Nad skandálem s velkou jelení trofejí

Při pohledu na titulní stránku zahraničního loveckého časopisu s velkou fotografií „rekordního bulharského jelena“ (viz článek ve Světě myslivosti č. 1/2007 – pozn. red.) jsem byl fascinován mohutností a členitostí paroží. Překvapila mě nepřirozená, světlá barva paroží bez zjevných známek vytloukání, ale dál jsem o tom nepřemýšlel. Vím totiž, že na Aljašce se loví silní karibu s parožím v lýčí a losi často s nedostatečně vytlučeným parožím. Mimo to jsem viděl fotografie výlože zvěře z naháňky ve Skandinávii, na které byli také losi s parožím v lýčí. Připadá mi to sice jako „zločin“ a neúcta ke zvěři, ale ctím pravidlo „jiný kraj, jiný mrav“.

Po zveřejnění kritik zmiňovaného jelena z Bulharska mě napadlo, že se k trofeji mohla vyjádřit již hodnotitelská komise při jejím bodování. Je přece složená z odborníků, jimž prošly rukama stovky, nebo spíše tisíce trofejí. Ti musí mít opravdu hodně poznatků a zkušeným okem by jistě dokázali posoudit původ trofeje. Ale potom jsem si uvědomil, že tohle není jejich starost. Dostali na stůl parohy, změřili je, posoudili a sečetli body.
Uvažuji o tom, co asi rozpoutalo tuto neuvěřitelně agresivní kampaň, a myslím, že to byla závist. Zrušení platnosti světového rekordu pokazilo radost lovci a naopak potěšilo držitele dosavadního rekordu. Nemyslím si, že by se tím něco zásadního změnilo. Pokud budou následovat soudní tahanice, budou z toho profitovat jenom advokáti, ale na výsledku se nic nezmění.
Jak by chtěl někdo rozlišovat trofeje z obor a z volné přírody? Už ve 30. letech minulého století probíhaly podobné diskuse kolem Vogtových jelenů z Děčínského Sněžníku. Při té příležitosti také zazněl názor, aby byly odděleně hodnoceny trofeje jelenů z volnosti a z obor. Závěr byl takový, že je to nesmysl, a podobně tomu bude i nyní. Málokdo asi pochybuje o tom, že i v minulosti byly přisouzeny vysoké bodové hodnoty trofejím jelenů vyprodukovaným v „chovných obůrkách“.  Neznám však nikoho, kdo by si troufl bez laboratorního vyšetření rozhodnout, je-li tomu skutečně tak. Činit odpovědnými členy hodnotitelské komise asi není možné. Ohodnotili trofej po bodové stránce, ale pochybuji, že by byli ochotni přijmout odpovědnost za verdikt, zda šlo o trofej z volnosti, či trofej z oborního chovu. A proč také? Čemu by se tím pomohlo?
V každé době se najdou lovci, kteří budou ochotni zaplatit vysoké částky za odstřel silné zvěře s mohutnou a neobvyklou trofejí, ať už s vědomím, že s trofejí „není vše docela v pořádku“, nebo nevědomky. Záleží pouze na lovci samém, jak se rozhodne. Jsou mezi nimi tací, kteří zásadně odmítají lovit jakoukoliv zvěř v oborách, na vnadišti či újedi apod. Existují lovecké skupiny, které přestaly mít zájem o bažantí hony na zvěř z „odchoven“ a začaly jezdit pouze na divoké bažanty. Ale jiným to zcela evidentně nevadí. V souvislosti s kritikou honby za enormně silnými trofejemi jsem si vzpomněl na článek ve Světě myslivosti č. 5/2006, v němž autor mimo jiné zesměšňoval myslivce, kteří schraňují trofeje paličkáčů a špičáků, aniž by si uvědomil, že i tyto trofeje jsou upomínkou na lovecké zážitky a zároveň projevem úcty k ulovené zvěři.
Lovecká etika – to je jistě téma na diskusi, v níž lze očekávat velké množství a rozmanitost názorů. Třeba se ještě naskytne příležitost přidat se k ní.

Radomír Pacina, Jičín

Svět myslivosti na Facebooku