O PŮVODU NĚKTERÝCH LESNICKÝCH SLOV
PhDr. Jiří Uhlíř
Obsah i rozsah lesnických termínů užívaných v současné době vymezuje kniha Základní lesnické názvosloví, zpracovaná kolektivem VÚLHM Jíloviště-Strnady a vydaná ministerstvem zemědělství ČR v Praze v roce 1992 (264 s.). Zahrnuje 2400 odborných termínů s definicemi. Jednotlivé české odborné názvy jsou doplněny o cizojazyčné ekvivalenty - slovenské, anglické, německé, francouzské a španělské. Tato terminologická příručka je vhodně doplněna podrobněji vyloženými lesnickými pojmy v nedávno vydaném dvousvazkovém Lesnickém naučném slovníku a navazuje na dříve vydanou terminologickou ČSN 480000 Názvosloví v lesním hospodářství (1964). Zvídavý uživatel těchto názvoslovných příruček si zajisté povšiml, že k jednotlivým heslům jsou připojeny i ekvivalenty v cizích jazycích. Porovnával je a možná si položil otázku - jakého původu jsou slova česká jako les, háj, hvozd, bor, doubrava, luh, hora, strom, dřevo, dříví, mýtina, paseka, těžba ap.
Kvalifikovanou odpověď se snaží dát etymologové, jazykoví detektivové. Postupují velmi opatrně, srovnávají podoby slov z různých dob, v různých jazycích. A tak nás často překvapí výzkumy nauky o původu a původním významu a tvaru slov, tzv. etymologie (od řeckého slova etymos = pravý, pravdivý, a logos = slovo). Pro výklad slov českých máme výborné kompendium Etymologický slovník jazyka českého (2. oprav. a dopl. vydání Praha, Academia 1968, 866 s.) od univ. prof. dr. Václavka Machka, DrSc., který je zároveň autorem nedocenitelné příručky Česká a slovenská jména rostlin (1. vyd. Praha, Nakladatelství ČSAV 1954, 366 s.). Lesníci i jazykovědci se také rádi začtou do faktograficky bohatých Dějin lesů a lesnictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (1. vyd. Písek, vl. nákl. 1913, 1122 s.) od J. Ev. Chadta Ševětínského.
Těchto uvedených publikací nyní vděčně použijeme při výkladech slov označujících přírodní jevy a skutečnosti. Obecně se předpokládá, že taková slova jako země, slunce, světlo, zima, vítr, bouře, pole, les, řeka, hora, kapr, kůň, beran, smrk, osika, ap. tvoří nejen jádro slovní zásoby, jsou to také slova nejstarší a málo podléhající změnám, ale že i patří k tzv. slovům praevropským, popř. praslovanským.
Podle prvního výskytu staročeského slova ve středověkých literárních pramenech lze sestavit přehled slov z oboru lesnictví (CHADT 1913, v závorce letopočet): luh = lesní palouk (r. 884); gora, hora = les (993); dúbrava = doubrava (1028); lesni - též lovec (1030) kluk, klk = pozemek nezkopaný (1088); bor (1142); borek (1174); hajný (1183), hajník (1197); les - latinského významu silva = les, lignum = dřevo (1197); paseka (1197); háj (1203); žár (žďár = paseka získaná vypálením lesa, 1206). České lesnické a myslivecké názvosloví náleží tedy k jednomu z nejstarších ve střední Evropě.
LES
Slovo les, které je základem pro mnohá slova odvozená nebo složená, jako je lesík, lesíček, podlesí, zálesí, lesina, lesinatý, lesmistr, lesnatý, lesní, lesný, lesnictví, lesník, zalesnit, lesovna, lesovní atd., je všeslovanské. Staroslověnsky je lesz, ukrajinsky lis, polsky las, hornolužicky a dolnolužicky lěs, slovensky a bulharsky les. Původní význam byl asi porost listnatý, což odpovídá i faktu, že listnaté porosty původně převládaly, jak nepřímo lze vyvodit ze zjištění, že v Čechách máme 373 jmen osad upomínajících na lesy listnaté a jenom 109 jmen osad připomínající lesy jehličnaté (CHADT 1913). Naproti tomu bor = les sosnový; háj = les zahájený, kultový; hvozd = rozsáhlý les horský; doubrava původně les vůbec. Vedle toho už ve staročeštině se někdy rozumělo lesem také dřevo, kláda, kmen.
HÁJ
Slovem háj dnes většinou označujeme křovinatý lesík, založený k ochraně a úkrytu zvěře, prostě listnatý, obyčejně malý les. Ale staročeské spojení v lese, v háji, "v lese na zakázaném místě" ukazuje, že háj byl místo, kam se zakazuje vstoupit, popř. celý zakázaný les. Pravděpodobně v pohanské době to byl posvátný les, kam bylo zakázáno vstoupit kromě doby povolené kultem (uctíváním). Háj byl i místo asylu, útočiště, kam nesměli vstoupit pronásledovatelé. Později les, do něhož nesměli vejít poddaní, aby tam nelovili zvěř vyhrazenou feudálovi. Proto byly "hájeny" zejména menší lesíky uprostřed polí, útočiště to polní zvěře. Vlastní jazykový původ tohoto slova se dosud nepodařilo filologům uspokojivě vyložit. Prof. Machek se domnívá, že pochází od slovního kořene guei-, jehož vlastní význam by byl "nechat žíti" nějakého jedince nebo skupinu, když jejich okolí se kácí, seká, pobíjí ap., např. hájiti les = nechat jej růsti, šetřit ho, ač by jinak dříví bylo velmi potřebí. Teprve z toho vzniklo potom slovo háj ve významu les, kam je zakázáno vstoupit se sekyrou anebo vůbec.
DOUBRAVA
Slovo doubrava, staročesky dúbrava, vůbec s dubem nesouvisející, se odvozuje z předpokládaného slova drumos, což je prý prastarý název lesa vůbec, bez rozlišení, z doby prajazykové.
HORA
Slovo hora v původním významu latinského hora, mons, záhy mělo i význam les pokrývající příkré stráně hor. Za stara byly totiž všecky hory, lidem přístupné, pokryty lesem. Tím se les na stráni, na pahorku, les zvaný hora odlišoval od doubravy, tj. lesa vůbec. Význam hora = les, horár = lesník se dodnes zachoval ve slovenštině.
HVOZD
Slovo hvozd ve významu velký, hustý, pohorský leckdy pohraniční les má velmi blízko k lesu jako hora. Praslovanské gvozd je obměnou praevropského chvorst (chrast), což znamenalo původně asi houští divoké, neprůchodné.
BOR
Slovo bor původně znamenalo polsky a slovensky močál, rašeliniště. Z vysýchajících močálů se tvoří ponenáhlu vřesoviště, na něm se objevují druhy rodu Vaccinium (borůvka, brusinka), jalovčí, konečně kleč a sosnový les (česky bor, odtud je odvozena borovice).
LUH
Slovo luh je prastaré a znamenalo dříve tolik co mokřina. Staročesky porubal luhy, luhóv zsekánie, luh se překládá silva, lucus (=les), takže je třeba tomu rozumět tak, že to byly mokřinaté louky v rovinatých nížinách a v širokém povodí větších řek. Každoročně při jarních povodních bývaly zatopeny. Na takových pozemcích vznikaly listnaté lesy s velmi cennými druhy dřevin, jako je např. topol, olše, lípa, jasan, dub letní, jilm, ořešák a javor. Často bývaly porostlé křovím nebo jen rákosím. V Čechách luhy a lužní lesy téměř vymizely, takže dnes luhem rozumíme zpravidla louku s bujnou zelení.