TYPOLOGICKÝ SYSTÉM ÚHÚL A CESTY K JEHO DALŠÍMU ROZVOJI

SOUČASNÝ STAV

Už koncem 60. let byly pro celé území ČR vyhotoveny typologické mapy v měřítku 1:10 000 a byly vypracovány charakteristiky mapovaných typologických jednotek podle lesních hospodářských celků (LHC). Tato první etapa typologického průzkumu a mapování přinesla cenné poznatky a zkušenosti. Pro potřeby ÚHÚL bylo třeba značně nesourodé typologické materiály vyhodnotit a ujednotit. Vznikla potřeba vytvořit nový typologický systém, který by využíval předností obou až dosud užívaných systematik a uplatňoval poznatky nově získané. Tohoto úkolu se ujali ing. Karel Plíva a ing. Eduard Průša, v té době vedoucí pracovníci typologie lesů v ústředí ÚHÚL v Brandýse n. L. V r. 1969 publikovali knihu "Typologické podklady pěstování lesů". Jsou v ní shrnuty zásady nového typologického systému ÚHÚL, charakterizovány soubory lesních typů (SLT) a základní lesní typy (LT). Pro SLT byly doporučeny velmi pokrokové rámcové zásady hospodaření. Právě toto úzké sepětí lesnické typologie s aplikacemi typologie v hospodářské úpravě a pěstování lesů je pro nový systém charakteristické. Kromě SLT a LT byly vymezeny a charakterizovány přírodní lesní oblasti (PLO) a podoblasti. Nově byly vytvořeny ekologické skupiny rostlin, které sdružují lesnicky významné rostliny s obdobnými ekologickými nároky. Rozbor fytocenózy podle zastoupení ekologických skupin rostlin umožňuje zpřesnit charakteristiku lesního typu a sledovat rozdíly ve fytocenóze nejenom mezi jednotlivými LT, ale i mezi porostními, vývojovými a degradačními stadii téhož typu.

Jednotný typologický systém ÚHÚL se stal podkladem pro typologický průzkum a mapování v cyklu obnov lesních hospodářských plánů (LHP) v období 1971-1980. Jako pracovní pomůcku pro zaměstnance ÚHÚL, vydal v r. 1971 ing. K. Plíva publikaci "Typologická klasifikace lesů ČSR". V ní charakterizoval lesní vegetační stupně (LVS), ekologické řady, edafické kategorie a upřesněné SLT. Tabelárně zpracoval "Přehled lesních typů a jejich souborů v ČSR" a sestavil stručné charakteristiky dosud vylišených LT. Po uzavření cyklu obnov LHP v 70. letech ještě v r. 1983 doplnil "Přehled lesních typů a jejich souborů v ČSR" a vydal "Typologickou klasifikaci lesů ČSR". V cyklu obnov LHP v období 1981-1990 se už v typologickém průzkumu nepokračovalo. Specialisté typologie lesů se věnovali především aplikaci typologie lesů při zpracování rámcových směrnic hospodaření pro hospodářské soubory (HS). Revize typologického mapování se uskutečnila v omezené míře jen na těch LHC, kde byla kvalita typologických map nevyhovující.

Počátkem 90. let se podařilo na pobočkách ÚHÚL obnovit rozpadající se kolektiv specialistů typologie lesů. V současné době se upravuje a doplňuje šetření typologického průzkumu z předchozích etap. Upřesňují se typologické jednotky a jejich charakteristiky v úzké vazbě na praktickou aplikaci při tvorbě HS a zpracování zásad hospodaření pro HS. V souladu s novými požadavky na využití typologie v lesnické praxi se zvyšuje potřeba soustavně zkvalitňovat typologické mapy.

Od poslední úpravy Typologického systému uplynulo 15 let. V "Přehledu lesních typů a jejich souborů" bylo vylišeno 738 LT, které byly sdruženy do 166 SLT. V charakteristikách LT, zpracovaných v té době pro PLO, bylo navíc vedeno mnoho typologických jednotek, které nebyly zařazeny do přehledu LT ČR. Pojmenování těchto typologických jednotek a jejich provizorní označení symbolem bylo platné jen v určité PLO, případně její části zpracovávané pobočkou ÚHÚL. Ujednocení charakteristik LT a jejich symbolů v rámci celostátního Typologického systému nepřineslo ani nové zpracování "Charakteristik lesních typů podle lesních oblastí", vyhotovené v r. 1996.

PERSPEKTIVY A ROZVOJ

Některé už nově vylišené typologické jednotky jsou do Typologického systému ÚHÚL těžko zařaditelné. Jsou nevýrazně diferencovány půdními vlastnostmi, výskytem v terénu, potenciální bonitou dřevin, přirozenou i cílovou druhovou skladbou. Ani fytocenologické odlišnosti nejsou dostačující pro vylišení samostatného typu. V mnoha případech to jsou jen stadia LT. Naproti tomu je však potřebné část dosud nezařazených jednotek do systému včlenit.

To umožňuje připravovaná úprava Typologického systému ÚHÚL, která by se měla uplatnit po r. 2000. Je účelné rozčlenit edafické kategorie na subkategorie a ty označit přiřazením malého písmene abecedy k symbolu kategorie (jak bylo částečně naznačeno ke konci přílohy v LP 1/97). Např. symbol Km bude označovat chudší větev kategorie K. SLT by se pak členily na podsoubory (např. 3Km). V nich by byly sdruženy ekologicky příbuzné LT (např. 3Km typ borůvkový, mechový, kostřavový apod.). Podsoubory LT by byly dobře využitelné při zpřesnění diferenciace hospodaření podle přírodních podmínek (např. 3Km se řadí do HS 23, jinak převážná část 3K do HS 43). Symbolem subkategorie je možno jednotně označit přechody k jiné edafické kategorii (např. Km, Ks), odlišit významně rozdílná stanoviště (např. Cw - vysychavé půdy na vápencích a dolomitech; Cq - vysýchavé půdy na obohacených vátých píscích), odlišit příkré až srázné svahy (např. Ke, Se) apod. Ukázky navrhovaného členění jednotlivých kategorií lze získat u autora na pracovišti ÚHÚL v Brandýse n. L.

Mimo rámec klimaticko-vegetační stupňovitosti byl v Typologickém systému ÚHÚL vyčleněn stupeň borů (dosud nešťastně označovaný jako 0 LVS). Sdružuje přirozená společenstva borů, podmíněná především specifickými půdními podmínkami (chudé písčité půdy, půdy na hadcích apod.). Přesto i ve stupni borů se alespoň částečně uplatňují vlivy klimatu. Podle návrhu úpravy Typologického systému ÚHÚL bude možno třídit např. kyselé bory (dosud označované symbolem 0K) na: nK - bory s dubem v nižších polohách, sK - bory s dubem a bukem ve středních polohách, vK - bory s bukem ve vyšších polohách, hK - bory se smrkem v horských a inverzních polohách.

Kromě normální klimaticko-vegetační stupňovitosti se vyskytují odchylky, které se projevují jako chorologicko-ekologické varianty vegetační stupňovitosti. Jsou podmíněny geograficky, především rozdílným postglaciálním šířením rostlinných druhů, jednak odlišnostmi makroklimatu a dalšími vlivy. Poměrně časté jsou xerické varianty, které se vyskytují v suchých oblastech, většinou v dešťovém stínu hor. Třeba v oblasti Džbánu, v severní části Rakovnicko-kladenské pahorkatiny, chybí ve 2. LVS buk. Habrové doubravy pak vystupují až do 2. LVS. Obdobně v Budějovické pánvi na úrodných hlínách (v kategorii H) chybí ve 2. a 3. LVS buk. Habr je tu zastoupen lípou. Přirozeným společenstvem tu jsou lipové doubravy, případně lipové doubravy s jedlí. V přirozených lesích Kelečské pahorkatiny, Vizovické vrchoviny a Bílých Karpat chyběla jedle. V poledové době se v tomto prostoru šířila jedle od severovýchodu a pravděpodobně nestačila proniknout do oblasti už před tím obsazené bukem.

Navržená úprava Typologického systému ÚHÚL umožňuje zařadit všechny dobře charakterizované typologické jednotky do systému a označit je jednotným názvem a symbolem. Je to nezbytný předpoklad pro počítačové zpracování a vyhodnocení typologických zápisníků, pořizovaných typology na zkusných plochách od poloviny 50. let. V archivech poboček ÚHÚL je jich uloženo více jak 40 000.

Vlastnímu zpracování zápisníků však musí předcházet jejich odborně náročná úprava a utřídění. Zejména je nutno upřesnit zařazení zápisů do půdního typu podle morfogenetické půdní klasifikace (z r. 1991). Je třeba je nově zařadit do LT, dále pak ohodnotit stupeň přirozenosti lesního společenstva. Pro fytocenologickou charakteristiku LT jsou nejcennější zápisy z porostů s víceméně přirozenou druhovou skladbou. Samostatně musí být zpracovány zápisy z porostních stadií LT. K charakteristice LT v celé jeho šíři patří i vyhodnocení změn ve fytocenóze podle věkových, světlostních a degradačních stadií. Je třeba vyřadit všechny sporné zápisy. Počítačové zpracování typologických zápisů umožní mimo jiné vyhotovit pro všechny LT a jejich stadia fytocenologické tabulky a vyhodnotit rozdíly ve fytocenóze podle ekologických skupin rostlin. Obdobným způsobem je třeba doplnit a utřídit, ve vazbě na LT a jejich stadia, všechny využitelné laboratorní půdní rozbory.

Po vymezení přípustného rozmezí ve stanovištních, fytocenologických a produkčních podmínkách LT bude možno zpracovat výsledné charakteristiky LT a provést konečnou úpravu Typologického systému ÚHÚL. Charakteristiky LT bude vhodné zpracovat jednak pro celé území ČR, jednak pro jednotlivé PLO. Tak bude možné odlišit a charakterizovat oblastní varianty LT.

Na úpravu Typologického systému ÚHÚL musí navázat revize typologického mapování. Ta se stane nezbytnou součástí pracovní náplně ÚHÚL. Typologické mapy jsou dosud v různé míře zatíženy některými nedostatky, které snižují hodnotu celého díla a zhoršují možnosti jeho všestranného využití. Zejména je třeba:

1. Ujednotit mapování LVS a zpracovat přehledovou mapu LVS; upřesnit hlavně mapování 4. LVS (bukového) v hercynské oblasti; vymezit varianty vegetační stupňovitosti.

2. Odstranit chyby, které byly způsobeny nesprávným mapováním porostních, věkových a světlostních stadií LT; zvýšit tak přehlednost a praktickou využitelnost typologických map.

3. V mapách odlišit vhodným symbolem a rastrem degenerační stadia LT, která mají vliv na změnu hospodaření.

4. Ověřit především správnost zákresu hranic LT, které jsou současně hranicí cílových HS.

5. Zrušit špatně charakterizované LT a v souladu s novou úpravou Typologického systému ÚHÚL vymapovat chybějící LT.

Lesnická typologie musí pružně reagovat na všechny nové poznatky styčných oborů. V r. 1996 publikoval Dr. Martin Culek ve spolupráci s mnoha odborníky, včetně lesnických typologů, "Biogeografické členění České republiky". Práce představuje významný stupeň pokroku ve vývoji fytogeografického a zoogeografického členění ČR. Celé území člení do 90 bioregionů. Hranice PLO se z velké míry kryjí s hranicemi bioregionů. Pokud tomu tak není, je vhodné hranice PLO upravit. Malé PLO by byly totožné s bioregiony. Velké PLO by zaujímaly dva i více bioregionů. Některé PLO je vhodné rozdělit. Vztah přírodních obvodů a přírodních PLO je znázorněn na mapce. Osamostatnila by se tak např. Třeboňská pánev, Českobudějovická pánev, Chebsko-sokolovská pánev a Mostecko-žatecká pánev. Úpravou hranic PLO by se odstranily některé závažné nedostatky. Např. Votická vrchovina (Čertovo břemeno) by nebyla součástí Českomoravské vrchoviny, ale Středočeské pahorkatiny. Podobně ke Slezské nížině by bylo vhodné přiřadit Ostravskou pánev a Oderskou bránu. Ty jsou dosud řazeny do Podbeskydské pahorkatiny. PLO s příbuznými ekologickými podmínkami by mohly utvářet nadstavbové jednotky, přírodní obvody. Je navrženo 14 přírodních obvodů, které mají úzký vztah k soustavám regionálního členění reliéfu ČSR podle kolektivu autorů Geografického ústavu ČSAV v Brně z r. 1971. Hranice těchto obvodů je třeba upravit v souladu se změnami hranic PLO. Předností přírodních obvodů je jejich malý počet a značná jednotnost základních ekologických podmínek. To umožňuje v PLO, sdružených do lesního obvodu, doplnit a přesněji charakterizovat LT a uváženě přenášet diferencovaná hospodářská opatření z jedné PLO do druhé.

ZÁVĚR

Všeobecně je uznáván význam typologie lesů pro diferenciaci přístupů k tvorbě zdravého, stabilního a přírodě blízkého lesa, který by trvale a vyváženě plnil všechny užitečné funkce v souladu s potřebami společnosti. Optimalizace hospodářských opatření, diferencovaných na základě důkladných znalostí přírodních podmínek, je dlouhodobým cílem, ke kterému se musíme postupně přibližovat. Je nutno využívat všechny dosavadní zkušenosti v dané oblasti a zásady hospodaření v souladu s přírodními procesy cíleně usměrňovat. Rozhodující význam má odborná vyspělost a tvůrčí přístup lesního hospodáře, který hospodářská doporučení modifikuje a uplatňuje v konkrétních porostních podmínkách.