Staré zlaté časy

 

{mosimage}

00CASY

Staré zlaté časy

O vytloukání srnce

Na vývoj parůžků srnce mají vliv různé okolnosti velmi měnlivé povahy. Hlavním činitelem zůstane však vždycky podnebí. V teplejší krajině vytloukají srnci dříve než v studené, v rovině dříve než na horách. Všeobecně nelze tedy pro celou zem určiti přesnou dobu vytloukání nebo shazování. Konečně ani v téže krajině nevytloukají všichni srnci současně, nýbrž mladí se obyčejně opozdí, ale učiní tak mnohdy i starý dobrý srnec.

Celkem možno však říci, že srnci vytloukají pozdě, což je zvlášť tehdy nápadným, dostaví-li se pojednou rok, kdy srnci vytloukají velmi záhy na jaře. Okolnost tato stane se nápadnou každému lovci, který svým revírem nechodí se zavřenýma očima, ale vysvětlení pro tento úkaz najde sotva. Někdy se to ovšem zdá býti jednoduchým zjevem, když byla ku př. mírná zima a málo sněhu a zvěř měla dosti paši, zvláště bylo-li také dostatečně hryzu dubového nebo bukového, nebo když bylo zvěři pilně zakládáno. Pak ovšem zdá se samozřejmým, že srnci záhy vytloukají a pěkné parůžky nasazují.
To by se zdálo na první pohled správným, kdyby nebylo jiných pozorování, která věc stavějí do jiného světla. Zima není totiž každého roku mírná. Většinou mrazy trvají dlouho, sněhu napadne mnoho, a kde se zvěři nezakládá, dostaví se citelné ztráty na zvěři. Dalo by se tedy očekávati, že srnec nevysadí dobře, ale proti všemu očekávání vytlukou srnci pravidelně, třeba zrovna ne výborně, ale přece o něco dříve než v minulých letech. Jaký vliv má tedy zima na vývoj parůžků? Že poměry paši mají vliv, to je známo, ale nejasným jest, jak málo vlivu mají různé způsoby zimy na dobu vytloukání. Někdy se nám skutečně zdá, že s tím zima nemá nic společného. Někdy po tuhé zimě mají srnci vytlučeno dosti záhy, někdy zas po velmi mírné zimě nosí dlouho do jara parůžky v lýčí, ačkoliv parůžky jsou už dávno zralé.
Taková pozorování vnucují nám přímo úsudek, že vytloukání není závislé na vlastní zimě, nýbrž na zimě pozdní, hlavně pozdních mrazech nebo pozdním sněžení. Dostaví-li se pravidelné jaro, můžeme počítati, že srnci vytlukou z lýčí dosti záhy, ať byla zima jakákoliv. A po tuhé zimě bývá jaro obyčejně pěkné. Naopak zase po mírné zimě bývá jaro velmi nepříjemné, někdy to ani skutečně jaro nebývá. Někdy trvá nevlídné počasí na jaře velmi dlouho, vzrůst rostlinstva vázne a srnci nosí parůžky, jaké měli v únoru, třeba až do konce dubna, a my se udiveně tážeme, proč? Možno snad míti za to, že vzrůst parůžků je rovnoběžný se vzrůstem rostlinstva? Ale je známo, že srnci mají parůžky skoro vyvinuté už v únoru. Co jim ještě přiroste na síle a délce výsad, není už tak značné. Kdo si myslí, že srnec dohoní v březnu, co v únoru zmeškal, je na omylu. Ačkoliv tedy jsou parůžky v únoru už hotové, trvá potom ještě velmi dlouho, než se dá srnec do jich vytloukání.
Doba tato zdá se záviseti na počasí. Je-li jaro takové, že všechno rychle roste, dozrají také parůžky konečně a bývají bez odkladu zbaveny lýčí. Přichází-li však jaro nesměle, ačkoliv tu už dávno mělo býti, trvá také dlouho, než srnci začnou vytloukati. Totéž se pozoruje při přebarvování, což nemůže býti nápadným, protože vývoj parůžků a srsti jsou skutečně v jisté souvislosti, a žádný srnec parůžky nevytluče, dokud nemá srst přebarvenou.
Ale nejen od jarní povětrnosti, také od individuality jednotlivých srnců je vytloukání závislé. Nelze o tom proto říci nic určitého, ačkoliv se říká, že silní srnci vytloukají nejdříve, ale výjimek je tolik, že se o pravidle vůbec nemůže mluviti. Často hlavní šesterák má ještě v lýčí, kdežto slabý špičák má už vytlučeno. Často složí lovec hlavního srnce a může se pak udiviti, že parůžky jsou ještě v lýčí. Zmýlil se lovec v špatném světle, narazil na výjimku, s jakou by opatrný lovec měl vždycky počítati.
Možno takové šesteráky, kteří mají dlouho v lýčí, považovati za méněcenné? Rozhodně nikoliv, neboť třebaže dlouho nevytloukali, vytlukou konečně přece. A jestliže jsme takového srnce považovali za slabého, přes to, že po vytlučení má pěkné lodyhy, poučí nás o opaku jeho přebarvení. Dostane červenou barvu srsti právě tak přesně, jako ostatní. Zdá se, že si dal jen na čas s vytloukáním, a jestliže se srnec jinak neproviní, nemusíme mu toto omeškání vyčítati.
Bude však třeba, aby lovec tyto opozdilce podržel na očích, aby se přesvědčil, jaké parůžky vlastně vysadí. Dokud má srnec v lýčí, nemůžeme o parůžcích souditi nic, teprve až je vytlučeno, můžeme si učiniti správný úsudek. Dále musí si všímati přebarvení. Nezačne-li srnec pozdě přebarvovati, a neprotáhne-li se pochod tento příliš do délky, není třeba takového srnce vyloučiti.
Poněvadž jsme doposud pojednávali jen o dobrých srncích, kteří nebyli churavci, mohou býti příčiny opožděného vytloukání také ještě jiné. Výzkumy o vývoji chrupu srnce pokročili již tak dalece, že možno mladého srnce zjistiti, že tací srnci mají nejlepší vlastnosti, a že pokud se týče vývoje parůžků, předstihnou vždycky svůj věk. To je tedy opak churavců, za jaké tací srnci bývali považováni. Pro jejich dosud mladý organismus bylo vytvoření velkého množství hmoty na parůžky velkým požadavkem, a když se vytvoření parůžků zhostili, potřebují potom delší doby k oddechu. To je také příčinou, že někteří srnci vytloukají nápadně pozdě, a tuto příčinu lovci dříve neznali. Jestliže srnec ještě koncem dubna nebo dokonce na počátku května nosil parůžky v lýčí, byl jako churavec odstřelen, a zatím to byl nejlepší mladý srnec v revíru. A tak také možno mnohého srnce, který se s vytloukáním opozdil, považovati za srnce mladého. Jestliže tedy srnec pozdě vytlouká, ale správně přebarví, je docela chybné považovati ho za churavce. Musí se spíše takovému opozdilci popřáti čas k vytlučení, což jistě nebude taková škoda, jako kdybychom toto opoždění považovali za příznak churavění a nevědomky odstřelili dobrého srnce.

Pohlednice pro měsíc duben
Srnec a jeho parůžky

Jako jelení a daňčí parohy, tak i srnčí parůžky jsou z počátku měkké a potažené lýčím, které jest porostlé jemnou srstí šedou. Zaschlé lýčí otlouká vidlák, křižák i každý silnější srnec v únoru nebo v březnu a dubnu. Vytlučené parůžky jsou hnědé se špičkami lesklé bílými. Nejčastěji vytloukají srnci parůžky své o stromky s měkkou korou, asi jako prst silné, nejraději o modříny.
J. V. Černý: Myslivost, 1895
(druhé opravené vydání)

Svět myslivosti na Facebooku