LESNÍ ZÁKON, TRADICE, EKONOMIKA
Stejně jako v posledních dvou číslech minulého ročníku Lesnické práce i dnes budeme pokračovat v prezentaci myšlenek a názorů, které zazněly na Lesnickém fóru v Kostelci n. Č. l. Tentokrát se budeme věnovat lesnické legislativě, hospodářské úpravě lesů, tradicím a ekonomické situaci.
HLAVNÍ REFERÁT ing. FRANTIŠKA MORÁVKA, VÝROBNÍHO ŘEDITELE s. p. LČR
Vážené dámy, vážení pánové,
jestliže si naše lesní hospodářství vzalo za cíl směřovat do Evropy a současně tam vstupovat jako partner na úrovni, předpokládá to, že musíme nejen respektovat evropské normy, ale že bychom měli i my Evropu obohatit vším tím, co je dobré a funkční na LH naší země. Znamená to tedy, že při pohledu do budoucna musíme vyjít ze všeho toho, čím tato země v minulosti LH obohatila a k tomu bychom měli využít i všeho toho, co bylo považováno za vyhovující v minulých zákonných normách.
Nedostatky lesního zákona
Ačkoliv při tvorbě současného lesního zákona byla snaha poučit se co nejvíce ze zákona č. 166/1960 Sb. a vytvořit tak předpoklady k jemnějším formám hospodaření nepodařilo se dokonale vytvořit legislativní normou prostředí, které by umožnilo v co nejvyšší míře využít principů trvale udržitelného hospodaření. Stačí, když si položíme otázku, jak nám lesní zákon umožňuje naplnit záměr, abychom nechali více pracovat za sebe přírodu a plně tak využívali možností podmínek jednotlivých porostů. Nemůžeme být plně spokojeni a pravděpodobně budeme muset řešit i otázku zvětšení prostoru pro rozvíjení veřejného zájmu v lesích úpravou možností využití pozemků určených k plnění funkcí lesa.
S odstupem se projevují některé negativní vlivy kompromisů uplatněných při tvorbě zákona a dále se zdá, že obava o úpadek hospodaření po zrušení práva užívání státem v některých aspektech příliš svazuje odborného lesního hospodáře (OLH) a na druhou stranu naopak neumožňuje odpovídající postih tam, kde opravdu dochází k nezákonným postupům. Některé z těchto nedostatků vznikly při tvorbě zákona, jiné se do zákona dostaly zásahem zákonodárců v Parlamentu. Lze asi konstatovat, že jak z pohledu státní správy lesů (SSL), tak vlastníka lesa, případně OLH, by se měly při novelizaci vytvořit předpoklady pro minimalizaci výjimek, přezkoumání potřebnosti správních řízení při určitých úkonech, ale zejména odstranění možností různých výkladů jednotlivých ustanovení zákona.
Není možné vyjmenovávat všechny problémové body zákona a ani to není účelem tohoto shromáždění, ale chci uvést alespoň jeden příklad toho, co mám na mysli ve vztahu k přírodě blízkému hospodaření. Odstavec 4 paragrafu 31 uvádí, že "je zakázáno snižovat úmyslnou těžbou zakmenění porostu pod 0,7 plného zakmenění, to neplatí, jestliže se prosvětlení provádí ve prospěch následného porostu...". Toto ustanovení skýtá nezměrné možnosti svévolných výkladů, a to na obou stranách. Bohužel ani výklad k zákonu vydaný MZe nedává uspokojivou odpověď na potřebné využití tohoto ustanovení v praxi. Neboť nemůže jít jen o uvolnění nárostů, ale zejména o práci s náletem a umožnění jeho vzniku. Příliš jsme při tvorbě zákona vycházeli z představ pasečného hospodaření a jen minimálně vytvářeli možnosti pro plné rozvinutí přirozené obnovy. Z těchto a mnoha jiných důvodů před námi stojí příprava novely zákona a jeho vyhlášek. Předpokládám na tomto fóru více vystoupení k novelizaci zákona a chtěl bych proto vyjádřit i svůj názor na časovost a způsob provedení novely.
Novelizace legislativy
Tlaky na novelu zákona se objevují již od počátku jeho platnosti. Není to jen proto, že by snad byly známy předem během platnosti odhalené nedostatky, ale že jde v mnoha směrech o kompromisní řešení, které jako takové nemůže vyhovovat všem zainteresovaným a každý má snahu novelizovat to, co nevyhovuje právě jeho zainteresované straně. Z tohoto pohledu bylo rozumné, že se nechal zákon působit, aby se postupně vychytávaly jeho nedostatky a že se shromažďují podněty na potřebné změny. Domnívám se, že by nebylo dobré do doby vstupu do Evropské unie novelizovat zákon 2x. A proto si nemyslím, že se podaří vytvořit a vydat kvalitní novelu během roku, jak je někdy slyšet. Naopak se domnívám, že je třeba co nejdříve (aby to mělo vůbec smysl) novelizovat vyhlášky č. 82-84. Jejich novela usnadní hospodaření v době, než se znovelizuje zákon a k jejich vydání není potřebný tak dlouhý legislativní proces. Bylo by pravděpodobně vhodné nejdříve soustředit všechny připomínky k zákonu, vyhodnotit je a připravit osnovu změn tak, aby z ní byla zřejmá filozofie novely zákona. Připravené bloky novelizovaných paragrafů spolu s osnovou projednávat v rámci odvětví a teprve po zapracování úprav připravit celý text pro projednávání mimo odvětví. Je samozřejmostí, že by v rámci této novely měly být již odstraněny i nesoulady s legislativou Evropské unie.
V této souvislosti bych se chtěl zmínit ještě o jednom problému, který s legislativou souvisí. A to je chápání legislativy některými orgány SSL ve vztahu k přírodě bližšímu hospodaření. Snahy OLH o trvale udržitelné hospodaření s minimalizací holosečí nenacházejí vždy pochopení u okresních orgánů SSL. Je to zejména při jejich vlastních výkladech některých ustanovení zákona. Chtěl bych proto zdůraznit, že pro jednání orgánu SSL by měl být rozhodující stav lesa a dodržování lesního zákona a nikoliv osobní úvahy a názory orgánu na opatření provedená OLH. V další části svého vystoupení bych chtěl říct pár slov k HÚL.
Hospodářská úprava lesů
Z pohledu HÚL považuji stávající zákon za zdařilý a funkční. Jinou otázkou je prováděcí vyhláška, její funkčnost, případně snaha jít nad zákon. Z vyhlášky je patrné, že vznikala v době, kdy nebyl znám dopad transformace HÚL a kdy tedy byla zřejmá snaha vše pojistit a zabezpečit proti rozpadu celého systému. Nejdůležitějším ustanovením zákona vzhledem k HÚL je paragraf 24, který z LHP činí nástroj vlastníka lesa. Toto ustanovení znamenalo převrat v tvorbě děl HÚL a zvýraznění role vlastníka (správce) lesa a jeho OLH. HÚL nadále svými výstupy poskytuje důležité údaje o svěřeném majetku, které se stávají podkladem pro navazující lesnické disciplíny a stává se tak v praxi nástrojem OLH k dosažení záměru vlastníka lesa a naplňování cílů lesnické politiky. OLH musí být proto aktivním spolutvůrcem děl HÚL.
U Lesů ČR, s. p., byla přijata vlastní koncepce HÚL, která vytvořila předpoklady pro tvorbu kvalitních LHP. Vypracování LHP je zadáváno privátním firmám a na kvalitu jeho vypracování dohlížejí specialisté HÚL. V současné době bylo vytvořeno samostatné oddělení HÚL, které kromě stávajících specialistů je rozšiřováno ještě o specialisty GIS tak, aby celý systém tvorby a kontroly vyhotovení LHP, včetně jeho zavedení do praxe, byl uzavřený. Protože si LČR jsou vědomy významu HÚL pro další hospodaření, zvažují i vytvoření samostatného útvaru.
Je pochopitelné, že nový systém aktivního zapojení OLH do tvorby LHP zvýšil výrazně nároky na práci lesních správců a ředitelů lesních závodů. Tam, kde tito pracovníci neměli vlastní praxi v HÚL, musejí hodně vypomáhat právě výše zmínění specialisté. Jejich podíl na tvorbě koncepce a rozběhu celého systému byl obrovský a mají na kvalitě výstupů největší zásluhu. Samozřejmě náběh celého systému se neobešel bez problémů, a to nejen pro jeho novost, ale i pro řešení nedostatků legislativy a nefunkčního software a někdy i nejednotných postupů ve SSL, pro kterou byly LHP u LČR v začátku platnosti zákona jakýmsi prubířským kamenem. K problémovým oblastem funkčnosti vyhlášky č. 84/1996 Sb. byly předány SSL podněty pro její úpravu. Je potřebné konstatovat, že ze všech výše zmíněných důvodů byla tvorba prvního ročníku LHP velkou zátěží a zkouškou jak pro objednatele, tak zhotovitele, ale i SSL.
Vyhláška 84/1996
Vyhláška č. 84/1996 Sb. byla formulována zbytečně detailně, vedena snahou každý detail tvorby LHP dopředu ošetřit a celostátně upravit. Příliš tak svazuje vlastníka lesa do předem přikázaných "škatulek". V záležitostech, které nemohou ovlivnit stav lesa a hospodaření ve smyslu zákona, musí být vyhláška více liberálnější a vycházet důsledně jen ze zákona.
Na některých lesních správách se OLH aktivního prostoru vytvořeného zákonem až zalekli. Vědomí, že to budou oni, kteří budou rozhodovat o hospodářských opatřeních a že za tyto ponesou odpovědnost, bez možnosti se při rozhodování schovávat za autoritu LHP, některým z nich tvořilo vrásky na čele. Naopak většina OLH uvítala prostor vytvořený zákonem a aktivně usilovala o dominantní roli, kterou do té doby měl vždy zhotovitel LHP. Přínosné je zejména zapojení revírníků do kontroly popisu a návrhů opatření v porostech. Při tvorbě LHP a později při realizaci bilancovaného etátu trvale udržitelným způsobem se setkáváme s některými problémy. Chtěl bych se zmínit alespoň o dvou aspektech těchto problémů.
Vyhláška č. 84/1996 Sb. svým pojetím neumožňuje při tvorbě závazného ustanovení maximální celková výše těžeb dostatečně využívat těžebních možností při výchově porostů, neboť stanovená těžební procenta se jeví svým nastavením pro výchovu porostů jako minimální a přitom jsou pojata jako závazné maximum tehdy, není-li výchovná těžba umístěna do porostů, ale stanovena deduktivním způsobem. Tato skutečnost znamená, že ke konci platnosti LHP by opět bylo nezbytné na orgánech SSL požadovat změny závazného ustanovení celkové maximální výše těžby z důvodů možnosti provedení zbývajícího podílu výchovných těžeb.
Druhým problémem, se kterým se v souvislosti s využitím etátu setkáváme, je tvrzení, že po dobu zavádění jemnějších forem hospodaření je nezbytné snížit výši těžeb neumísťováním bilancovaného etátu. Pokud se tímto problémem blíže zabýváme, tak by takový postup, tedy neumísťování etátu, jenom vedl ke zvětšení problému jeho umístění v dalších deceniích a narůstátní zásob v nejstarších věkových třídách. Rovněž hospodaření podniku by neprospěly nějaké velké výkyvy ve využívání těžebních možností. Největším problémem umístění etátu při jemnějších způsobech hospodaření a pravděpodobně i skrytým důvodem rozporování je časová pracnost při jeho vyznačování. Samozřejmě vyznačení holé seče je mnohem snadnější než jednotlivý nebo skupinovitý výběr. Stojí tedy před námi nutnost rychlejšího prosazení změn ve způsobu hospodaření spolu s využitím optimálně stanovených těžebních možností.
To, co nejvíce chybí pro širší realizaci jemnějších obnovních postupů, je z minulosti nedostatečná příprava porostů na přirozenou obnovu a jejich velmi častá nerozpracovanost z důvodů odkládání obnovních těžeb kvůli kalamitám. Proto je současným úkolem nezbytnost rozpracovat velké množství porostů hned na začátku platnosti LHP a příprava porostů pro přirozenou obnovu. Protože se v poslední době dosti často diskutuje o celkové koncepci HÚL v ČR a proto, že to bude jistě i předmětem legislativních úprav, tak bych si na tomto místě dovolil pár poznámek k tomuto problému.
Koncepce HÚL
Současné pojetí tvorby LHP a LHO a jejich finanční podpora zajistily určitý standard děl HÚL, jejich kompatibilitu a předávání výstupů archivu IDC v digitální formě. Pokud se výrazným způsobem nesníží příspěvek státu, tak je velice pravděpodobné, že tato objednávka státu umožní získat údaje ze všech celků v jednotné digitální formě, využitelné pro SSL. Tím se současně umožňuje permanentní inventarizace prostřednictvím SLHP. Celý systém je však finančně dosti náročný a hledají se proto způsoby a cesty, jak jej zefektivnit a zlevnit. Předpokládám, že hledání těchto cest nebude znamenat zhroucení celého systému HÚL, ale že povede pouze k jeho zefektivnění zúžením požadavků na výstupy při minimalizaci nákladů. V poslední době můžeme zaslechnout názory, že LHO jsou nákladově vysoké a přitom jejich výstupy nevyužívané, že LHP by měl být záležitostí vlastníka a státu že postačí inventarizace. Trochu se nad tím zamyslíme.
Nákladovost LHO je podle dostupných informací opravdu vysoká a jejího snížení lze jistě dosáhnout zjednodušením výstupů na straně jedné a snížením finančních nároků zhotovitelů na únosnou míru na straně druhé (neboť k tomu by mělo přispět již samo ohrožení existence tvorby LHO a tím "živobytí" zhotovitelů). U LHO musí zůstat nezbytně zachováno mapové zobrazení a inventarizační (popisová) část LHO. Systém HÚL musí být sladěn se systémem péče o všechny lesy. Nelze si představit práci OLH bez takovéhoto podkladu. Vyšší využití LHO je třeba zabezpečit větší osvětou. Některé nekvalitní výstupy LHO by neměly ovlivnit postoj k tomuto nástroji, ale měly by znamenat tvrdší kontrolu výstupů.
Pro LHP si lze představit snížení nároků na jejich výstup s nevýrazným snížením státního příspěvku. A to zejména pro udržení celého systému a pokud možno jednotného zobrazení. Celostátní inventarizace pomocí statistických metod je vhodnou jednorázovou kontrolou údajů SLHP, ale příliš drahým způsobem získávání celostátních údajů trvale (při existenci LHP vlastníků). Běžně je využívána v zemích, kde nemají plné pokrytí LHP a proto stát potřebuje inventarizaci. Umíme si tedy představit celostátní inventarizaci pro jednorázové ověření údajů získaných SLHP, protože toto srovnání by mohlo přinést i nový pohled na tvorbu děl hospodářské úpravy a jejich výsledky. Ovšem proto, abychom provedli inventarizaci potřebujeme kvalifikovaný tým pracovníků. Ne že by je Česká republika neměla, ale sestavit takový tým na jednorázové použití by byl přepych a naopak z důvodů krátkodobé perspektivy by se asi nepodařilo tento tým dát dohromady. Je totiž obvyklé, že vyškolené inventarizační týmy pracují vždy na části území a rotují v určitých cyklech (např. Finsko 7 let). Na sladění výše uvedeného je tedy třeba se ještě zamyslet. Domnívám se proto, že předtím, než bude případně rozhodnuto o novém pojetí HÚL, budou zváženy všechny aspekty fungování systému péče o les a informačních potřebách o něm a to nejen pro potřeby státu, ale i pro systém péče o lesy drobných vlastníků, ať je jakýkoliv. Měli bychom mít na mysli také ten aspekt, že HÚL je podkladem pro hospodaření v lesích směřující k certifikaci, neboť na tom jsme náš národní systém certifikace postavili.
HLAVNÍ REFERÁT ing. JIŘÍHO TRÁVNÍČKA, ŘEDITELE SOUKROMÉHO LESNÍHO MAJETKU
Každá doba navazuje na minulost a z činnosti, která se vykonává dlouhodobě a beze změn se stává zvyk. Zvykem lze nazvat i tradice. Chtěl bych se tu zamyslet nad něčím, co bych nazval tradicemi v LH a jejich vlivem na dnešní dobu. Nenáleží mi zde hodnotit práci našich předchůdců a posuzovat ji s odstupem doby. Předem vím, že můj příspěvek vyzní jako troufalá kritika naprosto všech lesnických disciplín u nás. Vím velmi dobře, že máme mnoho dobrého, co jsme zdědili a co umíme, naše dědictví nese však i mnoho špatného. To si ale ve své pýše intenzivně pěstujeme a nedokážeme si přiznat, že to špatné je. Takové přiznání je chápáno jako rouhání a svatokrádež. K naší profesi ale vždy patřila skromnost a ta by nás měla upozornit na to, že úplně nejlepší ze všech nejsme. V tomto příspěvku se stávám na chvíli tím rouhačem, protože se jistě dotknu i mnoha mých kamarádů a přátel a doufám přitom, že se mi podaří alespoň někoho z nich přimět k zamyšlení a snad i k diskusi. Pokud se někoho svým příspěvkem dotknu, bude to pro mne jen důkazem, že má úvaha je správná.
Zamýšlím se nad vlivem ani ne tak tradic, které jsou nepochybně významné, ale spíš nad vlivem konzervativismu v LH. Před nemnoha lety jsem chápal tento konzervativismus jako velmi pozitivní, jako něco, co přes mnoho politických a osobních snah z lesů vytěžit ať již fyzicky, nebo přeneseně maximum, pomohlo udržet lesy v ČR v poměrně dobré kondici až do současnosti. Dnes již však tento konzervativismus, který mnozí nazýváme tradicemi, nepřináší mnoho dobrého. Tradice v tomto smyslu chápu jako staré pořekadlo o zvyku, který je železnou košilí. Jak je známo, té se lze jen obtížně zbavit. Bohužel tuto košili, nazývanou tradicí nebo jen takovým "vždycky se to tak dělalo, musí to tedy být dobré i teď i do budoucna", nenosíme jen my, lesníci, ale téměř všichni v naší zemi, kteří byť jen jedinkrát v životě byli v lese. Nejtěsnější a tu nejlépe ukovanou nosí pak laikové, polovzdělavci a diletanti, případně lidé s nenaplněnými ambicemi, kteří se velmi často vyskytují na místech, kde je jim popřáno sluchu: navštěvují a po svém informují různá ministerstva, parlament, novináře a televizi. Není to však tatáž košile, kterou nosí lesníci a která jim slouží proti těmto lidem alespoň jako slabá ochrana. Někdy však jako příliš slabá, což vídám často v kraji, který mám velmi rád a často jej navštěvuji - v centrální Šumavě. Zde se střetlo pojetí tradic lesnických s tradicemi politickými a lesnické tradice zde prohrály tak, jak si málokdo z nás dokázal představit. Právě zde se však měly projevit jako zbraň největší.
Pokud uvažuji o tradicích, musím připomenout, že v mém pojetí zahrnuji do tohoto pojmu i vyzkoušené a mnoha generacemi ověřené postupy pěstební, těžební, ochranářské i hospodářsko-úpravnické. Myslím, že právě v dnešní době si musíme položit otázky: Nejsou tyto tradiční, ověřené a vyzkoušené postupy dnes často překážkou pro postupy nové? Neskrýváme za tyto osvědčené postupy naši vlastní neschopnost naučit se, přijmou a uplatnit něco nového? Konzervativismus v lesnictví se v dnešní době stal překážkou zavádění moderních výchovných postupů, těžebních technologií a pojetí HÚL, nejvíce však v ekonomice a evidenci. Jen to, že velké množství lesníků v řídících a kontrolních funkcích si neumí představit hospodářskou evidenci bez číselníků vyrobeného dřeva, je tristní. Setkal jsem se s názorem jednoho pracovníka jednoho našeho ministerstva, že "číselník je rodným listem dřeva" a že je psával kdysi švabachem, tudíž je vyžadoval i na nás a byl zklamán, když jsem mu číselníky v podobě, jak je známe všichni, nepředložil. Právě číselník, dodací list a další množství evidence je však příčinou toho, že naši lesní nedělají téměř nic jiného, než píšou doklady, které nejsou nutné nebo by bylo možné psát je jednodušeji.
Můžeme se pak snadno divit, že organizační struktura v podnicích LH je silně předimenzovaná, že potřebujeme často průměrně jednoho člověka z lesního personálu na 200 i méně hektarů lesa. Opět mnozí často říkají, že to tak bývalo vždycky - to ale lidé chodili pěšky a zprávy vozila pošta vlakem a koňskými povozy. Právě před několika dny mi jeden kolega nechtěl věřit, že se u nás dá hospodařit na 12 000 ha lesa ve 13 lidech, že lze zavést systém, kdy má jeden lesní na starost mimo jiné až 10 000 m3 těžby. Nevěřil mi jen proto, že takový systém zcela odporuje zažitým představám o práci lesního. Zastaralý přístup k evidenci vede dále k tomu, že je pro nás povinné evidovat například vytěžené dřevo podle jednotlivých porostů, přičemž by podle mého názoru stačilo jen za oddělení nebo lépe za celý majetek. Nikde v průmyslu přitom není zaveden zvyk číslovat jednotlivé výrobky a tak přesně je evidovat jako v LH. Tradicí se stal také postup státních orgánů v přísném stanovení počtu sazenic na pasekách a druhové skladby dřevin v porostech, které nám brání například ve větším využití douglasky jako rychle rostoucí dřeviny. Obě opatření přitom silně a neoprávněně ovlivňují ekonomiku LH. Tato tradice je zatím ještě krátká, zato velmi pevná. Jejím problémem je to, že ji nezavedli lesníci sami, ale že je jim vnucována často někým, kdo nemá o lesnictví dostatečný přehled.
Zde si nemohu odpustit výlet k tradici myslivosti a to myslivosti lidové, která mluví o tom, že když jsme 40 let jinou než lidovou myslivost neznali, že soukromá myslivost je nemravná a tudíž nepřijatelná. Také nám však říká, že jsme zavedli chov například muflonů a daňků a že tudíž zde mufloni a daňci být musí. Právě tady se mi nabízí paradoxní srovnání dvou biologických druhů, z nichž jeden - douglaska je introdukovaný a tudíž nevhodný a druhý, například muflon je introdukovaný a tudíž žádoucí. Tentýž problém je v Čechách například s modřínem. Tradice lidové myslivosti je přitom jednou z nejpevnějších a nejhůře překonatelných. Před nedávnou dobou se v naší oblasti roznesla informace o neúnosném plenění jistého obecního lesního majetku na severu jižních Čech, kde tamní lesní hospodář použil v probírkách malou vyvážecí soupravu. Informace od několika kolegů, kteří tam mimochodem nebyli, byly velmi kritické, mluvilo se o tom, že les je vytěžen, vykraden, prostě hrůza pomyslet. Opak však je pravdou. Těžební zásahy v dotyčném lese sice byly intenzivní, byly však ve prospěch porostů, především podrostu. Zde se projevuje další vliv našich tradic: nepřijímání nových, dnes u nás ještě neobvyklých těžebních postupů, a to i bez jejich bližších znalostí. Argumenty jsou dokonce i takové, že stroje berou lidem práci, kritici strojní sortimentní technologie však již nevidí jejich obrovskou výkonnost, šetrnost k porostům, půdě a cestám a ekonomickou efektivitu.
Na to navazuje naše naprosto nezvratitelné přesvědčení, že co je napsáno v hospodářské knize je jediná pravda a kdo se opováží byť ve prospěch lesa vytěžit v porostu víc, než je uvedeno v hospodářské knize, není odborník a je třeba na něj poslat kontrolu. Kde však pramení ta troufalost k tvrzení, že údaje uváděné v našich LHP jsou jediné nejlepší? Celá léta bereme práci našich taxátorů jako něco nezpochybnitelného a přitom ani neznáme jinou taxační metodu než tu, kterou jsme používali v době centrálně plánovaného hospodářství. Rozsah a tím i cena našich LHP je tak zbytečně obrovská, že se brzy stanou děsivým snem všech majitelů lesů. Přitom licenci na zpracování LHP dostane jen člověk s praxí v HÚL, což znamená dosud jen v ÚHÚL a tento člověk nezná tradičně nic jiného než styl a postup ÚHÚL. Tradičně byli u nás v posledních 4-5 decenniích provozní lesníci od zpracování LHP odděleni a nyní si málokdo z nich ví s HÚL rady a je i zákonem na taxační kanceláře téměř zcela odkázán.
Asi před rokem jsem byl s několika přáteli na exkurzi v Bavorsku u tamních státních lesů na lesní správě Griesbach. V jednom z porostů, kde jsme obdivovali množství a kvalitu přirozeného zmlazení, jsme se též ptali jak tohoto zmlazení dosáhli. Dozvěděli jsme se, že jediný postup k dosažení této kvality přirozeného zmlazení byl a je intenzivní dlouhodobý odstřel zvěře. Je jisté, že intenzivní odstřel vzbudil nevoli místních okolních myslivců, kteří si stěžovali na špatné vedení myslivosti ve státních lesích až u bavorského ministra LH. Dostalo se jim odpovědi ve smyslu, že pan ministr je přesvědčen, že jeho lesníci pracují správně a že lidovým myslivcům do jejich práce nic není. Byl bych velmi rád, kdyby se českým lesníkům dostalo ze strany MZe, ale hlavně ze strany MŽP podobné podpory. Jistě jsme si sami vědomi vlastních nedostatků, jistě je umíme přiznat, ale potřebujeme pro svou práci i trochu uznání, nikoliv jen nekvalifikovanou kritiku a všeobecné neuznání.
Tradice, která byla zavedena tím, že lesní odborníci jsou někde řízeni při své práci nelesníky vede přímo k symbolické degradaci hodnot, které tvořili naši předkové. Při návštěvě Borových Lad, Kvildy a Modravy se ptám: Jak je možné, že stát s takovými lesnickými tradicemi, s takovými odborníky, s takovými zkušenostmi a vědomostmi může mít tak strašlivě zdevastovaný les na tak nesmírné rozloze? Vzápětí mne však napadne jiná otázka: Co by se stalo, kdyby správce soukromého lesního majetku podobně zavinil nějakou hmyzí kalamitu v oblasti, kde působí? Jistě by se nedočkal podobné tolerance SSL a MŽP. Tradice však není jen tou železnou košilí, tradice je především zdrojem poučení. Dobré tradice je nutno opatrovat, ale nikoliv v nich setrvávat, nelpět na nich za každou cenu, je nutno z nich vycházet, špatné opustit a na dobré navazovat a tvořit nové. Jenom tak se vymaníme ze zvyklostí, které nás svazují a nedovolí nám vidět dále než do nejbližšího lesa. Byl bych rád, aby můj projev nevyzněl jen jako kritika, ale také jako přesvědčení o tom, že v lesnictví dokážeme tradice použít jako zdroj poučení. Doufám však, že při vytváření tradic nových bude těch špatných co nejméně.
HLAVNÍ REFERÁT ing. FRANTIŠKA DEJNOŽKY, ŘEDITELE HLDS, a. s.
LH na konci 90. let stojí před řešením zásadního problému, který se v určitých intervalech vrací. Podle mého názoru lze tento problém definovat jako soběstačnost LH ve financování a trvalé udržení tohoto financování, chceme-li, jinými slovy, hospodaření v lesích bez přímých dotací. Tato soběstačnost je jistě závislá na více aspektech. Rád bych se podrobněji zabýval výnosovou částí, a to zejména tržbou za vyrobené sortimenty v lesním majetku a možnostmi jejího růstu, popřípadě stability. Samozřejmě, to vše s důrazem na finanční toky, které musí končit na účtech producentů a majitelů dřeva. V praxi to pak znamená, že úspěšný obchod je jedině ten, který je zaplacen.
Připustíme-li, že v průměru 97 % výnosových položek v LH tvoří tržba za dřevo a tuto tržbu tvoří podstatným podílem realizace dvou sortimentů - pilařské kulatiny a vlákninového dřeva pro celulózky, pak má stav a prosperita odvětví dřevařského průmyslu a průmyslu papíru celulózy důležitý vliv na LH v současné době i v letech dalších. Podle mého názoru zpracovatelé dřeva pozitivně, ale i negativně bezprostředně ovlivňují míru úspěšnosti hospodaření v lesním majetku. Do obou odvětví zpracovávání dřeva začali masivně vstupovat zahraniční podnikatelé, kteří investice jistě vnímají také jako investice do přístupu k surovině.
U vlákninového jehličnatého dřeva je situace přehledná, protože zahraniční investor ovládá jednu ze dvou celulózek. Naším úkolem bude zabezpečit u obou zpracovatelů vlákninového dříví jak již zmíněný finanční tok, tak také trvalý a dlouhodobý odbyt dřeva, které se vyrábí mimo jiné také při výchově lesa. Dá se říci, že chceme-li zabezpečit plnění LHP a lesního zákona bez zvýšené finanční náročnosti, pak je třeba zabezpečit dlouhodobý odbyt tohoto sortimentu s odpovídající cenou. Jednou z cest je schopnost umět uzavřít a také naplnit střednědobé a dlouhodobé dodavatelské kupní smlouvy. Otázka cen u vlákninového jehličnatého dřeva je bezesporu pod vlivem evropských a světových cen celulózy, ale naší ambicí musí být aktivní politika tvorby cen na českém trhu s využitím místních specifik, jako je třeba doprava dřeva a nižší cena pracovní síly.
Druhým odvětvím, které bezprostředně ovlivňuje finanční úspěšnost LH, je dřevozpracující průmysl zaměřený na zpracování jehličnaté pilařské kulatiny. Dnešní stav má mnoho problematických bodů. Zpracovatelské kapacity výrazně (až o 50 %) převyšují zdroje tohoto sortimentu v ČR. Většina kapacit není zásobena na efektivní výkon, většina dodavatelských smluv je krátkodobá, bez záruk dodávek v dalším období. Zpracovatelské kapacity mají malý a nedostatečný přístup k finančním úvěrům. V současné době jsou pod obrovským cenovým tlakem zahraničních investorů, kdy nejsou schopny nabízet za surovinu ceny srovnatelné se zahraničním kapitálem. V platebních podmínkách dochází často k improvizaci a prodlužování lhůt splatnosti. Kdysi silné odvětví zůstává prakticky bez pomoci státu a blíží se série bankrotů celé řady zpracovatelských kapacit. Naší snahou a ambicí musí být jasná obchodní politika a filozofie k vytvoření solidních podmínek pro pilařské podniky schopné současné složité podmínky přečkat. Tím si vytvořit další možnost k již dané přítomnosti zahraničních investorů jako alternativu rozložení závislosti na odběratelích a jejich možnostech. Jistě nikdo nechce soupeřit, válčit nebo ignorovat pilařské kapacity v rukou zahraničního kapitálu, ale snahou do budoucna musí být maximální finanční nezávislost na těchto kapacitách, neboť závislost by byla příliš nebezpečná. Znovu se musíme pokusit prosadit dlouhodobé smluvní vztahy, v kterých budeme muset umět garantovat dlouhodobé dodávky suroviny, jasně definovat způsob tvorby cen a jednoznačně umět vyřešit finanční tok s příslušným garancemi.
V otázce listnatých sortimentů, schopnosti umět je prodat a peníze inkasovat pro lesní majetky, je situace složitá zejména v důsledku umístění rozhodující většiny zpracovatelských kapacit mimo území naší republiky, zejména na Slovensku. V době společného státu byly budovány zpracovatelské kapacity na listnaté sortimenty na Slovensku, zatímco v ČR na jehličnaté dřevo. Maximální snahou musí být nejen schopnost umístit listnatou hmotu do zahraničních zpracovatelských kapacit, ale zejména umět a být schopni podpořit investice do zpracování listnatých sortimentů v ČR. Tato podpora by, podle mého názoru, měla být zejména ve schopnosti poskytnout dlouhodobou garanci na dodávky příslušného listnatého sortimentu a schopnosti definování tvorby cen v dlouhodobé smlouvě. Tím zabezpečit nejen finanční toky z výroby listnatých sortimentů, ale také umožnit plnění LHP ve výchově listnatých porostů s minimalizací finančních dotací nebo i bez nich.
Domnívám se, že důležitost vztahu LH a zpracovatelských kapacit stále více vzrůstá a lesní majetky stále více budou svoji ekonomickou úspěšnost spojovat s odběrateli dřeva. Cesta správným směrem vede přes intenzivní a zvyšující se spolupráci s rozhodujícími zpracovateli ať republikového, nebo regionálního významu. Prosperita a perspektiva LH bude velmi závislá také na umění a ochotě koordinovat obchodní politiku rozhodujících vlastníků lesa. Pohled na tuto obchodní politiku si musí osvojit dlouhodobost, to znamená k dnešní čtvrtletní a roční obchodní politice přiřadit pětiletou a desetiletou strategii orientace a ovlivňování obchodu se dřevem. Naším cílem nemůže být závislost na jediném zpracovateli v konkrétním sortimentu, ale rozložení rizik na více možností a alternativ. Svůj příspěvek jsem zaměřil na specifickou problematiku vztahu LH ke zpracovatelským kapacitám, která je jistě pouze kamínkem v celkové mozaice další perspektivy LH. Cílem bylo upozornit na zvyšující se závislost ekonomické úspěšnosti na těchto kapacitách. Věřím, že rozhodující vlastníci lesa zvolí úspěšnou strategii v období vznikajících silných integračních zpracovatelských a obchodních uskupení evropského formátu, abychom mohli úspěšně a účinně koordinovat obchodní vztahy s dopadem na LH ČR.