Raphael Bogrand – můj zastánce a ochránce

 

00PRUV

Raphael Bogrand – můj zastánce a ochránce

Vladimír Paulišta

V 60. letech jezdili na bažantí hony do Židlochovic zpravidla západoněmečtí lovci s osvědčenou a ověřenou střeleckou úrovní. Pokusy Čedoku získat pro židlochovické hony s vysokými výřady také trvalou francouzskou klientelu se nedařily. Francouzi, v zásadě méně movití, neměli zájem o nákladné hony s vysokými výřady. Dávali přednost ploužení, a zejména měli zájem o lov zajíců, což bažantnice neumožňovaly.

V r. 1960 zajistil Čedok desetičlenné francouzské skupině Bogrand tři lovecké dny s ubytováním v židlochovickém zámku a já jsem byl pověřen tuto skupinu doprovázet. Naprosto nezvyklé bylo její složení: otec Bogrand s manželkou, tři synové s manželkami a dcera s manželem. Žádný jiný doprovod nebo osobní přátelé. Prostě samí Bograndi, a všichni stříleli. Rodinná sešlost loveckých amatérů byla po střelecké stránce „nic moc“, jak jsme si ověřili po prvním loveckém dni. A tak jsme s touto skupinou lovili ploužením v okrajových pásech Knížecího lesa a Měnínské bažantnice, aniž bychom příliš narušili stavy bažantů před plánovanými prvohony. Podařilo se střelit i několik zajíců, hosté byli spokojeni a pořadatelé také. S vyúčtováním jsem neměl nejmenší problémy, spravil to jeden podepsaný šek. To byl jen začátek. Skupinu Bogrand ve stejném složení jsem pak měl to štěstí doprovázet plných 16 let. S panem Bograndem jsme si nějak padli do oka, rozuměli si, a já rád přiznávám, že jsem si užíval doprovázení této rodinné sešlosti na lovech převážně u mysliveckých sdružení. Francouzští hosté oceňovali nejen lov spojený s našimi tradicemi, ale zejména závěrečné poslední leče se zábavným programem. Ve Francii si myslivci nepotrpí na lovecké tradice, mysliveckou mluvu a úctu k ulovenéné zvěři. Nevědí, co je výlož a slavnostní výřad, nebo že se vyložená zvěř nesmí překračovat. Toho jsem pravidelně využíval k osvědčené lsti: před řadou střelených bažantů jsem k sobě zavolal vyhlédnutého novice tak, aby musel překročit výlož, což se neobešlo bez hurónského řevu honců a nabíječů. Provinilec byl ihned na místě potrestán několika ranami zavazákem a na poslední leči pak musel předstoupit před čestný soud.

Jednou po takové poslední leči s obvyklými mysliveckými písničkami, výměnami dárků a vyhlášením krále honu mi pan Bogrand povídá: „Poslyšte Vladimíre, co byste  řekl tomu, odstěhovat se na nějaký čas s manželkou do Francie, kde byste organizoval lovecké zájezdy?  Já bych vám to zařídil.“ Z dnešního pohledu návrh zcela běžný, ale v tehdejším totalitním režimu však nepřijatelný. Zvláště když v  případě mé osoby šlo o nestraníka poznamenaného Kainovým znamením „nepřítele socialistického režimu“. Kupodivu se návrh podařilo uskutečnit, měl jsem neuvěřitelné štěstí. Prostřednictvím Polytechny jsem 14. července 1967 nastoupil u pařížské lovecké kanceláře Orchape jako náborový pracovník a lovecký expert. Zkušební doba byla sice půl roku, ale nakonec to tam se mnou vydrželi dvě desítky let až mého odchodu do důchodu. Musím podotknout, že to bylo nejkrásnější období mého profesionálního i rodinného života. V Paříži jsme bydleli u Bograndů v jejich rezidenci v Saint Cloud, kde jsem měl možnost poznat každodenní život a vztahy v rodině této zajímavé osobnosti. Pan Bogrand, dnes již dávno nebožtík, by se na mě určitě nezlobil, kdyby se dověděl, že zveřejňuji informace o jeho kariéře i soukromém životě.

Světlo světa spatřil pan Bogrand v prvním roce minulého století jako druhorozený syn majitele obchodu smíšeným zbožím v Bretani. Když vystudoval, pracoval jako prodavač, nejprve v otcově obchodě, a pak v několika velkoobchodech. Do r. 1950 se mu podařilo vybudovat v Bretani síť jednotkových obchodů, něco jako tehdy naše Jepa nebo Aso, předchůdce dnešních koncernů Globus nebo Carrefour. Po pěti desítkách let z toho byl podnik s tisícovkou zaměstnanců, v němž byli vedoucími jednotlivých sekcí vesměs Bograndovi rodinní příslušníci. V Soloni vlastnil pan Bogrand menší honitbu, která mu sloužila především k setkávání s obchodními partnery. K dispozici tam byla lesovna, o jejíž údržbu se starala rodina hajného. Mně bylo přisouzeno, abych tam po „našem způsobu“ zavedl drobnosti, které by zlepšily zastaralý lovecký provoz: měl jsem zajistit vybudování krmelců, zásypů, napajedel, zvěřních políček a postupně zavést i polodivoký chov bažantů. Když se tam sjela na hon menší společnost, rád jsem předváděl, jak říkal pan Bogrand, svoje lovecko-průvodcovské „pitominy“, čímž byly míněny nástupy, výlože, slavnostní výřad, vyhlašování krále honu a ukázky výcviku loveckého psa, dovezeného samozřejmě z Československa.

Panu Bograndovi vděčím za mnohé. Zejména na počátku mého působení v novém, nezvyklém prostředí jsem se rád řídil jeho prospěšnými radami. Mohl jsem se na něho s důvěrou obracet pokaždé, když jsem měl nějaký problém nebo malér. Zajistil mi spolupráci s pařížskou televizí a jeho přičiněním mi lovecký časopis Chasseur francais uveřejňoval každý měsíc sloupek s novinkami o myslivosti v zahraničí. Byla to tehdy velmi účinná reklama pro kancelář Orchape.        

V této souvislosti menší humorné odbočení. Lovecký časopis Chasseur francais mi jednou v dubnu, tedy v aprílovém čísle, uveřejnil montáž fotografie sedícího zajíce s roztaženými křídly,  s vysvětlením, že jde o nový druh lovné zvěře, který se podařilo vyšlechtit československým myslivcům. Zajímavý kříženec se svižně pohybuje po zemi a podle potřeby také létá stejně rychle jako bažant. Tímto „bažozajícem“, poskytujícím velmi dobrou zvěřinu, hodlají českoslovenští myslivci zazvěřit honitby,  navštěvované zahraničními loveckými hosty. Od redakce časopisu jsem obdržel dopis jednoho zájemce se žádostí o urychlenou nabídku s cenou a dodací lhůtou tohoto zajímavého exempláře ...

Pan Bogrand měl vliv i na úspěch mé knihy o lovech v Československu, kterou lovecká kancelář Orchape následně rozesílala před Vánoci svým francouzským klientům, kteří k nám jezdili lovit. Aby to nebyl jen luxusně vybavený reklamní tiskopis, ale zároveň též osobní vánoční dárek, musel jsem každou knihu jako autor nejen podepsat, ale doplnit věnováním. Byl to nepředstavitelný úkol, který bylo nutné zvládnout za pouhé tři týdny. V Orchapu knihy každý den pečlivě balili a odesílali a do Vánoc jsme to přece jen nakonec vše stihli. Výsledek neobvyklé akce byl nečekaný: zájemců o lovy u nás se přihlásilo tolik, že v Orchapu museli přijmout další zaměstnance. Ale co bylo ještě důležitější, tato kancelář získala ve Francii exkluzivitu pro zájemce o lovy v Československu. V pražském Čedoku také uvítali zjednodušenou agendu s partnerem, u něhož působil česky hovořící lovecký průvodce. Povzbuzen tímto nečekaným úspěchem jsem pak napsal ještě dalších sedm knížek s loveckými náměty.

Na mých „literárních výplodech“ má tedy nepřímou zásluhu pan Bogrand, a já velmi lituji, že mi nebylo dopřáno mu za to poděkovat. Svůj zajímavý život ukončil v r.  1983, a tak mu alespoň tímto způsobem posílám vděčnou vzpomínku do věčných lovišť.

Svět myslivosti na Facebooku