Klasifikace lesů dvou kontinentů jak dál v lesnické typologii?

Antonín Kusbach

V souvislosti s připravovanou konferencí byl v letošním ročníku Lesnické práce (LP) věnován značný prostor lesnické typologii – Typologickému systému lesů Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů (ÚHÚL). Význam lesnické typologie pro lesnictví i příbuzné obory je nesporný. Dovoluji si tuto diskusi doplnit příspěvkem, který zatím není podložen vyhodnocením dat a vychází jen z osobních  zkušeností a časoprostorového srovnání. Předběžné výsledky analýzy nadstavbových jednotek typologického systému bych chtěl prezentovat na zářijové konferenci. V příspěvku nehodnotím význam, ale navrhuji, jak dál v lesnické typologii. Proto je článek, na rozdíl od předchozích, převážně kritický. Přesto doufám, že nebude přijat jako neuctivý a kacířský, ale jako konstruktivní alternativa.

Jako typolog ÚHÚL jsem od roku 1990 „prochodil“ lesy téměř celé České republiky. Deset let (posledních sedm nepřetržitě) pracuji s klasifikačními systémy lesů v Severní Americe. I když jsem se díky zahraničnímu působení lesnickou typologií a Typologickým systémem lesů ÚHÚL (Plíva 1971, dále jen lesnická typologie) v poslední době přímo nezabýval, sleduji dění a zajímá mě osud tohoto výjimečného díla.
Dosažený stav v detailním rozpracování typologických jednotek, jejich souvislém mapování, zobrazení a aplikaci nejen v pro-vozním hospodaření je ve světovém měřítku skutečně ojedinělý (Smejkal 2012). Aby nebylo možno lesnickou typologii považovat za zastaralou, je ji nutno aktualizovat ve světle současné ekologické vědy podporované moderními statisticko-analytickými metodami. S nadhledem a zkušenostmi, snad  dostatečnými, zhodnotím stav lesnické typologie po cca 75 letech od jejích neoficiálních počátků (www.uhul.cz), upozorním na klady, ale hlavně na slabá místa, která jsou ovšem logickou součástí vývoje každého systému. Konkrétním cílem příspěvku je formulace rámce dalšího vývoje lesnické typologie.

Paralely a kontrasty ekologických klasifikačních systémů
Pro formování klasifikací lesů v Evropě i Severní Americe měla zásadní význam moderní vlna environmentalismu ve společnosti i v biologických vědách spolu s eko-logickými koncepty jako např. monoklimaxová a polyklimaxová teorie, koncept ekosystému (Clements 1936; Tansley 1935) spolu s roslinnou taxonomií (Braun-Blanquet 1928). Přestože se klasifikační systémy lesů (někde i nelesů) v různých částech světa vyvíjely podle specifických podmínek, byla jejich společným základem potenciální přírodní vegetace (např. Tüxen 1956) anebo klimax. Tak se vyvinuly klasifikace ve Skandinávii, Němec-ku, Kanadě a v USA. Prvky těchto teorií ovlivnily i formování lesnické typologie v Česko-slovensku. V oblastech s méně zachovalou a chudší flórou se vývoj opřel o stanoviště (důraz na environmentalní složku ekosystému; např. Bádensko-Würtembersko – Burton a kol. 1982; Ukrajina – Pogrebnjak 1929; české Hercynikum – škola Mráz, Mezera, Samek; Ontario, Canada, Hills a Pierpoint 1960). Vegetace měla přednost v zachovalých a floristicky bohatých oblastech (moravské a slovenské Carpatikum, západ USA, Pfister a Arno 1980). Vyváženou kombinaci stanovištní a vegetační klasifikace s  principy biogeoklimatologie (Krajina 1965), biogeocoenologie (Sukačev 1964) a systematiky (Braun-Blanquet 1928) zvolili při konstrukci klasifikačního systému v Britské Kolumbii, BC (BEC, Biogeoclimatic Ecosystem Classifi-cation, Pojar a kol. 1987), „nejlepší ekosystémové klasifikace lesů amerického kontinentu“ (K. Klinka, personální komunikace). Užší nebo volnější spojení stanoviště a vegetace (fytogeocentrický přístup, Pokharel a Dech 2011) je vlastní všem „vyspělým“ ekologickým klasifikacím lesů, tedy i lesnické typologii.
Přestože byla bohatá, po decenia shromažďovaná data analyzována na danou dobu moderními výpočetními metodami (např. ordinace Bray-Curtis, klasifikace habitatů na západě USA, Pfister a Arno 1980; ordinace Ordiflex/Decorana a vegetační klasifikace Cero/Twinspan v BC, Pojar a kol. 1987; klasifikace TWINSPAN ve Wisconsinu, Kotar a kol. 2002), zůstala v klasifikačních systémech velká míra původního empirického, tedy zkušenostního přístupu. Intuice jako společná paralela vývoje významných systémů Severní Ameriky a Evropy je velmi výrazná u lesnické typologie. Rozsáhlá vegetační a environmen-tální typologická data nebyla nikdy statisticky vyhodnocena. Typologické jednotky na všech úrovních, lesním typem (LT) počínaje a přírodní lesní oblastí (PLO) konče, jsou produktem „expertní zkušenosti“ (Chytrý a kol. 2011), znalosti vegetace a prostředí.
Jak nadšeně klasifikační systémy vznikaly od cca 50. let minulého století v různých částech světa za intenzivní finanční a personální podpory vlád, tak bylo nezřídka upuštěno od nutného vývoje těchto systémů a hlavně od výchovy nastupců. Tento rys byl příznačný pro klasifikaci habitatů na americkém vnitřním západě (od Skalistých hor na západ k Sierra Nevadě), ale i pro lesnickou typologii.
V lesnicko-politických kruzích panoval, a věřím, že stále panuje názor, že je vývoj tohoto systému dokončen (např. Vovesný 2000). Kolektiv specialistů ÚHÚL byl v 80. letech redukován, mapovací práce zastaveny a zájem přesunut na praktickou aplikaci: tvorbu rámcových směrnic hospodářských opatření podle hospodářských souborů. Zastavení či stagnaci vývoje na americkém západě je možno demonstrovat na počtu publikací souvisejících s klasifikací habitatu (Graf 1a) a srovnat s publikacemi souvisejícími s lesnickou typologií po jednotlivých dekádách od 50. let min. století (Graf 1b). Publikační křivka v Americe po strmém vzestupu na konci 80. let beznadějně padá až do současnosti. Mistrovská generace tvůrců klasifikací habitatu z 60.–80. let minulého století odešla, anebo už je zcela pasivní. Současná situace, kdy neexistuje lidský potenciál schopný pokračovat ve vývoji systému na ohromných rozlohách lesů západu USA, je globální krizí ekosystémové klasifikace (D. Roberts, personální komunikace). Slouží ke cti českému lesnictví, že aktivní práce v lesnické typologii nebyla zastavena tak jako vývoj klasifikací habitatů. Vývoj lesnické typologie byl přes půlstoletí spravován Lesprojektem a ÚHÚL, v současné době je řízen jeho odbornou skupinou pro lesnickou typologii (Holuša a Zouhar 2012). Aktivita na typologickém poli je, i přes stagnaci v 80. letech min. století, dokumentována strmým vzestupem počtu souvisejících, hlavně interních, publikací od 90. let (Graf 1b).
Další paralelou je aplikace klimaxové teorie u klasifikace habitatu a potenciální vegetace u lesnické typologie. Tento soulad je založen na myšlence klasifikovat přirozenou vegetaci bez vlivu disturbancí (např. požárů a hmyzích kalamit), a pokud možno co nejblíže jejímu vrcholnému vývojovému stadiu (klimaxu). Bohužel, u obou systémů tento přístup selhal v uplatnění klimatického klimaxu (vývojového vrcholu ovlivněného např. výškovým klimatem, ne topo-edafickými vlastnostmi stanoviště). V BC se díky mezinárodnímu přínosu do lesnictví (imigrační vlny) uplatnil při klasifikaci lesů (BEC) vyvážený důraz na vegetaci, klima i stanoviště a klimatický klimax zaujal výraznější místo než v USA a lesnické typologii. Jinými slovy, v těchto dvou geograficky velmi vzdálených systémech se klimatický klimax „ztratil“ ve vegetační zonaci, která dodnes dominuje na americkém vnitřním západě včetně Skalistých hor (Daubenmire 1943; Peet 2000) a je analogem ke konceptu lesní vegetační stupňovitosti v lesnické typologii. Tento koncept nevychází pouze z vlivu změny nadmořské výšky na složení potenciální vegetace, ale i ze složení ovlivněného jinými důležitými faktory jako např. expozice (Plíva 1971; Zlatník 1976). Lesní vegetační stupně (LVS) v lesnické typologii jsou ukázkovou paralelou k vegetační zonaci sensu Daubenmire (1943). Obojí kombinují výškové klima s expozičním, jak dokazuje i shoda v žargonech. V americké zonaci je to diskontinuita a inverze („teleskoping a interfingering“, Daubenmire 1943) vyjadřující „nedostatečnost zón“, které se měly podle empirického předpokladu chovat pravidelně. Tato terminologie je obsahově shodná s inverzí vegetačních stupňů, azonalitou a extra-, intrazonalitou stanovišť v lesnické typologii (Plíva 1971; ÚHÚL). Nedostatečná ekologická interpretace nepravidelného chování vegetačních zón, která pronásleduje klasifikaci lesů na vnitřním západě USA, podle mého názoru dodnes pronásleduje lesnickou typologii i přes snahu problém řešit (např. Mikeska 2000). Vegetační zóny alias LVS jsou ve výsledku ekologicky velmi široké a nepravidelné, tj. vytváří typickou mozaiku (Plíva 1971; Mikeska 2000), která znesnadňuje určit skutečnou výškovou stupňovitost vegetace, tedy průběh „zonálních LVS“ (Mikeska 2000). Výšková změna je maskována pseudostupňovitostí, která je ovlivněna i expozicí a sklonem svahu = sluneční radiací způsobenou lokalní topografií (Major 1951).
Absence exaktně vyhodnocené vegetace, tj. vegetační klasifikace, je další důležitou paralelou obou systémů. Lesnická typologie postrádá vlastní vyhodnocení, vegetační jednotky (společenstva). Podobně je na tom klasifikace habitatů, kde pro velká území chybí vegetační klasifikace v lesnictví i botanice (Kusbach a kol. 2012). Oba systémy jsou de facto postaveny na klasifikaci stanoviště, které je jen intuitivně charakterizováno obecně známými, v terénu i pro netypologa dobře rozpoznatelnými indikátory – stromovými i bylin-nými druhy, které nemusí charakterizovat stanoviště nejlépe (Kusbach a kol. 2012). Další paralelou související s vegetací je závislost systémů na potenciální vegetaci, jejíž vhodnost vzhledem ke krátkodobějšímu managementu produkce lesů je v současnosti diskutována (např. Brohman a Bryant 2005). Výčet paralel zakončím absencí napojení na vyšší klasifikační úrovně v kontinentálním měřítku.
Kontrastem obou srovnávaných systémů je určitě prostorové měřítko. Klasifikace habitatu byly pro americký vnitřní západ vytvořeny na rozloze ca. 2,2 mil. km2, což je zhruba rozloha celé západní Evropy bez Skandinávie. Lesnická typologie je uznávána na rozloze 28x menší (viz mapa). Nejmenší nadstavbová jednotka pro klasifikace habitatu není legitimně určena, ale může jí být subsekce sensu McNab a kol. (2007) o průměrné rozloze 2 955 (prům. maximum 6058, prům. minimum 1 302) km2 pro stát Utah. Průměrná rozloha PLO jako nejmenší souvislé nadstavbové jednotky v lesnické typologii je 1 918 km2 (max. 7 824 km2 – Českomoravská vrchovina, min. 145 km2 – Novohradské hory. Rozdílná historie osídlení a historie lesního hospodářství včetně přístupnosti lesů jsou klíčem k dalšímu kontrastu, jímž je mapování a hospodářská aplikace. Lesnická typologie poskytuje souvislé digitální mapy s kvantifikací jednotek a jejich aplikaci do diferencovaného způsobu hospodaření. Mapování pro americký vnitřní západ neexistuje, sumarizace je velmi hrubá a hospodářské aplikace, pokud existují, jsou zřídka vázány na systémové jednotky.

Implikace paralel v lesnické typologii
Aktivity v lesnické typologii neustaly tak jako v klasifikaci habitatů díky dobré lesnické politice a subjektu ÚHÚL (Graf 1b). Než se ale systém dostane do podobné krize, je třeba položit odvážné otázky: Jak je tento subjekt schopen reflektovat problémy spojené s užíváním? Kolik odborníků je schopno nejen sbírat data, ale vyhodnotit je jak svou intuicí, tak i progresivními metodami? Historie, kontinuita a detailnost díla (Oblastní plány rozvoje lesů, OPRL, Oblastní typologické elaboráty) nestačí k zajištění stability a obhajitelnosti systému. Například na americkém vnitřním západě se poměrně dlouhou dobu mluví o nutnosti vyvinout progresivnější klasifikace lesů, protože problémů s používáním původních jednotek přibývá (např. jednotky selhávají při simulaci vývoje porostů a produkce). Adresát, který by byl schopný přijmout konkrétní objednávku uživatele, se i v tak renomované organizaci, jako je US Forest Service, hledá těžce. Důvod? Vývoj systému se zastavil, odborníci nejsou. Implikace paralel může pokračovat, protože obdobný stav charakterizuje Haeussler (2011) v BC. Subjekt adresáta v lesnictví ČR existuje v podobě ÚHÚL, což je dobrá zpráva. Nemělo by být obtížné vychovat experty, typology-ekology, kteří budou schopni nejen číst a mapovat lesní krajinu, ale i analyzovat dostupná data ekosystémově na krajinné úrovni, nejen na tradiční úrovni porostní. Špičkových odborníků je opravdu nedostatek, a tento stav odráží schopnost reflektovat skutečné ekologické mezery v lesnické typologii.
Z uživatelské strany chybí jasná specifikace problémů. Volání po změnách v systému zaznívalo převážně neoficiálně a interně. V oficiálních publikacích se autoři většinou přikláněli k dílčím úpravám ve smyslu stávající struktury nižších typologických jednotek (např. Vovesný 2000; Šamonil a Viewegh 2005; Šamonil 2007; Šamonil a kol. 2009). O konkrétnější objednávce svědčil pokus o systémovou úpravu ve smyslu souborů a podsouborů lesních typů aplikovaný u LČR (Šešulka et al. 2007) na základě návrhu ÚHÚL (Vokoun 1997). Málo časté byly návrhy nadstavbových změn (např. Mikeska 2000) až k úplné přestavbě systému (Višňák 2001; Bošela a kol. 2011 pro slovenské západní Karpaty).
K racionálnímu vývoji lesnické typologie chybí:
- jasně formulovaná praktická i teoretická zpětná vazba;
- a ekologicky vzdělaní odborníci, kteří spojí velmi cennou expertní znalost, odhad a intuici s formální kvantifikací prostřednictvím pokročilých eko-statistických analýz (Chytrý a kol. 2011) a najdou odvahu opravit zažité definice. Tito špičkoví specialisté pak nebudou viněni z neúcty k historii, lesnickým ikonám a jejich dědictví, protože následují vývoj, který je v každém systému přirozený.

Rámec vývoje lesnické typologie
Rámec typologického vývoje je potřeba opřít o klady i slabá místa systému.

Klady
Lesnická typologie je:
- tradiční a obecně respektovaný systém;
- ekologický systém spojující vegetaci, klima a stanoviště;
- kontinuální dílo, mapování a zobrazení je souvislé s propracovanou hospodářskou aplikací;
- spravována pověřeným subjektem;
- užívaná zejména v lesnické praxi a ochraně přírody, ale také jako podklad pro dotační, oceňovací a daňovou politiku.

Slabá místa
- Absence vegetační klasifikace a závislost na potenciální vegetaci (použití systému vybudovaného na potenciálu je limitováno hlavně pro lesnickou praxi, viz současný trend – existující vegetace a zohlednění časového faktoru, např. Brohman a Bryant 2005; Šamonil a kol. 2009; Kusbach 2010; Bošela a kol. 2011);
- intuitivní povaha a z ní vyplývající kritizovaná detailnost a složitost systému (množství jednotek), překryv jednotek (většinou nosných), jednotky nejsou vyhraněny;
- zmatek v aplikaci klimatických konceptů;
- není napojení na vyšší klasifikační úrovně v kontinentálním měřítku;
- chybí ekologicky vzdělaní odborníci schopni reflektovat požadavky uživatelů systému;
- slabá publikovanost v renomovaných periodikách;
- chybí legislativní zakotvení, jako existuje v zemědělství.

Vývoj
Rámec vývoje bych charakterizoval těmito postuláty, které mohou být chápány jako výzva nebo příležitost:
- Vývoj lesnické typologie je logickým konsenzem podporovaným silnými stránkami.
- Řešení ekologického vzdělávání typologů ÚHÚL (související otázka kvality výuky ekosystémové klasifikace na univerzitách nemusí přímo souviset s výukou lesnické typologie).
- Další aktivní vývoj systému směřovat podle exaktně analyzovaných důkazů slabých míst, např. chybějící analýzy existující vegetace (vazba na produkční přístup, Bošela a kol. 2011; Mansfeld 2011) nebo aplikaci klimatických konceptů. První krok byl již udělán zadáním typologických dat k nezávislému statistickému posouzení (Kubošová a kol. 2011).
- Podle důležitosti slabých míst zodpovědně stanovit míru změn v lesnické typologii. Při provádění systémových změn je nutná aplikace konceptu oboustranného přístupu (zhora dolů a opačně, např. Cheng a kol. 2008). To znamená, že horní úrovně typologického systému (PLO, LVS) by neměly být výsledkem jednoduché mechanické integrace (agregace zdola, bottom-up) jednotek nižších (souborů LT, LT), ale výsledkem aplikace krajinných konceptů, která vysvětlí funkci těchto komplexních jednotek a existenci detailu v nižších úrovních (přístup shora, top-down). Stravitel-něji řečeno, konstrukce vyšších, nadstavbových jednotek, jako jsou LVS, PLO a poten-ciálně vyšších by měla předcházet definici jednotek nižších (ekologických řad, edafických kategorií, souborů LT a LT).

Závěr
V LP 4/1999 hodnotí Karel Plíva „zpracování výsledků typologie lesů do elaborátů OPRL“ jako uspěchané. V LP 4/2002, ve svém „posledním odkazu“, varuje Eduard Průša před ukvapenými závěry, které preferují počítačové výpočty. Bohužel se již obou klasiků nezeptám, jak to opravdu mysleli. Nezbývá než spekulovat o prorocké jasnozřivosti zakladatelů jedinečného systému, kteří tušili, kde lesnickou typologii „tlačí bota“.
Typologický systém lesů musí být obhajitelný. Pomocí obhajitelného systému můžeme hodnověrněji stanovit ekologickou kvalitu pozemku a jeho hodnotu. Obhajitelnost systému nemůže stát na hliněných nohou intuice, byť by byl odhad sebepřesnější. Jen takový systém bude moci splnit komplexní požadavky, které na něho mohou být kladeny (mimo jiné i jako důležitý podklad k předpovědi vlivu globálních klimatických změn a změn v užívání pozemků na vývoj lesních ekosystémů).
Hlavním úkolem lesnické typologie bude dostat se ze začarovaného kruhu empirie do roviny rigorózního testování. Tato zásadní změna se pochopitelně nestane přes noc. Určitě si nevynutí kosmetické a dílčí úpravy, ale zásadní systémové změny.
Seznam citované literatury a použité zdroje jsou k dispozici u autora.
Děkuji doc. Ing. Miroslavu Svobodovi, Ph.D., a Ing. Václavu Zouharovi za odborné připomínky a jazykovou úpravu.

Autor:
Ing. Antonín Kusbach, Ph.D.
Utah State University, Logan, Utah;
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Foto: autor