ZÁKLADNÍ PRINCIPY LESNÍHO PRÁVA V SOUSEDNÍCH ZEMÍCH - II.

Každé omezení se ovšem pravidelně setkává se značnou nelibostí vlastníků a se vznikem řady politických polemik a soudních sporů. Některé státy proto využívají skutečnosti, že jsou vlastníkem části lesů na svém území, a stanoví přímo v normách lesního práva správcům státních nebo dokonce všech "veřejnoprávních" lesů větší míru povinností, pokud jde o zabezpečování veřejného zájmu, než vlastníkům soukromým. Takový přístup v sobě spojuje několik výhod. Především se tak do jisté míry předchází nespokojenosti soukromých vlastníků s omezením vlastnického práva, s tím pak souvisí i nižší pravděpodobnost vzniku soudních pří a nižší nároky na prostředky ze státního rozpočtu směřované na náhrady za omezení vlastnického práva, jednak tím stát poskytuje soukromým vlastníkům lesa příklad a může je i prakticky školit a vychovávat v intencích státní lesnické politiky, a v neposlední řadě jsou tak v rámci lesů na území státu vytvářena centra, v nichž zabezpečování veřejného zájmu není přítěží, nýbrž prioritou, což může vést ke vzniku "sítí" lesů s hospodařením preferujícím veřejný zájem (analogicky k územním systémům ekologické stability). Nevýhodami takového přístupu jsou samozřejmě (legislativně zakotvené) vyšší nároky na úroveň hospodaření ve státních lesích a s tím související posílení zřejmě přirozené tendence k neuváženému a často neúměrnému vynakládání státních finančních prostředků při hospodaření se státním majetkem. Protipólem popsaného přístupu je pak koncepce rovnosti všech forem vlastnictví, kdy není rozdíl v míře povinností kladené jednotlivým vlastníkům lesa.

SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKO

Spolkový lesní zákon, stejně jako lesní zákony zemské, rozlišuje podle osoby vlastníka tři druhy lesa a to:

1. státní les, tj. les ve vlastnictví Spolku nebo spolkové země,
2. korporační les, tj. les ve vlastnictví obce, sdružení obcí a dalších korporací a sdružení veřejného práva a
3. soukromý les, tj. každý les ostatní.

V Sasku a Bádensku-Würtembersku je za specifický druh lesního majetku považován též les ve vlastnictví církví. Na jednotlivé druhy vlastnictví se pak mnohdy vztahují buď zcela rozdílná práva a povinnosti, nebo jsou práva a povinnosti sice totožné, avšak mají odlišný rozsah. K hospodaření ve státním lese jsou v SRN příslušné tzv. lesní úřady. Jejich zákonnou povinností je obhospodařovat státní les příkladným způsobem tak, aby byly zajištěny a posilovány všechny funkce lesů a aby státní les "ve zvláštní míře sloužil obecnému blahu". V Sasku a Bádensku-Würtembersku lesní úřady ze zákona vedou a spravují jak oblast lesní výroby, tak oblast lesnických služeb.

V Bavorsku platí zvláštní pravidla pro zcizování státního lesa. Zcizením získané peníze je nutno použít především na zakoupení lesních nebo lesu sloužících pozemků, což je opatření směřující k zamezení zmenšování plochy státního lesa. Pro Sasko a Bádensko-Würtembersko je pak charakteristický institut předkupního práva, které má obec a země v případě prodeje některých lesních majetků. Stejné principy jako v lese státním platí i v lese korporačním, při hospodaření se ovšem zohledňuje zvláštní charakter a poslání majetku korporace. Les soukromý je v SRN zatížen nejmenší mírou povinností, které jsou zákonem stanoveny převážně pouze jako cíl, kterého má být dosaženo, když volba prostředků je ponechána na samotných vlastnících.

RAKOUSKÁ REPUBLIKA

Rakouské lesní právo upustilo od rozlišování lesa podle vlastnictví, tak jak to alespoň rámcově činil císařský patent č. 1852/250 RGBl., a všechna práva a povinnosti se tudíž vztahují na všechny lesy bez rozdílu.

SLOVENSKÁ REPUBLIKA

Rovněž na Slovensku není les rozlišován podle vlastnictví. To souvisí především s recepcí základních pramenů lesního práva z r. 1977, i když tyto prošly od r. 1989 četnými novelizacemi. Zákon SNR č. 100/1977 Zb., o hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství, v úvodním paragrafu přímo uvádí, že "všechny lesy bez ohledu na velikost a správu (vlastnictví) se musí plánovitě obhospodařovat jako lesní fond...". Jednu z mála výjimek z uvedeného pravidla tvoří některá ustanovení zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, která jsou speciálně zaměřena na úpravu některých vztahů pro lesní majetek ve vlastnictví státu. Jde zejména o určení správce státního lesního majetku, kterým jsou státní organizace LH, založené ministerstvem pro obhospodařování půdy jako ústředním orgánem státní správy v LH a státní organizace LH, založené ministerstvem obrany. Jiné státní organizace mohou spravovat lesní majetek státu jen výjimečně. Převody a nájmy státního lesního majetku se mohou realizovat pouze se souhlasem ústředního orgánu státní správy v LH.

POLSKÁ REPUBLIKA

Polské lesní právo je v oblasti vlastnického režimu velmi komplikované. Lesní zákon sice výslovně uvádí, že jeho ustanovení se vztahují "na lesy bez ohledu na formu jejich vlastnictví", ovšem sám v dalším textu mezi formami vlastnictví mnohdy velmi podstatným způsobem rozlišuje. To se týká především ustanovení o lesích v majetku státu, které spravuje státní lesní podnik Státní lesy (Panstwowe gospodarstwo lesne Lasy Panstwowe). Uvedené pravidlo ovšem neplatí všude, výjimkou jsou např. lesy na území národních parků a lesy tvořící součást tzv. Fondu státního zemědělského majetku (Zasob wlasnosci rolnej Skarbu Panstwa). Podnik Státní lesy ve státních lesích hospodaří, disponuje s pozemky a jinými nemovitostmi i movitými věcmi, které slouží lesnímu hospodářství, vedou jejich evidenci a určují rovněž jejich hodnotu. Činnost Státních lesů podléhá dohledu ze strany ministra ochrany životního prostředí, přírodních zásob a lesního hospodářství. Lesní zákon podrobně upravuje organizační strukturu Státních lesů, která je třístupňová a její organizační jednotky představují generální ředitelství, jednotlivá oblastní ředitelství a kanceláře nadlesního (nadlesnictwa), a dále základní pravomoci pracovníků podniku, jeho označení a razítko, statut a principy finančního hospodaření Státních lesů. Státní lesy mají předkupní právo na lesy a pozemky určené k zalesnění vůči všem jejich vlastníkům. O vlastní koupi rozhoduje vedoucí organizační jednotky Státních lesů se souhlasem generálního ředitele, při rozhodování se zohledňuje zájem lesního hospodářství a zájmy státu.

Po poslední novelizaci byla z polského lesního zákona vypuštěna povinnost vlastníka lesa uvědomit místně příslušného nadlesního o svém záměru zcizit les nebo pozemek určený k zalesnění měsíc před plánovaným datem zcizení. Naopak se do něj dostal soubor ustanovení upravujících postup při prodeji státního lesa. Ten připadá v úvahu v podobě prodeje spoluvlastnických podílů, v případě úpravy průběhu hranice mezi lesem a poli, prodávat lze rovněž budovy a nemovitá zařízení sloužící LH nebo lze k prodeji přistoupit v případech odůvodněných zvláštními hospodářskými okolnostmi. Rozdíly v rozsahu práv a povinností pro státní lesy a lesy ostatní je v Polsku možno spatřovat i v obsahu jinak všeobecné povinnosti hospodařit podle lesního hospodářského plánu, přičemž u nestátního lesa je rozlišováno navíc mezi osobami fyzickými a pozemkovými společenstvy na jedné straně a osobami právnickými na straně druhé. O tom bude však bude pojednáno blíže v části věnující se lesnímu plánování.

SHRNUTÍ

S koncepcí rovnosti vlastnictví, kterou do značné míry sleduje také český lesní zákon, se setkáme i v okolních státech - zejména v Rakousku a na Slovensku. Ve státech zbývajících se uplatňuje koncepce, podle níž je lesům ve vlastnictví státu a veřejnoprávních korporací stanoven jiný rozsah práv a povinností tak, aby tyto lesy zabezpečovaly především plnění veřejného zájmu. V nejpropracovanější podobě ji nalezneme v SRN. Lesní právo v SRN rovněž nejpřísněji střeží udržení a zvětšení rozlohy státního lesa, což v poněkud menší míře platí i pro Polsko a Slovensko.

NÁHRADY ZA OMEZENÍ VLASTNICKÉHO PRÁVA

V lesním právu, které směrem k vlastníkům lesa obsahuje velké množství příkazů a zákazů, dochází ke střetu dvou právních principů - na jedné straně principu tzv. sociální vazby vlastnictví, podle kterého institut vlastnictví nemá sloužit pouze prospěchu vlastníka, nýbrž celé společnosti, a na straně druhé zásady "vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnictví jen za náhradu". Oba principy jsou v právních řádech středoevropských států, tedy i našich sousedů, obsaženy, a to často přímo jako součást "ústavního pořádku" daného státu a je nutno je respektovat.

Problém spočívá ve stanovení hranice mezi zmíněnými principy, tedy místa, kdy již rozsah omezení vlastnictví překračuje meze sociální vazby (která není spojena s náhradami), a nabývá charakter vyvlastnění (které naopak náhrady provázet musí). Je pochopitelné, že stát a koneckonců i všichni "uživatelé" nevlastnící les jako nejčastější poskytovatelé náhrad za omezení vlastnického práva, mají tendenci považovat rozsah sociální vazby za mnohem širší, než je tomu u vlastníků lesa, kteří mají naopak tendenci považovat jakoukoliv zákonnou povinnost týkající se jejich majetku za omezení s charakterem vyvlastnění.

Některé činnosti, vykonávané vlastníky lesa na základě lesního práva, však svým obsahem a rozsahem překračují nejen hranice pojmu "sociální vazba vlastnictví", ale i pojmu "omezení hospodaření s charakterem vyvlastnění". Poskytování plateb či jiného typu plnění takovým vlastníkům pak již nemá charakter náhrady za vyvlastnění nebo podobné omezení vlastnického práva. Jde buď o náhrady za poskytování společenských služeb, nebo o náhrady či spíš o vyrovnávací platby za poskytování pozitivních externalit. Zejména první druh náhrad je v lesním právu významný, neboť umožňuje vyrovnat vlastníkům zvýšené náklady nebo jim takto zaplatit za přímý "výkon práce ve veřejném zájmu". Všechny náhrady však budou v zájmu zjednodušení zahrnuty pod souhrnný pojem "náhrady za sociální funkci vlastnického práva".

SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKO

Problematiku náhrad za sociální funkci vlastnického práva v lesích upravují v Německu zemské lesní zákony. Všechny tři stanoví, že držiteli lesa náleží přiměřené peněžité odškodnění, pokud opatření učiněná na základě lesních zákonů mají charakter vyvlastnění. Na odškodnění se přitom kromě příslušné spolkové země může podílet osoba, která z omezení hospodaření měla prospěch. V Sasku je majitel odškodňován též tehdy, jestliže mu předepsanými opatřeními nebo omezeními vznikla újma překračující rámec sociální vazby vlastnictví.

Vedle toho přísluší vlastníkům lesů ochranných a rekreačních v Sasku a Bádensku-Würtembersku také odškodnění, jelikož z odlišného způsobu hospodaření v těchto lesích pramení jednak zvýšené náklady, jednak přímé ztráty. Bavorský lesní zákon v této souvislosti hovoří poněkud výstižněji o vyrovnávací platbě, popř. výpomoci. Osobou povinnou vyplatit příslušný obnos je vždy buď stát, nebo osoba, v jejíž prospěch bylo omezení provedeno.

RAKOUSKÁ REPUBLIKA

Spolkový lesní zákon vychází v otázkách náhrady za sociální funkci vlastnického práva ze zásady zájmovosti, takže náhrady (v rakouském lesním zákoně odškodnění) poskytuje vždy osoba, v jejíž prospěch bylo omezení provedeno. Otázka odškodnění je upravena zejména pro případ odškodnění majetkové újmy při vyhlášení lesa chráněného.

SLOVENSKÁ REPUBLIKA

Slovenské lesní právo problematiku náhrad za sociální funkci vlastnického práva pomíjí.

POLSKÁ REPUBLIKA

Situace je zde stejná jako v předchozím případě - ani v polském lesním zákoně ustanovení o náhradách za sociální funkci vlastnického práva nenajdeme.

SHRNUTÍ

Lesní právo se problematice náhrad za sociální funkci vlastnického práva věnuje pouze v některých ze sousedních států. Lze proto soudit, že ve státech ostatních je většina povinností vyplývajících vlastníkům lesa z lesního práva považována za součást sociální vazby vlastnictví bez potřeby jakýchkoliv náhrad. Popsaná skutečnost pak patrně souvisí s historickým vývojem jednotlivých států a nepochybně též s rozdílnou mírou jejich hospodářské vyspělosti, neboť náhrady za sociální funkci vlastnického práva mohou představovat citelnou zátěž pro státní rozpočet.