HOSPODAŘENÍ V LESÍCH VE SPRÁVĚ s. p. LESY ČESKÉ REPUBLIKY
Hospodaření ve státních lesích, které jsou ve správě státního podniku Lesy České republiky (dále LČR) vychází ze Základních principů státní lesnické politiky a z Lesnické politiky LČR. Dlouhodobý cíl Lesnické politiky LČR doslovně zní: "Dobré hospodaření na státním lesním majetku, založené na principech trvalosti a přírodě blízkých způsobech, jakož i ochrana státního lesního majetku, jeho zachování a soustavný rozvoj."
TRVALOST JAKO ZÁKLAD
Základní strategií podniku je trvale udržitelné obhospodařování lesů s cílem vytvoření stabilního, kvalitního, druhově, prostorově a věkově skupinovitě smíšeného lesa. Tato strategie podniku byla navenek prezentována v Programu trvale udržitelného hospodaření v lesích. Důraz byl položen na uplatňování jemnějších forem hospodaření s maximálním využitím přirozené obnovy. Tento program byl určen zejména zaměstnancům podniku, pro které by měl být návodem k usilování o dosažení cílů vytyčených v lesnické politice. Není direktivní směrnicí, ani zjednodušeným schématem hospodaření. Program je současně určen i k prezentaci koncepce hospodaření podniku navenek. Byl tvořen s nejlepším úmyslem jako pomůcka odbornému lesnímu hospodáři na cestě k trvale udržitelnému hospodaření, při vědomí důležitosti plnění všech funkcí lesů, ale současně při vědomí nezbytnosti i racionálního ekonomického přístupu, který jedině zajistí trvalost a opodstatněnost existence správy státního lesního majetku státním podnikem s výše uvedeným posláním.
Součástí Programu je tedy i snaha o optimalizaci nákladů na výchovu a obnovu lesa. Tato optimalizace nákladů je založena na diferencovaných přístupech k lesním ekosystémům. Diferenciace hospodaření vychází ze stanovištních podmínek, současné skladby i zdravotního stavu porostů a jejich produkčních možností. Diferenciace vychází z vyhlášky MZe č. 83/1996 Sb. Je pochopitelné, že není možné z praktického hlediska vytvořit schémata hospodářských opatření podle všech podsouborů s ohledem na edafické kategorie. Zde došlo k určitým zjednodušením a předpokládá se vlastní aktivní rozhodovací přístup lesního hospodáře. K podobnému zjednodušení dochází i při vymezování množství nezbytných vkladů do lesních porostů v těchto souborech vymezením jejich pěstební intenzity. Produkční možnosti porostů od silně nadprůměrných až po silně podprůměrné byly tedy rozděleny do 5 stupňů pěstební intenzity. Je to opět jen jedna z pomůcek pro rozlišení pěstební a ekonomické náročnosti opatření, které je optimálně třeba vkládat do určitých ekosystémů, aby bylo zajištěno plnění funkcí lesů. Ve vztahu k produkční funkci lze vycházet z toho, že na produkčně příznivých stanovištích se zpravidla vyplácejí vyšší vklady práce, zatímco na stanovištích méně příznivých se vklady práce limitují schopností lesních porostů plnit ostatní funkce lesů.
V současné době LČR připravují pracovní verzi dalšího programu, který napomůže naplnit poslání podniku při dosahování cílů veřejného zájmu, které jsou od státních lesů ve správě LČR očekávány. Prezentace tohoto programu a jeho naplňování proběhne již v r. 1999 a lesnická veřejnost s ním bude seznámena na stránkách Lesnické práce.
JEMNĚJŠÍ ZPŮSOBY HOSPODAŘENÍ
Nový zákon o lesích zásadním způsobem upravil dosavadní legislativu směrem k trvale udržitelnému hospodaření a odbornému lesnímu hospodáři v nebývalém rozsahu umožnil převzít iniciativu při rozhodování o způsobu hospodaření. Současně s tím však musí odborný lesní hospodář přebírat i odpovídající díl odpovědnosti. Při uplatňování jemnějších forem hospodaření v praxi se setkáváme na jedné straně s konzervativním přístupem některých odborných lesních hospodářů při přechodu od holosečného hospodaření k jemnějším formám a jejich argumentací, proč to nelze jinak než holosečně, ale na druhé straně se někdy setkáváme s opačnou snahou o rychlé zavedení podrostních forem či dokonce výběrného způsobu hospodaření, a to pokud možno hned a ve všech věkových stupních. Tento netrpělivý postoj není cestou správným směrem. Musíme brát v úvahu, že většina současných porostů vznikla a vyvíjela se pod vlivem tradičního obhospodařování pasečného lesa a jejich přeměna do cílového stavu bude vyžadovat nejen soustavnou a cílevědomou, ale i trpělivou práci, která potrvá ve většině případů déle, než jednu produkční dobu v lese. Upozorňuji na to zejména v souvislosti s ne vždy kritickým přijímáním metody cílových tlouštěk do hospodaření v lesích.
Uplatňování principů trvale udržitelného hospodaření musí důsledně vycházet ze současného stavu lesních porostů a stanovištních poměrů. Proto proces přechodu bude procesem dlouhodobým. Všude tam, kde za nás v minulosti "hospodařily" vnější vlivy prostřednictvím nahodilé těžby dnes chybí obnovní systém a mýtní porosty nejsou obnovně rozpracovány. Musíme bohužel konstatovat, že obnovně nejsou často rozpracovány ani porosty, které dosáhly mýtního věku v oblastech, kde v minulosti nebyla zátěž nahodilými těžbami tak vysoká. Toto dědictví minulosti částečně vyplynulo z těžebního klidu, který byl doporučován v posledním věkovém stupni před vlastní obnovou, namísto toho, aby porosty v tomto věku byly pro obnovu připravovány. Nezbývá, než ukončit hospodaření větru a kůrovce, a vrátit se k systematické obnově lesa, od které nás oba činitelé na delší dobu odvedli. Naštěstí snad máme kůrovcovou kalamitu za sebou a příznivé podmínky umožnily i pokles obvyklého procenta nahodilých těžeb vzniklých v důsledku větru. Jistě bychom si všichni přáli, aby tento stav trval co nejdéle.
PROBLÉM - UMISŤOVÁNÍ ETÁTU
Více jak 150 let bylo u nás praktikováno v převážné míře holosečné hospodářství. Porosty zakládané velkým počtem sazenic, porosty se zanedbanou výchovou a s předmýtním klidem nám nyní komplikují přechod k hospodářství podrostnímu. Většina porostů je překmeněna, postrádá stabilizační prvky a nemá vytvořena východiska obnovy. Někteří lesní správci signalizují problém umísťování etátu při jemných způsobech hospodaření. Domnívají se, že v přechodné době je nutno umísťovaný etát snížit. Tím však problém narůstání přestárlých porostů na úkor nedostatku nejmladších věkových stupňů a lepší stabilitu porostů nevyřešíme.
Domníváme se, že v přechodném období je třeba zejména důsledně započít umísťovat stabilizační prvky v předmýtních porostech, provádět systematickou přípravu porostů na obnovu, pokračovat v rozpracovaných obnovách a zrychlit obnovu v přestárlých a rozvrácených porostech. Problém umísťování etátu není vyvolán jen přechodem na jemnější formy hospodaření, ale rovněž poklesem nahodilých těžeb a nakonec i zásadními změnami, které přinesl nový zákon o lesích ve vztahu k maximální velikosti seče. Odborný lesní hospodář musí proto přehodnocovat většinu obnovních zásahů umístěných v LHP. Sám si musí rozdělit porosty do několika kategorií a v nich etát diferencovaně umísťovat čili postupovat tak, jak to bude obvyklé v budoucnosti, kdy si bude o umísťování těžeb rozhodovat sám, bez berličky všech umístěných těžeb v LHP. Velice zjednodušeně a stručně diferenciace umístění etátu v přechodném období znamená:
- v předmýtních porostech včas umísťovat stabilizační prvky, - v porostech 2-3 věkových stupňů před počátkem obnovy namísto "těžebního klidu" obvyklého v minulosti tyto zpřístupnit, intenzivně vychovávat zejména ve východiscích obnovy a připravovat pro přirozenou obnovu,
- v porostech posledního věkového stupně před počátkem obnovy tyto již rozčlenit náseky, předsunutými kotlíky či pruhovou clonnou sečí. Těchto prvků využít zejména pro vnos melioračních a zpevňujících dřevin,
- v porostech v posledních fázích obnovy a dále v porostech rozvrácených, proředěných či silně zdravotně poškozených urychlovat jejich domýcení. Někdy slyšíme kritiku, že podnik dělá chybu, když v nových LHP neumísťuje všechny těžby do opatření LHP, tedy i do těžební mapy. Někteří kolegové za tím hledají šetření podniku (na nepravém místě) a nepřipustí si, že chceme, aby o umístění většiny těžebních zásahů musel rozhodnout právě odborný lesní hospodář a ne zpracovatel LHP deset let dopředu. Kromě těžeb, které je nezbytné umístit z důvodů zvlášť chráněných území, umísťujeme tedy pouze neodkladné mýtní těžby: za účelem zpevnění a zajištění stability porostů, k zahájení prvních fází obnovy, k uvolňování přirozené obnovy, v porostech zdravotně poškozených, v porostech vyžadujících schválení výjimky.
Umístění ostatních mýtních těžeb je ponecháno na odborném lesním hospodáři. Někdy naopak slýcháme a nutno přiznat, že i oprávněně, že by bylo potřeba schovat stávající těžební mapy, aby odborný lesní hospodář musel začít sám přemýšlet a pozorovat vývoj v porostech a nespoléhal jen na barevné plochy těžební mapy. Je samozřejmé, že umísťování těžeb jemnějšími formami je pro hospodáře mnohem pracnější a náročnější. Přesto se domníváme, že se již daří prosazování jemnějších způsobů hospodaření a i růst podílu přirozeného zmlazení není zanedbatelný. Zatímco v r. 1995 činil podíl přirozené obnovy u LČR 4,2 %, v r. 1996 7,6 %, tak v roce 1997 to bylo již 16 %. A co je ještě podstatnější narůstá stále větší podíl porostů, které jsou pro přirozenou obnovu připravovány. V tom je i záruka pro budoucnost.
ZÁVĚR
Pro prosazování trvale udržitelného hospodaření je velice důležitá i role odborného lesního hospodáře při tvorbě lesního hospodářského plánu. Nový zákon o lesích učinil z LHP opět nástroj vlastníka a umožňuje tak při jeho tvorbě plně uplatnit jeho záměr. Odborný lesní hospodář musí být proto při tvorbě LHP mnohem aktivnější, než tomu bylo v minulosti. S uspokojením zjišťujeme, že se lesní správci i revírníci skutečně aktivně zapojují do tvorby LHP. Právě na jejich aktivitě totiž záleží, jakým poměrem vtisknou výslednému dílu svoji pečeť a jak velký prostor ponechají zpracovateli LHP, který je pochopitelně doposud zvyklý na svoji dominantní roli. V organizační struktuře LČR jim v tom významně pomáhají specialisté hospodářské úpravy, kteří do organizační struktury LČR přibyli.
V rámci hospodářské úpravy ve vztahu k trvale udržitelnému hospodaření je třeba zmínit i otázku zvyšování druhové diverzity a minimální podíl melioračních a zpevňujících dřevin (MZD). Toto významné ustanovení v zákoně o lesích má svůj původ v přijatých Zásadách státní lesnické politiky. Při jejich tvorbě se vycházelo z předpokladu, že je třeba změnit zastoupení listnáčů a jedle z dosavadních 21 % na výhledových 30 % v časovém horizontu 50 let. Jak se dnes ukazuje stojí před lesníky úkol větší, než si ti, kteří kritizovali toto procento jako nízké, mohli vůbec představit. A to už vůbec nehovořím o nereálnosti čísel ze Státního programu životního prostředí přijatého vládou 17. 6. 1998.
LČR každoročně zvyšují podíl listnatých dřevin při výsadbě a snaží se využívat celého spektra MZD. Zatímco v r. 1993 byl u LČR podíl listnáčů při výsadbě pouze 17,15 %, v r. 1994 24,19 %, v r. 1995 27,70 %, v r. 1996 32,23 %, tak v r. 1997 to bylo již 38 %. Obdobně tomu bude v r. 1998. Nyní však zbývá to nejtěžší, tento podíl vysazených listnáčů v kulturách udržet. Při současných stavech zvěře to nebude jednoduchý úkol. V hospodářských souborech, ve kterých se nepředpokládá MZD jako cílová hospodářská dřevina se doporučuje využívat v maximální míře poloodrostků nebo odrostků těchto dřevin.
Směr cesty LČR k trvale udržitelnému hospodaření u LČR naznačují i další ukazatele hospodaření. Rok od roku výrazně klesá procentický podíl holiny a umělá obnova lesa. Uspokojivě klesá i podíl opakovaného zalesňování a blížíme se postupně k uspokojivému procentu nezdaru. Výrazně se rovněž snižuje i podíl pálení klestu. Rovněž pokles celkového množství roční nahodilé těžby je příznivý.