NÁPLŇ TYPOLOGIE LESŮ
V koncepci dalšího rozvoje LH, označované jako "trvale udržitelné hospodaření v lesích", patří typologii lesů významné místo, neboť právě ona byla ve značném předstihu nositelem zásad, opírajících se o poznání přírodního prostředí. Větší vážnost, ale i odpovědnost, spojená s využíváním typologických podkladů, klade na jejich vypracování zvýšené nároky.
K tomu bylo zaměřeno i Kostelecké setkání typologů a pracovníků příbuzných profesí, které potvrdilo, že současný tým těchto specialistů a jejich odborné vedení velmi zkušeným ing. Vokounem, je schopné dalšího zkvalitňování výsledných děl lesnické typologie. Chtěl bych proto také přispět několika náměty na zhodnocení dnes již dosti bohatých materiálů i zkušeností.
LESNÍ TYP
Jako základní jednotka v pojetí geobiocenologickém dává možnosti víceúčelového využití v různých oborech. V lesnické praxi, pěstební i úpravnické, však stále zůstává jen základem pro širší souborné jednotky praktické aplikace (soubory lesních typů - SLT, hospodářské soubory - HS). Zpřesňování (rozdělování) těchto souborných jednotek (SLT) se děje převážně znaky stanovištními, tj. zjevnými vlastnostmi prostředí a nikoliv podmínkami vyjádřenými ve svém výsledném účinku fytocenózou.
Po téměř 50 letech od prvních krůčků "praktické" typologie lesů, spojených s akademickými spory o pojetí a použití stanovištního či lesního typu, se vracíme opět k této otázce, ovšem ne jako sporu o pojetí, ale o nejúčelnější úpravu jednotek typizace pro praktické využití v LH. V celém vývoji lze sledovat 2 etapy. První etapa byla zakončena v polovině 70. let vytvořením jednotného systému geobiocenóz v ekologické síti. Druhá etapa mírně zpřesňuje tento systém SLT a směřuje více k vyjádření specifických vlastností prostředí lesní oblasti z rozdílů především stanovištních. Analytický materiál, který se v této druhé etapě prakticky zdvojnásobil, umožňuje nejen úpravu "šíře" jednotek, ale i prohloubení jejich charakteristik pro praktické využití. K tomu se vztahují i následující náměty.
Typologický systém, vytvořený induktivním vyhodnocením a v uspořádání lesních typů a jejich souborů, by mohl zůstat a být ve stejném duchu upřesňován a sloužil by k vytyčení obecně platných zásad a základních rozhodnutí i pro kontrolování regionálních výsledků. V lesní oblasti mají pak lesní typy, jako mapovací jednotky, charakter oblastních variant, které v převážné části hercynské oblasti jsou stanovištními variantami (resp. typy). Jednotný systém by přitom mohl být jednak doplněn o vyhraněné lesní typy význačnějšího rozšíření, označené jako dosud podle charakteru biocenózy, jednak oproštěn od "typů" vázaných na dost specifické a výjimečné podmínky jedné lesní oblasti nebo typy v SLT okrajové a přechodné. SLT jednotného systému by byly tím značně homogennější i pro obecně platné závěry a přitom různé odlišnosti, tvořící často nepřehledné rozpětí SLT, by vlastně patřily k charakteru lesní oblasti. Za úvahu snad ještě stojí použití stanovištních vlastností, patřících již do terénní typizace, nepůsobí-li změnu přírodních, ale jen technologických podmínek.
LESNÍ VEGETAČNÍ STUPNĚ
Zpřesňování typologického systému se zatím zaměřuje pouze na SLT a nedotýká se klimaticko-vegetační stupňovitosti. Vymezení lesních vegetačních stupňů (LVS), včetně azonálního borového stupně vyhovuje v základních stupních ještě dnes; ovšem rozsáhlý materiál dává i zde možnost regionálního upřesnění s přihlédnutím k určitým rozdílům přírodních oblastí. Vedle makroklimatických rozdílů, které vyústily do typů vegetační stupňovitosti podle severojižního gradientu teplotního režimu (vliv Baltického a Středozemního moře) a jsou respektovány rozlišením panonské, hercynské a karpatské oblasti, není ve stupňovitosti dostatečně vyjádřen západovýchodní gradient oceanity a kontinentality, vytvářející určité varianty uvedených LVS.
Odlišení suché (kontinentální) varianty od, pro ČR základní, oceanické je důležité nejen v orograficky výrazných oblastech (v Českém středohoří: stepní Lounsko, "bukové" Verneřicko), ale i v plošinatém terénu oblastí, kde vlivem kontinentálnějších variant neprobíhal vývoj k typické klimaxové skladbě lesa (podobně jako na oglejených půdách s edafickým klimaxem) a dochází proto často k nesprávnému hodnocení přirozených smrčin a LVS, zejména v podílu buku a dubu. Odlišnost suché varianty lze sledovat ve 2.-4. LVS hercynské a panonské (i subpanonské) oblasti a může přispět k zpřesnění při vymezení těchto stupňů zejména tam, kde se překrývá vliv suššího klimatu a chudšího podloží (kontinentální varianty, stejně jako edafické, nelze řešit jen posunem LVS). Naopak ve vyšších polohách vyhraněných oblastí (pohraniční hory) je vazba LVS na klima jednoznačnější a existuje tím i zpětný vztah LVS k vymezení oblasti. Prakticky to znamená, že od 5. LVS je klima prvořadým kritériem ohraničení lesních oblastí ČR a kontinentální varianty se tu neuvažují.
V určitých případech bude účelné odlišovat vysloveně hydrické varianty v hercynském i karpatském obvodu, pokud jsou horské svahy i podhůří vystaveny dešťonosným větrům od Z a SZ, v nichž se trvalejší vlhkost půd projeví v přirozené skladbě i vegetaci. Možné změny makroklimatu z postupného oteplování dolních vrstev atmosféry a jejich dopad na les může ovlivnit mírný posun LVS a je již dnes respektován na rozhraních 2.-4. LVS.
DRUHOVÁ A PROSTOROVÁ SKLADBA POROSTŮ
Stanovištně typologický průzkum vychází z poznatků ekologických vlastností dřevin, zákonitostí vývoje lesních společenstev a jejich přirozené dynamiky a struktury v různých podmínkách. Proto by se nemělo jejich zhodnocení omezovat jen na stanovení druhového složení dřevin a jejich průměrných bonit v SLT (resp. LT). I zde je dnes již pro lesní oblast většinou dostatek poznatků a materiálů pro širší využití při usměrňování přírodě blízkých způsobů hospodaření.
Rekonstrukce přirozené skladby a stanovení cílové druhové skladby dřevin je spojeno s typologií lesů již od jejího počátku (v 50. letech byl mapován "typ cílové skladby"). Cílová skladba druhová, vyjadřovaná většinou jednoznačně v desítkách procent, se v některých návrzích dnes uvádí podrobněji, a to v procentech a s rozpětím. Tyto údaje by mohly znamenat zpřesnění oproti jednoznačným desítkám procent jen tehdy, pokud byly z těch jednoduchých pro příslušný SLT v systému vypočteny z různých oblastí a byly tak současně ukazatelem rozpětí podmínek SLT pro cílové dřeviny.
A je tu opět problém nadbytečné šíře SLT, zahrnujícího okrajové a přechodné polohy i oblastní zvláštnosti. Proto se procentický údaj s širokým rozpětím jeví méně vhodným i více subjektivním, než desítkový údaj, vázaný na typické prostředí určitého SLT (LT), nehledě na využití jednoznačných podílů dřevin pro stanovení potenciální produkce v SLT. Cílová skladba je pak chápána jako optimální i z hlediska produkce a je odrazem celkové produktivnosti stanoviště. Poněkud nepřiměřené je uvádět v jednotkách systému druhovou skladbu s touto podrobností a přitom opomíjet modelovou porostní strukturu, především prostorovou (vertikální výstavbu).
Zaměření na přírodě bližší, většinou smíšené skladby porostů a jemnější formy hospodaření vyžaduje maximální využívání poznatků o vývoji a dynamice přírodních lesů, o struktuře lesních společenstev ke stanovení optimální skladby druhové, odrůdové i strukturální. Prakticky to znamená uvádět v návrhu sice rámcovější podíl dřeviny na skladbě porostu, ale i její postavení a úlohu uvedením vertikální výstavby i překryvu úrovní v modelové skladbě (na rozdíl od běžně stanovených podílů dřevin parciálními plochami podle zásoby hlavního porostu uvádět skutečný podíl zastoupených dřevin, zahrnující i překryvy; a to hlavní etáž obvyklými desítkovými údaji, podružný porost v procentech skutečně zaujaté plochy, např. BO 9, MD 1, DB/db 20, BŘ 10).
Má-li LHP podle zákona především sloužit potřebám majitele lesa, vyvstává tu i několik otázek okolo dosažitelné neboli reálné druhové skladby přizpůsobené sice současnému stavu a skladbě porostu, ale nevyjadřující potenciální možnosti dané stanovištěm (variant podle skladby a stavu současných porostů, a to i bez zohlednění další funkce lesa, je tolik, že jakýkoliv výběr pro SLT nemůže vystihnout rozdílnost proti modelu cílové optimální skladby). Přitom, je-li závazný podíl melioračních a zpevňujících dřevin (MZD) při obnově porostu, zůstává na hospodáři, aby posoudil možnosti přiblížení se optimální skladbě jako hodnotovému ukazateli v daných podmínkách i vzhledem k rentabilitě, kterou žádný modelový návrh do úvahy nebere. Daří-li se proto při obnově čisté bučiny přirozená a tím tedy levnější obnova, záleží na hospodáři, jak dalece překročí podíl buku cílovou, produkčně optimální skladbu a jak povinné minimum MZD. To se však netýká lesů ochranných (popř. lesů mimořádně poškozených), ani většiny lesů zvláštního určení, kde volnost hospodaření je omezena ohledem na další funkce lesa.
PRODUKČNÍ CHARAKTERISTIKY
Důležitost produkční charakteristiky typologických jednotek pro aplikaci v LH je nesporná a proto i zde můžeme zvažovat, zda poměrně skromné údaje o průměrné výšce, většinou jen hlavních dřevin v SLT (LT), jsou dostačujícím zhodnocením, přiměřeným k ostatním údajům stanovištně typologického šetření. K bonitování jednotlivých dřevin na rozdílných stanovištích a k otázce "stanovištních bonit" bylo vedeno již dost odborných diskusí při tvorbě růstových tabulek, které jsou z tohoto pohledu určitým kompromisem. Zůstává proto úkolem typologie, aby dnes, kdy je většinou již dostatek i těchto materiálů v lesní oblasti (popř. celém systému), upřesňovala nejen bonitní stupeň dřeviny v určitém SLT (LT) (AVB ve 100 letech, popř. RVB korepondujícími s tabulkami, platnými v předchozím období), ale vyhodnotila pro hlavní dřeviny těchto jednotek průběh růstové křivky výškové, jako funkci výšky a věku dřeviny. Odchylný průběh výškové křivky oproti tabulovanému bonitnímu vějíři (popř. dalších růstových křivek) vyjadřuje specifické podmínky stanoviště a umožňuje usměrnit pěstební opatření i zpřesnit (resp. "zpochybnit") v určitých podmínkách některé ukazatele vázané na tabulkovou bonitaci.
Vyšetřování produkčních schopností LT (i SLT) je ovšem závislé na dostatku porostů odpovídající skladby. Proto bude možné častěji sledovat rozdíly při jedné dřevině na různých typech než rozdílných dřevin na jednom typu. K tomuto šetření by se měla využít veškerá měření, která se při HÚL provádějí. To znamená taxační údaje z porostů na "čistých" typech, různé zkusné, výzkumné i poloprovozní plochy a především typologické plochy s přirozenou skladbou porostu. Rozdíly původu a přesnosti podkladů se zmírní kladením různé váhy na údaje. Určitým nedostatkem zůstává, že údaje ze stejnorodých porostů se většinou použijí pro produkční charakteristiku směsi cílových dřevin, často s vyhraněnými kompetičními vztahy. Ovšem jejich znalost a úprava je opět výsledkem poznatků typologa.
Sledováním růstové dynamiky dřevin se typologové zaobírali již dříve. V Brdské oblasti jsem na některých typech (sušší a oglejené půdy) zjistil, že růstové křivky výškové pro smrk svým spádnějším průběhem zcela vypadly z tabulkového průběhu bonit, což znamená, že při bonitování mladších porostů je pozdějším snížením (zploštěním) bonity některý ukazatel nadhodnocen. V současné době zpracovává ing. Strejc zpřesněnou metodikou taxační údaje pro charakterizování hlavních SLT Českého lesa a z rozdílů růstové dynamiky smrku v různých podmínkách odvozuje praktické i teoretické závěry.
Kromě růstových křivek (převážně výškových), zpracovávaných zatím jen ojediněle v některých oblastech, byly pro produkční charakteristiky SLT v jednotném systému zpracovány podle bonitních stupňů dřevin a jejich podílů na cílové skladbě "produkční potenciály" v hodnotě potenciální produkce SLT jednak hodnotovým CPP, jednak hodnotou cílové produkce, vyjádřenou srovnávacím indexem v 1000 Kč (SLT 1M: 116 = 116 000 Kč). I když nejsou dnes hodnotové údaje aktualizovány, relace pro diferencování potence SLT (shrnuté do 6 stupňů) jsou rámcově využitelné. Produkční potenciál spolu s ekologickým potenciálem určují pak intenzitu hospodaření v SLT.
ZÁVĚR
Současné, poněkud uspěchané zpracovávání výsledků typologie lesů do elaborátů "Oblastních plánů rozvoje lesů" (OPRL) neumožnilo dosud úplné zhodnocení všech podkladů pro lesní oblast, popř. celý systém. Věřme, že nová koncepce LH se promítne i do typologie lesů a poskytne dostatečný prostor pro plné využití dnes již velmi kvalitního týmu specialistů k dalšímu zpřesňování podkladů pro praktickou aplikaci.