Mé obavy o osud volně žijící jelení zvěře

Ostuda s bulharským světovým rekordem poodhrnula roušku zahalující původ mnoha silných trofejí a ukázala, kam až může vést komerčně zaměřené myslivecké podnikání. Svého času jsem napsal „provokativní článek“ s názvem Přezimovací obůrky z jiného úhlu pohledu (Svět myslivosti č. 9/2005). Vůbec jsem v něm nechtěl zpochybnit význam těchto zařízení pro ochranu lesa. Mým úmyslem bylo upozornit na možné důsledky pro volně žijící jelení zvěř.

Názory na přezimovací obůrky se různí. Mnozí praktici mi dávají za pravdu a podtrhují zejména tu skutečnost, že zvěř po vypuštění z přezimovacích obůrek loupe i v létě, a to proto, že se tomuto zlozvyku naučila v obůrce v podstatě z nudy a nedostatku pohybu. Lesníci státních lesů však argumentují tím, že bez tohoto zařízení by museli jelení zvěř v honitbě téměř vystřílet, aby podstatně omezili škody zvěří páchané v zimním období na lesních porostech. A na závěr zkušenost odborníka: v literatuře jsem se dočetl, že ing. Lochman po návštěvě podobných zařízení v Rakousku při tehdejších početních stavech jelení zvěře tato opatření schvaloval. Zároveň však upozorňoval na důležitou podmínku: přezimovací obůrky považoval pouze za dočasné opatření, které by mělo trvat nejdéle po dobu redukce stavů zvěře v příslušné oblasti.
Proč mám obavy o osud „divokého horského jelena“? Ve zmíněném článku jsem naznačil, že přezimovací obůrky jsou cestou k jeho „polokrotkému chovu“. Oprávněnost této obavy potvrdí všichni, kteří pravidelně dopravují krmivo do přezimovacích obůrek. Laně a s nimi veškerá mladá zvěř vybíhá v ústrety již při zaslechnutí prvních zvuků blížícího se povozu s krmením. Opodál netrpělivě vyčkává, až zásobení krmné linky skončí, a poté se nahrne na krmeliště. Postupně zkracuje únikovou vzdálenost při vyrušení a ztrácí plachost. Na jaře se potom vykrmená, „odčervená“ a v plné síle rozběhne do okolních lesů, kde jí pro změnu prostřela stůl matka příroda. Podle pozorování lesního personálu se ani během léta příliš nevzdaluje od obůrek, aby se v případě nouze měla kam vrátit. Je proto přirozené, že se do těchto míst před říjí stahují jeleni, a to i ti, kteří v obůrce nepřezimovali. Za stavu, kdy je podstatná část zvěře z honitby po nezanedbatelnou dobu v roce „zavřená u koryt“ nebo poblíž přezimovacích obůrek, se nabízí hned několik možností, jak této situace využít. Není tajemstvím, že myslivecký provoz ve většině honiteb bývá ztrátový, a to tím spíše, když je zatížen náklady na zřizování a provoz přezimovacích obůrek. Kdo může zaručit, že uvedené zařízení nebude využito i jiným způsobem, než pro který bylo původně určeno? Zkušenosti nejen z Rakouska k tomu dávají potřebný návod. To však již nemá s chovem a lovem jelení zvěře ve volnosti nic společného.
Dnešní honbu novodobých podnikatelů a zbohatlíků za co největšími trofejemi nelze nazvat jinak, než snobismem. Nemůžeme se divit, že poptávka této specifické klientely odstartovala produkci trofejí, podobných té bulharské. Síla a hodnota trofejí v těchto případech není dokladem loveckého umění „lovců“, ale spíše svědčí o velikosti jejich konta. Jak dále zabezpečit stále vzrůstající zájem o silné trofeje a přitom řídit chov jelení zvěře tak, aby se její stavy co nejvíce přibližovaly stavům normovaným? Přimlouvám se za to, aby raději byly radikálně sníženy stavy jelení zvěře ve volnosti a ubylo tak škod na lesních porostech. Bude zachován požitek a radost z lovu „krále hor“ v jeho přirozeném prostředí. A těm, kteří mají zájem o rekordní trofeje, bych doporučil lov v oborách. V nich lze tolerovat případné snahy o umělé zvyšování kvality trofejí. Vždyť trofej pověšená na stěně loveckého pokoje svůj původ neprozradí.

Ing. Lubomír Klement, Lipník nad Bečvou