ZAMYŠLENÍ NA DUBEN
Prof. ing. Vladimír Simanov, CSc.
Současné lesní hospodářství v České republice je poznamenáno řadou problémů, které každodenně zaměstnávají naší mysl. Nejsou to problémy zanedbatelné, a na lokální a regionální úrovni mohou mít charakter problémů existenčních. Ať jsou to otázky kompetencí mezi Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem životního prostředí, vztah mezi produkční funkcí lesů a mnohdy až fundamentalistickými požadavky ochránců přírody na dominanci mimoprodukčních funkcí lesů, dodavatelsko-odběratelské vztahy mezi vlastníky lesů a zpracovateli dříví, či obchodní vztahy mezi vlastníky lesů a dodavateli prací.
Myšlenkové soustředění na tyto dílčí problémy, spolu s vydáváním veškeré energie na denní operativní řízení firem, pak může vést k nebezpečnému "zúžení zorného pole", které vede k tomu, že vidíme jen hrozivý problém dnešního dne, aniž bychom vnímali několikanásobně významnější problémy budoucí nebo problémy globálního charakteru. Přitom rychlost změn, ke kterým ve světě dochází je tak vysoká, že obrazně řečeno "chvilková nepozornost" může vést k fatálním následkům.
EKONOMICKÁ NEZÁVISLOST LESNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ
V čem je tedy možno vidět globální lesnické problémy a jak se kryjí s našimi "tuzemskými"? Ekonomicky je lesní hospodářství zásadně ovlivňováno obchodem se surovým dřívím, které je dominantním zdrojem jeho samofinancování. Přitom je lesní hospodářství typickou prvovýrobou a zhodnocení dříví se projevuje v ekonomice jiných odvětví. Tržbami za dříví jsou kryty nejen náklady na vlastní provoz lesního hospodářství a udržování a rozvoj celospolečenských funkcí lesů, ale i výdaje vyvolané poškozováním lesů činnostmi mimo něj. Imisní zátěž lesů trvá, a poškozování lesů kumulativními vlivy imisí nejen pokračuje, ale s předpokládaným nárůstem průmyslové výroby lze očekávat i nárůst jejich rozsahu. Bez zpochybňování významu mimoprodukčních funkcí lesů je třeba přiznat, že pokud tržby za dříví nepokryjí rozhodující část nákladů na provoz lesního hospodářství, nastane těžko řešitelný stav. Představa, že mimoprodukční funkce lesů, či dokonce i funkce produkční, by bylo možné v plném rozsahu financovat prostřednictvím státních dotací, se jeví jako nereálně optimistická. Naopak lze předpokládat, že finanční intervence státu směrované do lesního hospodářství formou přímých či nepřímých dotací mohou mít jen dílčí význam.
Současná situace u nás se tedy vyznačuje určitou schizofrenií, protože proti myšlenkám o nadřazenosti mimoprodukčních funkcí lesů a jejich hospodářskému poslání stojí neúprosná ekonomika. Úvahy o tom, že les je majetek zcela zvláštního charakteru, u kterého nemůže být ziskovost cílem hospodaření, se sice mohou někomu dobře poslouchat, ale nejsou ničím racionálně podložené. Les prostě nemůže být "posvátnou krávou", která se nesmí ani dojit! Na to nemá, a nemůže mít finanční zdroje žádný stát na světě. Základním problémem současného lesního hospodářství v České republice se tak jeví rozpor mezi dlouhodobým nedotěžováním přírůstu, spojený s růstem zásob dřeva v porostech a následným snižováním jeho kvality, nedostatkem kulatiny na tuzemském trhu a špatnou příjmovou situací vlastníků lesů a podnikatelských subjektů v lesním hospodářství.
JE ETÁT NEPŘEKROČITELNÝ?
Legislativně ošetřený, nepřekročitelný předpis celkové výše těžby, stanovovaný lesním hospodářským plánem, může mít teoretický význam při legislativní zábraně devastačním těžbám, ale praxe ukázala, že pokud je těžební předpis naplňován převážně nahodilou těžbou, dochází k závažným poruchám v normalitě věkových tříd. V konečných důsledcích to znamená, že ukazatel lesního hospodářského plánu, který měl zaručovat zachování dobrého stavu lesů, může za jistých okolností výrazně přispívat k úplnému opaku. Podle mého názoru je tedy hlavním problémem našeho lesního hospodářství dlouhodobě nedostatečná výše obnovních těžeb, protože od 50. let neumožňuje plošně normální obnovování lesních porostů.
Protože i v některých dalších státech narůstají zásoby dřeva v porostech, je zřejmá jejich snaha zvýšit těžby a umístit na trh co nejvíce dříví. Ale při zachování celkového objemu obchodu se dřívím tak, aby zvýšená nabídka na trhu nesnížila jeho cenu. To je možné jen snížením dodávek od "někoho jiného". Proto lze úspěšně předpokládat, že snahy po certifikaci dříví a vyřazování co největších ploch lesů "konkurenčních států" z produkce dříví podporou kampaní pro zařazování jejich lesů do velkoplošných chráněných území, nemají jen ryze ušlechtilé ekologické cíle, ale mohou být motivovány komerčními záměry, a tím plnit i úlohu mimocelních bariér.
V zájmu našeho lesního hospodářství by mělo být zvýšení těžeb, stimulace účelné spotřeby dřeva a velice uvážlivé vyčleňování lesů z produkce dříví. Ekologicky šetrným prováděním lesnických opatření ve všech lesích, a nejen v lesích s vyšší legislativní ochranou přírody, by pak měli lesníci dokázat přesvědčit veřejnost, že ochranu lesů jako významné součásti našeho životního prostředí lze zajistit i v lesích hospodářsky využívaných.
Na první pohled se zdá, že cílem lesního hospodářství by mělo být i co nejvyšší zpeněžení dříví, tedy dosažení co nejvyšších prodejních cen za dříví. Tato zdánlivá samozřejmost má však svá úskalí. Z dosavadní praxe totiž víme, že v poválečných letech vznikl názor, že naše republika má dříví nedostatek. Tento názor, vyvolaný exploatačními těžbami okupační moci, přetrvává dosud, přestože byl hodnověrnými argumenty vyvrácen již první poválečnou inventarizací lesů. Následky tohoto názoru se pak přesto v řízené ekonomice projevily nahrazováním dřeva jinými materiály. Tak bylo v mnoha případech dřevo "úspěšně" nahrazeno železem, betonem a umělými hmotami, tedy materiály získávanými za cenu vysoké energetické náročnosti z neobnovitelných zdrojů.
DŘEVO JE NAHRADITELNÉ
Proč o tom hovořím? Jen proto, že z toho jednoznačně vyplývá, že dřevo není materiálem jedinečným, ale jen materiálem alternativně použitelným, a že bude-li dříví nedostatek, má soudobé lidské poznání dostatek znalostí potřebných k tomu, jak jej nahradit materiály jinými. A není přitom rozhodující, zda bude tento nedostatek faktický, nebo jen fiktivní. A tak se dostáváme ke kořeni problému. Ten spočívá v tom, že tržní ekonomika velice kriticky posuzuje nákladovost svých vstupů, a pokud dospěje k názoru, že materiál nyní používaný lze nahradit levnějším materiálem alternativním, pak tato změna skutečně nastane!
Pro příklady není třeba chodit daleko. Ještě před dvěma roky se předpokládalo, že podíl sběrového papíru na výrobě nového, bude až do roku 2010 asi 50 %. Ale stoupající ceny vlákniny tento proces urychlily natolik, že rozhodující světové papírenské firmy dosáhly již loni podíl zhruba 70 %. To pochopitelně nemůže zůstat bez odezvy na poptávku po vlákninovém dříví. Světoví výrobci buničiny také intenzivně pracují na způsobech získávání celulózy z tzv. nedřevných zdrojů celulózy, což jsou například jednoleté rostliny. Poměrně vysoké ceny řeziva pak vedly ke stagnaci používání dřeva v interiérech a ceny tzv. cenných sortimentů vedly k náhradě dýh fóliemi, a tak ve svých důsledcích k tomu, že i velmi kvalitní výřezy bývají nyní obtížně prodejné.
ZÁVĚR
Libovat si, jak jsou ceny dříví vysoké, je tedy krátkozraké! Aby se nevytvořil začarovaný kruh nahrazování dřeva jinými materiály, který by na svém konci vedl ke ztrátě samofinancovatelnosti lesního hospodářství, je nutné v nejvlastnějším zájmu lesníků výrazně snížit vlastní náklady, a tak zabránit dalšímu výraznějšímu nárůstu cen dřeva. Z toho mimo jiné vyplývá, že uplatňování přírodě blízkého hospodaření v lesích může nabýt významnějšího podílu jen tehdy, prokáže-li nejen vyšší ekologickou stabilitu takto obhospodařovaných lesů, ale především přinese-li snížení nákladů na provoz lesního hospodářství.
Je tedy zřejmé, že rentabilita lesního hospodářství musí být zajišťována především nikdy nekončícím procesem snižování vlastních nákladů a jen v menší míře nevýrazným zvyšováním cen, např. kopírováním míry inflace. Další výrazný nárůst cen dřeva totiž může vést jen k tomu, čemu se říká zahynout vlastní zbraní. A to snad nikdo z nás nechce!