Ještě jsou tady …

Jiří Bílý

Vincenc Jelínek jel po známé silnici, na které se střídaly úseky dálničního typu s těmi zastaralými, se záludnými a nebezpečnými zatáčkami. Jel tudy nesčíslněkrát a věděl, že do Horní Plané to bude trvat kolem tří hodin. Podle situace. Vracel se na místa, která důvěrně znal a kde prožil většinu života i mnohé křivdy. S myslivostí měl zpočátku  společné jen příjmení. Křestní dostal po udřeném šumavském sedlákovi, svém dědovi, který ho nesl ke křtu. Nikdy dědu nepoznal, ale už dávno mu to odpustil.


Vysokoškolsky vzdělaný odborník na zpracování dřeva byl na pilách ve Stožci i v Černé vždy až druhý. Musel se neustále hrabat v papírech. Měl je ve vzorném pořádku, neúplatný, a proto neoblíbený. Muž na svém místě, který nedokázal ani jednou přimhouřit oko. Místo do hospody chodil s rodinou pravidelně do kostela. Když ředitel ve Stožci odešel do důchodu, bláhový Jelínek se domníval, že konečně nadešel jeho čas. Ale vyměnili mu místo se zástupcem ředitele v Černé, který byl zřejmě dobře zapsán u vrchnosti, a proto vzápětí povýšil do Stožce.
Inženýr Jelínek obvykle nechápal svoji situaci a nepochopil ji ani mnohem později, když byl překvapivě zvolen poslancem vládní strany a stal se ministerským radou. Jednou jsi dole, jednou nahoře.
Zůstal stále stejným poctivcem a bílou vránou mezi poslanci, ale jeho život se změnil. Snažil se získat známé, nebo dokonce přátele. Musel se začlenit a uvědomil si, že nejbližší je mu les a myslivost. Získal lovecký lístek. Chyběl mu počáteční zápal, ale přestal odmítat pozvánky k lovu a občas se v parlamentu o přestávkách zařadil mezi početnou skupinu lovců. Většinou to byli ale jen střelci a on se střelbou příliš nezabýval.
Moc toho neulovil a jeho průvodci nechápali, proč se váhavý střelec často tak dlouho připravoval, až se zmenšila pravděpodobnost jisté rány. Neradi jej doprovázeli, protože pak často museli obtížně vysvětlovat svým představeným, proč pan rada nestřílel, když měl střelit. Pan rada a poslanec se však raději díval, aby nespustil tu odyseu po chybné ráně nebo dokonce postřelení.
Na první víkend v dubnu se ale inženýr Jelínek těšil jako dosud nikdy. Pozvali ho na tok tetřívků. Tetřívky pozoroval již několikrát v mnohem dřívějších dobách, kdy se krčil v boudě ze smrkových větví a v Mysliveckém údolí se tetřívků slétaly desítky. Nyní to bude jinak. Už je jich málo a budou muset nahoru na rašeliniště. Tam, kde dříve stál plot s ostnatým drátem. Těšil se. Vedle klobouku na zadním sedadle auta ležela nová malorážka se zaměřovacím dalekohledem. Ještě si z ní nevystřelil. Co kdyby přišla liška?
V sobotu za hluboké tmy vyjeli se zkušeným průvodcem terénní toyotou. Průvodce Václava znal již jako malého kluka. S jeho otcem se setkával na faře. Stoupali blátem, pak na zmrazcích a nakonec na sněhu. Poslední úsek namáhavě vyšlápli v měkkém, rozbředlém sněhu, do něhož se bořili až po kotníky. Konečně se dostali na okraj rozsáhlé louky.
Zastavili se u rozbořeného stavení, kde ještě rostly zplaněné ovocné stromy. Až tady, na samotě, žila kdysi německá rodina.
Usadili se na balících slisované slámy ve skrytu rozpadlého laťového plotu. Hvězdy začínaly blednout. Proti obloze rozlišili pahýly bříz zohyzděných vichry. Stromy lemovaly starou cestu, už dávno zarostlou vysokou travou. Holé plochy mezi plotnami zbytků ledu prosvětlily.
„Vidíte ty tmavé skvrny? To jsou slepičky.“
Rada přikývl, i když je ještě nerozeznal. Zaslechl však, jak se začaly ozývat přerušovaným kvokáním. Frrr! Přilétl první kohoutek, na chvilku se posadil na větev břízy a pak žuchl mezi slepičky. A hned za ním druhý a další. Zapadli do travin se silným tlumeným úderem. Na tokaništi se otevřela scéna přírodního divadla. Kohoutci začali se svým tancem. Nadskakování, rozevřené lyry, natažené krky, křídla uvolněná až na zem a charakteristické bublání. S příchodem slunce začaly tmavé obrysy tokajících kohoutků měnit barvu. Černomodrá s kovovým leskem, bílé hvězdy v ohbí křídel a svítivě bílá pod tatrčemi. Okrajové, zahnuté srpky lemovaly čerň vztyčených vějířů. Nad světly se objevila malinová červeň poušků. Kohoutci měnili místa, nadskakovali vysoko proti sobě: chšš, chšš, bublání se zesilovalo i zeslabovalo. Nahnědle, chudě zbarvené slepičky seděly bez hnutí v očekávání.
Pak se na východním obzoru objevila rychle stoupající oranžová koule. Tanec ustával, několik tetřívků se ještě vrátilo na větve bříz, bublání přestávalo. Konec divadla – a pak najednou frrr a skoro všichni odlétli.
Ticho, to byla krása.
Zdálo se, že se nic neděje. Podél cesty se však neslyšně, s čenichem u země, drobným vytrvalým klusem blížil lišák. Odbočil k tokaništi a pak náhle strnul s mordou nataženou k osamocené slepičce.
„Střílejte!“
V okamžiku, kdy bral do ruky zbraň, si však rada Jelínek uvědomil, že letos dosud nevystřelil. Znervózněl ještě víc než obvykle a nedokázal ustálit hrot zaměřovacího kříže.
„Střílejte!“
Bylo to sugestivní a lovec ukvapeně stiskl spoušť v okamžiku, kdy lišák zaútočil.
Před lišákem vylétl sníh. On však „nechybil“.
„Do p…..,“ spolkl průvodce. Až nyní strhl z ramene brokovnici, ale lišák se slepičkou v mordě byl již příliš daleko. Zbytečný výstřel.
Václav byl povinně zdvořilý i když by raději řekl asi něco od plic. Jen si však povzdechl.
„To byla velká škoda. Tetřívků už jenom ubývá.“
Dolů jeli beze slov. Zdrcený rada se ihned vracel do Prahy.


Svět myslivosti na Facebooku