Úvodník

„Tak tady máme krizi lesnictví!“ „A kterýho, paní Müllerová? Českýho, nebo evropskýho?"

Tak nějak by mohla začínat esej Jaroslava Haška, reagující na intelektuální krizi evropského lesnictví. A protože ani lesnictví už není, co bývalo, je třeba si nejprve ujasnit, co to je. Podle slovníkového hesla je lesnictví udržitelným způsobem prováděná hospodářská činnost, zaměřená na užitky hmotné i nehmotné. V počátcích lesnictví, kdy byl kritický nedostatek dříví, dominoval požadavek na rychlé zvýšení produkce, spolu se současným zajištěním její trvalosti, vyrovnanosti a jistoty. Lesnictví je tedy produkční disciplínou, ve které jsou její integrální součásti – ochrana lesa a přírody, rozvíjeny jako opatření k zajištění trvalosti produkce – alias k zachování ekologické stability porostů. Lesnictví je komplexní disciplínou, zabývající se od semenářství, přes školkařství, zakládání porostů, výchovu porostů, ochranu lesa, těžbu a dopravu dříví, až po zpřístupnění porostního nitra komunikacemi. Lesník musí vidět 100 let zpět, aby chápal, jaké záměry měl se „zděděnými“ porosty jeho předchůdce; ale i 100 let dopředu, aby vtisknul porostům, které bude předávat, rysy nepřehlédnutelné jeho nástupcem.

Protože lesníci pracují v myšlenkovém horizontu 200 let a více, nebyl okamžik nástupu intelektuální krize otázkou měsíců, ale počátky současné krize lesnictví lze nalézt

v 50. letech minulého století, kdy se pod vlivem tehdejšího relativního nadbytku dříví lesnictví odklonilo od své produkční podstaty, a začalo se změnou dřevinné skladby a vyhlašováním ochranných lesů přiklánět k pasivní ochraně přírody. Stabilita lesních ekosystémů, která byla do té doby nástrojem pro dosažení cíle – trvalosti a jistoty produkce, se začala měnit na samotný cíl. A právě tato změna je primární příčinou současné myšlenkové krize lesnictví. V posledních desetiletích se stalo dříví strategickou surovinou, protože se neobnovitelné zdroje vyčerpávají, a obnovitelné suroviny se vlivem růstu poptávky stávají neobnovitelnými. Lesnictví nejenže nereaguje na explozivní zvyšování poptávky po dříví, ale produkci dříví snižuje zmenšováním produkční základny (vyčleňováním lesů z produkce) i snižováním produktivnosti porostů (změnou druhové skladby, prodlužováním obmýtí). A tak v situaci, kdy je nedostatek dříví zjevný (kdo tomu ještě nevěří, ať se zeptá kterékoliv pilaře), se realizuje návrat k lesům blízkým přírodě, které nestačily potřebám lidstva už před 500 lety, natož nyní, po degradaci dříví politickou elitou na surovinu ke spálení. Současné lesnictví tak jde proti hospodářským zájmům vlastníků lesů, a příčinu toho lze najít v tom, že 40 % světových lesů leží na území rozvinutých zemí s 20 % světové populace, v nichž žije většina občanů ve městech, a dávno ztratila vazbu s výrobní a sociální dimenzí venkova. Proto se domáhá vyčleňování krajiny z hospodářského využívání, a vytváří pseudopoptávku po utlumení její produkční funkce. Nastal paradoxní stav, kdy vlivem deformované společenské pseudopoptávky klesá produkce obnovitelných zdrojů a je nahrazována vyšším využíváním zdrojů neobnovitelných. Evropské představy o přísně přírodě blízkém hospodaření v lesích, návratu k původní dřevinné skladbě, vyloučení šlechtění lesních dřevin, záměrném nevyužívání produkčního potenciálu lesů a vymezování dalších bezzásahových území jsou ve světovém měřítku nereálné. Na vývoj nedokázala lesnická teorie reagovat více než 60 let, o čemž svědčí i publikační (ne)činnost. Není asi náhodou, že stěžejní díla produkčního lesnictví pocházejí z minulého a předminulého století. Na rozdíl od prvních lesníků, kteří na výzvu adresovanou své generaci reagovali, při uvědomění si nepříznivých vlastností hospodářských lesů, není nynější generace schopna hledat cesty, jak na úrovni současného vědění omezit dosud poznané negativní vlastnosti hospodářských lesů, a v důsledku toho přestává být lesnictví produkční disciplínou a stává se naukou, jak přetvořit hospodářské lesy na umělé pralesy. V tom sice spočívá podstata krize evropského lesnictví, ale mezi českými lesníky je za krizi považován rozpad dosavadního celostního lesnictví na segmenty lesnických činností, z nichž ani jeden, vnímaný samostatně, nelze považovat za celé lesnictví. Do českého lesnictví, jako komplexu logicky navazujících činností, byla politickým rozhodnutím vložena (v hantýrce informačních technologií) systémová rozhraní, z nichž nejvýznamnějším bylo oddělení správy lesů v majetku státu od vykonávání lesnických opatření v nich. K tomuto zásadnímu rozhraní přistupují předěly mezi semenáři a školkaři, mezi školkaři a firmami provádějícími zalesňování a mezi vítězi výběrových řízení a jejich subdodavateli. Pro laickou veřejnost se tak celostní obraz lesnictví rozostřil do nepřehledné mozaiky, a nikdy nepřestávající cenová jednání, výběrová řízení, odvolání proti jejich výsledkům, podání k ÚOHS, předběžná opatření soudů, komentáře ve sdělovacích prostředcích atd., vytvářejí dojem, že se v lesnictví hádají všichni se všemi, a čas místo práce věnují soudním sporům. A tento rozpad dlouhodobě zažitého systému a jeho hodnot, doprovázený ztrátou osobní motivace, je příčinou krize českého lesnictví. Protože zásadní politická rozhodnutí bývají nevratná, je třeba hledat cesty „mírného pokroku v mezích zákona“, ale k tomu je nutná otevřená diskuse. Ta je ovšem bohužel nemožná uvnitř mlčící většiny! Krizi evropského i českého lesnictví je společné to, že v konečném důsledku jde o zajištění současného a budoucího přístupu ke dříví jako morku ohlodávané kosti. V českých podmínkách to jednoznačně signalizuje vstup nových strategických partnerů do lesnictví, kteří deklarují jako důvod svého vstupu do resortu to, že se už nemohou dívat na to, co se v lesnictví děje. Neřekli však, že se už nemohou dívat na to, že se to dosud dělo bez nich.

Vladimír Simanov