Jak jsem sbíral shozy na Špicberkách

Ing. Zdeněk Auerswald

Špicberky, které Norové nazývají Svalbard (studené pobřeží), jsou jednou z nejsevernějších obydlených oblastí zeměkoule. Tvoří je několik ostrovů a ostrůvku, z nichž více než polovinu pokrývají ledovce. První zmínky o souostroví, pocházející z islandských kronik z r. 1194, upadly v zapomnění, a tak se objevení Špicberků připisuje holandskému kartografovi Willemu Barentsovi, který je objevil náhodou v r. 1596. V dobách lovu velryb, především velryby grónské, patřila oblast mezi významná velrybí loviště. Přispívala k tomu i skutečnost, že se na Špicberkách těžilo kvalitní černé uhlí, v té době velrybáři velmi ceněné.


Špicberky patří Norskému království. V současné době na souostroví trvale žije asi 2800 obyvatel, z nichž asi 1700 bydlí ve správním středisku Longyaerbyen, kde má své sídlo vládní pověřenec – sysselmann. V Longyaerbyen funguje moderní letiště, přístav pro lodi, kostel, muzeum, obchodní centrum i univerzita.
Člověk, který se chce na Špicberkách věnovat lovu, nemusí mít zbrojní průkaz. Zbraň je mu zapůjčena státní správou za určitý poplatek. Dosti zajímavě na našince působí, když potká mladou dívku s kulovnicí přes rameno. A ještě jedna špicberská zajímavost – na jedné z dopravních značek nabádající řidiče ke zvýšené pozornosti je zobrazen lední medvěd.
Ale zpět k nadpisu mého článku. Každý myslivec mi dá jistě za pravdu, že ho potěší, najde-li shoz a zpravidla je jedno, jde-li pouze o srnčí parůžek, nebo o daňčí či jelení paroh. Mnoho myslivců, k nimž patřím asi i já, obětuje spoustu volného času a věnuje se hledání shozů. Mým přáním bylo najít na Špicberkách sobí shoz.
V době mého pobytu byl v oblasti polární den, takže když naše letadlo přistálo v 125 hod., nedalo se téměř poznat, je-li den či noc. K místu, kde jsme si postavili stany, záhy přitáhla tlupa čtyř sobů s parožím v lýčí. Bylo to mé první setkání s touto zvěří v přírodě. Porovnával jsem vzhled sobů se vzezřením naší jelení zvěře a konstatoval, že impozantností a krásou se sobi jelenům nevyrovnají.
Následující den jsme se vydali na sedmidenní okružní cestu po ostrově. Všude nás provázela tundra, skalnatá „poušť“, místy sníh a ledovce. Hned v prvním údolí zvaném Grumatdalen jsme potkali skupinu šesti mladých Norů, z nichž jeden měl k batohu přivázaný silný sobí shoz. Závistivě jsem se za ním otáčel, ale to jsem ještě nevěděl, co mne čeká.
Druhý den jsme sestupovali dalším údolím, jímž jsme chtěli pokračovat v cestě. Všude, kde byla tundra, jsme potkávali soby. Když jsou tam sobi, měly by někde být i jejich shozy, uvažoval jsem.
Došli jsme k moři a zjistili, že budeme muset počkat několik hodin než odliv obnaží břeh, po němž půjdeme dál. A tam jsem se dočkal překvapení. Všude, kam jsem se dalekohledem podíval, jsem viděl ležet shozy! Někde pár, jinde jen jeden. Během přibližně hodiny jsem jich nasbíral 17. Při následném pochodu tundrou jsem téměř všude viděl další shozy, ale už jsem k nim nezacházel.
Sbírku mých jeleních, daňčích a srnčích shozů obohatily dva sobí shozy, které mi budou připomínat drsnou krásu Špicberků. Před očima budu stále mít tisíce alkounů a racku sedících na pobřežních skalách. Jen jedno se mi nesplnilo – vidět ledního medvěda.

Svět myslivosti na Facebooku