JAKÁ BUDE ČESKÁ MYSLIVOST?
Z materiálů valné hromady SVOL připravila redakce
Čtyři roky zbývají do roku 2003, kdy skončí stávající desetileté myslivecké období a platnost nájemních smluv pronajatých honiteb. Přesto již v současnosti vzrůstá diskuse o tom, co bude po tomto roce v české myslivosti následovat. Hovoří se o novele zákona o myslivosti zejména v souvislosti s právy vlastníků honebních pozemků, se změnami minimální výměry honitby a celkově o budoucí podobě české myslivosti. Na ministerstvu zemědělství byla ustavena komise složená ze zástupců významných oborových subjektů, kde je tato problematika analyzována. Jedním z nejdůležitějších subjektů, který se bude podílet na rozhodování o nové podobě myslivosti, je správce státního lesního majetku, s. p. LČR. Proto jsme požádali o rozhovor vedoucího odboru lesního hospodářství a ochrany přírody ing. Vladimíra Krchova.
Jak vidíte současnou českou myslivost a její hlavní problémy?
Domnívám se, že dnešní myslivost v ČR je o nenaplněných očekáváních a touhách. Myslivci očekávají, že se myslivost vrátí tam, kde byla před rokem 1992, tedy před novelou zákona o myslivosti a vlastníci honebních pozemků se stále ještě cítí nenaplněni ve svých vlastnických právech. Novela zákona o myslivosti z roku 1992 vznikla v okamžiku, kdy většina restituentů nebo staronových vlastníků měla svůj majetek takříkajíc "na cestě". Měli o něj požádáno, měli ho získat, ale ještě jím nevládli. Neměli jej zapsaný v katastru nemovitostí a kromě restitucí měli jako každý člověk i jiné starosti, takže honitby byly tvořeny spíše myslivci. V tomto ohledu je nutné vyslovit myslivcům dík, protože bez jejich práce by se asi nové honitby nevytvořily. Nicméně, při projednávání vlastní novely byl vlastnický princip zohledněn pouze částečně. Podle mne tento zákon stále ještě dostatečně nezohledňuje vlastnická práva způsobem zcela běžným v okolních státech se stejnými mysliveckými kořeny, např. v Bavorsku a Rakousku.
Tvořily se honitby v lesích spravovaných LČR podle nějaké koncepce?
Samozřejmě. Státní podnik LČR vznikl k 1. 1. 1992, přičemž jednotlivé podniky státních lesů se transformovaly na akciové společnosti a nově vzniklé Lesy ČR v průběhu podzimu roku 1992. V této době se zároveň tvořily nové honitby. Pro pracovníky LČR to znamenalo velké vypětí, avšak povedlo se dát dohromady honitby, které dnes jsou ve vlastnictví LČR, a naše organizace je mohla v roce 1993 zčásti pronajmout a zčásti na nich hospodaří sama. Tehdejší koncepce LČR vycházela ze základního poznatku, že administrativními metodami se nadměrné stavy spárkaté zvěře nepodařilo v této republice v průběhu předchozích 20 let snížit. LČR, jako správce majetku, sledovaly při tvorbě honiteb několik cílů. Prvním byla přirozená snaha každého správce majetku získat co nejvíce vlastních honiteb a ovlivňovat tak myslivecké hospodaření na fyzicky zvládnutelných výměrách. Využili jsme tedy každých souvislých 500 ha, takže v některých výjimečných případech jsme šli až těsně nad zákonnou výměru 500 ha. Orientační výměru vlastních honiteb jsme upravili vnitřním předpisem. V horských oblastech byla přípustná maximální výměra do 2000 ha a v oblastech, které nebyly zahrnuty mezi horské to bylo 1000 ha. Koncepce připouštěla i výměny lesních honebních pozemků za zemědělské a naopak. Výsledkem je průměrná výměra honitby LČR 1009 ha. Předpoklad, že větší nabídkou honiteb a tím i větší nabídkou loveckého vyžití většímu počtu myslivců dojde alespoň k částečnému snížení stavů spárkaté zvěře, se naplnil. Naše organizace se v tomto ohledu snaží naplnit i veřejný zájem umožněním výkonu práva myslivosti co nejširšímu okruhu zájemců z řad myslivců. Ne-zanedbatelným prvkem je i skutečnost, že nájem za menší honitbu je zpravidla nižší a tudíž dosažitelnější než za honitbu větší.
Hovoříte o tom, že při tvorbě honiteb v roce 1992 bylo zohledněno hledisko vyššího mysliveckého vyžití pro řadové myslivce. Bylo přihlédnuto i k dalším hlediskům, např. zvyšování nájemného a v souvislosti se zmenšováním honiteb uvažované zhoršování chovatelských podmínek pro zvěř?
Rozpor mezi chovem spárkaté zvěře, která je svými životními potřebami vázána na výrazně větší teritorium, než je stávající minimální výměra honitby, a současnou velikostí honiteb je zřejmý. Je však nutné připomenout skutečnost, že ať už má honitba výměru 500 nebo 2000 ha, tak můžeme hovořit snad jen o chovu srnčí zvěře a to ještě spíše u 2000 ha honitby. Rozhodně již nelze mluvit o chovu ostatních druhů zvěře, jako např. jelení, daňčí nebo mufloní. Pro chov těchto druhů zvěře samozřejmě lépe vyhovuje výměra honiteb 10 000 ha nebo ještě lépe 30 000 ha. Zdají se Vám takovéto honitby reálné? Je pro myslivce přijatelné omezení počtu osob, ke kterému by došlo se zvýšením výměr honiteb? A kdo tedy bude v těchto honitbách vykonávat právo myslivosti? A kdo o tom bude rozhodovat? Nevěřím na sbor "moudrých"! A tak musíme rozlišovat přístup k myslivosti ze dvou hledisek. Prvním je minimální výměra honitby jako pohled vlastnický, který je základním principem, na jehož základě se musí odehrát tvorba honiteb, protože jedině u vlastníka lze předpokládat jasnou představu o nakládání se svým pozemkem. Každý přitom pochopí, že méně vlastníků se lépe domluví a má mezi sebou méně třecích ploch než skupina vlastníků i několikanásobně větší. Druhým je princip zájmů chovu zvěře. Ten však nelze zaměňovat se zájmy myslivců. V tomto pojetí jde tedy o princip tvorby oblastí chovu, které by vyhovovaly nárokům zvěře bez ohledu na vlastnictví a velikost honiteb, z nichž by byla oblast tvořena. Oblast chovu a její zákonné vymezení včetně řídících pravomocí považuji za jedinou cestu ve prospěch zvěře při níž budou zároveň uspokojeni jak vlastníci, tak myslivci.
A hledisko výše nájemného?
Nájemné bylo do 31. 3. 1993 určeno vyhláškou a mohlo být až 30 haléřů za hektar! Některé podniky státních lesů tento zjevný nesmysl obcházely tak, že požadovaly na mysliveckých sdruženích, které silně profitovaly na lovu zvěře, prodeji zvěřiny a částečném prodeji poplatkových lovů, tzv. příspěvky na ochranu lesa proti zvěři. Ty mohly být ve své době jedině dobrovolné, nicméně byly svým způsobem vynucené. V nových podmínkách taková výše a konstrukce nájemného samozřejmě nemohla uspět. Stejně jako dnes se i v období tvorby honiteb a stanovování výše nájemného ceny v ČR dělily na volné, smluvní a ceny státem regulované. Mezi ceny státem regulované patřily například ropné produkty a domnívám se, že zahrnout do této "strategické" skupiny nájemné za honitby není možné. Státní podnik se však musí chovat otevřeněji než například velký soukromník - restituent, který disponuje rovněž vlastní honitbou. Státní podnik musí pronajmout honitbu tak, aby byl tento akt kontrolovatelný a aby LČR získaly současně záruku řádného mysliveckého hospodaření a zároveň neochudily stát o příjem z nabízeného vyššího nájemného. Z tohoto důvodu LČR honitby pronajímaly výběrovým řízením, které mělo dvě kritéria - záruky řádného mysliveckého hospodaření a výši nabízeného nájemného. K prvnímu kritériu lze v podstatě říci, že až na naprosté výjimky měli všichni uchazeči velmi dobré myslivecké záměry a bylo vidět, že se na výběrové řízení připravovali. Dnes můžeme konstatovat, že po teoretické stránce jsou myslivci na slušné úrovni. Praktická realizace záměrů v honitbách však v některých případech vázne. Náš podnik tak vybíral mezi těmi, kteří nabízeli nejlepší z mysliveckých záměrů a přitom, pokud možno, nejvyšší výši nájemného. V okamžiku, kdy jsme přistoupili k tomu, že jsme vybrali po zralé úvaze nájemce honitby, který nedával nejvyšší finanční nabídku, vyzvali jsme jej k tomu, aby nabídku navýšil. Jednalo se o to, aby státní podnik, a slovo státní znovu zdůrazňuji, nezůstal ochuzen, a aby nevznikly pochybnosti o tom, že rozhodování není nestranné. Tento postup jsme konzultovali s tehdejším ministerstvem pro ochranu hospodářské soutěže, kde jsme získali jednoznačné stanovisko, že se nejedná o obchodní veřejnou soutěž, nicméně, že některé její prvky můžeme využít. Zákon o myslivosti hovoří o tom, že honitby ve vlastnictví státu jsou především pronajímány mysliveckým sdružením a českým právnickým osobám, které na těchto pozemcích zemědělsky nebo lesnicky hospodaří. V období pronájmů honiteb jsme opět vycházeli ze stanoviska tehdejšího ministerstva pro ochranu hospodářské soutěže, které znělo v tom smyslu, že takovémuto subjektu můžeme dát přednost pouze v tom případě, když proti sobě stojí dvě stejně vysoké finanční nabídky. Takový případ se však nestal ani jeden.
Pojďme se ještě vrátit k dalším problémům české myslivosti.
Za jeden z největších problémů považuji především nízkou etiku výkonu práva myslivosti, v praxi se projevující zřetelným rozporem mezi slovy a činy. Ať se již jedná o lov jednotlivých kusů zvěře, jak je to možné vidět na přehlídkách trofejí, nebo, a to především, o sumární čísla, na jejichž základě je myslivost "řízena". Plány chovu a lovu spárkaté zvěře, podle nichž se každoročně v podstatě odloví 80-90 % normovaných kmenových stavů, rozhodně neodpovídají skutečnosti. V tomto ohledu všichni pracujeme pouze s imaginárními čísly, jsme zcela slepí a klameme sami sebe. Dalším, neméně závažným problémem je extrémně nízké a nedokonalé ocenění škod, které zvěř působí na zemědělských a lesních porostech. V této souvislosti musím opět upozornit na postavení vlastníka, který je ve výrazné nevýhodě oproti myslivcům, kteří podle dnešní právní úpravy mají tyto škody hradit. Jiným problémem nejen dnešní doby je pytláctví, jak vnější, tedy cizími osobami, tak vnitřní, tedy samotnými myslivci. Je to věc, která se těžko dokazuje, nicméně se domnívám, že zde existuje a souvisí s celkovou etikou výkonu práva myslivosti.
Ve Zprávě MZe o stavu LH za rok 1997 se udává, že škody zvěří opět narůstají. Jestliže přijmeme fakt, že v důsledku rozdělení honiteb a většího mysliveckého vyžití došlo k poklesu stavů spárkaté zvěře, pak podle nárůstu škod se naopak zdá, jakoby se stav zvěře zvýšil. Současně víme, že se zásadně změnila metodika výpočtu škod. Domníváte se, že údaje, které vykazuje zelená zpráva, souvisí se zvyšováním stavu zvěře?
Ze znalosti trendů v našich režijních honitbách si troufám tvrdit, že snižování stavů zvěře se zastavilo a tyto dnes stagnují. Škody zvěří jsou dnes spíše závislé na klimatických faktorech - to ostatně ukázala i letošní zima. Ve vztahu stavy zvěře versus výše škod však sehrává zásadní úlohu změna metodiky pro výpočet škod působených zvěří. Před rokem 1996, tedy před platností lesního zákona a před vydáním prováděcích vyhlášek, v tomto případě vyhlášky č. 81/1996 Sb., LČR vypočítávaly škody na lesních porostech na základě obecně uznávané metodiky, která v té době ovšem nebyla kodifikována v žádném obecně závazném právním předpise. Vyhláška č. 81/1996 Sb. znamenala zásadní změnu metodiky a s ní řádově nižší ocenění škody na lesních porostech. Spočítáme-li náklady na zjištění a uplatnění škody podle této vyhlášky, zjistíme, že se prakticky rovnají vypočtené částce. Škody, které byly LČR vyčísleny za myslivecký rok 1995/96 činily přes 17 mil. Kč. Následně z roku na rok poklesly na 2,8 mil. Kč. V mysliveckém roce 1997/98 byla vyčíslena škoda ve výši 2,2 mil. Kč. Z uvedeného je patrné, že se jednoznačně jedná o vliv metodiky. Ministerstvo zemědělství každoročně upravovalo pouze tzv. diskontační faktor, ale souběžně byla připravována nová vyhláška o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích, která byla nedávno zveřejněna ve sbírce zákonů pod č. 55/1999 Sb. Pro hodnocení této vyhlášky nemáme dnes ještě dostatek poznatků. Rád bych však v této souvislosti dodal, že k vyčísleným škodám například ve výši 2,2 mil. korun (v roce 1998) je nutné připočítat i náklady na ochranu lesa proti zvěři (nebo alespoň jejich část), které u LČR ještě dnes činí ročně přes 400 mil. korun! LČR ročně vyberou na nájemném cca 60 mil. korun. Nelze tedy chápat náklady na ochranu lesa proti zvěři jako skrytou dotaci myslivosti? To ještě není všechno. Dále je nutné do škod započítat i to, co nepostihne žádná vyhláška na oceňování škod. Jedná se o skutečnost, že především spárkatá býložravá zvěř upřednostňuje to, co je pro nás při přechodu k trvale udržitelnému hospodaření nejcennější, tedy přirozenou obnovu, či umělou výsadbou jedle a ostatních cenných, převážně listnatých dřevin. Tyto dřeviny v přirozené obnově mizí nejdříve selektivním okusem již ve stadiu semenáčků, které nikdy nejsou zahrnuty do žádného výpočtu škod.
Mohl byste se krátce zmínit o aukcích uvolněných honiteb? Jaký je hlavní důvod uvolňování honiteb a jejich následné dražby, jak vznikají vyvolávací ceny a jak velký zájem je o tyto honitby?
K aukcím honiteb jsme přistoupili v roce 1998. Není to myšlenka nová, zabývali jsme se jí již v roce 1993, ale v tehdejší situaci nebyla průchodná. Do aukcí šlo k dnešnímu dni 5 honiteb. Jednalo se zčásti o honitby z našich slučovaných organizačních jednotek a zčásti o honitby, které byly vráceny nájemcem. V roce 1993 se objevily v různých článcích, hodnotících novou situaci na úseku myslivosti, předpoklady hromadného vracení "vybitých" honiteb. K tomu musím říci, že se tato věštba nenaplnila, protože každoročně se nám z počtu cca 1000 pronajatých honiteb vrátí necelého 0,5 %, což je zcela přirozené, a tento podíl nemá žádný klesající ani stoupající trend. Vyvolávací ceny pro vlastní aukci dnes stanovujeme na základě cen, které byly dosaženy v sousedních honitbách pronajímaných výběrovým řízením, s určitým navýšením o inflační koeficient. U LČR jsou nájmy honiteb od roku 1993 stále stejné, takže pokud došlo ke snižování stavů zvěře, tak zároveň dochází i k reálnému snížení výše nájmu. Jistě všichni cítíme, že 100 Kč/ha v roce 1999 není to, co bylo 100 Kč/ha v roce 1993. Aukce honiteb mají jednu nespornou výhodu. Pokud jsme v roce 1993 pronajímali přibližně 1000 honiteb výběrovým řízením, tak v podstatě každé výběrové řízení bylo napadeno alespoň jedním z neúspěšných kandidátů. Řešili jsme různá odvolání, jak na úrovni ředitelství LČR, tak na úrovni ministerstva zemědělství. Naše zkušenost z 5 realizovaných veřejných aukcí je taková, že jsme neřešili odvolání ani jedno. Samozřejmou a nezbytnou podmínkou pro připuštění k aukci přitom zůstalo předložení kvalitního mysliveckého záměru. Zájem o dražené honitby je relativně nižší než v roce 1993, kdy byly honitby poprvé pronajímány. V průměru se jedné aukce zúčastnili tak 2-3 dražitelé.
Uvažujete o využití metody aukcí honiteb při pronajímání honiteb na další myslivecké období?
Aukce stále považujeme jen za jednu z metod pronájmu a zatím se nám jeví jako velmi transparentní pro mysliveckou veřejnost a tudíž méně problémové. Je evidentní, že získání pronájmu honitby v aukci nelze ani teoreticky zmanipulovat. Nemohu nyní stoprocentně říci, zda aukce budeme používat, ale je to jedna z metod, kterou ověřujeme a jejíž výsledky jsou povzbuzující.
Mohl byste se zmínit o koncepci nebo o přípravě koncepce myslivosti u LČR po roce 2003 v souvislosti s pronajímáním vlastních honiteb? Zůstane podíl pronajímaných honiteb stejný jako v současnosti nebo hodláte zvýšit podíl honiteb provozujících ve vlastní režii?
Touto otázkou se zabýváme, i když zatím ne příliš intenzivně. V podstatě neočekáváme výraznou změnu stávající koncepce, nicméně je nutno reagovat na aktuální stav majetkové držby po restitučním procesu. Předpokládám, že v průběhu roku 2002 vytvoříme vlastní honitby, s platností od 1. 4. 2003, jejichž část budeme pronajímat a část si jich opět ponecháme ve vlastní režii. Můj osobní názor je takový, že by bylo zajímavé uvažovat i o myšlence zvýšení počtu honiteb za současného snížení jejich výměry. Zdůrazňuji však, že snížení výměry je nutné chápat ve vztahu s tím, co jsem řekl na začátku, tj. v souvislosti s kodifikací oblastí chovu zvěře v zákoně o myslivosti. Více vlastních honiteb mozaikovitě rozmístěných po území našich organizačních jednotek by přineslo několik efektů. Především by LČR po myslivecké stránce lépe monitorovaly území, na kterém hospodaří, a rovněž více menších honiteb by současně přineslo větší možnost vyžití pro více skupin myslivců, kteří by nebyli odkázáni na příležitostná pozvání a mohli by se zúčastnit každodenního života v honitbách.
Jaké jsou představy LČR v souvislosti s novelizací zákona o myslivosti?
Spíše bych se zmínil o tom, jak vypadá současná situace obecně. Od roku 1993 pracuje na MZe komise pro formování názoru na nový zákon o myslivosti. Tato komise se schází v průměru 2x do roka, její členové si vyměňují názory a je evidentní, že za dobu existence nedošlo ke sladění stanovisek zástupců vlastníků honebních pozemků a myslivců v základní otázce a tou je princip tvorby honiteb. Poslední jednání se uskutečnilo v únoru letošního roku. Obě strany požádaly MZe, aby zaujalo jasné stanovisko k termínu novelizace stávajícího zákona či předložení nového. Všeobecná shoda panuje v tom že by tímto datem měl být 1. duben 2003. Zda bude zařazena novela zákona o myslivosti nebo nového zákona do legislativního programu vlády slíbilo MZe sdělit na přelomu roku 1999 a 2000.
V současné době se v souvislosti s novelizací zákona o myslivosti diskutuje o minimální výměře honiteb a hovoří se o 200 ha. Kde jsou kořeny této výměry a jaký vidíte přínos?
Otázky minimální výměry či hranic honiteb nepovažuji vůbec za zásadní a domnívám se, že o této věci je možné dále diskutovat. Zásadní je otázka tvorby honiteb, která by měla i nadále zůstat na vlastnickém principu. Návrh minimální výměry honitby 150 event. 200 ha vychází z právní úpravy zákona č. 225/1947 Sb., který byl přijat ještě v relativně demokratických poměrech. Zákon č. 23/1962 Sb. byl již přijat "jednomyslně" a celý byl šit na míru tzv. lidové myslivosti bez opravdové vazby na vlastnictví honebních pozemků. Chceme tedy začínat demokratickou diskusi o minimální výměře honiteb tam, kde před lety skončila. Nicméně nepovažujeme těch 200 ha za dogma.
Některé subjekty považují za zásadní prosadit do novely zákona o myslivosti právo vlastníků rozhodovat o stavech zvěře a výši odstřelu, přičemž státní správa by měla funkci pouze dohlížecí a kontrolní. Jak se stavíte k tomuto názoru?
Domnívám se, že tím, kdo bude mít rozhodující slovo, musí zůstat i nadále orgány státní správy. Myslím tím kvalifikované orgány státní správy, kvalifikované pracovníky, kteří nebudou řešit své vlastní zájmy na úkor zájmů vlastníků, myslivců nebo zvěře. Za naprosto samozřejmý však považuji požadavek, aby vlastník honitby, přestože se rozhodl ji pronajmout, byl po celé období jejího pronájmu samozřejmým a neopomenutelným účastníkem všech řízení, která se týkají uživatele honitby, ať už se jedná o sestavování plánů chovu a lovu, tak i dalších opatřeních v honitbě. Současný výklad MZe bohužel takový není.
V zákoně o lesích je zakotveno, že uživatel honitby se musí podílet na opatřeních proti vzniku škod zvěří. Uvažujete o tom, že by se tento požadavek na uživatele honitby v budoucnu nějak zpřesnil nebo dále vyvíjel?
Ustanovení, které se týká spoluúčasti uživatele honitby na ochraně lesa proti škodám zvěří je u nás uplatňováno od roku 1996, tedy současně s platností lesního zákona. Naprostou většinu našich honiteb jsme však pronajali v roce 1993, takže do smluv z této doby se nám nedaří toto nové ustanovení z pochopitelných důvodů zakotvit. Uživatelé honiteb odmítají tuto spoluodpovědnost převzít. V případě nových nájemních smluv, kterých je však minimum, požadujeme 50% účast uživatele honitby na nákladech na ochranu lesa proti zvěři. Chceme-li tento požadavek dále precizovat, pak se domnívám, že cílový stav je již dnes jasně upraven vyhláškou č. 101/1996 Sb., kde je v § 5 uvedeno, která preventivní opatření musí vlastník provádět k zamezení škod působených zvěří, aby byla z pohledu zákona o myslivosti považována za přiměřená. Zde se hovoří i o tom, že vlastník lesa musí ochránit lesní porosty v rozsahu nejméně 1 % svého vlastnictví v honitbě. V tom vidím trend, ke kterému LČR a pravděpodobně i ostatní vlastníci, kteří musí počítat své náklady, směřují.
V zákonu o myslivosti máme zakotveno, že zvěř je přírodní bohatství. Dnes hovoříme o jejím managementu a široce se diskutuje o šelmách, jako jsou rysi nebo vlci, o dravých ptácích nebo i o vydře. Jak vidíte budoucnost české myslivosti z tohoto pohledu?
Zvěř je skutečně přírodním bohatstvím, jenže stát a my všichni se prozatím namísto spravování tohoto bohatství, pouze nadále točíme v kruhu a pokoušíme se udržet neudržitelné - hospodaření na hliněných nohách, hospodaření na základě chybných a neprůkazných zdrojových čísel. Chybí však všeobecná chuť cokoliv měnit. V kalných vodách se jak známo dobře loví. Částečně chybí i dobrá myslivecká legislativa, která by mimo jiné upravila plánování chovu a lovu zvláště spárkaté zvěře. Považuji za nezbytné zakotvit v zákoně metodu zpětného propočtu jako kontrolní metodu pro stanovení plánu lovu. Přirovnal bych tento požadavek ke vztahu těžebního procenta a normální paseky v hospodářské úpravě lesů, kde s touto korekcí úspěšně pracují již generace lesníků. Pojem management zvěře postupně přechází z národních parků i k jiným správcům lesa. Domnívám se, že obsah tohoto pojmu je i v tom, že zahrnuje péči o veškeré druhy zvěře, tedy i rysa, vlka, vydru a další, přičemž chápe jejich místo na slunci, chcete-li v ekosystému. Mně tento pojem nevadí a dnes neznám lepší, který by odlišoval snahu o odklon od "klasického" mysliveckého hospodaření jak jej z praxe známe. Pro budoucnost bych si přál, aby se myslivost přizpůsobila především zájmům zvěře. Těm se pak musí určitou měrou přizpůsobit jak vlastníci honebních pozemků, tak myslivci. Zájmy myslivců však nadále nelze zaměňovat za zájmy zvěře. Kredit české myslivosti nepochybně není v množství ulovené zvěře, ale v tom, kterak myslivci osvědčí, že dokáží se zvěří hospodařit k všeobecné spokojenosti společnosti.
Děkujeme za rozhovor, David Vaca, Jan Řezáč
STANOVISKO SDRUŽENÍ VLASTNÍKŮ OBECNÍCH LESŮ K NOVELIZACI ZÁKONA O MYSLIVOSTI
Na valné hromadě Sdružení vlastníků obecních lesů (SVOL), která se konala 9. března tohoto roku, informoval ing. Záruba o aktivitách výkonného výboru (dále VV) na úseku myslivosti. Z přednesené zprávy jsme vybrali části týkající se stanoviska VV SVOL k otázce novelizace zákona o myslivosti.
Na podzim roku 1998 byla obnovena činnost komise pro přípravu novely zákona o myslivosti, konkrétně zpracování návrhu nového zákona. VV SVOL se jednomyslně usnesl, že bude prosazovat důsledné uznání vlastnického práva, a to nejen při tvorbě honiteb. VV SVOL navrhuje uznávat vlastní honitby již od souvislé výměry 200 ha. Zejména ve vlastních honitbách by mělo být věcí vlastníka půdy, zda chce za cenu vyšších nákladů a škod udržovat vysoké stavy určitých druhů zvěře anebo je redukovat na únosnou míru. Ingerence státní správy by podle názoru VV SVOL měla přicházet v úvahu pouze tehdy, pokud by byl ohrožen výskyt určité zvěře v jejím přirozeném areálu výskytu nebo pokud by docházelo k neúměrným škodám na pozemcích sousedních honiteb, příp. z veterinárních důvodů. Státní správa by měla být podle názoru VV SVOL pouze dohlížecím a kontrolním orgánem, nikoliv rozhodovat např. o výši odstřelu na základě ničím nepodložených bonitních tříd honiteb a více či méně nepřesných údajích o sčítání zvěře. VV SVOL konstatuje, že se v této otázce shoduje se zástupci s. p. LČR a Svazu soukromých zemědělců. Zástupci s. p. LČR a Svazu soukromých zemědělců navrhují 200 ha jako minimální výměru i pro společenstevní honitby. Jednání komise bude pokračovat v průběhu letošního roku a pravděpodobně i v roce příštím. Ovlivnění zákona o myslivosti lze očekávat rovněž ze strany MŽP a různých ekologických organizací.