Paradigma lesnické typologie z pohledu dynamiky přirozených lesů

Pavel Šamonil

Typologické systémy uplatňované až dosud na našem území lze bez výjimky začlenit pod širší koncept potenciální vegetace, v tomto případě aplikovaný skrze ekosystémovou klasifikaci – systém Zlatníkův, spoléhající zejména na diagnostickou hodnotu bylinného patra; Mezery-Mráze-Samka preferující diagnostiku půd i na ně navazující systémy Málka a Plívy-Průši, byly bohatě diskutovány v předchozích Lesnických pracích. Podle práce Tüxena (1956), která je pro celý koncept stěžejní, mají být mapována konkurenčně nejzdatnější společenstva vyskytující se v daném regionu, která odpovídají příslušným stanovištním podmínkám. Přestože definice byla později mírně modifikována, její ústřední myšlenka se nezměnila (viz Kowarik 1987, Härdte 1995). Při typologickém mapování člověkem pozměněných ekosystémů se využívá analogie, nejlépe s pralesovitými porosty. Ty jsou pro konkrétní stanovištní podmínky vlastně obrazem závěrečného, klimaxového lesa.

Jinou disciplínou je rekonstrukční mapování vegetace, při kterém je snaha znovu vytvořit obraz vegetace určitého minulého období. O to v typologii nejde, byť v některých publikacích opakovaně nacházíme zmínky o návratu k „původnímu“, časově ovšem blíže nespecifikovanému stavu ekosystému a jeho složek. Zlatou dobou pro mapování potenciální vegetace byla 2. polovina minulého století, kdy se tématu intenzivně věnovali také geobotanici, a to aplikováním Braun-Blanquetova (1921) floristicko-fytocenologického systému. Bylo to období propojování dílčích studií a snahy o uchopení celé krajiny. Míním celou krajinu ve fyzickém slova smyslu, nikoli její celostní uchopení z hlediska obsahového. O tom totiž nemůže být – při přehlédnutí dynamiky ekosystému – ani řeč, byť i to mohla být upřímná motivace otců zakladatelů. Segmenty jednotek potenciální vegetace byly oproti aktuální vegetaci obecně větší a bylo je možné lépe predikovat, což činilo mapování zvládnutelným i v měřítku České republiky nebo Evropy (viz Neühauslová et al. 1998, Bohn et al. 2003). Dnes je více „trendy“ studium probíhajících procesů a reálných interakcí mezi složkami ekosystému. Z tohoto pohledu je nesporně vizionářská kniha Průši (1985), ve které publikoval celoplošná dendrometrická šetření s přesnou lokalizací všech přítomných stromů a síť fytocenologických a půdních dat z nejvýznamnějších českých „pralesů“. Zmínit je třeba i studie Zlatníka, který si rovněž uvědomoval nezbytnost výzkumu dynamiky přirozených lesů (již např. Zlatník et al. 1938).

Stárne i Jaromír Jágr

Typologický systém má za sebou půl století vývoje, což je jeho výhodou a omezením zároveň. Nespornou předností je možnost využití ojediněle rozsáhlé databáze pro jeho dnešní korekci. Co však vyhovovalo minulým znalostem nebo je dokonce ve své době převyšovalo, nemusí být stejně skvělé dnes. Systém je v současné době limitován:

- více či méně skrytými předpoklady spojenými s konceptem potenciální vegetace, jejichž obecná platnost je dnes zpochybňována,

- stále nedostatečnou znalostí problematiky, která je dána nejen často zmiňovanou komplexností tématu, ale někdy i chybně kladenými otázkami výzkumu a metodami zpracování dat,

- samotnou přírodou, která je fascinující ve svých proměnách, přirozeně variabilní ve všech formách a jednoduše není sterilní laboratoří.

Prvé omezení nelze eliminovat, neboť je jádrem systému a bez něho by se již jednalo o jiný systém. Lesnická typologie implicitně předpokládá, že konkrétnímu souboru stanovištních podmínek odpovídá konkrétní typ závěrečného lesa. V praxi jsou hledány takové vlastnosti hodnoceného segmentu krajiny, které mají „trvalou“ ekologickou hodnotu. V závislosti na tom, čemu konkrétní systém nebo typolog více důvěřuje, jsou upřednostněny vlastnosti půd, geomorfologie, produkce dřevin, přítomnost vybraných taxonů bylinného patra apod. Tato heterogenní směs nejrůznějších „trvalých“ vlastností je následně přetavena do sekundární (odvozené!) klasifikace tvořené jednotnou škálou idealizované druhové kombinace dřevin s přidanými vlastnostmi stanoviště a typickými (nikoli obecně diagnostickými nebo dominantními) taxony bylinného patra. Příkladem může být lesní typ 2B3 – bohatá buková doubrava mařinková. Primární kritéria klasifikace „trvalých“ vlastností nejsou z této odvozené klasifikace již čitelná a někdy se dokonce mezi typology rozcházejí.

Systém příliš nezohledňuje význam lokální historické kontingence či význam disturbancí, které jsou dnes ve vědecké literatuře stále více akcentovány jako neopominutelné, nebo i klíčové faktory dynamiky lesa. Naopak implicitně předpokládá, že se narušený les vrátí zpět na svou původní a jedinou trajektorii vývoje a neochvějně směřuje ke klimaxu (sensu lato). Reálná měření v přirozených lesích ovšem ukázala, že disturbance vždy znovu a znovu určují další směřování ekosystému. Následný vývoj je proto z velké části určován disturbanční historií a obecněji historickou kontingencí lesa. V takovém prostředí mohou být výsledky tradičně pojaté analogie zavádějící. I nejcennější zbytky evropských pralesů, u kterých byla typicky zdůrazňována jejich stabilita, prodělávají překvapivě dynamické změny. Zatímco vývoj objemu dendromasy má v hrubých rysech cyklickou povahu, většina ostatních charakteristik se nevyvíjí cyklicky, ale ani lineárně. Příkladem může být náhlý ústup jedle z pozice hlavní dřeviny do pozice akcesorické dřeviny nebo postupný ústup smrku a expanze buku v Žofínském i Boubín-ském pralese během posledních 150 let (více na www.pralesy.cz, Šebková et al. 2011).

Vazba na dřívější narušení může být natolik silná, že se systém vyvíjí divergentně (v čase se zvyšuje variabilita jeho složek v prostoru), a nikoli konvergentně (pokles prostorové variability ve směru rovnovážného konceptu), jak by předpokládal klimaxový přístup. Krasové a pískovcové oblasti, kde se postupně prohlubuje prostorová variabilita jednotlivých složek, jsou učebnicovými příklady divergentní evoluce. Ta byla v případě půd transparentně popsána Phillipsem (2001). Zdá se, že hledání rovnovážného stavu a konečného klidu je spíše niternou potřebou naší duše, zatímco trvalým znakem fyzické přírody je její změna. V holocénu to navíc platí dvojnásob. Reálná dynamika přirozených lesů tak bývá v rozporu s představami lesnické typologie. Kde jinde bychom ale měli hledat a nalézat fungující doklady tohoto přírodovědného systému? A jak velké odchylky od přírody můžeme u tohoto systému akceptovat?

Další omezení typologického systému vyplývají z naší dosud omezené znalosti přírodních procesů. Ve skutečnosti nejsme na poměrně krátkých ekologických gradientech často schopni určit, která druhová kombinace dřevin s podobnými ekologickými nároky bude na daném stanovišti kompetičně nejúspěšnější. Víme zároveň velmi málo o variabilitě složek lesa uvnitř typologických jednotek a mezi nimi. Vegetace se navíc v měnícím se prostředí neustále vyvíjí a vznikají nová společenstva, zatímco podíl těch „starých-dobrých“ se v krajině snižuje (Hédl 2005). Dosud zcela neuchopenou výzvou jsou pro typology prostorové vztahy mezi populacemi dřevin, krajinnými segmenty, resp. prostorové interakce dřevina-prostředí, které mohou být klíčové pro fungování ekosystému (Janík et al. 2008, Šamonil et al. 2010). Bez těchto vazeb postrádají mapovaná společenstva prostorový kontext. Je otázkou, zda segmenty velikosti několika arů vymapované například podle lokálního výskytu podmáčených půd mohou skutečně reprezentovat mapovaná společenstva.

Popsaná omezení značně limitují vědecké ambice, které někteří odborníci systému připisují (Holuša 2012), při jistých modifikacích nejsou ale fatální pro jeho lesnicko-pěstební aplikaci, pro kterou byl původně určen. Tato aplikace by neměla přesáhnout horizont jednoho obmýtí. Zároveň by měla být redukována snaha na jejím základě hodnotit přirozenost lesů, neboť ta by byla – s ohledem k výše uvedenému – přinejmenším spekulativní. Upřím-ná snaha typologů vyřešit popsané rozpory se projevuje v tvrzeních, že kvalitní typologická mapa se tvoří 80-100 let (Klinka 1952 in Smejkal 2012), typolog porozumí své profesi nejdříve po 15 letech, nebo že lesnická typologie neobsáhla ještě ani 1/2 cyklu lesa (Friedl 2012), a je tedy třeba jí dát více času pro zdokonalení. To je ale nejen vědecky, ale i společensky nepřijatelné. Cestou podle mě není stále více zaplétat již tak neúměrně složitý systém, ale uvědomit si jeho limity a naopak jej zpřehlednit a formalizovat ve smyslu jeho poslání.

Doporučení k úpravě systému

- Zrušit lesní typ jako jednotku aplikovanou v krajině. Typologické jednotky jsou na všech hierarchických úrovních a ve všech přírodních podmínkách vnitřně přirozeně heterogenní ve všech svých vlastnostech. Prostorová a/nebo časová variabilita uvnitř lesního typu bývá – zejména na okrajích ekologických gradientů – vyšší než mezi lesními typy. To podemílá exaktnost praktického rozlišování jednotek a důvěryhodnost systému. Příkladem mohou být nejen druhově pestré fytocenózy například Českého krasu (značná prostorová variabilita vegetace – Šamonil et al. 2009), ale také druhově chudší společenstva, jakými jsou jedlobučiny (stále značná variabilita vegetace v čase – Šamonil et Vrška 2007, Šebesta et al. 2011). Navíc, z hlediska pěstování lesů je lesní typ zcela redundantní jednotkou.

- Zjednodušit a vyjasnit kritéria klasifikace. Kritéria by měla být maximálně formalizovaná, tzn., že na základě jasně daného postupu lze opakovaně dojít k témuž výsledku klasifikace. To je nejen pravidlo vědecké práce, ale i společenská nutnost. Jednotky lesnické typologie nyní významně promlouvají do cen pozemků i do výpočtu újmy při hospodaření, a proto je třeba klasifikaci transparentně prezentovat. Považuji za nežádoucí směřovat k tvorbě malé skupiny zasvěcených, kteří jediní mohou danou problematiku uchopit a kterým je třeba věřit. Při stávající absenci jasných pravidel klasifikace, kdy jsou navíc všechny vlastnosti lesa její potenciální součástí a nezbývá téměř nic pro validaci, se tím tvoří nežádoucí dogmata. Součástí zjednodušení by mělo být jasné definování hierarchie rozhodování. Ideální – leč asi velmi vzdálenou budoucností – by byla tvorba typologického klíče. Inspirovat se lze u formalizované syntaxonomické klasifikace Vegetace České republiky (Chytrý et al. 2010, 2011).

- Testovat kritéria klasifikace. Ta, která nevyhoví, by měla být vyřazena. Naopak zvážit kritéria nová (výskyty extrémních klimatických jevů aj.).

- Studovat prostorovou a časovou variabilitu složek lesa uvnitř jednotek lesnické typologie a mezi nimi a následně vyřadit falešné (porostní stadia aj.) a/nebo nerozlišitelné jednotky.

- Řešit omezení a nejasnosti vyplývající z tvorby sekundární klasifikační škály, odvozené z primární klasifikace „trvalých“ vlastností prostředí.

- Publikovat typologický systém (nikoli jako interní příručku Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů) a ponechat jej otevřený diskuzi s odborníky z jiných vědních oborů.

Text vznikl s podporou projektu GAČR P504/11/2135.

Citovaná literatura je k dispozici u autora.

Autor: Ing. Pavel Šamonil, Ph.D.

Odbor ekologie lesa VÚKOZ, v.v.i.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Foto: autor