Alkoholíci mezi živočichy

To není pravda, to je mýlka, domnívá-li se mnohý ze čtenářů, že jen pán přírody – člověk – má právo a zhusta také i chuť si notně přihnouti. Také zvířata nesmíme považovati za abstinenty, naopak, je-li příležitost dostati se ku lihovým nápojům, tuze ráda holdují zálibě v požívání alkoholu. A jaký div, když člověk, který rád mívá soudruhy, jež „břímě jeho“ mu pomáhají nésti, vychovává tak mnohého čtyrnohého svého přítele na dokonalého bumbáristu. Jak často buršácký hafan, čili čtyrnohý buršák, zvykl sobě na obyčeje a „ušlechtilý“ mrav svého pána, vlastně zvyknouti musil a nikdy – což je ku podivu. – nečinil tak s nechutí, nerad.
Světoznámý šimpanz Konsul nesmírně rád miloval alkohol a vůni cigarett. Ale také u jiných zvířat se pozorovalo podobně a přírodovědecký časopis, vydávaný prof. Potoniem, nedávno uveřejnil dva články, v nichž F. W. Brinkmann a prof. Kolbe podávají své zkušenosti o vosách, jež chovány byly v zajetí, byvše tu krmeny cukrovou vodou. Jednoho dne nakapáno jim do nápoje trochu lihu. Ačkoliv dříve vždycky jen několik málo vos současně ukájelo životní potřebu svoji, shlukla se nyní najednou celá společnost ku misce a popřávala si lákavých hodů tou měrou a tak dlouho, až všecky ztuhly a beze smyslů na hřbet se převalily; některé padly pod tíhou břemene po pijácku přímo „pod stůl“ (do misky), ostatní válely se kolem. Tonoucím poskytnuta z milosrdenství pomoc, aby neutonuly. Teprve ponenáhlu se probouzely ze své „opičky“ a oddávaly se jedna po druhé, leč nesmírně líně svému obvyklému zaměstnání. O indickém kaloni jedlém víme, že s velikou chutí vyprázdňuje a se opijí šťávou, vlastně vínem palmovým, jež domorodci malajští chytají z poraněných stromů do zavěšených nádob, takže z rána „do němoty zpiti“ bývají nalézáni pod stromy, ne-li dokonce v nádobách utopeni.
Ani ptáci nejsou abstinenty. Zkuste jen a pak pozorujte, kterak kohout si náruživě pochutnává na chlebíčku v kořalce namočeném. Uvidíte, že následky „rauše“ i u něho brzy se dostaví ve způsobu nekonečného kokrhání (zpívání) a tlučení křídel o sebe, neklamné to známky zvýšené radosti ze života a touhy po činech; než i tu dostavuje se záhy reakce. Všechna naše domácí zvířata – hovězí dobytek, ovce, kozy i vepři – tuze si libují čerstvé matoliny (výtlačky při lisování vína) a také se jimi nachmelí. Největšími pijany dlužno pokládati medvědy a slony; o tom lze se přesvědčiti v zoologických zahradách nebo u potulných medvědářů. Kmotr mumlal dokonce má na kořaličku „medvědí žízeň“. Následky požitku alkoholu u zvířat jsou co do jakosti (qualitativně) skoro tytéž, toliko co do mnohosti (quantitativně) se od sebe liší. Dvěma jezdeckým koním, dle svědectví starého kavaleristy, bylo v opici tak zle, že je musili zastřeliti.
Plemeno koček řadí Brinkmann ku abstinentům, kteří opovrhují tímto nápojem ďábelským, aniž by se jej dotkly; avšak prof. Kolbe to popírá. Nehledě k tomu, že kočky rády vyhledávají nervy dráždící požitky, jako kozlík (baldrian), šantu kočičí nebo kafrovník, ony sami alkoholem nepovrhnou. Jsou známy zaručené případy, že kočky ku př. anglickému plum-puddingu s rumem přednost dávají před jinou potravou, že jiné zase, byvše léčeny oportským vínem, vždy po tomto požitečku úžasně toužily. I mohutnější zástupci pronárodu kočičího, ku př. pardalové, lapáni bývali ve starověku jedině tím způsobem, že použilo se, jak dějepisec římský, Appiunus, se zmiňuje, nezřízeného požitkářství a náruživosti v požívání alkoholu. V písečné poušti vyhledán malý pramének, tvořící studánku, k níž pardalové (tehdá asi hojnější) denně chodívali napájeti. Sem dopravili lovci dvacet džbánů silného vína, vlili je do vody a ukryli se opodál. Dostoupilo-li slunce o polednách nejvýše a žárem vše prahlo, přicházely šelmy žízní mořené a zároveň líbeznou vůní vína zlákané, srkajíce blaženě a hltavě rajský nápoj. Brzy na to dostavily se následky; pardalové počali tančiti, poskakovali vesele kolem, než ponenáhlu umdlévajíce, potáceli se, až sklonili hlavy a usínali známým tvrdým spánkem bumbálů jako zabiti. Pak ovšem bylo snadno lovcům se jich zmocniti a je spoutati. Což jste neviděli malovaného pánbíčka pijaristů, Baccha, kterého hned malíři starověcí zobrazovali s pardalem?
Jen to jest nám divné, že na tohleto pan Brinkmann nepřišel, pak by byl věru kočičí rod nebral v ochranu.
Slůvko „kocour“ („kocovina“), německy Kater, nemá ale proto s naším černým domácím kocourem nic společného, dle učeného badatele německého, prof. Kolbeho, nýbrž sluší hledati příbuzenstva slova tohoto ve slově „katarrh“. Ale našel se opět praktikus nad theoretika, žák bezpochyby nad mistra, který tuto záhadu mezinárodní objevil, dosud rouškou tajemství zakrytou, jenž tvrdí a dokazuje, že „kacnjamr“ původně zněl „kocnjamr“. Než slovíčko „kocn“ (viz „kocovina“?) jest slovo příliš buršíkosní a proto utvořeno z něho „spodobon“ „kacnjamr“, poněkud jemnějšího zvuku, jak patrno, leč ve významu se nikterak neměnící. Nu, a protože tato stvůra toliko v mužském rodě se vyskytuje, zvolen proto také mužský tvar rodu felis a přezván na „kocoura“. Dixit!
Čáslavák, Lovecký obzor č. 2/1905, roč. IX.


Svět myslivosti na Facebooku