LES A LESNÍCI V ČESKÉ OPEŘE
řádný člen Obce spisovatelů
Romantikové obrátili pozornost ke krásám přírody, zejména lesa. Lesa tajemného, divukrásného, záhadného, čaromocného, lesa divokého. Les romantiků je bohatě členěný skalisky, srázy, propastmi, slujemi a stržemi. Hluboké hvozdy s horskými bystřinami, kde pádící proudy vod obmývají balvanovité překážky. Romantik vyhledává výjimečné přírodní stavy, působící na city - bouři, vichřici, ženoucí se temná mračna, noc s měsícem. A takový les, budící až hrůzu mýtickou za šeření či noční temnoty, nutně musí být podle lidské fantazie příbytkem neméně tajemných bytostí. Bytostí pohádkových ve stříbře měsíční noci (lesních víl, vodníků, čarodějnic, hejkalů, ohnivých mužíčků ap.). Stejně tak dobře neprostupný les se stává azylem vyděděnců lidského rodu (loupežníků, cikánů či poustevníků). Takový les známe z Čelakovského balady Toman a lesní panna, balady evropského formátu, z Máchovy Pouti krkonošské či Cikánů, nebo z olejových pláten malířů Josefa Navrátila (Hon na lišku), Quido Mánesa (U Sněžných jam) či Bedřicha Havránka (Horská bystřina).
Poněkud jiná situace je v hudbě, kde les dosud figuroval jako hudební dekorace děje. Teprve německý skladatel Carl Maria Weber (1786-1826) jako snad první se dal inspirovat lesem coby přírodní skutečností v mistrovské romantické opeře Čarostřelec (1821). Námětem se mu vlastně stala pověst - jak uvádí Anna Hostomská ve své knize Opera, průvodce operní tvorbou (5. vyd. Praha, SHV 1962, s. 216-218) - ze starého českého soudnictví z r. 1710, jejíž děj se odehrál kdesi v lesích Šumavy. Toto dílo, záhy přeložené (1825) do češtiny, potvrzuje, že romantikové ze sešněrované společnosti se utíkali do přírody, která je nekonečná, volná, svobodná. Unikali do lesa nedotknutého civilizací, do lesa, kde žije pln volnosti pták či srna. Zde také žijí lidé, kteří mají blízko k přírodě. Proto u umělců byl probuzen zájem o život, myšlení, představy i uměleckou tvořivost prostého člověka, pastýře, venkovana, či v našem případě hajného a myslivce. Jednou z prvních dramatických her s postavou lesníka je Klicperův Jelen, poprvé uvedený 17. 1. 1836 a v r. 1848 přepracovaný na Zlý jelen. Fraška ve čtveru dějství, se zápletkou zastřelení jelena na šlechtickém statku, je jen nesmělým ohlasem revolučních idejí roku 1848. Mimochodem - hru pro moderní jeviště úspěšně upravil za německé okupace Jiří Frejka, syn lesníka a avantgardní režisér, a ve spolupráci Jiřího Trnky a hudebníka Václava Trojana vyvolala atmosféru starodávného mysliveckého kouzla. Již Mirko Očadlík podtrhl, že operní hudba byla "jediným skladebným druhem, který si vůbec lesa povšiml". Zdá se, že však česká hudební tvorba symfonická poskytne více dokladů na lesní motivy. Je logické, že les častěji inspiroval, podněcoval ty české hudebníky, kteří jaksi byli spojeni s lesem přímo pupeční šňůrou. Například kolébka hudebního skladatele Zdeňka Fibicha (1850-1900) stála přímo uprostřed lesa v myslivně všebořické u Velkých Karlovic na Benešovsku. Fibichův otec Jan byl totiž lesmistrem na panství hraběte Auersperga. Foerstrova maminka Marie, rozená Hladíková, byla dcerou lesníkovou.
Nemůže být pochyb o tom, že matka Vítězslava Nováka (1870-1949), rozená Marie Pollenská, které se jako dceři lesmistrově dostalo hudebního vzdělání, svou hrou na klavír ovlivňovala vnímavého synka, budoucího českého hymnika lesa.
Ze životopisu Bedřicha Smetany (1824-1884) je všeobecně známo, že o prázdninách velmi často zajížděl k svému bratru Karlovi, lesnímu v Chloumku, později ve Všejanech a Pěčicích u Mladé Boleslavi, a že po svém ohluchnutí Mistr usídlil se trvale u svého zetě lesmistra Josefa Schwarze (1843-1939) v myslivně jabkenické. (Mimochodem původně lesním inženýrem je současný český hudební skladatel Alois Piňos, narozený 2. října 1925 ve Vyškově, který zhudebnil podle S. K. Neumanna písně z Knihy lesů, vod a strání, 1959.) Les se tedy osvědčil nejen jako ideální tvůrčí pracovna pro kreativní umělce, ale i jako umělcův inspirátor. Ovšem ještě v 70. letech minulého století je les v českých operách stále jen vnější dekorací, kulisou pro dramatický děj. Les je zde především místem lovu. Lovecká hudba, například fanfáry na lesní rohy, má už svou tradici od dob baroka. Lovec či myslivec konvenčně statuje mezi služebnictvem, komparsem, sborem. Tak tomu je v operách Dvořákových Král a uhlíř a Rusalka, V. Hřímalého Zakletý princ či v romantické opeře Svatojánské proudy (1871) Jos. Richarda Rozkošného (1833-1913); v příběhu o tragické lásce krásné dcery lesního Bořity k hraběti, o její zradě na svém milém - horníkovi a o její dobrovolné smrti ve vodách Vltavy. Týž autor v r. 1877 zkomponoval na slova Jindřicha Böhma operu Pytláci. Rok 1874 přinesl dvě komické opery, a to Dvořákova Krále a uhlíře a Smetanovy Dvě vdovy. Ve Smetanově opeře, francouzského námětu, vstoupila vlastně poprvé do české opery postava hajného. Hajný, starý Mumlal, je mrzout, ctitel starých časů a starého pořádku. Je to starý poctivec, který honí pytláky, ale v hlavě si nemůže srovnat, proč jeho paní je na ně tak mírná. A když se z jednoho pytláka pak vyklube statkář, zamilovaný do jedné ze dvou vdov, končí celý příběh idylicky. Hajnému Mumlalovi byly přisouzeny podle určitého hodnotícího modelu, tradičního názoru určité vlastnosti příznačné pro hajného: bodrost, upovídanost, služební poctivost až úzkostlivost a v každém případě i jistá komičnost, až směšnost.
Stejně komickou figurkou je rovněž ustrašený hajný s kuchtíkem ve Dvořákově Rusalce (1901) či pan revírník v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky (1924). Libreto k Dvořákově zpěvohře Král a uhlíř (1874) zpracoval B. Guldener (a V. J. Novotný) podle loutkové hry Posvícení v Hudlicích z repertoáru loutkáře Matěje Kopeckého. Podobně jako později u Rudolfa Karla (1880-1945) v opeře Tři zlaté vlasy děda Vševěda (1948) je u Dvořáka užito motivu králova lovu a chudých uhlířů, kteří jsou vykreslení jako sice velmi chudí, ale poctiví, moudří a hodní lidé. Hluboké křivoklátské lesy jsou hudebně pojaty jako les = bludiště a les = idyla (ve skutečnosti tomu tak nebylo; v té době byly např. hvozdy Šumavy a Jeseníku postiženy větrnou vichřicí, polomy a lesy byly napadeny zhoubným kůrovcem).
Monumentální vlasteneckou patetičností je obdařen les v Šárce (1897). Divoká lovkyně Šárka se v posvátném háji u Vyšehradu setkává s Vlastou. Stejný mýtus zpracoval Otakar Ostrčil (1879-1935) v hudebním dramatu Vlasty skon (1904). Oblíbený pohádkový motiv čerta přestrojeného za myslivce užil i libretista Adolf Wenig ke Dvořákově opeře Čert a Káča (1899). Baladické pojetí lesa v pohádce Rusalka už svou lyrizující až impresionistickou hudební kresbou, překonává novoromantismus. Osud nešťastné Rusalky je zároveň hlubokým zamyšlením nad lidskou láskou a štěstím. Měsíční noc u jezera v lese, lesní žínky, ježibaba, lovec či chlubivý strašpytel hajný zvýrazňují atmosféru pohádkového lesa. Epizodickou postavou je polesný Smitt ve Foerstrově Polském židu (1901) či rýzmburský myslivec v Kovařovicově zpěvohře Na Starém bělidle (1901) podle Babičky Boženy Němcové. V r. 1907 Ladislav Prokop Procházka (1872-1955) podle vlastního libreta, zveršovaného a upraveného K. Maškem, zkomponoval operu Sen lesa. Později se s lesem v české opeře setkáváme již jen ojediněle. Postavu hajného, vyprávějícího o své náročné službě, má Jaroslav Křička (1882-1962) v dětské zpěvohře Ogaři (1919) z horáckého Valašska. Myšlenkově hlubší a původní libreta, často zpracovávaná podle kvalitních beletristických děl, mohla být základem i pro původní díla operní. V operách následujícího období jsou lesu přikládány nové významy. Les je pojat jako živá bytost, jež nutí k zamyšlení nad smyslem lidského života a nad posláním umění (srovnej Novákův Dědův odkaz a Janáčkovy Příběhy lišky Bystroušky).
Ve stejné době, kdy Wolkrovi přátelé dřevorubci na pasece ve Svatém Kopečku pomáhají mladému básníkovi nalézt lék k uzdravení nemocného světa, kdy Drvoštěpové bratří Čapků ve hře Ze života hmyzu (1922) pomáhají Tulákovi nalézt smysl života v práci pro druhé (podobně jako Goethův Faust), malíř-lesník Stanislav Lolek (1873-1936) svými kresbami o chytré lišce a starém myslivci inspiruje Rudolfa Těsnohlídka ke knížce (1920), která podnítila a zaujala dalšího umělce - hudebníka Leoše Janáčka (1854-1928) k slavné a originální opeře Příhody lišky Bystroušky (1924). Děj zpěvohry se odehrává v lese, v myslivně a hospodě v adamovských lesích u Brna. Pan revírník je obohacen ještě o další vlastnost kromě komičnosti - o mudrlantství, o sklon k filosofování. Revírník v závěru 3. dějství přemýšlí nad mládím, lidským štěstím a vůbec nad lidských životem, jenž je věčný ve svých návratech. Je to postava odpozorovaná ze života, vnímavý lesník je nucen přemýšlet nad moudrým řádem a ustrojením v přírodě. Spisovatel a filmový scénarista Václav Wasserman ve své knížce V. Wasserman vypráví o starých českých filmařích (Praha, Orbis 1958, s. 271) vzpomíná na herce Jindřicha Plachtu, který si pro film Sobota (1944) zvolil roli lesníka, přírodního filosofa, který "poučuje mladého člověka, životem zklamaného, co to je vlastně život, co to je člověk, láska, moudré odříkání a smrt."
Stejně jako filmaři, tak i operní skladatelé sahali po námětech z české klasiky. Vítězslav Novák zhudebnil Jiráskovu Lucernu (1923) a Heydukův Dědův odkaz (1926), za nacistické okupace Jaroslav Kvapil Mrštíkovu Pohádku máje (1940-1943) a v 50. letech Jiráskův Zahořanský hon op. 98a (1953). Novákovi se v Lucerně podařilo vyjádřit své hluboké vlastenectví, strom lípa je symbolem češství a národní svébytnosti. Mirko Očadlík za okupace napsal: "Tento les s lípou je českým lesem, lesem této země a tohoto lidu". Podobně jako Heyduk, slavík pootavský, žijící dlouho v městě lesů - Písku, i V. Novák v opeře Dědův odkaz vyslovil "přesvědčení o zrodu umění z ducha přírody" (M. Očadlík). Nebylo by účelné rozebírat literární předlohy obou oper, které jsou mezi kulturní veřejností i lesníky dostatečně známy, uzavřeme však hodnocení slovy povolaného: "Zásluhou Vítězslava Nováka je, že plně vyjádřil svým uměním hudebním češství lesa, jeho bytostný vztah k velké české tradici." (M. Očadlík, 1942).
Kulturní událostí bylo uvedení (6. 10. 1935) rozhlasové opery Hlas lesa světově proslulého skladatele Bohuslava Martinů (1890-1959). Autorem básnického textu připomínajícího na mnoha místech českou tvorbu lidovou, byl Vítězslav Nezval. Baladický příběh se šťastným koncem o lásce venkovské dívky, nevěsty, která zbloudí v lese, kam se jde rozloučit se svým milencem, mladým myslivečkem. Oba upadnou do zajetí loupežníků. Mysliveček je odsouzen k smrti. Los padne na jeho milou, přestrojenou za loupežníka, který má rozsudek vykonat. Milostným vyznáním a osvobozením končí rozkošně líbezný poetický příběh. Česká pohádková tematika s lesem a loupežníky snad mimoděčně vyvolává vzpomínku na Máchova "strašného lesů pána" z jeho Máje (1836) či na baladický, romantizující cyklus Milá sedmi loupežníků (1906) Viktora Dyka. Les je však i útočištěm lidových zbojníků (Ondráše, Jánošíka, Oleksy Dovbuše, Nikoly Šuhaje loupežníka), kteří bohatým brali a chudým dávali. Už v 30. letech Podkarpatská Rus, patřící v letech 1919-1938 k Československu, soustředila na sebe pozornost českých umělců (I. Olbracht, S. K. Neumann, V. Vančura, K. Čapek, K. Nový, J. Vrba, B. Martinů, K. Hašler). Skutečné události z let 1931-1933, tentokrát na Zakarpatské Verchovině (= Zakarpatské Ukrajině), se staly podkladem k opeře Verchovina (1950-1951) Zdeňka Blažka (1905-1988). Ve třech jednáních o 4 obrazech na pozadí milostného konfliktu je zachycen boj nezaměstnaných vorařů, dřevorubců, lesních dělníků, kteří přicházejí o práci na pile, proti sociálnímu útisku. Konflikt vyúsťuje ve srážku s ozbrojenými četníky. Přestože vzpoura nezaměstnaných je potlačena a hlavní její iniciátor vorař Vasil těžce zraněn umírá, končí opera vírou v sociálně spravedlivou budoucnost. Větrné polomy v lesích Horního Horehroní a poválečná kůrovcová kalamita je námětem veselohry ze života už slovenských dřevorubců s názvem Surovo drevo (1954) Ivana Bukovčana. Připomenout lze i úspěšný román Kde lišky dávají dobrou noc (1957) Josefa a Miroslavy Tomanových, vyprávějící o pohraničním lesu, ohroženém kůrovcem. Ovšem to už se vymyká vymezenému tématu. O lese v české a slovenské beletrii pojednáme až jindy.