LESY A VELKOPLOŠNÁ ZVLÁŠTĚ CHRÁNĚNÁ ÚZEMÍ

V dopolední části programu s připravenými referáty vystoupili v jednotlivých tématických blocích RNDr. Jan Čeřovský, CSc., člen Světové komise IUCN pro chráněná území, ing. Vladimír Krečmer, CSc., předseda NLK (blok: Ochrana přírody a funkce lesa - teorie a politika); RNDr. Petr Roth, CSc., zastupující náměstek ministra ŽP, ing. Miroslav Sloup, ředitel Odboru tvorby lesa MZe (blok: Stanoviska rezortů k péči o lesy ve VZCHÚ); ing. František Morávek, výrobně-technický ředitel s. p. LČR, ing. Leopold Černý, ředitel Lesů města Brna (blok: Problémy vlastníků a správců lesních majetků ve VZCHÚ); prof. ing. Zdněk Poleno, CSc., LF ČZU Praha, RNDr. František Pelc, ředitel SCHKO ČR (blok: Pěstební péče o lesy s funkcí ochrany přírody v koncepci trvale udržitelného rozvoje). Odpolední část programu byla vymezena diskusi.

OCHRANA PŘÍRODY A FUNKCE LESA

RNDr. Jan Čeřovský, CSc., mj. ve svém referátu uvedl: Podle mezinárodní definice je chráněné území ta část zemského povrchu, která je určena k ochraně biologické rozmanitosti a přírodních i přidružených kulturních zdrojů, s péčí zajištěnou právními nebo jinými účinnými prostředky. Podle českého zákona na ochranu přírody a krajiny se za zvlášť chráněná vyhlašují území jedinečná z hledisek přírodních, vědeckých nebo estetických. Přídavné jméno chráněná vyjadřuje, že tato území jsou de iure i de facto chráněna před takovými lidskými zásahy, které by poškozovaly jejich přírodní, krajinné nebo kulturní hodnoty. Základním posláním je ochrana přírodních zdrojů, především planých rostlin a volně žijících živočichů, jejich společenstev, celých ekosystémů a přírodních procesů. Důraz bývá kladen na to, aby při vyhlášení ochrany byla tato tato území v co nejpřirozenějším, tj. lidskou činností co nejméně pozměněném stavu, či alespoň ve stavu ekologicky vyváženém. Nověji se připouští i ochrana oblastí narušených, kde jsou dány reálné předpoklady a zajištěna konkrétní opatření k jejich rehabilitaci. Ve státech s řízenou tržní ekonomikou je stále více zdůrazňován užitek plynoucí z chráněných území, a to nejen ekologický, ale i šířeji sociální. Často spojena s národními nebo regionálními tužbami a totožnostmi chráněná území ve svých specifických projevech odrážejí složité souhry národní fyziognomie, geografie, historie a sociální politiky.

Jako celá ochrana přírody, tak i chráněná území sledují nikoliv ochranu proti člověku, ale ochranu přírodních hodnot pro člověka a společnost. Tento zřetelný důraz, v průběhu posledních desetiletí výrazně narůstající, se odrazil i v názvech IV. Světového kongresu o národních parcích a chráněných územích (1992) a akčního plánu pro chráněná území v Evropě - Parks for life (Parky pro život). IUCN (Světový svaz ochrany přírody) rozeznává 6 hlavních mezinárodních kategorií chráněných území: I. přísné rezervace, II. národní parky, III. národní památky, IV. území řízené ochrany stanovišť a druhů, V. chráněné krajiny, VI. oblasti řízeného využívání přírodních zdrojů. V posledním vydání Světového seznamu chráněných území (OSN, 1997) je z ČR zařazeno celkem 44 území, z toho 3 v kat. I, 2 v kat. II, 12 v kat. IV, 27 v kat. V. Největšími chráněnými územími v ČR jsou 3 NP (1,4 % rozlohy ČR) a 24 CHKO (13,2 % rozlohy ČR), celkem je tedy tímto způsobem chráněno 14,6 % rozlohy ČR. V porovnání s mezinárodními standardy je tento podíl dosud nízký (ve státech EU je chráněno v průměru kolem 20 %). Závěrem dr. Čeřovský zdůraznil, že v průběhu své již více než stoleté historie se chráněná území vyvinula ve zvláštní typ v podstatě kulturně-ekologické instituce, která v oblastech ochrany a trvale udržitelného využívání přírodních zdrojů, vědy a výzkumu, výchovy a vzdělávání, rekreace, i z hledisek sociálních, politických a v jistém směru také ekonomických plní specifické nezastupitelné funkce.

Ing. V. Krečmer hovořil o novém pojetí lesů, k němuž dospívá lesnictví v celém světě pod tlaky globálního civilizačního vývoje. Odrazem tohoto procesu jsou i zásadní změny v lesnické legislativě mnoha vyspělých států světa. Lesní hospodářství potřebuje získat nové image, které by zdůraňovalo, že kromě klasické produkce ekologicky výhodné suroviny také poskytuje životnímu prostředí lesnické služby spojené s péčí o lesy a krajinu jako celek. Jedině tak lze získat výraznější podporu širší veřejnosti. Je důležité právní zabezpeční funkce lesů v ochraně přírody. Z neujasněnosti funkcí lesů v daném území mnohdy plynou rozporné názory na nakládání s těmito lesy, proto by měla být lesníky a ochranáři respektována tato hlediska: základním kritériem pro nakládání s lesem ve VZCHÚ je funkce ochrany přírody a tedy jiná pravidla než ta, která platí pro les sloužící antropicky determinovaným zájmům; lesní ekosystémy jsou u nás člověkem po staletí obhospodařované a navíc nadále ovlivňované závažnými důsledky ostatní lidské činnosti; lesy jsou u nás složkou životního prostředí kulturní krajiny, nemají jen funkce v hranicích VZCHÚ. Proto je nutná kvalifikovaná diskuse nad souběhem funkcí a způsobech, jak toho dosáhnout v rámci trvale udržitelného rozvoje konkrétního území.

STANOVISKA REZORTŮ K PÉČI O LESY VE VZCHÚ

RNDr. P. Roth se zabýval vazbou mezi VZCHÚ a lesními porosty z pohledu ochrany přírody. Konstatoval, že pod označením "velkoplošná zvláště chráněná území" rozumíme podle předmětu ochrany a míry restriktivních opatření dvě nesrovnatelné kategorie: CHKO, v nichž je kromě cenných přírodních prvků chráněna i harmonicky zachovalá kulturní krajina a celkově je podporován i socioekonomický rozvoj těchto území, a NP jako území cenná zejména z hlediska dochovaného stavu biodiverzity, tedy taková, kde je kladen důraz i na přirozené procesy a rekonstrukce přírodních a přírodě blízkých ekosystémů. Chápání těchto dvou kategorií podle jednoho měřítka - jejich rozlohy - je zavádějící a matoucí, neboť zásadní rozdíl v zaměření obou území se přímo odráží i ve zcela odlišných přístupech k péči o lesy v nich.

V CHKO je cílem lesnické politiky orgánů ochrany přírody zachování a udržení cenných porostů v I. zóně a péče o lesy v ostatních zónách takovým způsobem, aby byla respektována a podporována přirozená druhová skladba, eliminováno šíření geograficky nepůvodních druhů a zvyšována celková stabilita lesních ekosystémů. Přitom však není snaha omezit hospodářské využívání lesů jako takové, pouze prosadit jeho jemnější a k přírodnímu prostředí šetrnější formy. V praxi se vychází z úzké spolupráce se správci lesa, neboť jedině tak je možné prosadit z hlediska ochrany přírody odůvodněná opatření. Ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny, podle něhož jsou plány péče o CHKO výchozím, nikoli však závazným podkladem pro LHP, totiž naznačuje, že k prosazení cílů plánů péče je nutný konsenzus správců lesů a orgánů ochrany přírody.

V NP je situace zcela jiná. Ty jsou zřizovány zákonem, kromě mnoha jiných důvodů, také pro zachování a studium přirozených procesů, přinejmenším ve svých I. zónách v odůvodněných případech a polohách s tím, že výhledově se plocha těchto zón má stát dominantní. Ponechávání území přirozenému vývoji má ovšem své limity. V první řadě je nutné zajistit, aby tyto procesy mohly probíhat v autochtonních porostech klimaxového charakteru. Dále musí být splněny minimální prostorové požadavky; lesnická věda exaktně dokázala, že existuje určitý prostorový limit, jehož nedosažení způsobí, že průběh procesů možná bude neovlivňovaný, avšak výsledkem nebude to, co bychom v přírodních podmínkách očekávali. A konečně je třeba si uvědomit, že přirozená sukcese určitých druhů může nastat jedině v oblasti, kde jsou alespoň v širším okolí zastoupeny cílové druhy. Všechny tyto limity lze předem ošetřit. Co však zůstává velkou neznámou, jsou geochemické procesy v půdě, které díky kyselým dešťům a zcela změněnému koloběhu látek vedou k tomu, že v určitých typech půd dochází po odlesnění k vymývání živin a ztrátě parametrů, umožňujících vznik stabilních lesních porostů. Nakolik bude tato skutečnost fatální, zbývá prozkoumat. Na druhé straně je nutné vyvrátit časté tvrzení části lesnické veřejnosti, že "v dnešních změněných podmínkách již nemohou probíhat v lesích přirozené sukcesní pochody a ponechávat lesy přirozenému vývoji je proto zločinem". Neexistuje žádný důkaz o tom, že přirozené sukcesní pochody probíhají dnes jinak než v uplynulých milionech let prostě proto, že změna životního prostředí naštěstí nijak nemění přírodní zákony.

V souvislosti s diskusí o postupech v péči o lesy v NP je třeba vyjasnit ještě často diskutovanou otázku "škody". Zejména na Šumavě se hovoří o nevratné ekonomické škodě, která vznikla zvolenými způsoby proti kůrovci. Je třeba zdůraznit, že lesy v NP jsou ze zákona lesy zvláštního určení, jejich determinací je jedině funkce ochrany přírody a jako takové nemají žádnou ekonomickou hodnotu. I když pro mnohé příslušníky lesnické veřejnosti je toto konstatování nepřijatelné, je stoprocentně pravdivé. V NP nemůže vzniknout v lese ekonomická škoda, vyjádřitelná cenou dřeva. Co samozřejmě vzniknout může, je poškození lesa jako složky životního prostředí, které lze ekonomicky ohodnotit, ale již jen prostřednictvím ceny opatření, vedoucích k odstranění tohoto poškození.

Lze tedy shrnout, že cílem péče o lesy v NP (nelze používat pojmu lesního hospodaření) je zachování původních a přirozených porostů, v klimaxových porostech konzervace přirozených procesů bez lidských zásahů, v ostatních polohách rekonstrukce a vytváření přírodních a přírodě blízkých porostů s přirozenou skladbou, ale i prostorovou a věkovou diferenciací. Klasické lesnické představy o těchto pojmech bude nutné v NP zásadním způsobem přehodnotit na základě přirozených či původních porostů a v těch částech Evropy za analogických klimatických podmínek, kde dosud nedošlo k masivnímu antropogennímu ovlivnění lesa. Jako příklad lze uvést klimaxové karpatské smrčiny, které se svým habitem a např. i stupněm napadení kůrovci velmi liší od představ mnoha lesnických odborníků, kteří své znalosti získali v monokulturních a totálně přeměněných lesích střední Evropy.

Stanovisko MZe k péči o lesy ve VZCHÚ přednesl ing. M. Sloup, mimo jiné řekl: Lesní ekosystémy jsou v našich zemích dlouhodobě ovlivňovány lidskou činností. Člověk postupně snížil výměru lesů, změnil jejich druhovou skladbu, prostorovou i věkovou strukturu. Stále jsou ovlivňovány vypouštěním škodlivin, které jsou dlouhodobě ukládány v půdě, zvyšuje se negativní dopad dopravy atd. Lesnictví se ve své více než třísetleté historii zaměřuje na usměrňování vývojových procesů v lese tak, aby byly uspokojovány okamžité i dlouhodobě předpokládané hmotné i nehmotné potřeby společnosti. Důslednou realizací principu trvalosti užitků lesníci výrazně přispěli k šetrnému a trvalému využívání zdrojů a k tvorbě kulturní krajiny.

V souladu s dokumenty mezinárodních konferencí byly zpracovány "Základní principy státní lesnické politiky", schválené v r. 1994 vládou ČR. Tyto principy jsou v souladu s přijatou rezolucí Rady EU (prosinec 1998). Lesnická strategie Evropského společenství zdůraňuje důležitost multifunkční role lesů a trvale udržitelného lesního hospodářství na jeho sociálních, ekonomických, ekologických a kulturních funkcích pro rozvoj společnosti. Současné naše lesnictví tedy neupřednostňuje produkční roli lesů. Vychází z předpokladu, že lesní ekosystémy jako celek v ČR jsou schopny plnit všechny uvedené funkce a snížení produkční funkce neprospěje naší společnosti.

Funkce ekologická je v lesnickém pojetí postatně širší než jen ochrana přírody. Jde např. i o protierozní ochranu půdy, ochranu vodních zdrojů, ochranu krajiny před živelními katastrofami, funkce rekreační, zdravotní. Do funkcí ekologických zahrnujeme i využití dřeva jako obnovitelné suroviny neohrožující životní prostředí. Je žádoucí, aby i les ve VZCHÚ plnil všechny základní funkce, i když s upřednostněním ochrany přírody. Považujeme za nešťastné, když v EU běžně respektované principy jsou u nás nepochopeny, a to v době, kdy další zatěžování státního rozpočtu lze považovat za nevhodné. Domníváme se, že je vhodné přehodnotit plochy zařazené do stávajících VZCHÚ a omezit jejich další rozšiřování. I v těchto územích přistupovat k dalším opatřením z hlediska kulturní krajiny, která má také své hodnoty, jež je třeba zachovat. Omezit takové činnosti, které zvyšují riziko možného rozpadu současných ekosystémů. Lesnictví přitom uznává potřebu zachování a ochrany reprezentativních ploch veškerých typů lesních ekosystémů a oblastí.

PROBLÉMY VLASTNÍKŮ A SPRÁVCŮ LESNÍCH MAJETKŮ NA ÚZEMÍCH VZCHÚ

O problematice obhospodařování lesů nacházejících se ve VZCHÚ a spravovaných s. p. LČR hovořil ing. F. Morávek. Vztah s. p. LČR k ochraně přírody a zvlášť chráněným územím vychází ze statutu podniku a jeho deklarované lesnické politiky. LČR svůj postoj k přírodě blízkému hospodaření a ochraně přírody jasně vyjadřují ve svých programech. Vydaly "Program trvale udržitelného hospodaření - výchova a obnova lesa" a připravují "Program zajištění cílů veřejného zájmu na lesích", který bude garantovat rozvíjení řízených environmentálních funkcí. Program bude naplňovat ochranu přírody v režimu tohoto správce lesa a měl by dokumentovat možnost ochrany i mimo statuty vyhlášených ZCHÚ. LČR tak chtějí dokázat, že lesníci mohou pečovat o území vyžadující zvláštní péči neméně dobře jako ochrana přírody. Vždyť nakonec většinu území, které jsou dnes předmětem zájmu ochrany přírody v lesích, vytvořili sami lesníci, a nyní se naopak zdá, že ochrana přírody chce tato území právě před nimi chránit. Přesto je nutné zdůraznit, že ve většině ZCHÚ nedochází ke střetům mezi správcem lesa a orgánem ochrany přírody. V některých z nich je dokonce spolupráce naprosto příkladná. Pokud pochází ke konfliktům, je to většinou záležitost spíše personální než věcná. Protože spory se týkají převážně problémů kolem zásahů proti kůrovcům, tak se v současné době LČR snaží společně se Správou CHKO ČR hledat cestu, jak dosáhnout určité dohody při řešení této problematiky. LČR je toho názoru, že lze rozumně skloubit vymezení oblastí, ve kterých je případně možné ponechávat veškerou hmotu po asanaci v lese, ale v nichž bude dodržován princip zabraňování možnosti šíření kalamitních škůdců. Obecně je však nutné konstatovat, že při hospodaření ve ZCHÚ vzniká střet mezi vlastníky a ochranou přírody v tom, že zákon 114/1992 neposkytuje právní ochranu vlastníkovi ustanovením o hrazení újmy za omezení hospodaření.

Velmi živým problémem současnosti, k němuž ing. F. Morávek také prezentoval stanovisko s. p. LČR, je vyhlašování nových ZCHÚ. V diskusi nad okruhem těchto otázek je základní snahou ochrany přírody maximalizovat rozlohu těchto území. LČR se domnívají, že rozsah VZCHÚ v ČR je nad evropským průměrem a proto by měla být před dalším vyhlašováním provedena inventura případně přehodnocení hranic těchto území. V ČR je do VZCHÚ zahrnuto asi 622 000 ha lesů, což představuje 23,6 % všech lesů v ČR, u lesů spravovaných LČR to činí dokonce 27,8 %. MŽP a orgány ochrany přírody přesto vyvíjejí tlak na rozšiřování počtu VZCHÚ, při jejich vyhlašování se pokoušejí o co největší územní varianty bez ohledu na stav a charakter lesů, které do nich zahrnují. Jako příklad lze uvést návrh NP České Švýcarsko. LČR jsou pro vyhlášení tohoto NP, ale v malé variantě. Kromě nevhodné velikosti vyhlašovaného NP se kritizuje i způsob navrhované péče o lesní porosty. Již předem se pod ochranu zákona vkládá taková péče o les v tomto území, která apriori dává do budoucna prostor pro vznik rozsáhlých kalamitních ploch, zvýšené erozní nebezpečí, neovlivnitelné šíření lesních škůdců do okolních hospodářských porostů, šíření nežádoucích invazních rostlin a následně k mnohem větším nákladům. Je podivuhodné, že legislativní rada vlády již poněkolikáté připouští nepřímé novely zákona 114/1992 prostřednictvím navrhovaného zákona o NP České Švýcarsko ve věcech, které přímo nesouvisí s projednávaným zákonem a pouze neopodstatněně rozšiřují pravomoci orgánů ochrany přírody. Navržená právní úprava se týká více než 1/4 lesů v ČR a tato úprava umožňuje orgánům ochrany přírody v neobvyklém rozsahu poskytovat téměř jakékoliv aktivity na těchto územích, včetně povinností vlastníků vyplývajících z jiných zákonů.

Pohled vlastníků a správců lesa na problematiku VZCHÚ doplnil svými zkušenostmi ing. L. Černý. Zdůraznil, že závažným nedostatkem současného uspořádání vztahů mezi VZCHÚ, zejména NP, a okolní kulturní krajinou je neexistence sanačního (pufračního) pásma, které by chránilo před následky péče o lesy v NP vlastníky, které svými majetky s těmito lesy sousedí. Za současného stavu se nelze domoci ani žádné náhrady za škody vzniklé kůrovci či přemnoženou zvěří. Státní správa a orgány ochrany přírody mají tendenci jednoznačně nadřazovat zájmy státu nad zájmy vlastníků a přehlížet či přímo ignorovat jejich vlastnická práva a vynucovat si všemi dostupnými prostředky dodržování svých představ o hospodaření v lese či o péči o lesy ve VZCHÚ, které často jdou nad rámec platné legislativy.

PĚSTEBNÍ PÉČE O LESY S FUNKCÍ OCHRANY PŘÍRODY V KONCEPCI TRVALE UDRŽITELNÉHO ROZVOJE

Prof. Z. Poleno ve svém rozsáhlém příspěvku konstatoval, že rozvoj biologických (zejména ekologických) poznatků vede postupně ke změně v hodnocení významu lesů a jejich funkcí. Od pojetí odvětví převážně výrobního se přechází na koncepci odvětví s rovnocenným postavením funkce produkční a aktivně uplatňovaných obecně prospěšných funkcí (ekologických služeb). Je zřejmé, že rozvoj těchto obecně prospěšných funkcí nespočívá v postupném rozšiřování ploch lesů zvláštního určení, poněvadž v hustě osídlené krajině střední Evropy mají všechny lesy víceúčelové poslání, což samozřejmě nevylučuje zdůraznění většího významu některé funkce v konkrétních podmínkách. V 2. pol. 80. let se zformovala skupina lesníků, sledující důslednou ekologizaci výrobních technologií. Prof. Z. Poleno zpracoval v tomto směru několik koncepcí rozvoje lesního hospodářství (1986, 1988, 1990), v nichž formuloval požadavek hospodařit s lesem jako ekosystémem s postupným vyloučením holosečí.

Pod vlivem významných mezinárodních konferencí byl v 90. letech uveden v život rozšířený princip trvale udržitelného obhospodařování lesů. Toto hospodaření je postupně realizováno ve všech lesích ČR a příznivé výsledky lze sledovat na vývoji nejdůležitějších ukazatelů stavu lesů. Poněvadž se tedy ve všech lesích ČR již realizují zásady trvale udržitelného obhospodařování lesů (i když doposud na různé úrovni, nemohou být problémem jeho různě intenzivní modifikace v chráněných územích. Nepůjde totiž o diametrálně odlišné způsoby hospodaření, ale o důsledné dodržování základních zásad s určitými kvantitativními posuny směrem k vyšší úrovni, jako to předjímá Státní program ochrany přírody a krajiny ČR (1998), když pro jednotlivé prioritní úkoly žádá "přednostní realizování zejména na území NP a CHKO". Zcela běžně při tom také půjde o různé modifikace principu trvale udržitelného hospodaření, vyplývající z lokálních podmínek jednotlivých CHKO.

RNDr. F. Pelc se ve svém příspěvku zabýval celkovou charakteristikou a stavem VZCHÚ a dlouhodobými cíli a nástroji (zonace, plány péče, ekonomické nástroje) péče o lesní prostředí na těchto územích. Za hlavní sporné body, které by měly být předmětem diskuse, považuje upřesnění kritérií pro členění území CHKO (NP) do zón, rozdíl v interpretaci péče o genové zdroje, ujasnění úlohy lesů státních a privátních, nutnost užší spolupráce při naplňování programů a činností vyplývajících ze zákona a vládou schválených programů mezi MŽP a MZe. Navrhuje sestavit program společných seminárních akcí.

DISKUSE

Z rozsáhlé a názorově pestré diskuse vybíráme příspěvek prof. Josefa Fanty z univerzity v Amsterodamu, který svým nadhledem překračuje mnohé úzce profesní zájmy.

Dívám se z Holandska, ze vzdálenosti asi 1000 km, na dění v České republice. Tato vzdálenost je docela dobrý filtr, který mi umožňuje odhlédnout od podružných záležitostí a soustředit se na to podstatné. Když sem přijedu, mluvím s lesníky, ochranáři a dělám si obrázek. Fandím jak ochranářům, tak lesníkům, protože mám zájem na tom, aby tato země šla dopředu. Srdce mi zaplesalo radostí, když jsem se v úvodním projevu pana senátora Oplta slyšel slova "směřovat k dorozumění". Ale diskuse mne přesvědčuje o tom, že tady dochází k jevu, který teoretici komunikace nazývají kognitivní disonance, přeloženo do češtiny jde o dialog hluchých. Každý mluví jiným jazykem a mluví sám k sobě, nedochází k vzájemnému naslouchání. A přitom oběma stranám jde o totéž a nikomu nelze upřít dobrou vůli.

Co se mi líbí a co se mi nelíbí. Na ochraně přírody se mi líbí její dynamika. Je to mladý obor, který se orientuje na budoucnost a na změny. Líbí se mi jejich ekologické znalosti. Co se mi nelíbí, je dosud nedostatečná koncepční připravenost v celé řadě záležitostí. Tak tomu bohužel je u mladého oboru. Na lesnících se mi líbí jejich zaujatost věcí a jejich vědomí odpovědnosti za lesy. Co se mi nelíbí, je konzervativní přístup, odmítání změny a neuvědomování si historicko-společenských souvislostí a podmíněností jejich oboru.

Evropa prodělává v současné době úžasnou dynamickou změnu. Pokud jde o lesy, projevuje se to v posunu nazírání na funkce lesa. Na to je potřeba se orientovat, to je společenská objednávka na celém světě, to je obsah trvale udržitelného rozvoje. To znamená vyjít vstříc požadavkům evropské enviromentální politiky, zájmu pěstování přírody v nejširším slova smyslu, protože les je součástí přírody. Les není vyšší kategorie než příroda. A o to současnému evropskému člověku jde. To znamená vzít za svoje péči o biodiverzitu ekosystému a sladit ji s tradiční funkcí produkce dřeva. Nemohu např. souhlasit s tím, co říkal pan ing. Sloup (že snížení produkční funkce neprospěje naší společnosti). Neprospěje ji možná přímo, ale prospěje biodiverzitě a ekologické stabilitě a tím tedy nepřímo opět celé společnosti. Musíme si vyvinout integrovaný přístup. Nemůžeme myslet jen takto přímočaře. A o tomto je, myslím, evropská ochrana přírody, evropská environmentální politika a její požadavky na středoevropské lesnictví.

Zde musím konstatovat, že v ČR jsou velké nedostatky v koncepci, v provádění a zejména chybí politická stimulace. Koncepce je v obecných termínech snad formulována. Na této úrovni nebudeme mít asi mezi sebou nějakých zvláštních rozdílů. Shodli jsme se na tom, že nám jde o víceúčelový les, přírodě blízké hospodaření a v ČR samozřejmě i o rehabilitaci 60 % poškozených lesů. Ale zásadní rozdíly vidím na prováděcí úrovni. Např. nový lesnický program už má Rakousko, ale pro tyto neplodné diskuse jej ještě nemá Česká republika. Nových cílů se nedosáhne starými metodami práce a starými nástroji. To znamená, že Česká republika by měla zásadně a kompletně přepracovat lesnické paradigma, tj. soustavu metodických nástrojů a postupů pro plánování, provádění a kontrolu hospodaření v lesích. Týká se to zejména metod hospodářské úpravy. Stará metoda, kterou vyvinul Lesprojekt za totality, vycházela z modelu normálního lesa. Na tom byly postaveny všechny hospodářské parametry a kritéria. Byl to absolutně dokonalý systém, který vyhovoval centralistickému národnímu hospodářství v této zemi.

Ale v současné době jde o něco jiného. Plánování už není předpis. Plánování musí být chápáno jako flexibilní reakce na neustále se měnící situaci nejen na trhu, ale ve všech oborech lidské činnosti, včetně lesnictví. Dnes jde o model Dauerwaldu, tj. lesa stále plně tvořivého. Možná vás bude zajímat, že v Německu v minulém roce vyšla nová instrukce o hospodářské úpravě lesů. Němci v podstatě ukončili pěstování lesů podle modelu normálního lesa a přecházejí na model, ke kterému mají nejblíž a o němž něco vědí, a to je Dauerwald. To je to, o čem tady všichni mluvíme, ale každý jiným jazykem. Podobně je tomu v Holandsku, celá řada věcí se připravuje ve Švédsku, Finsku a dalších zemích. Je potřeba ukončit tyto diskuse a začít pracovat na koncepci. Změna koncepce středoevropského lesnictví je naprosto nevyhnutelná. To znamená vzít ji za svou a začít ji řídit, nikoliv se jí vzpěčovat. Tato republika měla v 50. letech nejlepší lesnicko-ekologickou školu v celé Evropě. Samozřejmě, že ji komunisté nemohli potřebovat a rozprášili ji. V uplynulých 10 letech v tom pokračovala nová politická reprezentace, která nezodpovědnými a nekvalifikovanými prohlášeními bagatelizovala tento problém a nevytvořila předpoklady pro to, aby se na této věci mohlo skutečně aktivním způsobem pracovat a aby ČR dohnala zpoždění, které má za Evropou.

V Evropě dnes není nedostatek dřeva. V důsledku odbourávání celních hranic v rámci EU je dřeva všude nadbytek. Je laciné, na což si všichni stěžují. Nedotěžuje se přírůst, zásoby dřeva v lesích stoupají, čili je ho v Evropě dost. Mimochodem s přechodem na jiný model hospodaření není produkce dřeva ohrožena. Při srovnání tradičního pasečného hospodaření s modelem Dauerwaldu se ukazuje, že produkce dřeva nejen neklesá, ale naopak stoupá. Ale čeho je v současné době v Evropě nedostatek, to je nedostatek přírody a zdravého životního prostředí. To je daň, kterou Evropa platí za úsilí o vytvoření sociálního státu blahobytu, ke kterému se prakticky všechny evropské země dostaly. A toto je společenská objednávka na lesy a lesníky. Jde totiž o kvalitu života naší a budoucí generace. A tímto směrem se bude vyvíjet budoucí evropská lesnická politika. Strašně bych si přál, aby tato země byla při tom. Proto mne zaráží, že zde nemluvíme o koncepci, ale o detailech. Těmi to nevyřešíme, ty jsou až na dalším místě.