Škody působené václavkou v smrkových porostech severní Moravy a Slezska

Vítězslava Pešková, František Soukup

Již od 90. let minulého století zaznamenává LOS citelný nárůst poškození především smrkových porostů v regionu severní Moravy a Slezska. Stále se zvyšující rozloha chřadnoucích porostů vedla Lesy České republiky, s. p., Grantovou službu LČR k vypsání projektu s cílem určit komplex příčin poškození a vypracovat návrh na revitalizaci zdejších lesů.

Výzkum se uskutečnil v letech 2006–2009. Na vybraných plochách na LS Jablunkov byla sledována i aktivita biotických škodlivých činitelů – podkorního hmyzu a dřevokazných hub a hodnocena úroveň mykorhiz. Výsledky šetření ukázaly, že působení biotických škodlivých činitelů (především pak václavky a kůrovců) zde lze považovat za jeden z rozhodujících faktorů podílejících se na prosychání smrkových porostů.

Václavka – popis patogena a jeho biologie

Armillaria ostoyae (Romagn.) Herink – václavka smrková – je z druhů u nás rostoucích václavek nejčastější a v smrkových porostech i nejškodlivější. Patří mezi houby stopkovýtrusé (Basidiomycetes), do řádu Agaricales. Vytváří pomíjivé kloboukaté plodnice, vyrůstající většinou na podzim (nejčastěji na přelomu září a října). Plodnice vyrůstají v trsech (nezřídka i značně početných), podstatně vzácněji jednotlivě. Běžně vyrůstají přímo z napadených kořenů a kořenových náběhů, pařezů a bází kmenů hostitelské dřeviny – vzácně se plodnice objeví i výše na kmenu. Průměr dorostlého klobouku se nejčastěji pohybuje mezi 5 až 15 cm, třeň bývá obvykle poněkud delší než průměr klobouku.

Povrch klobouku bývá zbarven medově hnědě, osázen výraznými tmavě až černohnědě zbarvenými, víceméně přitisklými šupinami. Lupeny jsou zpočátku bělavé, avšak záhy žloutnou, až rezavě hnědnou. Třeň je válcovitý, v průměru kolem 1 cm tlustý, zbarvený do okrova až hněda (na bázi), vláknité struktury, s dlouho vytrvávajícím, zpočátku nápadně silným prstenem. Basidiospory se utvářejí brzy a hojně, jsou oválné až vejčité, 4,5–6,5 x 6,5–10 μm. Mimo období fruktifikace (tzn. tvorby plodnic) lze přítomnost václavky na hostitelské dřevině zjistit z typické hniloby nebo z přítomnosti trvalého mycelia. To se vyskytuje buď v podobě blanitého, bělavě zbarveného podhoubí – syrrocia pod kůrou, nebo jako provazcovité černohnědě zbarvené podhoubí – rhizomorfy v půdě kolem zahnívajících kořenů či přímo pod jejich kůrou.

Václavka se v přírodě šíří jednak výtrusy (basidiosporami), jednak výše zmiňovaným podhoubím (myceliem). Ke klíčení spor může docházet ihned po sporulaci, dostanou-li se do vhodného (dostatečně vlhkého) prostředí, nicméně šíření nákazy specializovaným myceliem je daleko častější.

Václavka smrková napadá kořenové systémy dřevin – nezřídka oslabených či přímo poškozených (např. suchem, větrem či výsadbou). Na poškozených (napadených) stromech dochází často k výronům pryskyřice, pod kůrou napadených jedinců se rozrůstá syrrocium. V mýtních a předmýtních porostech smrku vyvolává déle trvající parazitace ještě nápadné lahvicovité ztloustnutí báze kmenu. Zde se časem vytvoří vyhníváním dutina.

Vzhledem ke způsobu šíření václavky lze v porostech nejrůznějších věkových tříd často vysledovat i ohniskovité šíření onemocnění, které se nejprve projevuje nezdravým světlešedě zeleným až chlorózním zbarvením jehličí, následným nápadným omezením přírůstu (včetně tvorby krátkých „hladových“ výhonů), celkovou redukcí asimilačního aparátu. Poté následuje zaschnutí, opad (i ještě zelených) jehlic a odumření napadených jedinců.

Velmi charakteristická je hniloba působená václavkou. Dřevo je zpočátku světle oranžově hnědě zbarvené, relativně tvrdé. Postupně se zbarvuje výrazně oranžově až červenohnědě, měkne až v konečné fázi hniloby, kdy je bělavé až šedohnědě černé, zcela mineralizované, s vytvářející se centrální dutinou v pařezové části stromu, v níž nejdéle zůstávají zachovány dřeňové paprsky. Běl bývá obvykle napadána až nakonec, před odumřením stromu. Hniloba působená václavkou se obvykle rozvíjí pouze v kořenech a neproniká v oddenkové části kmenu výše než 1 m.

Fytopatologický a lesnický význam václavky

Po napadení dřeviny václavkou může mít choroba v zásadě dvojí průběh: akutní a chronický. Chronický průběh onemocnění bývá obvykle běžnější. Hostitelská dřevina může být infikována a následně parazitována i několik desítek let. Podle míry poškození kořenového systému dochází též k redukci asimilačního aparátu, a tím samozřejmě k snížení přírůstu. Dlouhodobou parazitací dochází v bazální části kmenu a v kořenech k hnilobě, přičemž václavka jako původce bílé (korozívní) hniloby konzumuje obě základní dřevní složky – tedy celulózu i lignin – a časem dochází k tvorbě dutiny v bázi kmenu. Tím je samozřejmě narušena statická stabilita stromu, který je daleko náchylnější k vyvrácení či zlomu v pařezové části. Jeho život však obvykle ještě přímo ohrožen nebývá.

K tomu dochází až při akutním průběhu onemocnění, který nastává obvykle po fyziologickém oslabení dřeviny (v našich podmínkách nejčastěji výrazným či opakovaným přísuškem). Tato situace nenastává až tak vzácně, ale většinou dochází pouze k lokální aktivizaci houby. Známé jsou svým rozsahem mimořádné „václavkové“ kalamity po výrazných přísušcích v r. 1947 a 2003. Opětovný nárůst těžeb václavkového dříví je zaznamenáván i v současnosti (v Moravskoslezském kraji stouply václavkové těžby loni na téměř 150 000 m3 – cca dvojnásobek r. 2011), nadále dochází k přechodu chronického průběhu onemocnění do fáze akutní, projevující se odumíráním kambiálních pletiv napadených smrků všech věkových tříd a jejich rychlým usycháním.

Doporučení v oblasti ochrany lesa

Proti aktivizaci václavky nejsou v současné době známa účinná obranná opatření. Je třeba se smířit s tím, že již nelze zachránit stromy napadené. Vzhledem k tomu, že václavka neznehodnocuje dřevní hmotu v takovém rozsahu jako některé jiné dřevokazné houby, lze včasným vytěžením a zpracováním napadených a odumírajících stromů (i za cenu snížení obmýtí ve vybraných porostech až na 60 let) značnou část dřevní produkce zachránit.

V případě příznivého průběhu počasí v dalších letech a minimálního výskytu extrémních situací (především přísušků) by mohlo dojít postupně k jisté stabilizaci a poklesu škod působených václavkou. Vzhledem k vývoji situace v průběhu počasí v posledních letech se však tato pozitivní varianta dalšího možného vývoje nejeví jako příliš pravděpodobná a bude proto nutné pečlivě zvažovat způsob a rozsah dalšího pěstování smrku v oblasti.

Této problematice je i nadále věnována zvýšená pozornost. V současné době se i zde řeší projekt Integrované hodnocení dopadů hmyzích škůdců a houbových patogenů na smrkové porosty ČR jako východisko pro jejich operativní management v rámci programu „KUS“ (Komplex-ní udržitelné systémy v zemědělství). O dosažených výsledcích budeme průběžně informovat.

Autor: Ing. Vítězslava Pešková, Ph.D.

Dr. František Soukup, CSc.

LOS VÚLHM, v.v.i.

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Foto: archiv útvaru LOS