Lesy, příroda a zmatek v hlavách

Historie terminologie

Nové tyto termíny určitě nejsou. U nás jejich ekvivalenty začaly zdomácňovat ve druhé polovině 20. století, kdy začaly pronikat i do politické sféry, v odborné literatuře se však objevují již od století 18. (trvalá udržitelnost), konce 19. a počátku 20. století (les přírodě blízký) a podobně. Ovšem mezi úzkým kruhem lesnickým. Na „veřejnost“, do „ekopolitiky“ pak pronikají později, postupně, a u nás se v návaznosti na proniknutí „zelené politiky“ do nejvyšších sfér objevují výrazněji v posledních desetiletích a letech. Také jako součást prosazování politických a ekonomických zájmů, především a pocho-pitelně.

Původně však sloužily lesnické vědě a praxi, která se musela vyrovnat s řadou problémů, když hovoříme alespoň o evropských či ještě úžeji středoevropských podmínkách. Lesnictví pracuje na velkých plochách, v méně příznivých až extrémních stanovištních a terénních podmínkách (až na výjimky, např. lužní lesy), v dlouhých časových intervalech s neočekávanými vlivy, zahrnujícími přírodní i společenské změny nejhlubšího charakteru, katastrofy, kalamity, války, revoluce apod. Byla vytvořena vlastní terminologie a pojmový aparát, zčásti i tradiční, ale především ryze funkční. To dává výrazivu lesnického oboru, skoro by se chtělo použít stavu, cechu, poněkud archaický punc, což asi nepřispívá k obrazu dynamičnosti. To např. v oblasti eko- nebo IT je vytvářen pojmový aparát s jinou razancí! Na druhé straně je milé přenášet do dnešní doby terminologické dědictví související takřka s dobou obrozenectví. Malér nastává, když se téhož zmocní konjunktura nebo politika. Výrazný zmatek je pak spojen s termíny přírodní, přirozený a v první řadě přírodě blízký. Na tento chaos se zaměříme podrobněji.

Důvody vzniku oboru pěstování lesů a jeho terminologie

O příčinách a vzniku lesnictví jako oboru a souboru následných profesí bylo pojednáno mnohokrát, podívejme se však na důvody vzniku úžeji vymezené disciplíny, tzv. pěstování lesů, jakožto činnosti spojené se zakládáním, výchovou a obnovou porostů lesních dřevin, ať již formou přirozenou, nebo umělou. Příčiny byly v podstatě dvě:

- Za prvé se projevila skutečnost, že porosty bez zásahů se vyvíjely čistě podle spontánních tendencí, to znamená v maximální hustotě a s přežíváním maximálního limitního množství jedinců, daného kapacitou prostředí. Pak byla snížena v případě obnovy lesa přes stejnověké monokultury (převažující ve střední Evropě) i jejich statická stabilita a rostla tendence k předčasným a spontánním rozpadům, tolik obdivovaná současnými „odborníky a vědci“ v případě NP Šumava. Hospodářský les se má tendenci zkrátka bez odpovídající péče rozpadat a sledovat tak spontánní tendence v nepřirozených podmínkách zjednodušené druhové, prostorové a věkové struktury. Na to není třeba experiment evropského rozsahu typu Šumavy, to by měl vědět každý hajný a většina jich to ví. O manažerech přicházejících mimo obor již o tom pochybovat můžeme. Zkrátka, zvýšení stability proředěním porostů a úpravou prostorové a druhové skladby (v některých případech k tomu přistupuje i úprava struktury věkové) je jednou z hlavních úloh a impulsů rozvoje disciplíny pěstování lesů.

- Za druhé je příčinou nutnosti a řekněme rovnou efektivity pěstebních zásahů tendence většiny lesních dřevin růst jinak, než je hlavní hospodářský zájem vlastníka lesa. V jisté paralele s politikou je možno říci, že se nemají tendenci spontánně prosazovat jedinci rovní, s dobrými předpoklady tvorby hodnot, s hodnotným dlouhým kmenem, ale individua agresivní, s relativně nízkým základem – kmenem, ale se silnými rozpínavými pokřivenými větvemi, vytvářejícími rozsáhlou korunu potlačující a eliminující méně agresivní kolegy. Jedná se o reakci na světelné poměry a fototropický růst. V hospodářských lesích je tedy pomoc jednoduchá – včasná diagnostika a eliminace těchto stromů, zejména v případě listnáčů a světlomilných dřevin, konkrétně hlavně borovice. V naší paralele s politikou je situace podstatně méně jednoduchá. Z toho mimo jiné pramení i oblíbenost smrku – ten tyto růstové tendence v takové míře nemá a zanedbání pěstební péče vede spíše „pouze“ ke snížené stabilitě porostů a slabším sortimentům, které ostatně současné zpracovatelské technologie preferují.

S pěstováním lesů jsou od počátku lesnictví jako cílevědomé činnosti spojeny specifické společenské požadavky. Předně na trvalost, u větších majetků brzy i vyrovnanost a bezpečnost produkce v maximální dosažitelné kvalitě. Princip trvalé udržitelnosti tak byl Hansem Carlem von Carlowitzem formulován na počátku 18. století. Ve druhé polovině století 20. se pak rozšířil tento pojem na plnění všech funkcí lesa a posléze i do jiných oborů.

Podobně je tomu s ostatními termíny. Současná „lesnická věda a praxe“ by měla cíleně využívat několik z nich (podle terminologie propracované např. prof. Polenem). Je na škodu věci, že v praxi jsou náplně těchto pojmů často měněny a z toho plyne většina nedorozumění.

Malá nedorozumění s velkými následky

Jiné rezorty, např. MŽP, si následně vypracovaly i jiné terminologické systémy, které pak při mezioborové komunikaci nepůsobí zrovna sjednocujícím efektem. Zmatení pojmu můžeme vidět například při používání termínu přírodě blízký les. Manažer chráněného území, pracovník s biologickým základem, jej bude považovat za cílový stav na dané lokalitě či území, vyžadující minimum lidské intervence. Lesník také, ale bude jej považovat za les hospodářský, který za splnění jistých podmínek bude nadále sloužit mimo jiné i produkci dřeva. V případě Šumavy a jejích bezzásahových částí pak za prostředek, kdy při dosažení potřebného stavu bude následovat ukončení dalších lesnických intervencí a les se bude vyvíjet spontánně. To je jen z menších a méně významných příkladů malých nedorozumění s velkými následky.

Velkou diskrepanci a vliv rozdílného chápání časových a prostorových měřítek pak můžeme vidět na Šumavě na lokalitách, kde dochází k velkoplošným rozpadům lesa. V tisku se objevují zprávy „vědců a odborníků“, kdy podle velkoplošných inventarizací vzniká přirozeně (ještě častěji, ale to se neuvádí, výsadbou v nedávné minulosti) obnova lesa na území, na kterém je tak zajištěn vznik různověkého, a tedy v budoucnosti odolnějšího lesa. Takřka celé území je tak pokryto zmlazením, byť s různou hustotou.

Jak se ale vyvíjela věková struktura lesů na Šumavě?

Analýzy například v oblasti Trojmezí prokázaly, že se zde rozpadly, téměř okamžitě, porosty o věkovém rozpětí několika set let. Je zde sice „zmlazení“ (ale i výsadby), tyto mladé porosty a nárosty však vznikaly v rozpětí 10–20 roků a toto časové rozpětí si s sebou kostra nových porostů ponese již napořád. Lesníci, zmlazující přirozenou obnovou hospodářské lesy, pracují s obnovní dobou 20–40 let, tedy zhruba dvojnásobnou. Přesto vědí a cíleně tak postupují, že tyto porosty se musí obhospodařovat jako porosty stejnověké, jako by byly založeny výsadbou na holině. Toto časové rozpětí v daných ekologických podmínkách z hlediska diverzifikace chování podle věku příliš neznamená. Tvrzení, že ze současného poněkud nebo i značně věkově diferencovaného lesa vzniknou celoplošným jednorázovým rozpadem věkově diferencované porosty, je buď neznalost a ignorantství, nebo vědomá lež, alespoň v časovém horizontu jednoho až dvou staletí.

Mýlí se příroda?

V souvislosti s tím se vybavuje bazální myšlenka řady těch, kteří prosazují bezzásahový režim v lesích v podstatě hospodářského charakteru: příroda se nemýlí, to se mýlily generace lesníků, kteří tyto lesy budovali, tedy zakládali a pěstovali. Nyní se to, po vyloučení lidských zásahů, bude vyvíjet optimální cestou.

Lze souhlasit s tezí, že příroda, respektive les, podobné přístupy přežije. V nějaké formě, v nějaké podobě, i s profitem pro některé přírodní fenomény. Jak výše uvedení kolegové občas říkají, i betonová runway ponechaná spontánnímu vývoji je v podstatě divočinou. O vliv na okolní části krajiny, povětšině hospodářské, a eventuálně na hospodáře sousedních lesních pozemků se netřeba starat. Neexistuje zodpovědnost, ani morální, a proč by nám měl někdo omezovat využívání hračky, kterou jsme dostali? Jde z ní i slušně profitovat. Nabízí se ale ještě již jednou zmíněná otázka: je příroda neomylná?

Jedno stanovisko může znít: nemůže se mýlit, vždycky to nějak dopadne. Ale zamyslíme-li se a uplatníme tu trochu biologických znalostí, které jsme si ze školy zachovali, může nás napadnout ještě jedno stanovisko: příroda se mýlí soustavně – stále, a my vidíme jen ten výsledek, který se zcela náhodou povedl – metoda pokusu a omylu je základní při „práci přírody“. Ta „pracuje“ s tím, co má momentálně k dispozici, co se může právě teď uplatnit a co je nejvýhodnější – právě teď, co nejrychleji a nejúsporněji, nejefektivněji. Co přežije současné podmínky a je konkurenceschopné nyní. Někdy to vyjde, dinosauři skotačili po naší planetě asi tak 160 miliónů let, jindy se neúspěch projeví velmi rychle.

Rozhodně tím není řečeno, že člověk to zařídí lépe, zejména při současné tradici vměšování politiky a lobbingu do managementu lesů, ale „klasický“, těmito vlivy nedeformovaný lesník může většinu „omylů přírody“ eliminovat při zachování trendů a fenoménů řekněme celospolečenského významu, včetně přírodních. Stačí kvalifikované zadání, patřičné kompetence a trochu času a úsilí (v řádu staletí). A právě k tomu je dnešní společnost stále méně ochotná.

Závěrem snad lze říci, že výrazně inovátorské přístupy k lesnictví v naší zemi není nutné prosazovat aktivistickou formou, stačí uplatnit existující know-how, řečeno současnou terminologií. Etnomanagement přírody připouštíme a poznáváme v Amazonii, mohli bychom tedy věnovat více pozornosti „lokálním znalostem“ ve Střední Evropě. Máme k dispozici možnosti, jak řídit, a někdy i neřídit, vývoj lesů, aby plnily maximum našich potřeb, jen ty potřeby nutno kvalifikovaně a korektně definovat, tak jak se to v ideální rovině učí naši studenti, které ovšem praxe tlačí záhy do i podstatně odlišných přístupů. Vždyť Boubín, Žofín, Žákova hora, to jsou příklady ryze lesnického přístupu k ochraně přírody. A naše lesy si citlivý, někdy konzervační, jindy ale i dosti intenzivní přístup určitě zaslouží.

Pozn.: Příspěvek vznikl jako součást řešení projektu NAZV QL102A085 Optimalizace pěstebních opatření pro zvyšování biodiversity v hospodářských lesích. Příspěvek vyšel také ve sborníku: Kůrovcová kalamita - více než spor přírodovědců.

Autor:

prof. Ing. Vilém Podrázský, CSc.

Katedra pěstování lesa, FLD ČZU v Praze

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Ilustrační foto: Jan Příhoda