Tis červený – Taxus baccata

Vladimír Janeček, Jana Ešnerová

Tis červený je reliktním druhem, který dosáhl svého maximálního rozvoje ve třetihorách. Dnes roste poměrně zřídka a rozptýleně v celé Evropě a části Afriky a Asie a v mnoha zemích je chráněný, včetně ČR.

To, že je tento druh člověkem využíván odedávna, ukazuje překlad jeho latinského jména. Taxus má spojitost s řeckým výrazem toxon – luk a s toxicon, což v řečtině znamená jed. Z tisového dřeva se vyráběly luky a rukojeti dýk, ze semen tisu si Keltové připravovali jedovatou látku, kterou používali na přípravu otrávených šípů.

Popis druhu

Jedná se o dvoudomý vždyzelený strom nebo keř. V kultuře, občas i v přírodě se někdy na samičích rostlinách objevují i šištice samčí. Roste jako příměs ve spodnějších porostních etážích.

Dosahuje zpravidla výšky 3–12 metrů. Výškový růst je pomalý, ročně přiroste cca 8 cm. Kmeny velmi často srůstají, a proto jsou často údaje o průměru a věku nepřesné. V ČR se vyskytuje 10 tisů s průměrem větším než 300 cm. Má velkou vitalitu, i s vyhnilým jádrem může růst stovky let, celkové stáří může být až tisíce let.

Kořenová soustava je všestranně rozvinutá, dobře kotví rostlinu i na skalnatých místech.

Má červenohnědou, plátkovitě odlupčivou borku. Jehlice téměř dvouřadé, 1,5–3 cm dlouhé, asi 0,2 cm široké, dlouze zašpičatělé, na líci tmavozelené, na rubu žlutozelené, vytrvávající 4–8 let. Semena elipsoidní, asi 0,6 cm dlouhá, hnědá, obklopená červeným míškem. Celá rostlina s výjimkou míšku je jedovatá. Jedem je směs pseudoalkaloidů, dříve označovaná jako taxin. Tento jed se rychle vstřebává a paralyzuje práci srdce. Smrtelná dávka je 50 g jehličí, smrt nastává do 24 hod. Po požití se účinky jedu projeví již během 30–90 minut zvracením, bolestmi žaludku, průjmem a křečí, slabým pulsem, potom celkovou slabostí a bezvědomím. Proti otravě jsou účinné prostředky pro zvýšení krevního tlaku a udržení srdeční činnosti. Smrtelné otravy se vyskytují zejména u dětí, které rozkousaly jehlice nebo mladé výhonky. Lesní zvěř a kozy tis okusují bez následků. Rozšiřování semen zabezpečují především drozdovití ptáci. Uvádí se, že osivo, které prošlo zažívacím traktem živočichů, má kratší klíční klid.

Rozšíření

Tuto dřevinu najdeme řídce v téměř celé Evropě, severní Africe, na Kavkazu, v Malé Asii, severní Sýrii a severním Íránu ve stinných lesích od pahorkatin do hor. V Tatrách vystupuje do 1 380 m n. m., v pohořích Turecka na 2 300 m n. m., v horách severní Afriky do 2 500 m n. m.

Nejrozsáhlejší tisová lokalita o rozloze 700 ha se nachází v soutěsce Bacara v Gruzii, kde tvoří tisy ve stáří kolem 400–600 let, o výšce až 30 m a s výčetní tloušťkou až 1,6 m, hlavní či převládající dřevinu porostů, zachovaných zejména proto, že byly místními obyvateli považovány za posvátné.

Největší zachovaná lokalita tisu ve střední Evropě je na Slovensku, v Harmanecké dolině, kde se nachází více než 100 tisíc kusů starších jedinců.

V ČR je výskyt roztroušený až vzácný, roste na řadě izolovaných lokalit, těžiště je v nadmořské výšce 345–1 045 m n. m. (nejníže Davle – nejvýše Zátoňská hora na Šumavě). Jako nejmohutnější je uváděn tis v obci Nedvědice v Jihomoravském kraji s výškou 15 m a obvodem ve výčetní výšce 450 cm. Za nejstarší tis v ČR a zároveň ve střední Evropě je považován Vilémovický tis, jehož stáří se odhaduje na 2 000 let. Věkovitý tis rostoucí před branou hradu Pernštýna (Morava) dosahoval výšky 17 m, tis v Krompachu (severní Čechy) má výčetní tloušťku 1,3 m.

Tis červený má také své zastoupení mezi památnými stromy, a to v osmdesáti případech. Nejvíce, 22 položek, je evidováno v Moravskoslezském kraji, žádná položka se nevyskytuje v kraji Karlovarském. Podle inventarizace k roku 2001 se ve zvláště chráněných územích v ČR vyskytovalo 11 242 jedinců přesahujících výšku 1 m.

Význam, možné využití dřeva a jiných produktů

Dřevo tisu, jedno z nejkrásnějších na světě, má červenohnědé jádro a světlejší, úzkou běl. Je velmi tvrdé, těžké, odolné a pružné. Výborně se leští, moří, soustruží, ale špatně štípe. Objemová hmotnost dřeva je 740–940 kg.m-3, čerstvého až 1 100 kg.m-3. Z našich dřev je nejtěžší.

Za jeden z nejstarších dochovaných výrobků z tohoto materiálu je považována plastika – tvář manželky egyptského faraóna z doby kolem roku 1 400 př. n. l. Ještě starší je tisové lučiště nalezené v tajícím alpském ledovci u mrtvoly pravěkého muže Ötziho, jehož stáří se odhaduje na 5 300 let.

Do 16. století se používalo k výrobě luků a kuší. Do Anglie byl dovážen z celé Evropy – export po Visle je doložen už z roku 1287.

V 15. století se objevily první snahy o ochranu lokalit s výskytem tisu proti rabování, zřejmě však byly opožděné, protože v 16. století export pro nedostatek suroviny ustává. Až do počátku 19. století se z něj vyráběl vzácný nábytek s intarziemi, používán byl i jako trvanlivé dřevo stavební.

V krajích, kde se tis vyskytuje ve větší míře, bývají červené dužnaté míšky (tzv. tisinky) využívány k výrobě vína nebo marmelád. V posledních letech se používá tisová kůra na výrobu léků proti některým typům rakoviny.

Sadovnicky se jedná o hojně pěstovaný taxon s řadou kultivarů. Tis má velký počet spících pupenů, které mohou být stimulovány k růstu zastřihováním koncových výhonů. Velmi dobře se tvaruje. Výhodou je také schopnost vegetativního množení a tolerance k znečištění ovzduší.

Tis patřil také ke dřevinám, jimž byla přisuzována kouzelná a čarodějná moc. V mnoha evropských zemích je spojován se smrtí. Ve starém Řecku a Římě byl zasvěcen bohyni Hekaté, bohyni podsvětí a vládkyni nad přízraky a kouzly. V Británii se traduje, že tis rostoucí na hřbitově vysílá kořeny k ústům každého zesnulého. Symbolizuje tak znovuzrození duše.

Pěstební nároky

Tis je oceánicky až suboceánicky laděným druhem. Vyžaduje dostatečnou vlhkost vzduchu.

Z evropských dřevin toleruje tis největší zastínění, ale může růst i solitérně. Pod plným zakmeněním mohou vegetovat starší tisy po celý život, avšak semenáčky tam obvykle hynou. Nejlépe tis roste jen při bočním zastínění nebo pod prosvětleným zápojem korun.

Stromy s pěkným, přímým kmenem mohou vzniknout především tehdy, mají-li možnost růst delší dobu v podmínkách rovnoměrného zastínění a v dostatečně vysoké vzdušné vlhkosti. Optimální podmínky má tis na půdách živných, hlinito-písčitých až hlinitých, dostatečně vlhkých a provzdušněných.

Množí se hlavně dřevitými řízky. Možný je i výsev stratifikovaného osiva na jaře. Klíčení tisu je velmi nepravidelné; semeno bývá v hlubokém klíčním klidu, s nedostatečně vyvinutým embryem; obvykle přeléhá 2 roky. Semeno vyseté na podzim vyklíčí na jaře, jinak 2–3 roky přeléhává, čtvrtým rokem ztrácí klíčivost.

Škůdci

Na úbytku tisu se podílí především člověk. V minulosti se tis bezohledně těžil, v současné době je největším nepřítelem nevhodné hospodaření.

Problémem je prakticky znemožnění přirozené obnovy. Dochází totiž k intenzivnímu spásání semenáčků přemnoženou spárkatou zvěří a zajíci. Zvěř dále poškozuje tis loupáním, svalcovitý kmen ale zabraňuje zničit veškeré lýko, a proto i těžce poškození jedinci přežívají.

Za největšího „přirozeného“ škůdce tisu v Evropě je považována bejlomorka Taxomyia taxi. Poškozuje hlavně rostliny na přirozených stanovištích. Žír larev vytváří charakteristické „růžičky“ na koncích výhonů.

Houbovými chorobami trpí velmi málo. Hlavní příčinou hynutí semenáčků je napadení houbou Cylindrocarpon radicicola. Významným patogenem jehlic a výhonů je sypavka Sphaerulina taxi.

Kořenový systém může být infikován houbami rodu Phytophtora, což se projevuje žloutnutím a posléze hnědnutím jehlic. Působení rodu Phytophtora na tisy ale ještě není dostatečně objasněné. Rovněž působení dřevokazných hub je omezené – častěji je uváděn pouze sírovec žlutooranžový (Laetiporus sulphureus), někdy ohňovec Hartigův (Phellinus hartigii) a bělochoroš cystidonosný (Postia balsamea).

Současný stav a opatření k podpoře

Zastoupení tisu v ČR pokleslo tak, že je v současné době řazen do kategorie druhů silně ohrožených. Mezi příčiny tohoto jevu je kromě vlivů popsaných dříve řazena změna klimatu a i to, že se jedná o fylogeneticky starý druh. Předpokládá se také, že současná stanoviště jsou na okraji jeho optima, zachoval se zde zejména díky nepřístupnosti lokalit.

Jeho obnova se nedaří zejména kvůli spásání semenáčků zvěří. V dnešních podmínkách s přemnoženou spárkatou zvěří prakticky nelze spoléhat na plošnou regeneraci tisu, semenáčky je třeba chránit oplocením nejméně dvacet let, což je samozřejmě velmi náročné.

Přesto ho někteří autoři považují za perspektivní druh. Při výzkumu v polských rezervacích byly naměřeny šířky letokruhu v rozmezí 0,67–3 mm. Při hypotetické průměrné roční šířce letokruhu 1 mm by v mýtném věku běžného porostu (100 roků) mohl tis dosáhnout tloušťky 20 cm, což by byla dostatečná hodnota pro případné speciální použití dřeva tohoto taxonu.

Autoři:

Ing. Vladimír Janeček, Ph.D.,

Ing. Jana Ešnerová, Ph.D.,

Katedra dendrologie

a šlechtění lesních dřevin FLD ČZU,

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Foto: Václav Bažant