SOUBORY A PODSOUBORY LESNÍCH TYPŮ jako základní a stálá jednotka diferenciace hospodaření
Jak uvádí Plíva v Typologické klasifikaci ÚHÚL 1971, soubor lesních typů (SLT) je základní jednotkou tohoto typologického systému. Tato jednotka spojuje lesní typy podle ekologické příbuznosti vyjádřené hospodářsky významnými vlastnostmi stanoviště.
Rovněž tvorba hospodářských souborů (HS) je založena na souborech lesních typů (SLT). Ze SLT v současnosti vycházejí oceňovací a jiné tabulky ve vyhláškách, dotace ministerstva atd. Mapovací jednotkou typologické mapy je, nebo by měla být, příslušná varianta lesního typu (LT) příslušné přírodní lesní oblasti (PLO). Čím je pak PLO větší a zasahuje do působnosti více typologů, tím větší rozdíly vznikají ve variantách různého pojetí daných lesních typů v PLO. Pokud se přece jen podaří sladit příslušnou variantu LT v rámci jedné PLO, neplatí už velmi často srovnání se stejně označeným LT v jiné, byť třeba sousední PLO.
Vedle největšího správce lesa (s. p. LČR) existuje řada dalších vlastníků lesa, kterým zasahuje les do více než jedné PLO a při tvorbě HS a při vytváření seznamů, charakteristik a databáze LT musíme řešit problém, jak LT z různých PLO zařadit, když v nich některé stejně označené LT vymezují rozdílná stanoviště. A konečně je známo, jak hodně záleží na tom, do kterého LT zařadí zařizovatel při popisu porostu porostní skupinu, která v naprosté většině zasahuje do více LT. Lze tvrdit, že ve většině případů dokonce ani jeden zasahující LT není v dané porostní skupině převládající. Na výběr bývají často hned tři LT. Vzniká tak paradox, že zařazení porostní skupiny do varianty lesního typu PLO je svým stupněm diferenciace podrobnější (a často velmi vzdáleno) než skutečné růstové podmínky konkrétní porostní skupiny.
Nabízí se řešení, při kterém by se vedle vlastních SLT použily za pomoci subkategorií (Vokoun 1998) tzv. podsoubory lesních typů. Tato agregovaná podoba by vytvářela stupeň mezi lesními typy, které by na rozdíl od návrhu Vokouna (1998) zůstaly v současném trojmístném kódu, a cílovými HS s tím, že by se nevytvářely hospodářské podsoubory. Celý systém by spočíval ve třech stupních. Lesní typ by tím mohl zůstat variantou lesního typu dané PLO (stejně nikdy nebude 3K1 na severu Čech stejné jako na Moravě). Agregované soubory a podsoubory lesních typů (SPLT) by vytvářely stupeň pro diferenciaci hospodaření. A tím, že by se i porostní skupiny při popisu porostu zařazovaly do SPLT právě z map SPLT a ze SPLT by se vycházelo i při stanovení podílu melioračních a zpevňujících dřevin, včetně doporučené cílové skladby v dílech OPRL, táhla by se niť stanovištní diferenciace lépe než současné přehazování ohromného množství LT do různých škatulek různých sběrných HS v rámci jednoho majetku. HS by pak daleko více mohl zohlednit další hlediska diferenciace od obmýtí přes stav lesa až po funkční zaměření (např. HS 41 sestává z tak rozdílných SLT, že nemůžeme hovořit ani o stanovištní diferenciaci). Dále by také odpadly problémy se stejně označenými LT v různých PLO s odlišným názvem apod. Postupně by mělo dojít k tomu, aby LT měly v rámci republiky určitý jednotný logický algoritmus číslování 0-9.
Využitelnost LT by se poté mohla více soustředit na potřeby ochrany přírody a ÚSES a detailnější projekty. Agregace lesních typů do SPLT by využívala subkategorií, které navrhl Vokoun (1998) s tím, že podsoubor může obsahovat více LT. Vzdáleně tento návrh možná může někomu připomínat systém z konce 60. let, kdy se krátce používaly tzv. hospodářské soubory lesních typů a ty se dále zařazovaly do provozních souborů. Na závěr bych chtěl připomenout, že tato agregace lesních typů do SPLT byla poprvé použita při zakázce LČR u ÚHÚL na mapy SPLT pro lesní správy a revírníky (1998) spolu s charakteristikami SPLT.