TRVALE UDRŽITELNÉ OBHOSPODAŘOVÁNÍ LESŮ - I.

HOLOSEČNÉ HOSPODÁŘSTVÍ

Na podkladu říšského lesního zákona začalo v Čechách zalesňování zdevastovaných horských a podhorských pozemků (např. pastvou) a vzniklo také hrazení bystřin, jež bylo ustaveno jako veřejně prospěšná služba v r. 1884. Jak vypadala "bukolická" česká krajina před lesotechnickými opatřeními této služby je patrné z obrazů romantických malířů minulého století (Kosárek a jiní). Ukazují krajinu zdevastovanou pastvou koz s následnou erozí.

Éra plošně souvislých hospodářských lesů je spjata s nástupem holosečného způsobu hospodaření a výsadbou nejprve borových a následně smrkových monokultur, jež přetrvávají dodnes. Tímto způsobem obhospodařování prošly již prakticky dvě generace většiny našich lesů. Po původní euforii, spojené s pronikavým zvýšením výnosu, se velmi brzy začaly projevovat jako nezamýšlený důsledek i škody, působené jak přírodními živly (vítr, sníh), tak hmyzími škůdci (mniška, kůrovec) a v poslední době i lidským přičiněním (imise). Nahodilými těžbami vznikaly kalamitní holiny, které byly většinou opět zalesněny smrkem a kolotoč se tak opakuje. Naopak část plánované mýtní úmyslné těžby, nutné pro přirozenou obnovu, se odkládala.

Výše těžeb se během doby také měnila. Ve 30.-40. letech našeho století převládala osmdesátiletá obmýtní doba. Dnes se již blížíme k hranici 120 let. Roční etát byl vypočítáván různými vzorcovými metodami, které respektovaly dlouhodobě neměnný (nepřetržitý) výnos. Za 2. světové války se těžilo v důsledku předpisu válečných těžeb nad etát. Vzhledem k tomu, že předmýtní těžby byly v předchozích letech nízké (podúrovňové probírky), tak velkou část předepsaných těžeb naplňovaly úrovňové probírky. Můžeme proto konstatovat, že většina lesů válečnými těžbami nijak zásadně neutrpěla (až na holoseče realizované v posledních letech války převážně v Sudetech).

Zákaz holosečí vyhlásilo již vládní nařízení č. 363 z r. 1941, kdy provedení holoseče nad 3 ha podléhalo schválení ministerstva zemědělství, do 3 ha pak okresního úřadu. Holosečí se rozumělo i vykácení porostů, které nebyly nejméně ze 60 % zmlazeny či podsázeny. Považoval se za ně i jedním zásahem provedený výběr více než 30 % hmoty v porostu s plným zakmeněním. Tento nový směr lesního hospodářství např. velmi uvítal význačný lesník Theodor Mokrý v pojednání "Holosečím na rozloučenou" v r. 1943.

Po r. 1945 se provedla první inventarizace lesů, která zachytila současný stav i možnosti těžeb. V hospodářské úpravě se začal užívat termín "pěstební etát", což byl souhrn těžeb nutných v jednotlivých porostech a porovnával se se vzorcovými metodami. Zákonem č. 206/1948 byly holoseče v zásadě zakázány. Těžby se realizovaly "výběrným způsobem", tj. prořeďováním porostů.

Od r. 1955, kdy začala éra "rozpracování porostů k těžbě", nebyly holoseče nutné, protože asi 20 % mýtní těžby se realizovalo v odlukách, rozlukách a hlavně v clonných okrajích s klíny a kotlíky uvnitř porostů. Tyto malé obnovní prvky byly počátkem tzv. "podrostního hospodářství", které mělo za cíl vytvořit smíšené porosty (hlavně buku a smrku) a mírně je věkově diferencovat. Lesní zákon č. 166/1960 stanovil jako převážný hospodářský způsob maloplošný pasečný (podrostní). Maloplošný pasečný způsob zaujímal i vlastní podrostní formy. Horní šíře paseky byla dána průměrnou výškou kmene a délka desetinásobkem výšky. Hospodářský les byl však postihován "těžbami nad etát".

Navzdory dobrému lesnímu zákonu centrálně řízené lesní hospodářství směřovalo k předpisům těžeb v dřevinách a sortimentech. To postupně vedlo k vyhledávání určitých sortimentů v porostech (např. sloupoviny), nenaplňovala se těžba buku (např. v Beskydách), nebyl odbyt na modřín (ten bojkotovaly pily) apod., takže po vyhotovení LHP se muselo jít znovu především do osmdesátiletých porostů a dodatečně v nich umisťovat těžbu některých sortimentů.

POKUSY O PODROSTNÍ HOSPODÁŘSTVÍ

Nutno zdůraznit závažné rozhodnutí dr. ing. Karla Matějů, který v r. 1954 prosadil akci rozčleňování porostů k obnově. To byl první odklon od holosečného hospodářství. Na vzorových porostech na LZ Vysoký Chlumec, polesí sv. Jan, se školili vedoucí pracovníci Lesprojektu na ukázkách rozčleňování rozlehlých smrkových porostů, které vznikly po holosečích. Odlukami a rozlukami vznikaly nové porostní části, těžebně samostatné, tzv. pracovní pole. V rámci každého pracovního pole byly navrženy maloplošné pasečné prvky obnovy. Od okraje se obvykle pracovalo clonnou sečí nebo zvlněnou klínovou sečí, uvnitř porostu převážně kotlíky. Směr kácení dříví byl navržen po přibližovacích linkách tak, aby další postup nepůsobil žádné škody. Pro pracovní pole byla zvolena obnovní doba 30 let. Do maloplošných prvků byly vnášeny obvykle stinné dřeviny (hlavně buk a jedle). Do zvlněných okrajů v klínech byl rovněž vysazován buk. Clonnou okrajovou sečí docházelo k přirozenému zmlazení smrku; rovněž postupným rozšiřováním kotlíků se smrk zmlazoval. Tímto způsobem vznikaly porosty mírně věkově diferencované, se skupinovitou až hloučkovitou příměsí hlavně buku (až do 30 %), na většině plochy se pak zmladil smrk.

Podle tohoto schématu vznikla většina pozoruhodných porostů, někde i vzorové objekty, které jsou dnes vysoce hodnoceny. Klasickým příkladem mohou být porosty na polesí Louňovice, býv. LZ Vlašim. Na přiložených výsecích porostních map je dobře patrný vývoj těchto porostů za posledních 50 let (viz zadní strana obálky). Dnešní I. věková třída je převážně již jen přirozené zmlazení smrku. Větší věkové rozpětí (40 let) v rámci porostu zaručuje trvalou účast buku v této generaci i předpoklady pro jeho větší zastoupení v další generaci (z přirozeného zmlazení). Pak bude možno již i část buku využít jako spodní etáž (výplňovou i hnací) pro větší část smrku v horní etáži.

Rozčleňování porostů bylo více méně schematické a bylo po r. 1955 navrženo ve všech lesích. Z počátku bylo rovněž realizováno s větším či menším výsledkem na všech polesích. Dnes se ještě často setkáváme se skupinami či hloučky buků kolem 30-40 let, které bez jakéhokoliv zásahu živoří v úzkých komínech, ztracených v současné době v již mýtných porostech. Po vytěžení okolního porostu bývají rozvráceny sněhem; obvykle jsou ale zničeny při těžbě a přibližování dříví.

Dnes víme, že počátky podrostního hospodářství vznikaly schematicky. Dobrých výsledků se dosahovalo ve stupni dubobukovém, jedlobukovém, smrkobukovém, v kyselé řadě na minerálních půdách, kde smrkové porosty byly dosti stabilní a půdy zarůstaly jen pozvolna buření. Po rozvinutí typologie lesů a aplikaci jejích poznatků jsou podrostní způsoby více diferencovány. Jejich úspěšná realizace záleží stejně jako dříve na poctivém úsilí lesního hospodáře.

Od 60. let se podrostní hospodářství šířilo rychle díky jemnějším způsobům hospodaření na LZ Opočno, kde Hugo Konias uskutečnil pro provozní lesníky řadu školení a kursů. Jeho stereotypní modely však nešly zcela aplikovat v jiných přírodních podmínkách. Zlom v uplatňování podrostního hospodářství přinesla celostátní konference o podrostním hospodářství, konaná v r. 1971 v Kostelci n. Č. l., kde byl přijat diferencovaný přístup k jeho uplatňování. Počátky diferenciace hospodářských opatření podle přírodních podmínek vznikaly postupně na základě vyhodnocování (stanovištního) typologického průzkumu lesů v Lesprojektu. V r. 1962 vydal Lesprojekt "Rámcové zásady hospodářských směrnic pro skupiny lesních typů" (vypracované ing. E. Průšou). Do r. 1969 byly vedeny snahou o přírodě bližší hospodaření v lesích.

V 70. letech zaváděné nové směry hospodaření v lesích byly vynuceny tlakem na větší uplatnění těžké mechanizace v těžbě, přibližování a odvozu dřeva. Pro využití této techniky bylo třeba přizpůsobit i formu hospodaření, což bylo nejsnazší na holoseči. To umožnily zákony o lesích č. 61 a 96 z r. 1977. V příloze vyhlášky MLVH ČSR č. 13/1978 Sb., o kategorizaci lesů, způsobech hospodaření a lesním hospodářském plánování, bylo zneužito výsledků lesnické typologie a byly vytvořeny hospodářské soubory se základními rozhodnutími o způsobech obnovy a cílové skladbě dřevin.

Podle plošného zastoupení hospodářských souborů byl holosečný způsob obnovy stanoven na 80,7 % (z toho velkoplošný na 3,9 %), násečný na 16,3 %, podrostní na 1,0 % a výběrný na 2,0 % plochy všech lesů. Doporučená cílová skladba nebyla závazná. Praktickým důsledkem diferencovaných způsobů hospodaření bylo opět holosečné hospodářství a jehličnaté monokultury. Zastavila se i péče o maloplošné, převážně bukové obnovní prvky (jejich uvolňování a pěstební zásahy v nich). Skončilo se i s přirozenou obnovou. Velkoplošný holosečný způsob byl povolen nad 3 ha, max. do 5 ha; maloplošný holosečný do 3 ha, se šířkou sečí nejvýše do dvojnásobku výšky obnovovaného porostu; u násečné formy činila šířka holé seče nejvýše průměrnou výšku porostu s maximální výměrou do 3 ha.

Některé lesní závody odolaly tomuto tlaku a prosadily si pokračování v jemnějším způsobu hospodaření. Jako příklad za mnohé je nutno uvést ing. Bohuslava Švarce, ředitele LZ Horní Hvozd (Nové Hrady), který dostal od ministra Hruzíka výjimku. Soupis 41 pozoruhodného objektu, kde se delší dobu uplatňovalo podrostní (přírodě blízké) hospodaření provedl ing. Libor Hort (byl otištěn jako příloha LP v r. 1997). Kromě těchto objektů je však celá řada polesí a v nich i více porostů, kde iniciativní lesníci uplatňovali zásady přírodě bližšího hospodaření. Více takových porostů je např. na LZ Konopiště (F. Rada) a Vysoký Chlumec (J. Pokorný). Ovšem odchodem těchto lesníků vznikla torza započatých přeměn, které dnes trčí jako hloučky či skupiny bez uvolnění a výchovných zásahů v monokulturním moři.

Hnutí za přírodě blízké obhospodařování lesů je vlastně pokračováním podrostního hospodářství, uzákoněného v r. 1960. Jeho renesancí je nový zákon o lesích č. 289/1995 a prováděcí vyhlášky k němu. Podle něho při mýtní těžbě úmyslné nesmí velikost holé seče překročit 1 ha a její šíře na exponovaných hospodářských souborech jednonásobek, na ostatních stanovištích dvojnásobek průměrné výšky; na přirozených borových a lužních stanovištích do velikosti 2 ha bez omezení šíře.

Podklady pro jeho uskutečňování jsou obsaženy ve výsledcích typologického průzkumu lesů. Tyto podklady jsou však dosud málo využívány v praxi. Již samotné názvy souborů lesních typů říkají mnoho o přirozené skladbě lesa (např. jedlová bučina), trofnosti (chudá, bohatá, obohacená) i dalších vlastností (kamenitá, podmáčená) apod. Jejich seskupování do hospodářských souborů je však dosti nejednoznačné; pro přehlednost je výhodný jejich malý počet (velké nesourodé balíky), velký počet je méně přehledný. Ale používáním čísel pro označení hospodářských souborů se vytrácí představa nějakého lesního společenstva. Poslední úprava ing. J. Vokouna je dosti podrobná a vyhovuje přírodním odlišnostem. Podrobnější členění hospodářských souborů uvádí jejich jemnější škálu, která zohledňuje hlavní dřeviny i jejich porostní stav. I v nové vyhlášce je však minimální podíl melioračních a zpevňujících dřevin v procentech uveden jen jako základní hospodářské doporučení.

Doporučená hospodářská opatření jsou rámcová a je nutno je dále "rozpracovat" podle stavu konkrétního porostu a současných možností. Velmi záleží na odborné zdatnosti lesního hospodáře a jeho schopnostech porost zakládat, vychovávat a obnovovat, aby postupně dosáhl vytčených cílů. Při všech svých rozhodnutích a jejich realizaci je nutno, aby maximálně využíval přírodních sil a procesů, které mu usnadňují tvorbu lesa přírodě blízkého a ekonomicky (v rámci daných přírodních podmínek) co nejefektivnějšího. Je nevhodné držet se určitých schémat, šablon a stereotypů.

(pokračování příště)