme tím rozvojem? Vyspělé země by v zemích třetího světa měly podporovat nejen striktně ekonomický pokrok, ale široce socio-kulturní rozvoj, v němž by cestou základního vzdělání, citlivého využití techniky a energických zdravotních opatření docházelo ke stabilizaci v početnosti lidské populace. Důležitou úlohu v tomto rozvoji by měl mít rozvoj soběstačného zemědělství a pěstování tropických plodin, které trvale obohacují jídelní stůl a mají v temperátních zemích zaručené odběratele. Ve vlhkých tropech musí sehrát větší roli patřičně rozvinuté lesnictví, které zajišťuje domácí spotřebu a vývoz užitkového dříví a které může být zdrojem nedřevních komodit, jako jsou tuky, léčiva a rozmanité suroviny pro kosmetický průmysl. Ve většině třetího světa je žádoucí podporovat management lesů ve prospěch jejich celkové environmentální role, protože ve střídavě suchých a subtropických podmínkách hrozí devastace úrodné půdy erozí a nedostatek pitné vody.

- Vraťme se do české kotliny, jak nahlížíte na někdy poněkud vyhrocené vztahy lesník – ochranář? Např. v NP Šumava? Tam jsou rozpory více než patrné.
Toto je pro mě, původním vzděláním lesníka a postgraduálně vzdělaného biologa, velmi bolestivá oblast. Úzce specializovaná přírodovědecká komunita podceňuje lesníky zejména proto, že monokulturami jehličnatých stromů na Šumavě zkazili půdy a krajinu. To je kulturně-historicky nespravedlivé stanovisko, které ignoruje mnohostrannou pozitivní roli lesního hospodářství v minulých dvou stoletích i současnosti. Pro srovnání – většina dnešních přírodovědců a zemědělců je smířena s monokulturním pěstováním pšenice, kukuřice či brambor, při němž dochází k velkoplošné devastaci půd a je ohrožována úrodnost a hydrologie české krajiny. V analogické situaci bylo před 200–300 lety třeba z krajiny intenzivně čerpat dřevní zdroje, zejména palivo a stavební dříví pro stavbu sídlišť a narůstající průmysl. Tehdy pokrokové lesní hospodářství zajistilo do budoucna nejen produktivní lesy, ale také důležité environmentální a socio-kulturní funkce těchto ekosystémů. Při hustém osídlení a průmyslovém charakteru má dnešní Česko na 33 % své plochy produktivní i zákonem chráněné lesní porosty. To je nesporný úspěch lesníků.
Druhá stránka ve sporu lesníků, přírodovědců a laických ekologistů je trvalé neporozumění prostorové robustnosti a časové dlouhověkosti lesů. Lesní ekosystémy mají zcela jiné rozměry než většina potenciálně nebo akutně chráněných botanických a zoologických objektů. Velká plocha, nadzemní i podzemní patrovitost a značné stáří lesních porostů znesnadňují pozorování, manipulaci, případné experimentování a statistické vyhodnocování lesů ve vědeckých projektech i v záležitostech ochrany přírody. Na rozdíl od graminoidních a bylinných populací byly stromy během své existence v českých rezervacích a národních parcích vystaveny komplikovanému přírodnímu i civilizačnímu prostředí, které je nutno respektovat a které úzce specializovaní odborníci nebo laická veřejnost žel neberou v úvahu.

- A váš osobní názor na NP Šumava?
V tomto sporu jsem se pevně zastal nového vedení NP Šumava, kterého se jako ředitel ujal Jan Stráský. Jako vysokoškolsky vzdělaný ekonom, pragmatický filosof, zkušený manager a znalec horské přírody způsobil v roce 2011 podstatný obrat v řízení NP Šumava. Toto velkoplošné chráněné území začalo být řízeno – v duchu zakládající vyhlášky – jako krajina, která má chránit evropsky vzácné přírodní objekty biotického i abiotického charakteru a zároveň zajišťovat nezbytné socio-kulturní potřeby místního obyvatelstva a četných návštěvníků. Kolektivu Jana Stráského se podařilo vybalancovat striktně ornitologická a botanická hlediska v ochraně prvních zón, potřeby přírodě blízkého hospodaření v dru-hých zónách i nároky obcí, které jsou nedílnou součástí tohoto národního parku. Klíčovým krokem byl energický postup proti přemnoženému kůrovci, který po předchozím zničení vzrostlých přírodních smrčin, včetně staletých pralesů na hřebenech, začal ohrožovat plošně převažující polopřírodní a hospodářské lesy v nižších polohách a na předhoří Šumavy.

- Jakým směrem by se mělo podle vás ubírat české, respektive evropské lesnictví v budoucnosti?
Budoucnost je těžko odhadnutelná. Cítím, že se čas zrychluje a stoupají nároky člověka na životní prostředí, na zdroje užitečných materiálů a ochranu křehké biodiverzity. Podle již uznávaných paragrafů v platných zákonech by mělo dojít k širší a podrobnější kategorizaci lesů, které mají za cíl produkovat dříví, a lesů, které mají úkoly v oblasti ochrany klimatu, vodního hospodářství, lidské rekreace anebo ochrany přírody. Bude třeba zpracovat podrobnější typologické podklady, zejména na základě přesnějších půdních analýz a účelově rozmístěné sítě meteorologických měřišť. Respekt si zaslouží trendy v globálních změnách klimatu, které – mimo jiné – působí podstatné posuny v hranicích rozšíření fytopatogenních škůdců. Kult lesní „divočiny“ a teoretické „bezzásahovosti“ v chráněných lesích bude třeba korigovat důslednými opatřeními při pěstování a obnově lesa na jedné straně a mysliveckým managementem lovné zvěře na straně druhé. Jistě se uplatní pokroky v molekulární genetice při pěstování cílových dřevin. Dokonalejší technika a informační technologie zajisté ovlivní všechny venkovní práce při obnově, pěstování, těžbě i dopravě a internet podstatně změní veškeré administrativní řízení lesního hospodářství.

- Mluvil jste o důsledné kategorizaci, ochranáři by vám asi řekli, že když budeme dbát na kategorizaci, nebudeme v NP zasahovat…
Pojem bezzásahovost je naprosto vágní a v evropském lese je nemožné jej používat ani v rezervacích a národních parcích. Podívejme se na „bezzásahovost“ na Šumavě, co se tam ve skutečnosti děje? V lesích s podstatně sníženým olistěním stromových korun nadále přetrvávají opatření proti znečištění ovzduší, okyselování půdy, přemnožení lovné zvěře atp. Z důvodů protipožární ochrany a bezpečné turistiky se tam musí upravovat cesty, aby byly sjízdné a nepadaly na ně staré stromy. Šumava nemůže být divočina, nemůže být bezzásahová, protože nemá velké dravce, konkrétně medvědy a vlky. V národních parcích na obou stranách Šumavy jsou zřizovány přezimovací obůrky, do nichž se stahuje přemnožující se jelení zvěř. Vezměme si rybářství – dodnes se vysazují ryby do řek a potoků na celé Šumavě. Do parku se vysazují i některé chráněné druhy živočichů a rostlin. Na rašeliništích se právem stavějí umělé přehrádky proto, aby se zastavilo celoplošné odvodňování a obnovilo původní vodní hospodářství. Proč by se nemělo aktivně zasahovat do lesů na celé ploše národního parku? Ochrana přírody na Šumavě se nemůže vzdávat aktivních protikůrovcových opatření nejen ve svých polokulturních a hospodář-ských lesích, ale výjimečně i v obvodu staletých pralesů, pokud jsou ohroženy kůrovcem, invazí cizorodých druhů nebo požárem. Žel nestalo se tak v minulém desetiletí a národní park ztratil geneticky nejpůvodnější populace své vůdčí rostliny – smrku ztepilého.

- Občas se při argumentaci bezzásahovosti v NP Šumava dávaly za příklad národní parky v Kanadě, kde se proti kůrovcovitým nezasahovalo. Hodně jste cestoval, máte žáky po celém světě. Zajímáte se, jak tyto lesy dnes vypadají?
Mám o tom podrobné informace, protože příroda Severní Ameriky mne zajímá v sou-vislosti se studiemi anemorografických systémů. Nejdůležitější je skutečnost, že přemnožení kůrovců a jiného škodlivého hmyzu se tam děje ve zcela jiném krajinném rozměru a rámci. Jde o rozsáhlé horské oblasti, které jsou velmi řídce osídleny a kde se neprolínají zájmy lidské civilizace a volné přírody. Proto tam většina porostů zasažených kůrovcem zůstává bez asanace i v národních parcích. Vysoké horské hřebeny dostatečně izolují jednotlivá údolí a ponechávají rozsáhlé jehličnaté porosty bez drastického vlivu kůrovců. Globální klimatické změny posouvají jejich přemnožení, šíření a odumírání do vyšší nadmořské výšky. Na rozdíl od středoevropských hor v Kaskádovém pohoří a Skalistých horách je pro tento posun mnohem větší prostor. Nedávno se vrátil z velké okružní cesty po národních parcích USA můj spolupracovník Tomislav Petr a popsal mi množství případů, kdy v souvislosti s přemnoženými kůrovci návazně řádí rozsáhlé požáry, které pak podstatně poškozují funkci slavných národních parků. Žel neubránili jsme se myšlence na odumřelé smrčiny na hřebeni Šumavy.

Ocenění a plány do budoucna
- Za svůj život jste dostal mnoho ocenění, kterého si vážíte nejvíc?

Jistě je to cena UNESCO Sultána Qaboose za práci v ochraně životního prostředí a také Zlatá medaile University Karlovy a Čestná medaile Akademie věd ČR „De scientia et humanitate optime meritis“. Velmi si vážím čestného členství v několika zahraničních i domácích vědeckých společnostech a skaut-ského vyznamenání „Za vlast“, obdrženého po druhé světové válce.

- Jak vlastně vnímala vaše časté cesty do zahraničí rodina?
V Africe se mnou byla manželka i dcera. Manželka to považuje za nejlepší období svého života. Je sama jazykově velmi nadaná, takže byla v čilém kontaktu s mými britskými, indickými, i australskými kolegy a jejich rodinami. Byly to nejintenzivnější roky našeho života, na něž pak navázala literární odborná spolupráce a trvalá přátelství. S doktorem Alanem K. Longmanem jsem záhy napsal učebnici tropického lesnictví „Tropical Forest and It‘s Environment“, podle níž se dlouho učilo na anglofonních univerzitách v tropickém světě a která byla přeložena také do malajštiny.

- Dá se říci, že na vašich profesních úspěších má svůj podíl i rodina?
Ano, určitě. Děkuji jí za podporu, že to se mnou vydrželi a že tolerovali mé časté absence doma. Za tropickými poznatky jsem cestoval nejen v Africe, ale také v Asii a Jižní Americe; na 2–3měsíčních expedicích jsem byl pochopitelně sám nebo ve společnosti cizích specialistů.

- Jaké plány máte do budoucna?
Já tomu říkám „uklízet a dodělat“. Mám spoustu načatých odborných prací, mezi nimi dva literární projekty, které mají knižní rozměr. Obávám se, že některé kooperace a plány nebudou dokončené a že zůstanu svým spolupracovníkům, přátelům a rodině hodně dlužen.

Děkuji za rozhovor (23. 10. 2012)
Petra Kulhanová
Foto: Jan Jeník