Na lovecké cestě kolem světa – severní a jižní Amerika, Afrika, Austrálie a Nový Zéland

Redakce

V dubnovém čísle Světa myslivosti jsme se v článku „Na lovecké cestě kolem světa“ věnovali lovecké turistice, konkrétně stručnému přehledu loveckých možností v Evropě a Asii. V tomto čísle se zaměříme na lovy v severní a jižní Americe, Africe, Austrálii a na Novém Zélandu.

NA LOVECH ZA VELKOU LOUŽÍ
Putování po virtuální lovecké mapě začneme v nejsevernější části severoamerického kontinentu – na Aljašce, která je největším státem USA. S nadsázkou lze říci, že tamní příroda je mnoha našim myslivcům důvěrně známá – z dobrodružných filmů o zlatokopech či z různých přírodopisných dokumentů. Lovecké možnosti na Aljašce jsou velmi pestré – v rozsáhlých oblastech lze lovit několik druhů medvědů (medvěd hnědý, baribal, kodiak, grizzly), karibu, losa, ovci aljašskou, kamzíka běláka, vlka atd. Je však třeba podotknout, že lov na Aljašce je pro „průměrně“ finančně zajištěného středoevropského myslivce velmi drahý.
Krajinářsky i lovecky nejzajímavější provincií Kanady je Britská Kolumbie, jež představuje pro mnoho zahraničních lovců skutečný lovecký ráj. Spektrum zvěře je ještě širší než v případě Aljašky. To vše se ale může časem změnit, neboť s těžbou dřeva a rozvíjejícím se lesním hospodářstvím je stále více domácích lovců nuceno pronikat za loveckými zážitky do vzdálenějších oblastí, zvyšuje se tlak na zvěř a v některých částech země se snižují lovecké možnosti.
Také ostatní provincie Kanady poskytují dobré lovecké příležitosti, ale trofejová kvalita zvěře (např. losa) klesá, a to směrem od západu na východ. Zvláštností je region Nunavik, ležící v severní části provincie Québec. V Nunaviku žije společenství původních obyvatel severovýchodní Kanady – Eskymáků (Inuitů), kteří mají právo lovit lední medvědy a toto právo mohou postoupit i loveckým hostům. Lovit se tam smí jen tradičním způsobem pomocí saní se psím spřežením, sněhové skútry nejsou povoleny.
V USA žije široké spektrum lovné zvěře – od mohutného bizona přes ovci tlustorohou až po jelence běloocasého a ušatého či vidloroha. Za zmínku stojí stát Texas, kde jsou chovány nepůvodní druhy zvěře označované „Texotics“. V tamních honitbách může lovec lovit téměř „vše“ – od afrických antilop až po muflona. Ne vše má ale pouze světlé stránky. Zavrženíhodným extrémem se před několika lety stala možnost odstřelu zvěře přes internet, kdy lovec mohl ze svého počítače „zamířit“ na vybraného jedince stojícího na vnadišti a pomocí klávesnice vystřelit. Texaské úřady naštěstí na případ rychle zareagovaly a tento způsob „lovu“ zakázaly.
Je třeba upozornit, že USA po teroristických útocích z 11. září 2001 výrazně zpřísnily předpisy o dovozu zbraní. Podle dostupných informací je zapotřebí požádat příslušné úřady o povolení dovézt zbraň již osm týdnů před vstupem do země, což ztěžuje objednávání lovu tzv. „na poslední chvíli“.
V jižní Americe hrají v lovecké turistice významnou roli jen Argentina a Chile. Poplatkové lovce tam vedle honů na pernatou zvěř přitahuje především lov jelena lesního. Jelení říje v tamních podmínkách probíhá v měsících březnu a dubnu, což je atraktivní pro evropské lovce, kteří v té době teprve čekají na začátek lovecké sezóny ve svých domácích honitbách. Z jihoamerického kontinentu stojí za zmínku ještě Uruguay, a to díky dobrým možnostem lovu holubů.
 
ČERNÝ KONTINENT – STÁLICE MEZI LOVECKÝMI DESTINACEMI
Popisovat důležitost Afriky z hlediska lovecké turistiky v minulosti i v současnosti je zcela zbytečné. Svědectvím historické obliby lovů v různých částech afrického kontinentu jsou trofeje exotické zvěře snad na všech našich zámcích. Vyjmenovat všechny státy Afriky s druhy zvěře, které v nich dnes lze lovit, by vydalo na text, jehož délka by přesáhla prostor v časopise vyhrazený tomuto článku. Stojí však za to zamyslet se nad některými aspekty lovu zvěře a lovecké turistiky na černém kontinentu.
Velkým problémem Afriky byly a jsou konflikty mezi člověkem a zvěří – kvůli chovu dobytka a pěstování zemědělských plodin určených k obživě narůstajícího počtu obyvatel člověk ukrajuje stále více z životního prostoru zvěře, které v některých oblastech postupně ubývá. K zastavení trendu úbytku zvěře či druhové pestrosti nepomáhá ani zákaz lovu, což lze doložit na příkladu Keni. Přestože tam bylo v r. 1977 zakázáno pořádání lovů pro zahraniční lovce, stavy zvěře od té doby poklesly. Opakem je Tanzánie, kde je lov trofejové zvěře cizincům povolen a její početnost stoupá. Velmi výrazně se to projevuje zejména u slonů. S lovem, který lze považovat za formu trvale udržitelného využívání přírodních zdrojů, je spojeno hlídání loveckých území profesionálními strážci, což přineslo potlačení pytláctví. Na tomto příkladu lze demonstrovat, že obyvatelstvo může žít společně se zvěří jen tehdy, pokud má zvěř určitou „hodnotu“. Rozhodující je, aby z výnosů z lovecké turistiky měli užitek lidé na venkově a aby se peníze neztrácely někde v šedé ekonomice.
Lovecká turistika není rozvinuta ve všech afrických státech stejně. Zatímco v jižní Africe a např. v Tanzanii se úspěšně rozvíjí, v západní a střední Africe stagnuje nebo upadá. Keňa od zákazu lovu cizincům v r. 1977 ztrácí ročně odhadem 20–40 mil. amerických dolarů.
Lov je důležitým podnětem k zachování volně žijící zvěře, často dokonce jediným. Bylo vypočítáno, že lovecký turista „nechá“ v zemi, kde pobývá, více peněz než „normální“ turista. V konečném důsledku tak mohou být negativní vlivy lovecké turistiky na životní prostředí nižší než při masové „nelovecké“ turistice. Lov přináší vysoké výnosy již při poměrně malém počtu „uživatelů přírody“. Podíl peněz, který zůstává v Africe z lovecké turistiky, je vyšší než z „fototuristiky“ a „plážové“ turistiky.
Množství zvěře, které se uloví při lovecké turistice, je relativně nízké a stavy zvěře se přirozeným přírůstkem každoročně obnovují, takže není důvod nepovažovat lov za trvale udržitelné využívání přírody. Další nezanedbatelný přínos lovu vyplývá z toho, že orgány ochrany přírody jsou v Africe zpravidla slabé, takže profesionální lovci představují často nejvýznamnější „kontrolní orgány“ na svých loveckých územích a významně přispívají k potírání pytláctví.
Nutno však přiznat, že s lovem jsou spojeny i mnohé negativní jevy – především etické, biologické a sociální povahy. Lze zmínit např. neetické způsoby lovu, korupci při přidělování loveckých území, neprofesionální přístup k péči o přírodu ze strany orgánů v některých státech, špatná legislativa a předpisy, nedostatečná kvalifikace profesionálních lovců a úředníků státní správy, nedostatečné nebo dokonce nulové postihy za trestnou činnost atd.
Mezi nejkřiklavější problémy současnosti, které je třeba neprodleně řešit, neboť vrhají špatné světlo na loveckou turistiku a lov jako trvale udržitelný způsob hospodaření s přírodními zdroji, patří např. komerční lov lvů a jiných druhů zvěře na oplocených pozemcích v Jihoafrické republice. V současnosti je v tomto státě chováno v zařízeních připomínajících obory či spíše farmy asi 4000 lvů. Ti slouží na jedné straně jako atrakce pro turisty s fotoaparáty, na straně druhé k odstřelu poplatkovými lovci zejména z USA. Lovec si z fotografického katalogu vybere konkrétního jedince, kterého přijede „ulovit“ do ohrady … Co k tomu dodat?
Naštěstí to však jde i jinak, jak naznačuje trend spojování loveckých farem v Namibii do větších celků, tzv. „conservancies“ (loveckých oblastí) pod heslem „Naše zvěř a naše přírodní zdroje“. Vznik loveckých oblastí podléhá povolení státní správy, na daných územích se vytvářejí společné plány lovu a odstraňuje se oplocení bránící migraci zvěře. Lovecký host může s doprovodem lovit i na více farmách spadajících do příslušné lovecké oblasti.

NA LOV K PROTINOŽCŮM
Austrálie a zejména Nový Zéland představují z hlediska lovných druhů zvěře a loveckých možností unikum. Savci, které s sebou přivezli osadníci během kolonizace, jsou jako nepůvodní druhy považováni za „škodnou“ a podle toho se s nimi nakládá. V Austrálii se všemi způsoby loví např. zdivočelá prasata, lišky, kočky, králíci, ale i buvoli vodní, a přesto se nedaří jejich počty výrazněji snížit.
Z hlediska trofejového lovu je mnohem zajímavější a mezi poplatkovými lovci z celého světa stále populárnější Nový Zéland. Tamní vlastníci honiteb i lovecké kanceláře nabízejí lov jelena lesního, wapiti, siky, daňka evropského, kamzíka horského, tahra a dalších druhů spárkaté zvěře i zvěře drobné. Zatímco na státní půdě platí, že v zájmu ochrany domácí flóry a fauny je třeba tyto druhy z ekosystému odstranit, soukromým majitelům pozemků přináší poplatkový lov významné zisky, takže lze vytušit, jak se k této otázce staví. Velké procento jeleních trofejí evidovaných v knize rekordů Safari Clubu International pochází z Nového Zélandu, který je nejrozvinutějším státem světa z hlediska farmového chovu jelenovitých (produkce masa a pantů). Otázku, jaká je mezi tím souvislost, ponecháváme k zamyšlení ...
Ve dvoudílném článku jsme si stručně popsali lovecké možnosti na celém světě. Budeme rádi, když nám napíšete o svých loveckých zážitcích ze zahraničí a připojíte fotografie z míst, která jste navštívili, a trofejí zvěře, již se vám podařilo ulovit.  

Zpracováno s využitím referátu „Svetové poľovníctvo – aktuálna situácia a problémy“, předneseným Günterem Menschingem na semináři Svetové poľovníctvo a poľovnícky turizmus v rámci Levických poľovníckych dní 2007.

Svět myslivosti na Facebooku