Rozhovor s ing. Zdeňkem Domesem
Jan Řezáč Hospodářstvím České republiky otřásá strukturální krize. Ministři sociálnědemokratické vlády se přou o různé koncepce revitalizačních programů na záchranu zastaralého českého průmyslu. Zvyšuje se nezaměstnanost a s ní sociální napětí ve společnosti. V této situaci působí jako zpráva z jiného světa konstatování, že "lesní hospodářství v současné době představuje poměrně stabilizovaný sektor národního hospodářství a přispívá spolu s navazujícími zpracovatelskými obory k rozvoji venkova vytvářením pracovních příležitostí, zejména v oblastech s jejich nedostatkem" (in: Zpráva vlády o stavu české společnosti). Na otázku po pravdivosti tohoto tvrzení se těžko hledá jednoznačná odpověď. Proto jsme jako podnět k zamyšlení připravili rozhovor s ing. Zdeňkem Domesem, spolutvůrcem transformace lesního hospodářství z počátku 90. let.
Můžete zhodnotit smysl a význam transformace, i to proč se nakonec zvolila cesta privatizace kupónovou metodou?
Transformace v lesním hospodářství byla součástí transformace národního hospodářství. Její ideologické i praktické důvody byly v podstatě stejné. Pouze byla komplikovanější v tom, že nebylo možné propojit vznik transformovaných podnikatelských subjektů těsnějším vztahem k lesům. Lesy byly tehdy podle ústavy součástí tzv. základního lesního fondu, který byl obligatorně ve vlastnictví státu. Tím není řečeno, že by za jiných okolností nutně došlo k privatizaci nebo vnesení lesů do privatizovaného majetku. Ale jistě by se následně parametry prostředí v LH vyvíjely poněkud odlišně a některé problémy by dnes byly s velkou pravděpodobností menší, např. dlouhodobost smluvních vztahů mezi s. p. LČR a podnikatelskými subjekty.
Transformace v LH tedy využila prostor, který byl legislativně k dispozici. Avšak ne v optimální míře, protože poměrně brzy začaly na její formy a průběh působit vnější tlaky, a to především ze strany restituentů, tj. těch, kteří očekávali navracení svých majetků, a ze strany ekologických hnutí, která viděla v privatizaci obslužných činností ohrožení lesů. I když se vykonala velká přesvědčovací a uvědomovací kampaň na vyvrácení jejich domněnek, tak negativním důsledkem tohoto vlivu bylo, že hned od začátku transformace nebylo možné, aby LČR uzavíraly se svými dodavateli prací dlouhodobé smlouvy. S velkými potížemi se nakonec tito partneři dopracovali ke smlouvám tří až pětiletým. Tento problém je stále natolik živý, že i dnes je snaha po větší stabilizaci smluvních vztahů velice intenzivně napadána právě ministerstvem životního prostředí. Cílem transformace v LH, který se přesto podařilo naplnit, byl vznik tržního prostředí v celé sféře nadstavby nad lesem, tzn. v té sféře, která souvisí s výkonem obslužných činností v lese. Podnikání v LH vlastně není žádnou velkou novinkou. V historii jak velké, tak malé lesní majetky neměly své vlastní technické provozy a dělníky v takovém počtu, aby si zajišťovaly většinu těžebních a pěstebních prací a obchod se dřívím vlastními silami. To všechno se zabezpečovalo formou služeb, i když tehdy na jiném principu, tj. na principu najímání středních rolníků. Restituenti se dožadovali, aby jim v rámci navracení lesního majetku byl také nahrazen obslužný majetek, tzn. budovy, stroje atd., případně vyplaceny jakési náhrady za ušlý zisk.
Zákon o půdě, jak se zkratkovitě právní podklad pro restituce označuje, dával restituentům právo na navrácení nemovitého i movitého majetku, který vlastnili v době, kdy o něj přišli. Zákon jim dával právo na náhradu za sníženou hodnotu především nemovitého majetku. Náhrada se vyplácela ve výši rozdílu, který vznikl oceněním majetku podle stavu v roce 1948 a 1989 v cenách platných v době vydání zákona. Vydávaly se hájenky a budovy, které byly v době zestátnění prokazatelně součástí konkrétního majetku. Pokud byly zbořeny, což se někdy stávalo, tak byla místo toho vyplacena náhrada. Problém byl s vybavením movitým, tzn. s nářadím a různými mechanizačními prostředky, protože nářadí i stroje, kterými vlastníci lesů v roce 1948 disponovali, měly velmi malou cenu a mobilních prostředků bylo velice málo. Ze statistiky lze dokázat, že počty traktorů, nákladních aut a jiných mobilních zařízení v lese nepřevyšovaly v roce 1948 v celé ČR 20 kusů. Takže vlastně nebylo ani co vracet.
Názor restituentů, že stát za dobu, kdy jejich lesy užíval, na nich nahospodařil dost, aby jim mohl poskytnout startovací prostředky do začátku staronového soukromého obhospodařování, byl zčásti respektován tím, že MZe vydalo vyhlášku o paušálních náhradách za mrtvý inventář, který byl v době socializace vlastníkům odebrán. Tato vyhláška byla koncipována poměrně velkoryse tak, aby každý vlastník lesa bez ohledu na to kolik měl lesů, dostal peníze na vybavení kvalitním ručním nářadím z dovozu. Přání, aby všichni dostali motorové pily nebo dokonce ještě složitější mechanizační prostředky, prostě nebylo možné splnit proto, že v dnešní době u nás máme kolem 170 tis. drobných vlastníků (v roce 1989 bylo ve vlastnictví státních lesů asi 12 tis. JMP), průměrná velikost jejich lesních majetků představuje necelé 2 ha a roční těžba zhruba 10 m3. Na to lze dost těžko vydávat motorovou pilu. Vždyť její roční výkon se pohybuje kolem 1000 m3, a to ještě není mnoho. Takže toto přání být na začátku vybaven moderním nářadím, a to hned motorovou pilou, bylo nerealizovatelné a odporovalo přijaté koncepci restitucí. Jak se v letech 1990-1991, před vlastní kupónovou privatizací, chovaly lesní závody? Je poměrně rozšířený názor, že do privatizace bylo dáno 100 % majetku, který sloužil k obhospodařování všech lesů v ČR, tj. lesů státních.
Bývalé podniky státních lesů byly všechny předimenzovány vybavením, tzn. že i před transformací, i před rokem 1989, měly prostředků všeho druhu víc, než odpovídalo jejich výrobním potřebám. Tento stav odpovídal situaci s náhradními díly a tlaku na plnění plánů v různých ukazatelích. Pro podnik bylo jednodušší mít k dispozici rezervní prostředky, než pak řešit problémy se splněním předepsaných ukazatelů. Avšak v období před vlastní transformací podle zákona číslo 92/1991 Sb., tzn. v období roku 1990 až do léta 1991, došlo k masovému rozprodeji hlavně motorových pil, koní, ale i traktorů a tzv. nadbytečných odvozních souprav, z majetku lesních závodů.
Tento majetek vlastně umožnil vznik živnostníků podnikajících v lese, tzn. vlastníků koní, traktorů, motorových pil, odvozních souprav, kteří potom začali obsazovat uvolněný podnikatelský prostor u obecních a soukromých lesů. Lesní závody tím, že rozprodaly významnou část svých prostředků, si vytvořily konkurenci, jež jim potom v následném období ztížila získávání zakázek u restituovaného soukromého sektoru. Ten raději přijímal na práce v lese a zprostředkování obchodu se dřevem nabídky nových živnostníků než firem, které ještě navíc připomínaly bývalé státní lesy. Do transformace tedy nešly lesní závody tak předimenzované, jak se někdy tvrdí. Odhaduji, že v těchto letech se rozprodalo nejméně 40 % majetku LZ a do privatizace šlo asi tak 60 % stavu roku 1989. Přesto tam určitý nadbytek prostředků byl, což umožňovalo omezení investic v prvních letech po privatizaci, tj. v letech 1992-1994 nemusely lesní společnosti nakupovat tolik nových prostředků, jak by odpovídalo normální obměně strojního parku a odpisům. Jaká byla finanční situace lesních závodů před privatizací, tzn. jejich závazky a pohledávky?
Samostatně privatizovatelné jednotky (tj. a. s. a několik s. r. o., které vznikly na bázi bývalých LZ) měly ve svém majetku jednak značnou část fiktivních prostředků, jednak poměrně velký objem majetku, který neměl likvidní formu, tj. nebylo možné jej okamžitě přeměnit v peníze. Mezi fiktivní majetek, který postupně vypadával z hospodaření firem, náležely pohledávky, vzniklé v období liberalizace cen dřeva a samostatnosti LZ po roce 1989. V euforii z velice rychlého růstu cen dříví a tím i šance získat oproti dřívějším dobám jakési výhody z prodeje dříví, se zřejmě často prodávalo bez dostatečných garancí, že bude zaplaceno. Také zaplaceno nebylo a většina LZ vstupovala do transformace s poměrně velkým objemem pohledávek, které se pak staly pohledávkami nedobytnými a teprve teď se některé z nich odpisují. Určitý balík problémů souvisel s tím, že v předcházejícím období socialistické ekonomiky, koncem 80. let, byly lesním závodům nařízením centrálních orgánů odčerpány jejich vlastní oběžné prostředky. Na jejich zajištění si musely vzít úvěry, splatné převážně ještě před transformací. Tím se rovněž zadlužily.
Další částí finančních problémů nově vznikajících podnikatelských subjektů byla tzv. delimitační salda. Salda vznikla tím, že zisk, vytvořený v roce 1992, měl být podle poměru majetku rozdělen mezi LČR a transformované subjekty. Jenomže tento zisk už v době rozdělení v peněžní formě neexistoval, protože byl investován. Takže v době, kdy docházelo k dělení, původní LZ už nemohl nabídnout nově vzniklým LČR příslušný finanční podíl. Nabízel tedy traktory, motorové pily, což však LČR nemohly akceptovat a požadovaly peněžní ekvivalent. Tady se na části finančních potíží nových lesních akciových společností podepsala jednak nedůvěra v to, že transformace proběhne tak, jak bylo deklarováno, tj. spoléhalo se na to, že do konce roku se stihne ještě cosi utratit a že LČR na tyto investice nebudou mít nárok, jednak i nedocenění celé situace, protože mnohé z firem investovaly více prostředků, než vůbec vytvořily ve svém zisku. Lze tedy konstatovat, že jejich finanční situace nebyla zrovna ideální, ale zase ve srovnání s jinými odvětvími nebyla katastrofální, protože žádný LZ neměl pohledávky v Libyi, Iráku nebo v zemích bývalého SSSR, kde prakticky neexistovala naděje na jejich splacení. Spíše se jednalo o problémy vnitřní, které neměly smrtící efekt na životaschopnost lesnických firem, ale vyvolávaly v nich různé druhotné problémy. Původním záměrem transformace bylo vybudování silných podnikatelských subjektů na bázi bývalých LZ. Toto lze chápat i tak, že LH se mělo restrukturalizovat bez velkých sociálních otřesů.
Sociální aspekt transformace byl nepochybně významný a myslím, že byl významný nejen v transformaci LH, ale vůbec v celém principu kupónové metody a v dalších krocích, které naši transformaci provázely. Je to otázka, na kterou asi neodpovíme my, ale naši potomci, jestli snaha usnadnit přechod do tržní ekonomiky tak, aby nebyl provázen výrazným sociálním neklidem, sociální destrukcí, byla horší nebo lepší než metody, které byly použity jinde. Např. v Polsku několik let trval hluboký rozpad stávajících struktur a nakonec z jejich popele dnes jak bájný pták Fénix vylétává nová racionální a efektivněji fungující ekonomika.
Myslím si, že všechny změny, které ve společnosti probíhají a budou probíhat, by neměly být realizovány cestami, které odpovídají spíše čistým ideologiím nebo téměř matematickým principům řešení a neberou v úvahu osudy lidí. Tyto změny se nedělají samy pro sebe, ale proto, aby společnost měla k dispozici lepší podmínky pro budoucí rozvoj. Z tohoto pohledu relativně pomalejší postup naší transformace v LH umožňoval, aby byly postupně snižovány stavy pracovníků i mechanizace. Nová racionálnější podoba českého LH vznikala tak, že postupně odpadávaly slabší články a lidé měli čas se adaptovat. Pomalejší postup má zase svoje nevýhody v tom, že poměrně dlouho nenabízí účastníkům tohoto procesu nějaké překvapivé zlepšení jejich situace, někde přináší i zhoršení. Ale časová křivka, která znázorňuje pohyb a změny v čase, má v LH rozhodně stoupající tendenci. To je nakonec vidět jak na výsledcích hospodaření LČR, tak na výsledcích hospodaření těch podnikatelských subjektů, které se postupně dostávají z počátečních nemocí. Musíme však zásadně rozlišovat mezi vývojem podnikatelských subjektů a mezi potížemi a vývojem jejich vlastníků, protože to nejsou dvě stejné kategorie. Kupónová privatizace nebyla jedinou privatizační metodou. I v okolních státech byly voleny jiné metody privatizace. Souvisí to s množstvím disponibilního kapitálu a s psychologií budování jakéhosi lidového kapitalismu. Je faktem, že dnes je kupónová privatizace velmi kritizována jako podvod století. Dokazuje se, že podniky privatizované touto metodou mají dnes prakticky nejhorší ekonomické výsledky. Na to měl významný vliv vznik roztříštěné vlastnické struktury. Původní záměry však byly přece jen trochu jiné, nikdo nepočítal s tak masivním vznikem investičních fondů, se vstupem bank do privatizace a s propojením bankovního a průmyslového sektoru.
Jsem přesvědčen o tom, že největším problémem transformace vůbec je nedostatek vlastních finančních zdrojů v té zemi, která transformuje svoji ekonomiku. To bylo společné jak u nás, tak v Polsku, Maďarsku, i v ostatních transformujících se zemích. A žádná forma transformace, s výjimkou prodeje majetku nebo kapitálového vstupu zahraničních investorů, nemohla přinést do ekonomiky nějaké dodatečné peníze.
Kupónová privatizace řešila problém prostředků, které měli jednotliví DIKové věnovat na investování, tím, že celkem transparentně bodově ocenila privatizované podniky a jednotlivým vlastníkům kupónů přisuzovala určité množství investičních bodů, za které pak nakupovali své akcie. Ale musíme si uvědomit, že se jednalo o fiktivní peníze, jednalo se pouze o zprostředkování nároků na vlastnický podíl v určitém privatizovaném majetkovém prostoru. Pokud zájemce o privatizaci řešil získání majetkového podíl tím, že si na jeho nákup půjčil peníze v bance, což mnozí dělali, když si chtěli od Fondu národního majetku cokoliv koupit, tak se problém přenesl do banky. Banka totiž zase velice často půjčovala fiktivní peníze, které neexistovaly a které ona měla v podobě pohledávek vůči někomu jinému. Tím se problém nedostatku peněz přenesl pouze do oblasti, která byla mimo výrobní sféru. Třetí cesta, tzn. vstup zahraničních investorů, byla v rozporu s teorií rodinného stříbra a s teorií ochrany naší národní ekonomiky před příliš velkým vlivem zahraničního kapitálu. To přitom byla jediná cesta, která k nám mohla přinést reálné finanční prostředky. Jestliže se dnes hovoří o tom, že kupónová privatizace selhala, nebo že nepřinesla tak dobré výsledky jako jiné cesty, tak si dovolím nabídnout pro srovnání fakt, že všechny prodeje velkých majetků českým investorům, ať už se jednalo o Poldovku, plzeňskou Škodovku, Chemapol, nebo o některé s. r. o. v LH, dopadly velice špatně. Výsledky velkých podniků koupených českými fyzickými osobami nebo seskupeními fyzických osob jsou mnohem horší než těch, do nichž vstoupily zahraniční společnosti. Takže úspěšná forma privatizace byla taková, která otevřela cestu pro kapitálový vstup zahraničních investorů, což v LH nebylo přijatelné. Přesto lze říci, že předloňská i loňská restrukturalizace jak u LČR, tak u podnikatelských subjektů byla velmi intenzivní a toto veliké zemětřesení dosáhlo značně pozitivních ekonomických výsledků. Po základním investování a rozdělení akcií, kde jednotlivé investiční fondy nesměly mít více než 20 % v jedné akciovce, se rozpoutal určitý boj o ovládnutí jednotlivých akciových společností, vlastně tak v letech 1992-94 docházelo ke stabilizaci vlastnické struktury.
Stabilizace vlastnické struktury neprobíhala úplně bez chyb nebo bez jevů, které dnes komplikují život právě investičním fondům nebo jejich kombinacím v jednotlivých akciových společnostech. Na jedné straně nebyl doceněn vliv poptávky po chybějících akciích do kontrolních balíků některých lukrativních akciových společností, kde se ceny vyšplhaly poměrně vysoko. Na druhé straně nebyla dostatečně respektována skutečnost, že LH nepřináší vysoké míry zisku, má však stabilní, velice vyrovnanou a málo ohroženou střední míru zisku. Noví vlastníci si neuvědomili, že nemohou v krátké době vytvořit prostředky, z nichž by zaplatili úvěry, které si brali na nákup kontrolních balíků akcií. To ovšem bylo nutné, protože akciová společnost, která má velice různorodou strukturu vlastníků s různorodými zájmy a s malým podílem na majetku firmy, je velice těžko schopná operativního rychlého rozhodování. V takovém případě ke zjednodušení vlastnické struktury musí dojít.
Dnešní stav v LH, kdy existuje několik silných podnikatelských seskupení, je zajímavý tím, že všechna tato vlastnická seskupení konvergují k velice účinným způsobům řízení firem, což se projevuje na jejich hospodářských výsledcích. Nicméně všichni mají finanční problémy se splácením úvěrů a s různými důsledky předcházejících nákupů akcií. Ale opakuji, to jsou problémy vlastníků, v mnohem menší míře to jsou problémy podniků, i když se na ně jistým způsobem přenášejí a budou přenášet. V letech 1995-96 došlo k poměrně výrazné krizi, kdy většina podnikatelských subjektů skončila v červených číslech. Tehdy došlo ke slučování a očišťování majetku v rámci vlastnických struktur. Souvisí to s poklesem cen dřeva na trhu, s problémy, o kterých jsme hovořili (úvěry na nákup akcií), ale vliv na to měly i obchodní vztahy těchto subjektů s LČR.
Obchodní vztahy LČR a jejich partnerů se již od roku 1993 začaly řídit známým modelem KALK, který měl zajistit objektivní posuzování ekonomických parametrů v rámci výběrových řízení a následných cenových jednání. Vznikl jako nástroj, který uznaly jak LČR, tak podnikatelské subjekty jako východisko pro jednání o cenách. Jeho existence ale nemůže být považována za zdroj jakýchsi výhod či nevýhod. KALK poměrně brzy odhalil, jak málo jsou vzájemná cenová jednání doložena konkrétními a exaktními podklady. Tak byly obě strany donuceny k tomu, aby začaly exaktně analyzovat svoje výsledky hospodaření a zjišťovat, co způsobuje jejich ztráty a zisky.
Rok 1996 byl kritickým proto, že současně zapůsobily dva jevy. Na jedné straně pokles cen dříví, který odčerpal prostředky doposud vytvářející určitý polštář ve vztazích uvnitř podnikatelských subjektů i uvnitř LČR. Ceny dřeva byly několik let tak příznivé, že nikoho nenutily k velkým zásahům do stávajících struktur. V roce 1996 se tento polštář vyprázdnil, proto muselo dojít k velice intenzivním a tvrdým zásahům do sféry hospodaření. Tyto zásahy proběhly na dvou úrovních. Jednak došlo ke slučování, k restrukturalizaci uvnitř, tzn. ke změně v organizaci a k úbytku personálu. Jednak se změnil obchod se dřevem, což bylo velice významné. Ve všech větších seskupeních, které byly organizovány na divizním principu, vznikly centrální obchodní společnosti, jež umožňovaly lepší hospodaření s penězi a současně i kontrolu efektivnosti obchodu se dřevem. Obchod v malém je velmi těžko ovladatelný a velice snadno docházelo nejen k záměrným deformacím cen prodávaného dříví, ale i k deformacím nezáměrným, pramenícím z nerovného postavení mezi malým dodavatelem a velkým odběratelem, jako byly Paskov nebo Štětí či jiní velcí odběratelé, kteří si diktovali ceny dřeva. Takže rok 1996 byl pro LČR i pro jejich službové partnery rokem, ve kterém vznikl naprosto neodložitelný tlak na změny ve způsobu chování, ve způsobu vnitřního života a uspořádání těchto firem. Tento tlak se pak poměrně rychle v roce 1997 promítnul do změn, které přinesly velice výrazné zlepšení hospodářské situace a umožnily rozvoj těchto firem. I když jejich ekonomický stav není bez potíží, současná situace je samotnými managementy i vlastníky hodnocena jako podstatně lepší, než se dalo očekávat ještě před dvěma nebo třemi roky. Většina subjektů se přesvědčila o neefektivnosti tzv. přidružených výrob a některé se jich zčásti zbavily a soustřeďují se především na zkvalitnění lesnických služeb. Jaké podle vás v současné době, kdy LČR vstoupily do obchodu se dřevem, existují možnosti prosperity pro lesnické službové firmy? Vždyť každé podnikání má smysl právě v prosperitě, nikoliv v úpadku.
Měli bychom rozlišovat mezi přidruženou výrobou v tom běžném pojetí (přidružené výroby vznikaly v minulosti na zpracování okrajového sortimentu dříví, tzn. dříví, které nebylo ani palivem, ani dřevem vhodným pro zpracování na klasické řezivo) od podnikatelských aktivit, jež mají charakter normálních či klasických pilařských provozů. Efektivnost jak přidružených, tak pilařských provozů je v podstatě závislá na rozvoji regionálního trhu, tzn. regionální spotřeby dříví. Na ní lze postavit produkci, kterou nejsou schopny zajistit velké pořezové kapacity, jež se nedokáží přizpůsobit jednotli-vým zakázkám v objemu několika desítek m3. Právě v tom je možné získat regionální výhodu. Jen regionální trh může systémově zajistit prosperitu těchto menších firem. Ale těžko můžeme očekávat, že by jejich prosperitu zajistil export nebo výroba nějakých komplikovaných výrobků (např. rodinných domků) v provozech, které by zpracovávaly pouze vlastní dříví, jak se v těchto případech většinou očekávalo. Takže budoucnost přidružených výrob a vlastních pilařských provozoven (s výjimkou velkých kapacit, které jsou schopny vyrábět řezivo s dodržením všech požadavků na export) bude opravdu záviset na tom, jak rychle se začne u nás vytvářet spotřebitelská poptávka v rámci regionů.
Vstup LČR do obchodu se dřívím ovlivnily dva momenty. Prvním momentem je nutnost, aby LČR v úsilí vytvořit systém dlouhodobějších obchodních vztahů získaly zajištění pro případ, že by se daný podnikatelský subjekt, s nímž mají uzavřenou dlouhodobou smlouvu, nevyvíjel úspěšně. V tomto směru zpětný odkup dříví znamená pro LČR jakousi finanční pojistku, která by představovala reálnou jistotu, jak pokrýt eventuální neuspokojené pohledávky za dříví, které se tomuto subjektu prodalo, tak aby LČR jako státní podnik nemohly utrpět újmu, která by byla pro ně velice nebezpečná ekonomicky i politicky. V průměru za celé LČR a podnikatelský sektor přibližně platí, že ceny dřeva na pni jsou rovny 50 % tržních cen. Kdyby podnikatelský subjekt vůbec nezaplatil LČR za dříví, které vytěžil, pak těch 40-50 % zpětného odkupu, pro nějž platí zhruba ceny dvojnásobné, by stačilo k tomu, aby si LČR pohledávku započetly a anulovaly cenou dříví ze zpětného odkupu. Tedy rozumná, zdůvodnitelná hranice pro zpětný odkup opravdu není výše než 50 %. A protože LČR objednávají u podnikatelských subjektů ještě pěstební práce, je možné, aby se zpětný odkup pohyboval kolem 40 %. Samozřejmě, že v některých případech uplatnění principu zpětného odkupu narušilo rozpracované nebo už realizované podnikatelské záměry, které byly založeny na zpracování dříví, získaného od LČR. Přijalo se proto dočasné řešení, že LČR poskytnou z vykoupeného dříví část ke krytí potřeb vlastních kapacit daného podnikatelského subjektu. Toto řešení však není řešením úplně systémovým a asi by mělo být do budoucna nahrazeno nějakými jinými formami. Druhým momentem zpětného odkupu je otázka vlivu LČR jako vlastníka dříví na chování dřevozpracujícího sektoru. Zde by LČR měly mít určitou možnost vlivu proto, že mají stejný zájem jako podnikatelské subjekty pracující v LH na tom, aby se zájem o dřevo a ceny za něj pohybovaly spíš na vyšší úrovni. Čím lepší ceny za dříví, tím vyšší ceny dřeva na pni, to je spojitá nádoba. Takže LČR jako velký vlastník by měly hrát aktivní úlohu ve vztahu k dřevozpracujícímu průmyslu, a to formou rámcových dohod o zásobování důležitých strategických kapacit, zpracovávající jinak obtížně prodejné sortimenty. Stále nedostatečně je také akcentována skutečnost, že LČR musí být pružným způsobem zainteresovány na výběru těžeb, tzn. na výběru porostů, dřevin, sortimentů k těžbě. Dosavadní naprostá nezávislost a osvobození od tlaku trhu totiž často vedly k podceňování dopadů, které má na ekonomiku LH nevhodná, zbytečně jednostranně zvolená orientace na dřeviny nebo na určité kvality dříví bez ohledu na to, jestli toto dříví v danou dobu lze výhodně prodat nebo ne. Jsou přece známy konjunkturální nebo časové výkyvy v cenách borovice, listnáčů nebo slabého a silného dříví a vstupem LČR do obchodu, tj. tím, že určitá část příjmů LČR je přímo závislá na kvalitě provedených obchodů se dřívím, jsou jednotlivé organizační články přímo vtaženy do obchodu a musí reagovat na podmínky na trhu. Ovšem podíl LČR na trhu se dřevem by neměl být větší, než odpovídá zvláštnostem státního podniku. Lze říci, že hranice, kterou používá úřad pro hospodářskou soutěž v teorii o ochraně trhu proti monopolu, je asi tou hranicí, kterou by ani zpětný odkup dříví neměl překračovat. Tato hranice však nemůže být chápána za LČR jako celek, ale měla by být chápána především regionálně, a to i v poměru k tomu, jakou váhu mají v regionu jiní vlastníci lesů, protože LČR dnes už někde ani nejsou dominantním vlastníkem. Jenže řada podnikatelských subjektů vnímá změnu obchodní strategie LČR jako změnu pravidel uprostřed hry, kdy největší hráč si vytváří pravidla podle sebe. Navíc se obávají poklesu svých zisků a zdrojů dřeva. Nicméně, jestliže tu existuje možnost určitých ztrát momentálních, podle mého soudu krátkodobých cenových výhod, pak se tu také nabízí dlouhodobá jistota, garance odbytu dříví za solidní ceny, garance určitých cest rozvoje, na jejichž základě už lze dlouhodobě investovat. Jde také o to uspořádat tržní mechanismy a informační toky tak, aby pravidla podnikání vznikala v rámci širokého společenského konsensu, byla objektivně dodržována a jejich změna ohlašována dostatečně dopředu a včas.
Je to jako s tím pořekadlem, že není růže bez trní, prostě v určitých obdobích se budou pociťovat příjemně zisky z lukrativních dodávek ve vlastní režii a v jiných obdobích budou vnímány příznivě garance cen za dřevo, které má menší šanci na dobrý odbyt. Jakmile se vžije a stane pravidlem určitý stav vzájemných vztahů, určitá míra realizace zpětného odkupu, tak na obou stranách nebudou hrát tak velkou roli faktory, které souvisí se zavedením této novinky a jsou zdrojem momentálních potíží.
Myslím si, že bychom našli i v jiných oblastech vzájemných vztahů LČR a podnikatelských subjektů situace, které nepovažujeme za ideální, jež bychom rádi oboustranně viděli v jiné poloze. Musíme být ale realisté a vidět, že fungujeme v nějakém politickém i hospodářském prostředí, které má určitou kvalitu. Nepřekročíme hranice tohoto prostředí, i kdybychom si to sebevíce přáli. Takže hranice našeho současného prostředí rozhodně zahrnují jednak přesvědčení o tom, že dlouhodobější obchodní vztahy jsou výhodnější pro obě strany, jednak poznání, že pro realizaci této představy budou muset obě strany něco obětovat a nakonec, že ne všichni to jsou ochotni akceptovat. A to obětování představuje i zpětný odkup, který je jistou zárukou únosné problémovosti dlouhodobého vztahu. Pokud jde o budoucnost, je pravděpodobné, že po zavedení zpětného odkupu, budou hledány a nalezeny formy méně striktní, ať už po stránce cenových nebo obchodních vztahů. Ale to asi lze těžko řešit úspěšně hned od počátku, protože to chce určitý čas a určité zkušenosti na obou stranách. Došlo zde také k souběhu dvou znejisťujících faktorů, jednak zavedení zpětného odkupu dříví, jednak stupňujícího se tlaku ze strany MŽP na uzavírání pouze krátkodobých smluv. Například na letošní rok všechny subjekty, které šly do výběrových řízení nebo jim byly prodlužovány smlouvy, dostaly smlouvu pouze na jeden rok. Jaké tlaky zde hrají rozhodující roli?
Začnu od konce, který leží mimo LH, totiž od dřevozpracujícího průmyslu. Je nás více, kteří jsme přesvědčeni o tom, že bez stabilizace odběratelské sféry, bez její technicko-ekonomické restrukturalizace, bez jejího zdokonalení a rozvoje nebude dost dobře možné zajistit rozvoj a dostatečnou ekonomickou soběstačnost vlastníků lesů, tzn. i LČR, který spravuje podstatnou část lesů ve vlastnictví státu. Dřevozpracující průmysl bude v oblasti investic nepochybně uvažovat v horizontu 5-10 let, což odpovídá odpisové době strojních investic. Proto si myslím, že i záležitost dlouhodobých obchodních vztahů nemůže směřovat jen dovnitř LH, ale i směrem k dřevozpracujícímu průmyslu. Otázka dlouhodobějších smluvních vztahů je životním problémem nejen pro lesy a podnikatelské subjekty v lesích, ale i pro dřevozpracující sektor.
Problém dlouhodobých smluv se nyní už posunul do poněkud příznivější polohy. Totiž do hledání takové formy tohoto vztahu, který by dával podnikatelským subjektům přiměřeně významnou bezpečnou perspektivu existence a rozvoje, ale zase by LČR nespoutával okovy, které by je příliš omezovaly v možnostech reagovat na situaci v ekonomice státu nebo ve světě. Takže jde spíše o to, jak rychle se podaří na obou stranách najít konsensus pro určitou modifikaci tohoto vztahu. Pokud jde o postoj ministerstva životního prostředí, tak se domnívám, že by prospělo všem, kteří se kriticky vyjadřují ke způsobu, jakým LČR realizují své povinnosti v lesích, kdyby se jednak seznámili se stavem státních lesů v ČR, jednak kdyby si připomněli záplavu obav a různých katastrofických předpovědí, jež zaplavovaly noviny a různá fóra v době, kdy se transformace připravovala a prováděla a z nichž se prakticky neuskutečnilo vůbec nic. Z ekologického pohledu na zdravotní stav státních lesů dopadlo vše pozitivně. Po této stránce bychom těžko hledali nějaký projev, který by dokazoval, že tento způsob péče o státní lesní majetek není dobrý. Někdo si může představovat, že ta či ona strana by měla snazší život, kdyby se nastavily jiné vztahy mezi LČR a podnikatelskou sférou. Jistě by některá strana mohla mít snadnější život, ale rozhodně se nedá hovořit o tom, že by lesy tímto současným stavem nějak trpěly. Nakonec i samotní pracovníci ministerstva životního prostředí, kteří byli aktéry transformace, tj. ti, kteří byli v politické sféře v době, kdy se transformace rodila, dnes konstatují, že v LH sice problémy jsou, ale především v oblasti drobných soukromých lesních majetků, nikoliv u státních lesů nebo na velkých lesních majetcích. Kdo má rozhodující slovo v otázce přijetí koncepce dlouhodobých smluv?
U LČR tato otázka v současné době závisí především na jejich schopnosti jasně formulovat a obhajovat záměry, které s tím souvisí, tak, aby byly přijatelné, pochopitelné a aby byly chápány ve sféře zakladatelské, tj. na MZe, jako bezpečné a málo rizikové. Ministr zemědělství je však jen jeden článek vlády. Takže na LČR v této době nejvíce záleží, jak dokáží vyvrátit obavy politiků, kteří dosud blokují uzavírání dlouhodobých smluv.
Je zřejmé, že LČR se začínají profilovat jako významná lesnická firma evropského rozměru.
Pokud se budeme dívat na LČR jako na podnikatelský subjekt s velkými těžebními možnostmi a dalšími aktivitami, které s LH souvisí, tak jistě můžeme potvrdit, že LČR jsou svým způsobem v evropském měřítku jedinečnou lesnickou firmou a jejich vliv na lesnicko-dřevařský komplex by mohl být velmi významný. Ale LČR jsou současně také státním podnikem. Forma státního podniku teď není rozhodující. Rozhodující je to, že jako podnikatelský subjekt 100% ovládaný státem jsou politicky mnohem zranitelnější a velice labilní ve srovnání s jakýmkoli privátním subjektem, třeba i menších dimenzí. Protože jak vedení LČR, tak orgány, které toto vedení kontrolují, mohou být škrtnutím pera změněny a celá pracně budovaná podnikatelská koncepce bude ohrožena. Znamená to, že realizace podnikatelských záměrů a jiných velice prospěšných nebo racionálních kroků, které by LČR jako podnikatelský subjekt chtěly a měly udělat, může velice rychle narazit na politické bariéry, které se okolo státního podniku vždy vytvářejí. V tom je obrovská nevýhoda a omezení možností LČR ve sféře podnikání. Viděli jsme právě v poslední době že sektor, který nenese žádnou zodpovědnost za výsledky hospodaření v lesích, může být tím vlivem, který paralyzuje možnost uplatnění dlouhodobých smluv.
Domnívám se, že bude v budoucnosti třeba řešit dosavadní uzavřenost LČR takovým způsobem, aby na jejich chování měla dostatečně silný vliv sféra, která zaručuje stabilitu celé společnosti, tj. ekonomická, podnikatelská sféra. Nemyslím si, že by nutně mělo dojít k akcionalizaci LČR, ale asi by to bylo nejsnazší. Mohou to však být i jiné formy, které by mohly zabezpečit vliv ekonomické sféry, vliv trhu na chování LČR tak, aby krátkozraká, jednostranná politická rozhodnutí nemohla mařit šance, které tento podnik má a které může uplatnit. Vypadá to tak, že LČR jsou jedinou velkou českou lesnickou firmou, která je schopná obstát na evropském trhu. Navíc jsme v současné době svědky na lesnické poměry gigantické fúze firem Schweighofer, Stora a Enso. Když se na to podíváme z této perspektivy, v čem vidíte přednosti a slabiny českého LH?
Začnu výhodami. Naše LH disponuje dostatečně velkými a kvalitními zásobami dřeva, aby se na území ČR mohly vytvořit jednak zpracovatelské kapacity a jednak i odbytové prostředí, které umožní racionální zužitkování vyprodukovaného dříví při respektování všech principů trvale udržitelného rozvoje. Myslím, že i při porovnání s našimi sousedy máme příznivé podmínky pro realizaci principu trvale udržitelného rozvoje, protože velký podíl lesů je v rukou státu.
Směr, jakým se doposud chování LČR vyvíjí, nasvědčuje tomu, že jsou schopny prosadit tento princip, aniž by to dělalo podnikatelským subjektům výraznější problémy. Našel se způsob vyvážené koexistence, který žádné straně nečiní nepřekonatelné potíže. Lesy našeho státu jsou dostatečně velké a dostatečně strukturované k tomu, aby se mohly rozvíjet. Kromě toho mají i vhodnou prostorovou návaznost na lesy Rakouska, Polska, Německa, takže v rámci středoevropského regionu nebude třeba řešit některé problémy novými kapacitami na naší straně, protože jsou za hranicemi na straně německé nebo rakouské. Další výhodou je to, že máme relativně menší objem rozdrobené držby lesů než naši sousedé, což je důsledek socializace, důsledek Benešových dekretů. Na základě toho došlo ke zcelení lesního majetku a les se vyvíjel už ne z pohledu vlastnických hranic, ale z pohledu funkčního lesnického uspořádání v návaznosti na terénní konfiguraci a makroekonomiku. Nevýhody našeho LH jsou spíše v dřevařské části komplexu lesy-dřevo. Lesnická část dnes stále ještě využívá výhod, které jsou dány rozdíly v míře mechanizace, mzdových nákladech, které jsou u nás stále nižší než u sousedů, což vytváří určitý prostor pro další racionalizaci. Ale ve sféře dřevozpracujícího průmyslu se doposud velká část tohoto vnitřního polštáře spotřebovává jednak na neúčelné přepravní náklady, jednak na přepravu, která je vyvolána tím, že blízké zpracovatelské subjekty nejsou životaschopné nebo nejsou bezpečné. Proto se musí dřevo převážet na větší vzdálenost, i na export. Značným břemenem je také to, že špatná finanční situace odběratelů se přenáší na subjekty, hospodařící v lesích, což je zase nepříznivě zatěžuje nadbytečnými finanční náklady. Situace dřevozpracujícího sektoru by se měla rychle řešit a asi to nepůjde bez účasti vlastníků lesů, LČR i těch ostatních, protože oni mají životní zájem na tom, aby odběratelská sféra prosperovala, protože když nebude prosperovat, nebude schopna dobře platit. Když nebude dobře platit, tak nebudou mít vlastníci lesů prostředky, které by jinak měli z toho, co se v lese vyprodukuje. Důležitou otázkou je i výše těžeb, tj. jestli těžební ukazatele, které dnes máme, jsou opravdu už na úrovni, která je blízká limitu trvale udržitelného hospodaření v lesích nebo ne. Dalo by se dokázat, že jsou tu veliké rezervy, i když ne tak veliké jako se mnohdy dokumentuje prostřednictvím rozdílu mezi průměrným celkovým přírůstem a těžebním etátem. Průměrný celkový přírůst je spíš aproximací do budoucna, odhad toho, co by lesy s danou skladbou a strukturou měly vyprodukovat za příštích 100 let. Ale nemůžeme říci, že je to skutečnost, kterou lze z lesa těžit. Přesto rozhodně rezervy máme. Důkazem toho je fakt, že se nám stále zvyšuje doba obmýtí a zásoby v přestárlých porostech, které by se měly těžit. Výnosem z lesa můžeme pokrýt určitou část investic do lesnicko-dřevařského komplexu. Investice může spočívat v tom, že lesnická část by financovala nebo spolufinancovala rozvoj dřevařského průmyslu (samozřejmě za přiměřený podíl na budoucí přidané hodnotě). Vlastníci jsou schopni krýt tyto investice zvýšenými těžbami, které by byly sice vyšší než jsou doposud, ale ne vyšší než celkový běžný přírůst. Nechtěl bych pojem "zvýšené těžby" použít v tom smyslu, v jakém se používalo kdysi, totiž že to byly těžby nad etát. Tady máme legální možnost stanovit etát tak, aby více než doposud odpovídal těžebním možnostem jednotlivých lesních hospodářských celků. Zmínil jste se, že LH stále má vnitřní ekonomické rezervy.
Je určitá část aktivit, které zahrnujeme do skupiny pěstebních prací nebo ostatních prací prováděných v lese, jejichž efekt lze dost těžko prokázat v oblasti tvorby dříví. Ale jsou to aktivity, které děláme ze zvyku, protože v lese vytváří stav příznivý pro pocity jednak lesníků, ale i nelesníků, kteří do lesa přicházejí. A teď jde o to, zda podíl těchto prací je přiměřený nebo nepřiměřený našim budoucím možnostem. Domnívám se, že určitou část těchto aktivit budeme muset odbourat. Je to otázka tradice, kterou na sobě neseme jako železnou košili a nakonec zjistíme, že to nikdo nepotřebuje, ani my, ani naši spoluobčané. Avšak vzhledem k úloze, které lesy hrají ve středoevropské společnosti, nebude možné od těchto nákladů abstrahovat úplně. Takže jistou část jich budeme muset nést do budoucna.
Druhá část vnitřních zdrojů (také je spjata s našimi zvyky) souvisí s péčí o zvěř a jednak vede k pracím, které bychom jinak nedělali, ať už jsou to oplocenky nebo nákladná opatření proti okusu nebo ohryzu, jednak jsou to škody, která zvěř způsobí, přestože tato opatření děláme. V neposlední řadě z toho pramení i určitý morální defekt, protože jsme si zvykli část našich neúspěchů zdůvodňovat tím, že nám to ta zvěř kazí. Zavedení nějaké tvrdší dělící čáry mezi tím, co budeme ochotni dělat pro zvěř a pro svoje spoluobčany a mezi tím, co budeme ochotni dělat pro to, abychom v lese získali prostředky na jeho reprodukci, na péči o produkční i mimoprodukční funkce a nakonec také na své mzdy, nebude možné učinit nějak radikálně a rychle, protože to bude z mnoha důvodů těžko přijatelné, ale rozhodně k tomu bude muset dojít. Zde se skrývá i jeden z významných zdrojů konkurenční výhody českého lesnictví na evropské scéně. Je tu ještě jedna oblast podnikání, o které jsme nehovořili, a to je oblast lesnických služeb, tj. schopnost nabízet lesnické služby na lesnickém trhu v Evropě. Vidíme, že se mění způsob obhospodařování lesa v mnoha evropských lesnicky vyspělých zemích, organizace státních lesů se transformují do podoby podnikatelských subjektů, mluví se o podnikání nad lesem. Domníváte se, že české lesnické firmy by mohly obstát, pokud by nabízely své služby na obhospodařování lesa na evropském trhu?
Jsem přesvědčen, že ano. Ovšem za předpokladu, že přenesou i profesionální lesnické zkušenosti, které nabyly u nás, protože většina těchto firem dnes již ví, co to obnáší na zakázku dodávat pěstební činnost, plnit těžbu dříví. Tuto zkušenost budou muset umět přenést do cizího prostředí, oblečenou do slušivého kabátu, který představuje chování podnikatelského subjektu v zahraničí. Tam jsou jiné způsoby, jiné mravy a zvyky a navíc bude nutné překonat jazykovou bariéru, prostě se přizpůsobit. To bude jistě podstatně těžší než samotná práce v lese. Naši pracovníci to odborně jistě zvládnou, ale osvojit si rutinní jednání na vysoké profesionální úrovni bude vyžadovat velkou námahu, protože tyto firmy by tam neměly působit jako amatéři na zkušené, ale jako seriózní, kvalifikované, profesionální firmy. To vyžaduje určitý čas. Rozhodně by tato forma expanze měla perspektivu. V budoucnosti se totiž velice těžko budou moci ucházet o práci v zahraničí fyzické osoby jako námezdní síly, ale nebude možno klást tolik překážek aktivitám podnikatelských subjektů v zahraničí. To bude v rámci EU mnohem snazší než doposud.
Děkuji za rozhovor, Jan Řezáč
