LOGISTIKA V LESNÍM HOSPODÁŘSTVÍ A PRŮMYSLU ZPRACOVÁNÍ DŘEVA
Od změny ekonomického systému v ČR již uplynulo téměř 10 let a přitom se zdá, že se dosud naše podnikatelská sféra s touto změnou úplně nevyrovnala. Stagnace světového dřevařského trhu je provázena stagnací cen surového dříví, zatímco výrobní náklady v lesním hospodářství a průmyslu zpracování dřeva rostou, jak z důvodu inflace a všeobecného nárůstu cen, tak z důvodů stupňování nároků na rozsah a kvalitu mimoprodukčních funkcí lesů, včetně zvyšování nákladů na jejich ekologicky šetrnější obhospodařování. U podnikatelských subjektů roste výkonová spotřeba a náklady na prodej zboží a služeb rychleji než finanční výkony a prodej zboží. Výslednicí je pokles zisku lesních majetků i při zvyšujícím se objemu státních dotací a ztrátovost dřevozpracujících podniků.
Význam tohoto trendu je mimořádný, protože základním ekonomickým principem LH je hrazení nákladů na provoz z vlastních výnosů, tedy především tržbami za dříví. Potrvá-li současný vývoj cen a nákladů, vznikne reálné nebezpečí, že tržby za dříví nepokryjí ani náklady na pěstební a těžební činnost. Zásadní otázkou tedy je, z jakých zdrojů a do kdy budou moci vlastníci lesů a podnikatelské subjekty krýt finanční ztráty z lesnických činností. Rizika transferu kapitálu mimo LH, nelegálních těžeb a spekulativních převodů majetku tak nabývají na reálnosti. Vývoj tržeb za surové dříví, spolu s prognózou nákladovosti lesnických činností signalizují, že nelze očekávat, že vše vyřeší neviditelná ruka trhu, samovolný nárůst kupní síly obyvatelstva, příchod hospodářské konjunktury a s ní spojená poptávka po dříví, a státní podpora hospodaření v lesích, a to bez podstatně aktivnějšího úsilí podnikatelské sféry.
ZAOSTÁVÁNÍ ROZVOJE PODNIKÁNÍ
Deklarovaným ekonomickým obtížím vlastníků lesů a podnikatelských subjektů totiž neodpovídá míra mobilizace podnikatelských aktivit (např. rozsah přidružené lesní těžby) a stupeň racionalizace vlastních nákladů. Všeobecně je úroveň soudobého krizového managementu nízká (dovoluji si použít tohoto termínu, protože podle mého názoru krizový stav existuje), nebo si management závažnost situace v možných důsledcích neuvědomuje. Aktivní uplatňování logistiky, technického a technologického rozvoje, racionalizace (včetně prostorové), hodnotové analýzy a marketingu jako způsobů cíleného zvyšování produktivity práce, snižování přímých i režijních nákladů a zvyšování tržeb je v ČR zatím spíše výjimkou než pravidlem. Proto se jeví nezbytné stanovit hodnověrné ukazatele pro monitorování skutečné ekonomické situace vlastníků lesů i podnikatelských subjektů, a to nejen jako prostředku k vnitropodnikové objektivizaci jejich hospodářských výsledků, ale i jako měřítka pro případnou adresnou státní podporu.
Obtížnost pozice našich podnikatelů spočívá v tom, že se z "chráněného" prostředí řízené ekonomiky ocitli rázem v mezinárodním konkurenčním prostředí. Ze situace, kdy byl vývoj na úrovni podniku předvídatelný prostřednictvím centrálního plánování, trendů a indexů, jsme se ocitli v takové fázi vývoje společnosti, kterou lze nejlépe charakterizovat jako období turbulentního vývoje, tj. doby, kdy se ekonomika globalizuje, management internacionalizuje a technické inovace probíhají takovým tempem, že předvídat doslova cokoliv je mimořádně obtížné. Svoji niku na trhu proto snáze najde nejen chytřejší a silnější, ale též i mazanější a bezohlednější. Současná situace v ČR v mnohém připomíná hospodářské obtíže v západní Evropě koncem 70. let. Po 2. světové válce se v západní Evropě zvyšovala životní úroveň a s ní poptávka po výrobcích a službách. Mimoto vznikaly díky rychlému vývoji technologií stále nové, spotřebitelsky zajímavé výrobky. Zhruba do poloviny 70. let tak mohl výrobce najít odbyt na trhu téměř bez obtíží, protože poptávka převyšovala nabídku. Poté však nastala recese, při které došlo k nasycení trhu. Podniky, které byly zaměřeny na neustálý vzestup obratu, musely změnit strategii a naučit se inovovat, věnovat pozornost flexibilitě, spolehlivosti a rychlosti dodávek při snižování nebo zachování, či jen pomalém nárůstu cen výrobků.
Právě v tom spatřuji analogii s "porevoluční" situací v ČR, která je však ještě o to obtížnější, že jsme se ocitli uprostřed světové ekonomiky, která nás chtěla získat spíše jako odbytiště než jako dodavatele! Ocitli jsme se tedy navíc v jiné dimenzi konkurence. Dále je z ekonomiky známo, že rizika, respektive očekávání technologických zvratů jako jediného možného řešení nastalého "pnutí" mezi požadavky na výrobky, služby a jejich ceny, vyvolávají potřebu zvýšené tvorby kapitálu a přesun ke kvalifikovanější práci. Požadavek na kvalifikovanější pracovníky je však doprovázen ztrátou pracovních příležitostí pro pracovníky zařazené do současných technologií. Ke kapitálové síle našich podnikatelských subjektů snad není třeba dodávat nic. Přitom je evidentní, že ceny těžebních prací by bylo možné snížit použitím harvestorových technologií (jak už se stalo i v Německu a Rakousku) a náklady na pořez kulatiny zavedením novějších pilařských technologií. Kde však vzít investiční prostředky, a jak řešit sociální následky těchto technologických změn?
CO TO JE LOGISTIKA
V 70. letech sehrála v západní Evropě podstatnou roli při zachování existence řady podniků logistika jako metoda řízení podniků. Co to tedy logistika je a v čem nám může pomoci nyní? Termín logistika není zdaleka nový, protože se začal používat ve francouzské armádě již za vlády Ludvíka XIV. (tj. někdy v letech 1660-1700). Tehdejší velení armády si totiž uvědomilo, že úspěch vojenských operací nezávisí jen na použitých zbraních a počtu vojáků, ale že k bojové síle armády přispívá i pohyblivost vojska a včasný přísun potravin a munice z týlu. Organizace dopravy vojáků a dodávek potravin a materiálů byla již tehdy nazvána logistikou. Posléze tento termín upadl do zapomnění, aby se v posledních desetiletích opět objevil nejen ve vojenské terminologii, ale i v civilní podnikové praxi. V soudobé civilní praxi má logistika vztah nejen k toku zboží, ale i k tokům informací a peněz. Optimálním sladěním těchto toků se zabývá integrální logistika, jejíž význam v současném období prudce vzrůstá. Jistě proto nastal čas se zabývat logistikou i v lesním hospodářství a průmyslu zpracování dřeva v ČR. Pokusíme-li se o definici, pak je logistika (resp. integrální logistika) optimalizovaným řízením integrálního toku materiálů, informací a peněz, který je v souvislosti s určitým (např. výrobním) procesem.
CÍLE LOGISTIKY
Logistika nemůže existovat samoúčelně, aniž by plnila nějaký podnikový cíl. Protože obecným cílem jakéhokoliv podniku je dosažení maximálního zisku s minimem vložených prostředků, jsou logistické cíle formulovány tak, aby řízený tok materiálů, informací a peněz vedl k maximálnímu obratu při minimálních nákladech a s minimálními investicemi. Tzv. vnitřní logistické cíle, vedoucí ke zvýšení výnosovosti podniku, tedy mohou směřovat ke snížení výrobních nákladů nebo ke snížení kapitálu investovaného do výrobních prostředků, či k obojímu. Vnější logistické cíle, přispívající krátkodobě, ale i střednědobě a dlouhodobě ke zvyšování obratu, lze definovat jako optimální obsluhu zákazníka, případně jako zahrnutí reálných požadavků zákazníka do logistické koncepce podniku. Jsou to především krátké a spolehlivé dodací lhůty, pružnost organizace a komplexnost služeb.
Odpovědnost za řízení toku materiálů, informací a peněz proto přebírají na úrovni podniků logistické útvary či manažeři pro logistiku. Ti mají za úkol formulovat cíle logistického systému jako celku a zajistit, aby se tyto cíle vůbec uskutečnily! V rámci logistického systému totiž existuje řada subsystémů, v nichž zlepšení fungování jednoho prvku může jít zcela evidentně na úkor funkce jiného prvku. Například nízké ceny nakupovaného materiálu mohou souviset s velkými objednacími dávkami (při poskytnutí množstevního rabatu), což zvyšuje náklady na jednorázový nákup velkého množství materiálu i náklady na uskladnění materiálu a manipulaci s ním. Současně vzrůstá nebezpečí neprodejnosti zásob při případné změně výroby. Malé výrobní série mohou snížit objem vázaného kapitálu, ale v případě náhlého zvýšení poptávky nebývá podnik schopen vyhovět poptávce a jeho místo na trhu přebírá někdo jiný. Nebývale vysoká úroveň dodavatelských služeb může být vykoupena vysokými zásobami hotových výrobků a náhradních dílů, doprovázených vysokým objemem vázaného kapitálu. Rychlá inovace může přinášet i riziko neprodejnosti vlastních výrobků (buď těch starých, nebo nových, pokud se inovace nezdaří) a riziko nevyužitelnosti zásob materiálů pořízených pro výrobu.
SOUČASNÉ NEDOSTATKY ŘÍZENÍ
V dosavadní praxi je materiálový tok, tvořený nakupovanými surovinami a materiály, tokem polotovarů, rozpracovaných a hotových výrobků, ovlivňován mnoha útvary (a jejich informacemi), pracujícími téměř nezávisle na sobě. Aby se utlumily důsledky nedostatečného sladění v materiálovém toku, jsou vkládány (proti plynulosti materiálového toku) různé mezioperační zásoby. To vyvolává celkově příliš vysoké zásoby, často nevyváženě umístěné na různých lokalitách (např. u dříví na P, VM, OM, ES). Průvodním jevem tohoto faktu je dlouhá doba výroby s rizikem znehodnocení dříví v průběhu mezioperačního skladování, nespolehlivé dodací lhůty (způsobované změnami specifikace dodávek v průběhu jejich výroby), částečně splněné (případně opožděné) zakázky a dlouhá doba blokování vložených finančních prostředků (dokud není dříví prodáno, vstřebává jen další a další náklady). Proti takovému klasickému toku dříví, se zastávkami na jednotlivých lokalitách, může stát proudová výroba dříví, kdy specifikace výrobku může být změněna i během směny, a v řadě případů může proběhnout tržba za dříví dříve, než jsou vůbec proplaceny těžební práce. Výše naznačené jevy lze označit jako symptomy špatného logistického řízení a ve větší či menší míře se vyskytovaly vždy. Dnes však mají vážnější následky, protože globalizovaný trh klade stále větší požadavky na rychlost a přesnost dodavatelů.
Chceme-li udržet materiálový tok v přijatelných kolejích, vyžaduje to vyšší náklady na řízení a informační systémy. Logistické informační systémy by měly být budovány modulárně, aby změny v jednom subsystému nenarušily jiné subsystémy, a hranice subsystému by neměly být určovány podnikovou organizační jednotkou, ale dílčím logistickým procesem. U primárních peněžních toků je rozhodující, v jaké době budou které příjmy a platby ovlivněny logistickými rozhodnutími. Uvnitř dne jsou manažerským rozhodnutím ovlivněny jen příjmy za dodané dříví, protože platby za spotřební materiál už byly vykonány bez ohledu na pořadí výroby. Má-li se zvýšit výroba v blízkém časovém horizontu, bude nutné včasné předzásobení a např. projednání přesčasové práce. Bude-li se výrazně zvyšovat výroba dlouhodobě, jsou nutné stavební či strojní investice a možná i zvýšení počtu zaměstnanců. Zvláštní místo zaujímá druhotný peněžní tok: dividendy z akciového kapitálu a úroky z úvěrů (dluhů). Druhotný peněžní tok spolu s rezervou ze zisku totiž musí být pokryt rentabilitou použitého kapitálu. Samotná výše zisku v tomto případě mnoho neříká, protože i při vysokém zisku může být výnosovost kapitálu nízká, pokud je příliš mnoho kapitálu vloženo (umrtveno) do strojů, zásob, budov apod.
Snaha dosáhnout maximálních výsledků u jednotlivých dílčích cílů proto nemůže nikdy vést k žádoucímu optimálnímu souhrnnému výsledku. Například snížení mobilních zásob dříví pod rozumnou míru může přinést úsporu v úvěrování zásob, ale může být katastrofou pro operativní odvoz. Je proto nezbytné vyvažováním dílčích výsledků usilovat o co nejlepší konečný výsledek celého systému. Totéž platí o spolupráci jednotlivých podnikových útvarů (zásobování, výroba, marketing, řízení jakosti, výzkum a vývoj, doprava, personalistika). Chce-li podnik splnit záměry dobré logistiky (formulovatelné též jako dodání vhodné věci ve správný čas na správné místo při co nejnižších nákladech), musí vzájemně slaďovat zájmy (cíle) dílčích funkčních oblastí a vytvářet prostor pro efektivní vnitropodnikovou komunikaci.
Jak bylo uvedeno výše, je nutné předejít suboptimalizacím jednotlivých funkčních oblastí, aby bylo možné dosáhnout ovladatelnosti a optimalizace celého materiálového, informačního a finančního toku. Právě proto vznikají logistické útvary (manažeři pro logistiku) ne jako nově implantované útvary, ale jako útvary, do nichž jsou integrovány úkoly a odpovědnosti z jednotlivých toků. Integrace musí být provedena jak v organizačním, tak systémovém smyslu. Obecně lze konstatovat, že umění podnikat bude spočívat v dosahování co největšího zisku s co nejmenšími finančními prostředky. Ve finančnických pojmech se hovoří o rentabilitě jmění, kterou se rozumí poměr mezi výnosem ze jmění a velikostí jmění, kterým byl výnos získán.
ZÁVĚR
Ekonomické výsledky LH ČR, prezentované stále se snižujícím ziskem dosahovaným z 1 ha lesní půdy, ekonomické obtíže podnikatelských subjektů podnikajících v LH, a trvající stagnace tuzemského dřevozpracujícího průmyslu signalizují, že právě logistika by mohla být "jedním z léků" na snižující se ziskovost. Protože však tato disciplína je zatím vyučována jen na školách ekonomického zaměření, nezbývá lesákům a dřevařům nic jiného, než si její znalosti doplnit v některém z kurzů nebo samostudiem. Za užitečné, i když nepříliš zábavné čtení lze označit např. publikaci Logistický management - teorie a podniková praxe, od doc. ing. Petra Pernici, CSc., vydanou v Radix, s. r. o., v roce 1998. Pokud podnikatelé dočetli až sem a získali pocit, že je tento inspirativní článek vůči ním nespravedlivý v tom smyslu, že neoceňuje jejich snahu, pak se jich buď článek netýká, nebo platí totéž co "na vojně", že se sice snaha hodnotí, ale rozhodující je výsledek. A protože výsledky všeobecně nejsou povzbudivé, pak je to důkazem, že jejich dosavadní snaha zatím nevedla k zásadnímu pozitivnímu zvratu.