STAV PILAŘSTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH
Ing. Karel Janák, CSc. - Lesnická a dřevařská fakulta MZLU Brno
Do r. 1989 byl stav pilařských provozů stabilizovaný celostátně tvořeným plánem. Objem výroby na pilách (v m3 zpracované kulatiny za rok) odpovídal technologickému vybavení pilnice (ne vždy již jejímu technickému stavu), byly zajištěny objemy dodávané kulatiny (bilancované) a dodávky řeziva odběratelům. Snahou centrálního řízení bylo plnit velké, přednostně zahraniční zakázky (vyšší tržní cena řeziva, devizy). Této snaze byla podřizována i výstavba nových velkých závodů (např. Ptení, 160 000 m3 kulatiny ročně). Volnost v rámci plánu byla malá, plnění dodávek dlouho předem nezajištěných smlouvou organizačně i administrativně obtížné a pro výrobce nezajímavé. Ceny byly pevné, nezávislé na místních podmínkách, veškerý majetek je státu.
STAV NA POČÁTKU 90. LET
Začátek r. 1990 zastihuje pilařský průmysl ve stavu přestavby. Nové, stále státní podniky se dělí na menší celky a zabíhají se v měnících se ekonomických podmínkách. Následně se osamostatňují, dochází k restitucím a privatizaci. Tuzemskému obchodu s řezivem to vyhovuje - provozy se stávají pružnější. Zahraniční obchod se oslabuje a jeho struktura se rozpadá. Velcí výrobci jsou však schopni pokračovat v obchodování samostatně nebo prostřednictvím nově vznikajících zprostředkovatelských firem. Zahraniční obchod s řezivem je již z předchozího období orientován na stabilní západoevropský trh, existuje známý okruh odběratelů a nedochází k větším výkyvům v možství odebíraného řeziva. Zákazníci jsou solventní. Devalvace koruny znamená vyšší korunové zisky. Přitom se výrobců řeziva vůbec nedotýká rozpad východních trhů (objem exportu do těchto zemí byl velmi nízký). Pilařství se tak stává atraktivním oborem podnikání. Znovu začínají svůj provoz některé pily, uzavřené v předchozích letech, a objevují se desítky nových, většinou drobných zpracovatelů kulatiny. Jsou vedeni výhodností zpracování kulatiny z vlastních lesů (lesní společnosti a obce, soukromníci méně) nebo pocitem vylepšení své ekonomické situace pořezem nakoupené kulatiny a prodejem řeziva (hlavně soukromníci a s. r. o. obchodního a překupnického charakteru). Ve druhé skupině vznikají nové pilařské provozovny pod heslem "lacině postavit a rychle vydělávat". Důsledky tohoto směru vývoje jsou: nízká až primitivní technická i technologická úroveň většiny nově do provozu uváděných zařízení; vysoký podíl ruční práce a nízká produktivita (hlavně léta 1990-1993); odbytové problémy nutně dražších tuzemských výrobců strojně-technologického zařízení a tím útlum jejich výroby; zvýšení zpracovatelské kapacity na asi 145-160 % úrovně konce 80. let; nedostatkovost suroviny, což v období liberalizace cen znamená prudké zvýšení její ceny; nové provozy často vlastní a řídí lidé v oblasti zpracování dřeva bez vzdělání, zkušeností i citu, v mezních případech i bez zájmu o něj.
Snaha vyrovnat nedostatek kulatiny jejím dovozem (hlavně z Polska a Ruska) je brzy omezena nízkou jakostí a nespolehlivostí dodávek. To vede k poklesu efektivnosti výroby a zvýšení cen řeziva. Tuzemský trh s řezivem je v útlumu (hlavně pokles stavební a tím i stavebně-truhlářské výroby), zvýšení cen proto vyvolává pokles prodeje.
POČÁTEK KRIZE
Ve 2. polovině roku 1992 začíná hluboký útlum obchodu se dřevem a všemi jeho výrobky i v západní Evropě. Naše exportní řezivo díky nižší ceně ještě nějakou dobu útlumu odolává, v r. 1993 však dochází i u něj k prudkému poklesu cen a snížení objemu vývozu. Výrobci jsou nuceni prodávat zboží na skladech za ceny často nižší než výrobní náklady, omezovat výrobu včetně krátkodobých odstávek provozů apod. Pokles výroby vyvolává i snížení cen kulatiny (mezi lety 1992-1993 v průměru o 30 %). Výsledkem jsou pouze ztráty vlastníků lesů, oživení výroby a obchodu s řezivem nenastává. Následný vývoj je pro pilařství neradostný. Některé provozy končí, mnohé ve víře brzké změny stavu udržují výrobu a postupně se zadlužují vůči finančním ústavům i dodavatelům suroviny. Následně nejsou schopny plnit své závazky a nuceně ukončují svoji činnost a existenci i ony. Hůře jsou na tom malé a střední závody a závody s jednostrannou orientací výroby, které nemohou propad jednoho druhu výroby tlumit lepším stavem výroby jiné. Těch je však po vlně osamostatňování, restitucí i celkovém tlaku na likvidaci velkých celků většina. Věřitelé chtějí zpět své peníze, jejichž absence je samotné uvádí do stavů platební neschopnosti a závody často pod cenou prodávají. Tuzemští investoři nemají většinou vztah k nějakému odvětví (tedy ani ke dřevařství). Jejich cílem je maximální zisk z vložených prostředků. Pilařské závody mají perspektivu investice s dlouhodobou návratností, často i s brzkou nutností dalších nákladů na opravy. Proto o ně nejeví zájem ani za nízkou nabývací cenu. Koupě se mnohdy ujímají spekulanti, jimž nezáleží na provozu závodu, ale na jeho momentálně nízké ceně. Ojedinělé nejsou ani postupy získat na ne vážně míněný podnikatelský záměr úvěry a po "nezdaru" ponechat závod novému věřiteli.
ZAHRANIČNÍ INVESTOŘI
Zahraniční investoři, obzvláště velké dřevařské společnosti, hledají právě dlouhodobě perspektivní investice. Těmi levné, hlavně velké závody v oblasti s levnou pracovní silou jsou. Perspektivnost zvyšuje finančně slabší konkurence se slabou pozicí na trhu a nejednotnou koncepcí rozvoje (má-li ji vůbec). Po nákupu závodu následuje celková rekonstrukce (vyšší spolehlivost a produktivita zařízení) a obnova provozu. Odbyt je zajištěn předem, investor je zavedená firma. Dodavatelé suroviny jsou spokojeni - platby jsou spolehlivé, včas a často vyšší, než u tuzemských provozů. Tím má víceméně zajištěnou přednost v zásobování, vyšší cenu je schopen dlouhodobě krýt z jiných zdrojů - déle než ostatní. Až alespoň část "ostatních" padne, nebude již k vyšší ceně důvod, naopak. Poklesem poptávky to budou producenti kulatiny, kteří budou mít odbytové potíže. Tento nástin předkládá pouze jeden z možných směrů vývoje. Je třeba jej však brát vážně - existuje. Malé a střední pily, obzvláště s vlastním zázemím lesů nebo spolehlivými dodavateli nejsou v tomto směru přímo ohroženy. Hlavní sférou jejich vlivu je domácí, hlavně místní trh, nejsou proto velkým závodům vážnou konkurencí. Objemy jejich dodávek jsou malé (desítky, méně stovky m3), škála rozměrů velká a dodací termíny krátké. Stále se též zvyšují nároky na jakost, opracování ploch a vysušení.
STAV TECHNOLOGIÍ
Při úvaze o konkurenceschopnosti tuzemských pil na domácím i zahraničním trhu je třeba vycházet z jejich současného stavu i možností a smyslu případných změn. Dnešní naše pily mají kapacitu ročního pořezu převážně mezi 20-80 000 m3. Jejich základním strojem je nejčastěji rámová pila (dáno tradiční tuzemskou výrobou poměrně jakostních strojů a nižší investiční náročností), uzly krácení a omítání jsou samostatné s ruční obsluhou. Rozměrové třídění je většinou mechanizované, jakostní třídění a ukládání ruční. Pouze větší závody jsou vybaveny adjustačními stanicemi. Vybavenost sušárnami je poměrně dobrá. Stáří vybavení se v průměru pohybuje kolem 25 let (odhad). V porovnání se stejnou kategorií pil v zahraničí vyžadují naše závody vyšší počet pracovníků, tj. vykazují menší produktivitu (podporováno nižší cenou pracovní síly a v poslední době i nezaměstnaností). Výhodou je vybavenost pro celou škálu délek řeziva (3-6 m, v zahraničí často jen 4 m). Funkční, avšak většinou značně vyhospodařené zařízení bude brzy vyžadovat u mnoha pil celkovou opravu nebo výměnu. Výstavba nových moderních velkých pil (typu Ždírec, Ptení apod.) není rozumná investičně a už vůbec ne z hlediska surovinové základny. I dnes kapacita pil přesahuje produkci pilařské kulatiny o asi 30-35 %, uvažujeme-li u středních a velkých pil dvojsměnný provoz. Výměna za produktivnější, např. agregátní technologii není též většinou reálná - vyžaduje úplnou přestavbu a vysoké investiční náklady. Pásové pily s vozíkem produktivitu práce zásadně neřeší (vliv na jakost řezu a operativnost výroby je nesporná). Úprava uzlu zkracování a omítání naopak reálná je i u klasických pil a šetří poměrně hodně pracovníků. Malé pily mají velmi podobné vybavení, nižší kapacitě odpovídají jen méně výkonné typy strojů a nižší stupeň mechanizace. Při jejich rekonstrukcích lze předpokládat víceméně zachování stavu, pouze podíl pásových pil (hlavně lehkého provedení) bude stoupat, stoupá i jejich tuzemská výroba. Z hlediska zajištění provozu je nezbytné propojení mezi dodavateli kulatiny a pilařskými závody (smluvní či majetkové). Plynulé zásobování a trvalý provoz je nutnou, ne však postačující podmínkou efektivní výroby. Další je vhodný odbyt. Spolehlivé zákazníky může získat pouze spolehlivý dodavatel.
TRH
Z globálního hlediska je rozhodující zahraniční trh. Jeho odběratele zajímá, jestli a jak dodavatel zajistí požadovaný objem řeziva v dané jakosti, finální úpravě (vysušení, hladký řez, stále častěji i ohoblování) a termínu. Měrnou jednotkou je spíše kamion a vagon než m3. Velké zakázky mohou plnit rychle, hospodárně a spolehlivě pouze velké celky, vzniklé spojováním výrobců (alespoň středních pil). Orientace velkých výrobců na velké zakázky je výhodná i z jiných hledisek. Naplní výrobní kapacitu a omezí sortiment, čímž zefektivní výrobu (výrobci nebudou nuceni řezat "všichni všechno", někdy za každou cenu, jak dnes často vidíme) a malé a atypické zakázky zůstanou malým výrobcům. Malí výrobci nemají v oblasti velkých zakázek téhož sortimentu samostatně reálnou šanci na úspěch. Realizace malých nebo sortimentem bohatých zakázek je na malých pilách naopak výhodnější z hlediska výrob-ce (efektivita) i odběratele (operativnost). Atypické rozměry (dlouhé stavební sortimenty) navíc většinou nelze na velkých pilách vyrobit vůbec. Vzájemná konkurence středních (velkých) a malých pil by se tak omezila ve prospěch obou.
ZÁVĚR
Nastínění možnosti příznivého vývoje se jednoduše píše a rádo čte. Reálné je i řešení technických a provozních problémů. Důvěru, přejícnost jedněch druhým či uznání vyšších hodnot, než má okamžitý zisk, však technickým či organizačním opatřením zavést nelze. K tomu je třeba vůli lidí, a té nějak ubylo. Nenajdeme-li ji, můžeme pisatele považovat za snílka a dále se starat jen o vlastní prospěch. Do té doby, než se prospěchem každého zvlášť vzájemně udoláme.