BUDOU SOUKROMÍ VLASTNÍCI JEŠTĚ ROZHODOVAT O SVÝCH LESÍCH?
Jan Řezáč
Mediálním fenoménem ve vztahu k lesnictví jsou v letošním roce těžby dřeva v rozporu se zákonem, a to především v soukromých lesích. Zprávy o devastaci soukromých lesů v denním tisku naprosto převažují, až si toho všimli i v zahraničí a ptají se, co že se to v našich soukromých lesích děje, a český princip restitucí uvádějí jako odstrašující příklad cesty, kterou by se rozhodně neměli vydávat (např. v Polsku). Dochází tak k radikálnímu zpochybnění soukromého vlastnictví lesů, možná soukromého vlastnictví vůbec. To v zemi, kde ještě před nedávnem všechno patřilo všem a jen někteří to směli užívat, a úcta k soukromému vlastnictví je jen mělce zakořeněna. Před vstupem do Evropské unie jistě ne příliš lichotivá vizitka.
Jako reakci na devastační těžby v soukromých lesích, připravilo Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo životního prostředí návrh novely lesního zákona, který je předkládán k veřejné diskusi (otištěn jako příloha tohoto čísla LP). Pro pořádek uveďme, že v loňském roce orgány státní správy lesů a ČIŽP šetřily 538 případů neoprávněných těžeb v celkové výši 111 066 m3. Těchto 538 případů (v souhrnu za všechny roky od začátku restitucí jich bude asi více) je důvodem pro následující hodnocení v návrhu novely:
"Návrh lesního zákona (289/1995) byl vypracováván a schvalován v době, kdy probíhal proces restitucí zemědělského a lesního majetku, v jehož důsledku se podstatně změnila struktura vlastnických vztahů. V té době také nebyl ještě dostatek zkušeností s tím, jak se budou nestátní vlastníci lesů (zejména fyzické osoby) k nabytému lesnímu majetku chovat. Převládl však předpoklad, že každý vlastník lesů bude mít samozřejmou snahu starat se o svůj lesní majetek co nejlépe, jistě lépe než dosavadní státní organizace lesního hospodářství a že tedy není nutno vlastníka lesů omezovat příliš širokými pravomocemi orgánů státní správy lesů. Zkušenosti orgánů státní správy lesů, odborných lesních hospodářů a další subjektů (např. ČIŽP nebo MŽP při výkonu vrchního státního dozoru) však svědčí o tom, že schopnost nebo odhodlání mnohých vlastníků lesů pečovat o les v rozsahu stanoveném zákonem byla přeceněna. Dokladem toho jsou těžby dřeva, dosahující lokálně až stupně devastace lesů, neplnění úkolů v obnově a ochraně lesa apod."
Proto novela navrhuje založit pravomoc orgánu státní správy lesů rozhodnout o zavedení nucené správy lesa ve všech případech, kdy vlastník lesa neplní při hospodaření v lesích povinnosti stanovené lesním zákonem a kdy ani uložení pokuty nevede k nápravě s tímto zdůvodněním: “Nezanedbatelná část z více než 140 tis. soukromých vlastníků v ČR nepečuje o les, který vlastní, způsobem stanoveným lesním zákonem, a to ať z objektivních nebo subjektivních důvodů. K nápravě nevede ani uložení pokuty, ani stávající nástroje výkonu správních rozhodnutí. K řešení těchto krajních případů je nutno zajistit základní péči o les jiným subjektem než vlastníkem lesa, který by náklady spojené s péčí o les vykonávanou za vlastníka lesa mohl alespoň zčásti uspokojovat z výnosu, pokud náhradní péče o les nějaký výnos přinese."
Jaké množství vlastníků nemá schopnosti či odhodlání pečovat o svůj les podle zákona? Jak velká je nezanedbatelná část z více než 140 tis. vlastníků, kteří nepečují o svůj les zákonem stanoveným způsobem (a jak velká je zanedbatelná část)? Lze vůbec zavedení nějaké legislativní normy, která omezuje právo občana nakládat libovolně se svým majetkem, zdůvodňovat tak neurčitými pojmy, jako je “mnoho” či “nezanedbatelná část”? Co když nezanedbatelná část zahrádkářů nepěstuje zeleninu podle norem daných nějakým zákonem? Nebo co když schopnost a odhodlání mnohých zemědělců pěstovat obilí byla přeceněna? Vyvlastníme jim proto de facto jejich soukromý majetek? A kdy jim ho vrátíme? Není povinností státu vytvářet takové sociální, legislativní a hospodářské prostředí, aby bylo soukromé vlastnictví lesů (potažmo soukromé vlastnictví vůbec) smysluplné a nestávalo se neúnosnou zátěží či příčinou osobních lidských tragédií?
Nevím, jestli si někdo představoval, že rozdrobením držby lesů a jejich vrácením původním vlastníkům či jejich dědicům, se automaticky zajistí jejich lepší obhospodařování, než tak činily Státní lesy, ale o stavu a vývoji malolesů v minulém století nebo za 1. republiky toho bylo známo dost i v roce 1995, kdy se schvaloval lesní zákon. Restituce lesů byly politické rozhodnutí a jejich důvodem bylo zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem, přičemž se vědělo, že úroveň hospodaření půjde dolů. Prvořadá totiž byla obnova vlastnických vztahů, nikoliv zlepšení úrovně hospodaření. To se mělo stát až ve druhé fázi a také se tak mnohde již stalo. A jen proto, že stát za čtyři roky nenašel adekvátní motivační nástroje, jak podpořit zlepšení hospodaření v malolesích (v minulosti se to nepovedlo ani za sto let), tak zvýší sankce a zavede represivní nástroje? Nebylo by lepší ještě pár let diskutovat o širších zákonných mantinelech pro malolesy a o tom, co jsme ochotni tolerovat jako “provinění” proti naší představě řádného, vzorového hospodaření v lesích? Případně korektně nabídnout vlastníkovi odkoupení jeho lesa za úřední cenu (i tak lze zmírnit způsobenou křivdu)?
Jistě se shodneme na tom, že rekonstituce soukromých vlastnických vztahů a jejich respektování po 40 letech nadřazenosti principu společenského vlastnictví je velmi složitý politický, sociálně-ekonomický a mravní problém. Otázku lze vyhrotit až do polohy, zda jsme vůbec ochotni akceptovat soukromé vlastnictví lesů se vším všudy, anebo zda stát bude velkým poručníkem nesvéprávných vlastníků, kteří sice vlastní nějaký les, ale fakticky o něm rozhoduje státní úředník (či odborný lesní hospodář placený státem), protože les je národní bohatství? Rozdíl mezi totalitní společností a demokracií spočívá v principu nesmrtelnosti. Trvá-li život člověka 70 let, pak je stát nebo národ důležitější než jedinec. Ovšem má-li pravdu křesťanství a člověk je věčný, pak je lidská bytost důležitější než stát (C. S. Lewis).
Na závěr si dovolím ocitovat část článku Viktora Dobala Lidská práva a vlastnictví (Hospodářské noviny 15. 2. 1999):
“...Právo vlastnit je nejporušovanějším právem v zemi. Snad ani není občana, který by nebyl o něco každodenně olupován... Listina základních práv a svobod uvádí právo vlastnit až v článku 11, tj. po právu na zachování lidské důstojnosti a dobrého jména, právu nebýt zotročován, právu na osobní svobodu, právu na nedotknutelnost osoby a soukromí a právu na život. Všechna uvedená práva jsou však pouze práva odvozená, a to od práva vlastnit. První věc, kterou člověk určitě vlastní, je přece on sám, se všemi svými schopnostmi a dovednostmi. Respektuji-li takto právo každého vlastnit sebe sama, potom se bezprostředně dostávám ke všem výše jmenovaným právům. Můžeme však jít mnohem dál, když majetek, který někdo nabyl na základě své práce, své námahy a svého úsilí, ztotožníme s jeho vlastníkem. Běžná zkušenost tomu nasvědčuje: každý má oblíbené osobní věci, které on i jeho okolí vnímá jako nedílnou součást jeho samého. Z tohoto pohledu je potom nutné chápat agresi vůči majetku jako přímý útok na osobu jeho vlastníka. Zbavujeme-li někoho majetku, zbavujeme jej často důležité části vlastní osoby.
Adam Smith kdysi pojmenoval základní úkoly státu takto: udržovat mír, ochraňovat smlouvy a vlastnictví a stavět majáky (tj. pečovat o věci obecně prospěšné). Stát, který se vyrovná s těmito úkoly, již tím automaticky řeší problémy ostatní, včetně problémů lidských práv. Učiňme proto právo vlastnit tím ústředním a nejdůležitějším právem a vychovávejme k úctě a respektu k němu. Vždyť v přehlížení tohoto práva je především nutné hledat negativní dopady na život společnosti."
Jan Řezáč