Věková struktura lesů

Normality zatím nebylo dosaženo
Z vývoje podílu věkových tříd je zřetelné, že v historii ČR nebylo zatím normality dosaženo. Výměra porostů I. až III. věkové třídy (1-60 let) je dlouhodobě (od 80. let) výrazně podnormální, což nevytváří dobré předpoklady pro vyrovnanost produkce v budoucnu, a naopak porosty starší než 100 let jsou silně nadnormální (a jejich podíl se stále zvyšuje), což vzhledem k jejich horšímu zdravotnímu stavu ohrožuje bezpečnost produkce a snižuje její kvalitu. Znepokojující je především to, že přestože byly nejvyšší plochy lesních i nelesních půd zalesněny v 50. letech, a jsou tedy v současnosti ve III. a IV. věkové třídě, je nynější podíl III. věkové třídy o 3,4 % podnormální, a dosud nadnormální podíl porostů středního věku (61-100 let) se za posledních 30 let podstatně snížil a přiblížil se normalitě (nadnormální je jen o 0,4 %). Od konce 2. světové války bylo do současnosti zalesněno přes 200 tis. ha nelesních půd (to je 7,5 % současné výměry lesní půdy) a těžko se bude někdy opakovat podobná šance na takové zvýšení výměry I. věkové třídy! Současné zalesňování pak nedosahuje ani 40 % výměry zalesňování z 50. let. Vzhledem k obvyklé úrovni nezdaru zalesňování by přitom měl rozsah ročního zalesnění alespoň přesahovat plošně vyjádřenou normální roční paseku. Zatímco lze při průměrné době obmýtí hospodářských lesů 110,9 roku a celkové výměře lesů 2 659 837 ha odhadnout normální roční paseku na 24 tis. ha, pohybuje se roční zalesnění po roce 2000 kolem 20 tis. ha. Dá se tedy říci, že každým rokem se deficit I. věkové třídy prohlubuje. Běžně dostupné údaje o věkové struktuře lesů (v Zelených zprávách) končí VII. věkovou třídou. Údaje NIL 2004 jdou do větších podrobností, ze kterých vyplývá, že podíl porostů od 1 do 40 let je optimističtější (blížící se normalitě), ale zato podíl porostů starších 120 let je vyšší, a z výměry věkového stupně 17+ (nad 160 let) lze usuzovat, že část ze zjištěných 13 658 ha porostů je starší než 170 let.

Předpověď těžebních možností
Předpověď reálných těžebních možností do budoucna proto nebude příliš optimistická, a to i vzhledem k vývoji v kategorizaci lesů, ze které je zřejmé, jak vysoký podíl lesů je vyřazen z produkce.  
Nynější podíl hospodářských lesů je nižší než 75 %, ale po administrativním přesunu lesů pod vlivem imisí (cca 15 % výměry lesů) z kategorie lesů zvláštního určení do lesů hospodářských. Tato právní úprava z roku 1995 se sice zdá logická, protože pěstování lesů pod vlivem imisí není zvláštním určením lesa, ale dřívější úprava alespoň signalizovala, že lesy pod vlivem imisí nemají produkční potenciál srovnatelný s ostatními hospodářskými lesy. Současný reálný podíl hospodářsky využitelných lesů je tak necelých 60 %! Pokud i v nich budou nadále nátlakovým způsobem prosazována další omezení, jako vyčleňování dalších území z produkce vyhlašováním národních parků; „dobrovolné“ ponechání 10 % výměry lesů samovolnému vývoji; „mrtvé“ dřevo v porostech; další změny druhové skladby atd.; klesnou reálné těžební možnosti výrazně, přestože zásoby dříví v lesích porostou. Současné Zásady státní lesnické politiky neformulují žádné záměry týkající se produkční funkce lesů, ale pokračují v blokování zásob dříví v lesích ochranných a zvláštního určení, a posouvají nedotknutelnost produkce i do lesů hospodářských. MZe tím zřejmě rezignovalo na charakter výrobního ministerstva a mohlo by být odborem ministerstva životního prostředí.

Prodlužování obmýtí
V roce 1946 byla průměrná doba obmýtí 98,8 roku, a v roce 2011 115 roků, což je prodloužení o 16,2 let, tj. o více než 16 %. S tím ovšem souvisí i dlouhodobé nenaplňování normality. Nejkratší průměrná doba obmýtí byla 82,6 roku (1934) a nejdelší 115,9 (1999). Porosty s bezzásahovým režimem přitom průměrnou délku obmýtí neovlivňují, protože nemají obmýtí stanoveno, a do výpočtu se nezahrnují.
Prodlužování doby obmýtí způsobuje zvyšování výměry přestárlých porostů se sníženou kvalitou dříví, zhoršování zdravotního stavu lesů a růst nahodilých těžeb. Průměrná doba obmýtí je průměrem dob obmýtí ve všech kategoriích lesů, a tak vzbuzuje důvodnou pochybnost, zda jsou ještě ochranné lesy a lesy zvláštního určení vůbec schopny vzhledem ke svému průměrnému věku plnit požadované funkce. Nynější průměrná doba obmýtí lesů ochranných je totiž 148,4 roku, lesů zvláštního určení 124,6 roku, a lesů hospodářských 110,9 roku. Za 31 let se prodloužilo obmýtí ochranných lesů o 33,8 roku (o 29,5 %), lesů zvláštního určení o 16,7 roku (15,5 %) a lesů hospodářských o 4,6 roku (o 4,3 %). Lze předpokládat, že zdravotní stav a stabilita lesů ochranných a zvláštního určení je tak horší než lesů hospodářských, což dokládá, že rozumné využívání lesů není v protikladu s jejich ochrannou funkcí, a že pasivní ochrana lesa, spočívající v omezení těžeb a zvýšení věku porostu vede téměř k jistotě, že les bude kalamitou zničen dříve, než bude obnoven. Hlavní biotičtí i abiotičtí činitelé se výrazně projevují od 80 let, což znamená růst pravděpodobnosti poškození lesa s věkem. To naši lesničtí předchůdci dobře věděli, a určitě si nedokázali ani ve snu představit současné doby obmýtí. Čím více na trvalosti funkcí porostu záleží (u lesů ochranných a lesů zvláštního určení), tím jemnější a častější by měla být lesnická intervence.
Omezení lesnických opatření, či dokonce bezzásahový režim, jsou příliš riskantní. Mladé a zdravé stromy mohou odolat vichřici s rychlostí 30 m/sec (108 km/hod), zatímco staré a hnilobou narušené se lámou při čerstvém vichru o rychlosti 20 m/sec (72 km/hod). V porostech starších 120 let je důsledkem rozsah polomů o 20 % vyšší než v porostech 100-120letých, a o 49 % vyšší než v porostech starých 80-100 let. Lze tak formulovat názor, že každým rokem nad 100 let věku se rozsah polomů (u smrku) zvyšuje o 1 %; a že věk porostu, ve kterém je pravděpodobné jeho zničení kalamitou je (s výjimkou dubu) 125 let. Prodlužování obmýtí tak přibližuje dobu, kdy všechny těžby budou kalamitní. (VICENA, KOUBA).
Obecně je obmýtní doba stanovována pro každou dřevinu ve vztahu ke kulminaci přírůstu (který je odlišný podle bonit), a proto je průměrná doba obmýtí ovlivněna probíhajícími změnami druhové skladby. Vhodné je tedy porovnat i vývoj středního plošného věku hlavních dřevin. I z něj však vyplývá zvýšení středního věku jehličnatých dřevin o 11 let (20 %), a listnatých dřevin o 12 let (24 %) v průběhu 61 let. Vzhledem k tomu, že se střední věk listnatých dřevin od roku 1950 zvýšil více, než střední věk dřevin jehličnatých, lze z toho usuzovat i na dlouhodobě nedostatečný podíl těžeb listnatých na těžbách celkem.

Zpracováno s použitím materiálů ČSÚ, MZe a ÚHÚL.  

Autor:
Prof. Ing. Vladimír Simanov, CSc.
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.