STÁTNÍ LESNICKÉ ZKOUŠKY

Uplynulo 95 let od vydání Nařízení ministerstva orby ze dne 3. února 1903, č. 30 ř. z. o státních zkouškách lesníků a ochranného i technického pomocného personálu lesního

Ing. Emil Hošek, CSc., ÚHÚL, pobočka Olomouc

Jedním ze základů úspěchu každé lidské činnosti byly a jsou odborné znalosti, které lze získat praktickým učením a školním vzděláním. To platí i o lesnictví, kde první způsob byl staršího data a dlouho převládal, zatímco školská příprava se hodně pozdržela a ve větší míře se uplatnila až od konce 18. století.

Úroveň získaných znalostí bylo pochopitelně nutno prokazovat zkouškami. I když už v r. 1756 bylo uloženo vrchnostem přijímat do služby jen lesníky vyzkoušené krajskou komisí (tzv. myslivce ve dřevě zkušené) a v instrukci pro examinátory ze 16. 2. 1756 byly potřebné znalosti shrnuty ve formě otázek a odpovědí, tak se situace všelijak obcházela a za lesníky byli po zkoušce často prohlašováni lidé se znalostmi velmi chabými. Na což si ještě v r. 1827 stěžoval známý moravský lesník Vincenc Hlava z Dačic, který býval často při těchto zkouškách komisařem, takže situaci velmi dobře znal. Teprve vybudováním lesnických škol v polovině minulého století byla i v tomto směru docílena náprava.

Úplný pořádek po této stránce přinesl až říšský zákon 250/1852, který v § 22 nařizoval povinné ustanovování lesních hospodářů, uznané vládou za způsobilé. Podmínky ke stanovení způsobilosti lesníků byly určeny teprve nařízením bývalého ministerstva orby (zemědělství) ze dne 3. února 1903 "O státních zkouškách lesníků a ochranného i technického personálu lesního". Tato právní norma měla 2 oddíly, a to o státní zkoušce lesnické a o státní zkoušce pro ochrannou a pomocnou technickou službu lesní.

NAŘÍZENÍ O STÁTNÍ ZKOUŠCE LESNICKÉ

Nařízení o této zkoušce, označované někdy jako zkouška pro lesní hospodáře nebo vyšší státní zkouška, mělo 27 odstavců a k jejímu složení připouštělo:

• Absolventy lesnických fakult po dvouleté praxi.
• Absolventy lesnických studií, pokud tak učinili jako mimořádní posluchači a před tím s úspěchem absolvovali nejméně 4 třídy gymnázia, reálky nebo reálného gymnázia a vykonali závěrečné zkoušky z těch předmětů, které bylo třeba odposlouchat ke složení teoretických státních zkoušek, a to po tříleté praxi.
• Absolventy některého z vyšších technických učilišť (Bělá p. Bezdězem, Písek, Hranice, Bruck nad Litavou, Lvov), jestliže před tím s dobrým prospěchem absolvovali nejméně 4 třídy střední školy a dosáhli aspoň 22 let svého věku, rovněž po 3 letech praxe.
• Absolventy gymnázia či reálky po pětileté lesnické praxi.

Značné výhody z těchto zásad byly přiznány po roce 1918 legionářům, pokud s úspěchem vystudovali aspoň nižší lesnickou (revírnickou) školu, a to po tříleté praxi.

Tato zkouška se konala u příslušných zemských úřadů (po roce 1945 u KNV), a to jednou do roka počínaje prvním úterým v září v 9.00 hodin. O připuštění ke zkoušce museli uchazeči požádat a kromě řady běžných dokladů předložit i svůj deník. Zkouška se konala před komisí složenou z předsedy, kterým býval zpravidla zemský lesní inspektor a ze tří lesních zkušebních komisařů jmenovaných každoročně ministrem. Ten jmenoval jednoho z komisařů předsedovým náhradníkem a další náhradník měl zkoušet na místě komisaře, pokud by převzal předsednictví nebo byl jinak vážně zaneprázdněn. Přitom každý z komisařů mohl zkoušet jen skupiny předmětů, pro které byl určen. Předseda komise měl však právo dávat otázky ze všech předmětů. První dva dny byly určeny pro písemnou zkoušku, načež následovala zkouška ústní konaná nejdříve v lese a pak teprve v uzavřené místnosti.

Zkoušené předměty se dělily do tří skupin:

1. pěstování lesů, těžba a doprava dřeva, lesnický průmysl a všeobecné základy služebních předpisů pro personál,
2. měření a mapování lesů, dendrometrie, zařízení a oceňování lesů a lesní stavby,
3. ochrana lesů a myslivost ze stanoviska hospodářského a policejního, ochrana zvěře a provoz myslivosti.

Ministerstvo zasílalo pro každý den písemné zkoušky po třech zapečetěných otázkách, které mohly být otevřeny teprve bezprostředně před začátkem zkoušky za přítomnosti kandidátů. Z těchto šesti otázek se týkaly vždy dvě a dvě každé skupiny otázek. Přitom jednotliví kandidáti museli být zkoušeni ze všech uvedených předmětů a z každého zvlášť klasifikováni. Kandidátům, kteří při zkoušce neobstáli z jednoho předmětu, mohla být povolena oprava z této disciplíny, při propadnutí z celé skupiny bylo nutno zkoušku opakovat v dalším řádném zkušebním termínu. V obou případech mohla být zkouška opakována nanejvýš dvakrát.

Povinnost skládat zkoušku pro lesní hospodáře zůstala v platnosti až do roku 1977 a vztahovala se na vedoucí lesní hospodáře soukromých majetků v Čechách o výměře přes 700 ha (zde ovšem byly povoleny určité úlevy pro málo výnosné majetky), na Moravě při výměře přes 575 ha a ve Slezsku přes 500 ha. V roce 1941 byla pak tato výměra unifikována na 575 ha lesů.

Analogická zkouška označovaná jako "zkouška pro odborné lesní hospodáře" byla pak už za drtivě převažující státní držby zavedena podle § 54 zákona 166/1960, resp. podle článků 40-46 vyhlášky 17/1961 min. zemědělství, lesního a vodního hospodářství. Ta omezovala připuštění ke zkoušce na absolventy lesnických fakult po dvouleté úspěšné lesnické praxi a na absolventy lesnických technických škol po čtyřleté praxi. Jiní uchazeči se mohli zkoušce podrobit jen se svolením ministerstva, uděleným na návrh příslušného KNV.

Přitom podle článku č. 41 uvedené vyhlášky se povinnost vykonat tuto zkoušku vztahovala na:

1. vedoucí polesí,
2. ředitele, jejich zástupce a odborné lesní pracovníky les. závodů,
3. ředitele, jejich zástupce a odborné lesní pracovníky podnikových ředitelství Státních lesů,
4. ředitele, jejich zástupce a odborné lesní pracovníky správy les. hospodářství na ministerstvu zemědělství, lesního a vodního hospodářství,
5. odborné lesní pracovníky v obdobných funkcích jako uvedení pod číslem 1-4 zabezpečující hospodaření v lesích organisací v oboru působnosti ministerstva národní obrany a jiných ministerstev jakož i organizací řízených národními výbory,
6. ředitele, jejich zástupce a odborné lesní pracovníky organizací pro hospodářskou úpravu lesů a jejích poboček,
7. pracovníky výzkumných ústavů a lesnických škol, pokud je jim svěřena péče o lesní hospodářství těchto ústavů a škol a
8. odborné pracovníky v oboru státní péče o lesy na okresních a krajských národních výborech, jakož i na ministerstvu zemědělství, lesního a vodního hospodářství.

Jestliže někteří pracovníci zastávající uvedené funkce zkoušku neměli, pak ji s výjimkou vedoucích polesí měli vykonat do 2 let, vedoucí polesí pak do 4 let ode dne účinnosti vyhlášky, tj. od 1. března 1961. Pokud vedoucí polesí k tomuto dni dosáhli 50 let věku a měli nejméně 10 let praxe, nebyli povinni tuto zkoušku skládat.

V této pozměněné formě byla pak novelizována vyhláškou 77/1972 o kvalifikaci odborných lesních hospodářů a později zákonem ČNR 96/1977 s účinností od 1. ledna 1978 zrušena.

STÁTNÍ ZKOUŠKA PRO OCHRANNOU A POMOCNOU TECHNICKOU SLUŽBU LESNÍ

Aby byl uchazeč připuštěn k této zkoušce, označované někdy jako nižší státní lesnická zkouška, musel prokázat, že:

1. dosáhl 18 let svého věku,

2a. absolvoval s dobrým prospěchem některou nižší lesnickou nebo revírnickou školu v tuzemsku nebo v zahraničí, nebo

2b. absolvoval aspoň obecnou (základní) školu a

3. byl aspoň po 3 léta prakticky zaměstnán v lesní službě; přitom se jako praxe uznávala jen doba strávená pod dohledem lesního hospodáře kvalifikovaného vyšší státní zkouškou, který musel vysvědčení o praxi podepsat.

Dále musel žadatel předložit rodný list, vysvědčení zachovalosti vydané politickým nebo policejním úřadem místa pobytu, vysvědčení o předběžném vzdělání a odbyté lesnické praxi. O připuštění kandidáta ke zkoušce rozhodoval zemský politický úřad. I tato zkouška se konala u něj jednou do roka, a to obyčejně po zkouškách pro lesní hospodáře v polovině září. Pokud bylo u některého zemského úřadu přihlášeno méně než 10 kandidátů, mohlo ministerstvo jejich zkoušky spojit se zkouškou v sousední zemi, po roce 1949 v kraji.

Zkouška se skládala před zvláštní komisí, která byla celkem podobná jako u zkoušky pro lesní hospodáře. Zkouška měla trvat dva dny, přičemž první den byl určen pro část písemnou a pak následovala ústní zkouška v uzavřené místnosti. Při písemné i ústní zkoušce měly být kladeny jen takové otázky, které se týkaly praktické ochrany lesní a technické služby pomocné.

Zkoušené předměty se dělily do dvou skupin, přičemž do první skupiny se řadilo pěstování lesů, jejich využitkování, lesnické měřičství (měření a vypočítávání menších výměr ploch a těles při lesním hospodářství často se vyskytujících). Do druhé skupiny se pak řadila ochrana lesů a myslivost. Písemná zkouška měla trvat nejdéle 3 hodiny, přičemž celý čas této zkoušky pro každého kandidáta trval nanejvýš půl druhé hodiny.

Pokud kandidát při zkoušce neobstál, mohl ji opakovat, a to nanejvýš dvakrát v řádných zkušebních termínech. Kandidáti, kteří měli vzdělání požadované pro zkoušku pro lesní hospodáře, byli od zkoušky pro ochranu lesů a technickou službu pomocnou zproštěni. Absolventi těchto zkoušek pracovali jako hájenský personál a na některých majetcích i jako vedoucí malých revírů a v podobných funkcích.

Prameny:

1. HORNA F., DAŇHA J., MINISTR J.: Komentář lesních zákonů a nařízení platných na celém území Čs. republiky, nákladem právnického knihkupectví a nakladatelství, Praha 1937, 944 stran.

2. ŠILAR J. a kol.: Lesní zákon a související předpisy, Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1980, 268 stran.

3. Vyhláška min. zemědělství, lesního a vodního hospodářství č. 17/1961 Sb. z 9. 2. 1961, kterou se vydávají prováděcí předpisy k lesnímu zákonu.

4. Vyhláška č. 77/1972 Sb. ministerstva lesního a vodního hospodářství České soc. republiky z 20. 9. 1972 o kvalifikaci odborných lesních hospodářů.